Země nepotřebuje nové kontinenty, ale nové lidi (2013). Životní příběhy cizinců, které nás mohou obohatit, mívají nečekané podoby
Obsah dílu
Vstávej, cesta je dlouhá…
Portrét Libuše Paukertové-Leharové, která jako dcera prvorepublikového diplomata JUDr. Břetislava Morávka a vnučka ministerského předsedy Františka Udržala musela po únoru 1948 odejít s rodiči do exilu. Stihla ještě odcvičit XI. všesokolský slet v Praze, když ji maminka probudila se slovy: „Vstávej, doufám, že ses dobře vyspala. Máme dnes před sebou dlouhou cestu.“ Netušila, že její pouť cizinou potrvá přes 40 let. S maminkou a sestrou se pěšky přes Šumavu dostaly do Německa, dále už s otcem do Rakouska a nakonec se šťastně dostali do Ženevy. Po přestěhování do Paříže studovala na zdejších univerzitách politické vědy a současně slavistiku a ruštinu. Do roku 1996 byla zaměstnána v různých institucích OSN, především však v Mezinárodním úřadu práce (ILO). I zde do jejího osudu zasahovaly československé a sovětské orgány, které protestovaly proti tomu, aby získala stálou pracovní smlouvu. Stala se pomocnicí Olgy Masarykové-Revilliodové, nejmladší dcery T. G. Masaryka.
Z těchto zkušeností vzniklo i její historické dílo V Exilu s Olgou Masarykovou-Revilliodovou, rodině TGM je věnována i druhá, poněkud provokativní kniha Vnuci prezidenta T. G. Masaryka, Herbert a Leonard Revilliodovi a jejich zvláštní osudy. V době svého působení ve strukturách OSN se intenzivně věnovala zejména otázce práv dětí a především žen. Poukazovala na nerovné postavení žen ve společnosti, jejich znevýhodňování v zaměstnání, v odměňování atd. V padesátých letech spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa. Soustavně se angažovala v krajanských spolcích, jak v USA v letech 1968–1969 (Společnost pro vědy a umění), tak v Ženevě. Mezi lety 1999–2001 pracovala též jako poradkyně při Ministerstvu zahraničních věcí. Ocenění Významná česká žena ve světě dostala za významný přínos o zlepšení postavení žen a dětí ve světě a za celoživotní činnost v krajanském hnutí.
Mé jméno je cizinka
Arménská výtvarnice Mariam Gharibyan miluje Prahu, kterou zvolila za svůj nový domov. Její jméno se dá přeložit do češtiny jako „ta, co nežije ve své zemi“. Arménština je indoevropský jazyk a ačkoli si možná více lidí myslí, že má blíže k ruštině, není tomu tak. Do Prahy přijela v roce 1993 s bratrem. Potřebovala si odpočinout od práce. Přijela jen na měsíc, ale nakonec zůstala čtyři. Po tu dobu jí bylo líto spát a neprožívat krásu Prahy a její atmosféru. Každý den tam nacházela a (i po dvaceti letech nachází), stále něco nového a fascinujícího. Nakonce se pro Prahu – alespoň prozatím – rozhodla zcela. Mariam říká, že má schopnost snést toho hodně v situacích, kdy se jiní hroutí. Teprve nedávno se naučila dávat najevo, když s některými věcmi nesouhlasí. Tohle prý její maminka nedělala. Víc snášela a trpěla. Co je ale Arménům společné a co je pro ně typické, je to, že i v nejhorších situacích svého života dokáží vymýšlet vtipy a brát život s humorem – to se projevilo v nejtěžších chvílích genocidy i v např. relativně nedávné době, kdy v zemi bylo zemětřesení a život tam nebyl vůbec jednoduchý.
