Relativitu pojmů cizinec a našinec proberou moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid s historikem Petrem Kourou, publicistou Danielem Anýžem, kurátorkou Mášou Černou Pivovarovovou, malířem Viktorem Pivovarovem, historičkou módy Janou Máchalovou a filozofem Ivanem Chvatíkem. Režie V. Křístek

Obsah dílu

Přehrát vše

Petr Koura

Historik a politolog Petr Koura (* 1978) prošel od konce studií (FF UK 1996–2002) zaměstnáními v několika univerzitních, výzkumných a paměťových institucích, od roku 2014 přednáší moderní dějiny na PF UK, od letošního srpna vede tamní katedru dějin a didaktiky dějepisu. Je autorem řady publikací z českých dějin 20. století, zejména z éry Protektorátu Čechy a Morava, od roku 2017 působí jako ředitel obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum se sídlem v Ústí nad Labem. Ta byla založena v roce 2006 a věnuje se česko-německým vztahům a kulturnímu odkazu Němců v českých zemích.

Navštívíme ho v Muzeu města Ústí nad Labem, kde bude v polovině října díky letitému úsilí právě Collegia Bohemica otevřena výstava Naši Němci. Už koncem srpna ji ještě nedokončenou navštívil prezident SRN Frank-Walter Steinmeier a ocenil její osmisetletý záběr od středověku po 20. století, včetně uchvácení Sudet, protektorátního období a německého „vylikvidování“, řečeno tehdejším termínem prezidenta Beneše. Výstava se rozkládá na 1 500 metrech čtverečních ve dvou patrech a asi 20 místnostech muzea a zachycuje nejen kontroverzní okamžiky česko-německého soužití, ale také běžný a většinou i souladný život všedního dne, kulturu, zvykosloví, spolkovou činnost, průmysl či sport. Je projektována interaktivně, včetně filmových projekcí či animací. A dočasně obsahuje i opravdovou vzácnost ze SRN - žádost Franze Kafky z roku 1908 o zaměstnání v Dělnické úrazové pojišťovně psanou německy i česky, dokazující tedy, že byl biligvní.

videoHistorik a politolog Petr Koura
...
video video

Historik a politolog Petr Koura


Nakladatelský počin

Daniel Anýž

Publicista Daniel Anýž (* 1963) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, vzděláním je geolog, od roku 1991 pracuje ale jako novinář. Působil v Respektu, 2003–2005 v české redakci BBC, 2006–2010 byl zpravodajem Hospodářských novin v USA, odkud přešel do Newsweeku, pak se znovu vrátil do Hospodářských novin, kde teď působí jako komentátor a píše pro Aktuálně.cz. V době pobytu v USA se v roce 2006 seznámil s Janou Kánskou (* 1933), dcerou Milady Horákové (1901–1950), poslankyně Národního shromáždění, popravené komunisty. Kánská dostala po letech ústrků a fízlování v roce 1968 povolení k trvalému vystěhování do USA a později tam získala i americké občanství.

Těžké rodinné trauma, spojené i s únikem manžela Horákové a Janina otce Bohuslava Horáka (1899–1976) ještě před procesem Horáková a spol. v roce 1949 do emigrace, se Anýžovi začalo ale rozevírat teprve postupně, po letech přátelství s rodinou a postupně získávané oboustranné důvěry. Ta mu umožnila čerpat nejen z osobních rozhovorů s Janou Kánskou, ale také z rodinného archivu, zejména ze strojopisných vzpomínek otce Bohuslava a jeho matky Milady Horákové, rozené Rychetské, a z rukopisných vzpomínek Jany Kánské. Použil také materiály StB, i když sám je označuje za „hnusný, šmírácký zdroj“, stejně jako mohutnou propagandistickou kampaň, kterou režim kolem procesu rozpoutal a která přinesla na 6 300 rezolucí, žádajících pro obžalované co nejpřísnější tresty. Poprava Milady Horákové 27. 6. 1950 rozvrátila rodinu, jejíž milieu se podařilo D. A. vylíčit s velkou empatií a zároveň přesvědčivostí už od let svatby rodičů Jany Kánské v roce 1927, přes jejich veřejné působení až po dlouholeté věznění za okupace a tragický poválečný epilog. Připojena je i závěrečná řeč Milady Horákové před soudem a deset dopisů, které před smrtí napsala právě rodině a přátelům a které našly své adresáty až po čtyřiceti letech ukrývání v komunistických trezorech. Farář Vojtěchovský, který se s Horákovou loučil v noci před popravou, řekl v roce 1991, že byl „mimoděčně svědkem tragédie, ve které se provalila naprostá lidská bída“.

videoNakladatelský počin: Daniel Anýž
...
video video

Nakladatelský počin: Daniel Anýž


Téma

Jana Máchalová a Ivan Chvatík

Ve stejném roce, kdy historička odívání a básnířka Jana Máchalová (* 1952) vydala svou čtvrtou knížku poezie Stín radosti (2010), vyšel jí rovněž „umělecko-historický průvodce“ Příběhy slavných italských vil. Obě knihy jako by spojoval závěrečný oddíl sbírky s názvem V etruské krajině, kde se čte také verš „Byla jsem potkána“ – rozuměj italskou krajinou. Ten koresponduje s vyznáním v průvodci, jak poznávání renesančních vil po cestě ze severní Itálie až na Sicílii bylo pro autorku také cestou k sobě samé a „vysvětlení pro mnohé jevy naší současnosti a pro podobu společnosti, ve které žijeme“. Řím byl tehdy na té cestě vynechán a teď mu Jana Máchalová věnuje samostatnou pozornost v novém svazku Příběhy slavných vil renesančního Říma (2019). A znovu se tu setkává přítomnost s minulostí, to naše a to cizí: „V obrazech, které se nám ze tmy vynořují, vidíme i obraz nás samých, neboť vyprávíme-li se zanícením příběhy našich protagonistů, portrétujeme i sami sebe.“

Spolupracovníkem na obou skvostně obrazově vypravených průvodcích je filozof, někdejší žák Jana Patočky a editor jeho spisů Ivan Chvatík (* 1941): u prvního právě jako editor, u druhého už jako spoluautor, u obou jako fotograf. Zatímco Jana Máchalová se s italskými vilami seznamovala na cestách za světovými módními trendy (pracovala v někdejším Ústavu bytové a oděvní kultury, vydala knihy Módou posedlí, 2002; Móda 20. století, 2003; Budiž móda, 2012), Chvatík mohl jejich fluidum, historii a filozofii poznat až později, s o to však větší vášní pro rozklíčování jejich skrytých významů a odkazů. Sám se přitom i ve svém vlastním oboru brání „vypouštění zdánlivě učené a rádoby hlubokomyslné mlhy“ (Reportér 19. 3. 2021), takže je zaručeno, že se i společná práce s Janou Máchalovou vyznačuje čtivým vypravěčským stylem. Ne náhodou byl loni Chvatík poctěn Cenou Nadace Vize 1997 a při té příležitosti byl vydán soubor jeho statí s příznačným názvem Úsilí rozumět (2020). V jeho úvodu upozorňuje Jan Sokol právě na nečekaný Chvatíkův „čtvrtý život“ (vedle éry samizdatového editora a vydavatele, organizačních aktivit po roce 1989 i vlastních prací filozofických a překladatelských), tedy právě „lehkonohou“ lásku ke kráse italských vil, v níž Chvatíkovi konvenují stopy řecko-latinského starověku i až pohanská pokora k přírodní přirozenosti.

videoTéma: Jana Máchalová a Ivan Chvatík
...
video video

Téma: Jana Máchalová a Ivan Chvatík


Téma

Máša Černá Pivovarová a Viktor Pivovarov

Historička umění Máša Černá Pivovarová (* 1985) je dcerou v Česku naturalizovaného ruského výtvarníka Viktora Pivovarova (* 1937) a v těchto měsících (14. 5.–21.11.) také externí kurátorkou otcovy výstavy v 1. patře Veletržního paláce nazvané Moskevská gotika. Ta shrnuje umělcovu dráhu za minulé půlstoletí, a to více než dvěma sty artefakty. Pivovarov přišel do tehdejší ČSSR v roce 1982, poté co se rok předtím oženil s českou historičkou umění Milenou Slavickou. Po střední uměleckoprůmyslové škole vystudoval Polygrafický institut v Moskvě (1957–1962) a věnoval se ilustrování především knížek pro děti (přes 50 titulů), ale třeba i Dostojevského, Whitmana, Baudelaira, Pasternaka či Nezvala.

Od 70. let rozvíjel zejména volnou tvorbu, často v cyklech s textovým doprovodem, spojovaných do formátu alb. To vše v poloze groteskních i existenciálně posmutnělých reflexí života kolem sebe i svého vlastního vnitřního světa, stejně jako vzpomínek na válečné dětství bez otce po evakuaci v Tatarstánu či stísněnost existence v přeplněných moskevských komunálních bytech. Časté jsou u něj odkazy ke starým mistrům i k moderně, vždy trochu potměšilé, ale zároveň vyznavačské, jako je právě obraz Moskevská gotika (2008), podle kterého je výstava pojmenována. V ruštině vydal také několik knih, z toho česky vyšel titul pro děti Velké a malé (1982) a autobiografie Zamilovaný agent (2018). Kurátorky Julia Tatiana Bailey a Máša Černá Pivovarová měly tedy dostatek pramenů ke koncepci expozice, která je zjevně také hledáním identity člověka „nikdo“, jak o sobě sám Pivovarov důsledně hovoří. Paralelně s výstavou měla vyjít péčí Máši Černé Pivovarové i umělcova rozsáhlá monografie, zatím se však na ní teprve čeká. Místo ní nás provede samotnou expozicí a poté separátně navštívíme Viktora Pivovarova v jeho ateliéru, kde se i v pozdním věku oddává každodenní práci.

videoTéma: Máša Černá Pivovarová a Viktor Pivovarov
...
video video

Téma: Máša Černá Pivovarová a Viktor Pivovarov


Stopáž53 minut
Rok výroby 2021
 P ST HD
ŽánrMagazín