Antula Botu a její Kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku i nositel Zlatého medvěda Petr Sís v cyklu příběhů těch, kteří nosí nálepku cizinec

Obsah dílu

Přehrát vše

V dějinách Helady, čili dnešního Řecka, rozlišujeme několikerá období šíření jejího obyvatelstva z ekonomických, vnitropolitických a geopolitických podnětů z původního sídla do cizích zemí a světadílů. Dvě novověká, řecká vystěhovalectví 18. a 19. století a masová migrace 20. století se méně či více dotkla i českých zemí. Většinové obyvatelstvo Řecka, mluvící řeckým jazykem, se samo zve Helény, svou vlast nazývá Heladou či Helénskou republikou. Řecké přistěhovalectví do českých zemí ve 20. století má podobu uprchlických vln vzedmutých koncem 2. světové války a zvláště pak koncem řecké občanské války 1946–1949. Není jen pozoruhodná svým podílem na celkovém počtu řeckého obyvatelstva žijícího mimo území Řecka. Ten je odhadován na více než 4 miliony osob, z nichž větší část bydlí v USA, Kanadě, Austrálii, zemích bývalého SSSR, Německu a Jižní Africe. Významná je podílem na historickém, vnitropolitickém a ekonomickém dění v českých zemích. Jeho první vlnu naplnily děti, které chtěli dopravit do bezpečí; mnohé z nich už byly sirotky. Prvotní myšlenkou bylo uchránit děti od válečných pohrom a připravit je na návrat do rodného Řecka. V dubnu 1948 tak do karanténní stanice v Mikulově přicestuje téměř 800 dětí ve věku od 3 do 13 let. To, v čem přišly, bylo smutnější, než se dalo očekávat. Snad jen 10–15 % z oněch 750 děcek mělo boty. Ostatní byly buď bosé, nebo v rozedraných punčochách. Jeden nebo i více měsíců byly přitom na cestách. Do konce roku 1948 přijelo do záchytných stanic na Moravě celkem 2 515 řeckých dětí a celkově sem přijelo 8 transportů s 4 550 dětmi, některé už byly doprovázeny i dospělými, převážně raněnými. Až na československém území mnozí z nich zakusili rozkoš teplé koupele, čistého oblečení, dobrého jídla. To je vlastně začátek Kroniky řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od roku 1948. Společně ji po 20 let psali manželé Antula Botu a Milan Konečný. Tento unikátní dokument o lidském strádání, naději přizpůsobování je jedinečnou publikací, která u nás kdy vyšla. Kdo ale jsou její autoři, jakou oni prošli životní poutí? Antula Botu je totiž také jednou těch, které válka vyvrhla do světa. Jednou z těch, které si nesou hluboké rány osudu celý život. Jednou z těch, která na vlastní kůži zažila, že největší utrpení nezpůsobuje jen hlaveň pušky.

Ilustrátor, spisovatel a filmmaker. Narozený v Brně roku 1949. Vystudoval UMPRUM v Praze a Royal College of Art v Londýně. Musel si však na školu vydělat. „Ve dne jsem chodil do školy, v noci jsem kreslil pro noviny. Po roce mi ve škole nabídli, abych dělal zástupce profesora. Zaradoval jsem se a napsal do Prahy o prodloužení pobytu. Vzkázali mi: ‚Přijeďte a my vám ho prodloužíme.‘ Poslechl jsem, přišel, ale vzali mi pas. ‚Byl jste tam rok, to vám musí stačit,‘“ vzpomíná Petr Sís. Získal Zlatého medvěda v Berlíně 1980 za animovaný krátký film Hlavy inspirovaný Arcimboldovými obrazy. Také byl oceněn Grand Prix Toronto, spolupracoval s Bobem Dylanem. Jeho práce je vystavena v Muzeu moderního umění New York.

Stopáž26 minut
Rok výroby 2017
 P ST AD HD
ŽánrDokument