Hra jako zábava, tvorba i profese. Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid o ní budou hovořit s dramatikem Davidem Drábkem, herečkou Evou Salzmannovou a publicistkou Janou Machalickou, s dramaturgyní Alenou Zemančíkovou, filmovým historikem Jiřím Voráčem a fotografkou Danou Kyndrovou. Režie V. Křístek

Obsah dílu

Přehrát vše

„Kdo si hraje, nezlobí,“ tvrdí dětští psychologové. Platí to však i o dospělých, jak vidíme právě teď, kdy si nikdo moc nemůže ani hrát, ani se bavit hrou jiných a snadno propadá frustraci. Vykládací karty Vladimíra Tesaře z konce 60. let nám „náhodně“ ukáží, co potřebujeme k tomu, abychom se jí zbavili: touhu, naději, veselost, štěstí – a také právě hru, která je tématem tohoto dílu revue.


David Drábek

Dramatik a režisér David Drábek (* 1970) vystudoval původně filmovou a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, ještě za studií tu ale založil Studio Hořící žirafy, pro které v letech 1993–2003 vytvořil své první hry a jako autodidakt je i režíroval. Když studio z finančních důvodů skončilo, pracoval už režijně i v jiných divadlech, 2005–2007 například v pražském Minoru a pak zejména v Klicperově divadle v Hradci Králové (2008–2017), kde byl i uměleckým šéfem. Od sezóny 2018–2019 je stálým režisérem Městských divadel pražských a do značné míry tu vytváří jejich dnešní profil na pomezí činohry, kabaretu, muzikálu a také sžíravé politické a mediální satiry. Je autorem více než 30 her, zatím poslední vyšly loni pod názvem Play Drábek - Hry a adaptace z let 2010–2020. Svazek obsahuje osm her, z toho ty nejnovější, provokativní perzifláže Kanibalky (2018), Kanibalky 2 (2020) a Elefantazie (2020), dvě hry starší a tři autorské přepisy klasických látek. Nesourodost svazku obhajuje podle editorky Lenky Jungmannové Drábkova kypivě protikladná a bizarní poetika, těžící mj. z pokleslých a vyčpělých postupů soudobé reklamy, komiksu, seriálu a nejrůznějších nabuzených ikon soudobého kulturního a politického světa. Tou se Drábek může u leckterého diváka jako autor předem deklasovat, jiného zaujme nekorektně strhující zábavností, a ještě jiný divák objeví, „že právě on po svém, odjinud a o to originálněji navazuje na poetiku Václava Havla“. To říká Vladimír Just v jednom z doslovů knihy, s ohledem na Drábkův smysl pro jazykovou frázi, demaskování establishmentu, alegorii i smysl pro existenciální podtón situací a postav. Takové jsou například Kanibalky, výsměšná antipopulistická satira, o níž Drábek sám prohlásil, že „groteska musí problém a nehoráznost určitých samozvaných elit pojmenovat drsným způsobem“. Rokoko je Drábkův splněný sen, navazuje tu na tradice Červené sedmy či V + W, režíroval ale už i operu v ND a Podivuhodné cesty Julese Verna (2015) v Laterně magice. „Divadlo není muzeum“, „jedna věc je hra, druhá inscenace“ – to jsou devizy přístupu Davida Drábka, které tradicionalisty mohou pobuřovat, diváky však jeho hry s hrami zjevně baví.


Téma

Alena Zemančíková

Absolventka dramaturgie na DAMU Alena Zemančíková (* 1955) pracovala do roku 1987 v dělnických povoláních, pak jako lektorka a dramaturgyně v Západočeském divadle v Chebu. Od roku 1997 působila v ČRo Plzeň, od roku 2004 je v literární redakci ČRo Vltava, je autorkou řady literárních a publicistických pořadů, adaptací literárních předloh, několika divadelních her, publikuje divadelní kritiky, učí na DAMU. Vydala povídky Bez otce (2008), knížku pro děti Mařenka a Čenda (2009) či rodinnou kroniku Příběh v řeči nepřímé (2016). Věcnost a strohost svých próz si do jisté míry přenesla i do vylíčení „příběhu dvaceti pěti let Činohry Národního divadla“ pod názvem Zpětné zakreslení cesty (2020). Polistopadové čtvrtstoletí je tu rozčleněno do tří kapitol podle působnosti tehdejších činoherních šéfů Ivana Rajmonta, Josefa Kovalčuka a Michala Dočekala: Vpád barbarů, Dramaturg z Moravy a Šéf nové generace. A je to čtvrtstoletí zápasů a her o to, jak má kulturní a také politický národní symbol vlastně vypadat, jaké je jeho poslání v nové době a jak konkrétně se toto poslání má naplňovat. Neobešlo se to bez „hořkých pocitů“, „bloudění“ i „politických čtverylek“, jak také znějí názvy podkapitol knihy. Alena Zemančíková staví ovšem novodobou historii Činohry Národního divadla až do nástupu nynějšího šéfa Daniela Špinara také na jejím odrazu v textech divadelní kritiky a není to ani z jedné strany portrét zdaleka jen lichotivý. Hry o „zlatou kapličku“ budou dozajista pokračovat s každou změnou uměleckých trendů a společenských nálad, každý reformátor bude tu však i nadále čelit zodpovědnosti k tomu, co ND svou historií v dobrém i horším představuje.


Téma

Jana Machalická a Eva Salzmannová

Divadelní kritička, teatroložka a novinářka Jana Machalická (* 1958) působí jako vedoucí kulturní rubriky Lidových novin, kde nastálo pracuje už od roku 1999. Vystudovala FF UK, pracovala v ČSAV, Divadelním ústavu a Divadle Labyrint, napsala monografii Režisér Karel Kříž (1999), podílela se na řadě kolektivních publikací (např. Pódia z krabičky. Nesoustavné nahlédnutí do historie malých neprofesionálních scén 60. let 20. století, 2005; Nové české drama 2000–2013, 2014) nebo na vydání dosavadního díla J. A. Pitínského Všecko napsané (2010).

A nejnověji vydala knihu Útěkářka Eva Salzmannová (2020), která je rozhovorem s herečkou Evou Salzmannovou (* 1958), uvozeným ovšem jejím obsáhlým portrétem a doprovozeným bohatou obrazovou přílohou. Jedná se o dialog vrstevnic, z nichž každá přistupuje k herecké profesi z odlišných pozic, spojuje je však podobná zkušenost kulturní i společenská. Listopad 1989 byl pro ně obě evidentně přelomem nejen politickým, ale i profesním a osobním. Svědčí o tom u obou shoda ve snaze o hledání stále nových výrazových možností, také ale ve lpění na společenském angažmá tvorby, které do značné míry definovalo předlistopadové alternativní divadlo.

Právě odtud vyrostlo Salzmannové herectví, když po absolutoriu DAMU v roce 1982 působila ve „sklepním“ Divadle na okraji v malostranském Rubínu a hostovala v Divadle na Vinohradech, pak ale rovnou vstoupila na prkna Národního divadla (1990–1991). Odtud ovšem záhy prchla do Divadla Labyrint (1991–1992), pak zamířila do Divadla na Zábradlí (1992–1994) a nakonec se obloukem zase vrátila do ND (1994–2018). Její profesní život je skutečně poznamenán mnoha odbočkami (např. Divadlo letí, Divadelní studio Továrna) a odchody do nejistoty, dokonce i opakovanými, jak svědčí také ten poslední, kdy po nástupu Špinarova vedení do ND, ač mohla po tvrdé redukci souboru zůstat, zvolila přechod do Městských divadel pražských. Tuto éru kniha, která vznikala od roku 2015, zachycuje ve výpisu rolí do roku 2019 a je také zdůvodněním toho, proč Salzmannová od roku 1996 i teď kontinuálně pokračuje jako docentka v pedagogické práci na DAMU. Protože „jakmile člověk vypadne z živého divadelního organismu, nemá na škole co dělat, je nejistý, a tak rozdává rozumy, které dávno neplatí, a nakonec začne být směšný“. To je diametrálně jiný přístup, než o jaký se teď vede polemika o výuce na jiné umělecké škole, na FAMU. V úvodním portrétu stihla Machalická nad inscenací Havlovy Žebrácké opery (2019) v režii Davida Radoka první kroky v MDP zhodnotit slovy, že „neztratila dychtivost po zkoušení nového, touhu vyslovovat se k tomu, co se děje, co nás trápí, s čím se potýkáme“. Její otázky i soudy jsou lapidární, stejně tak jako odpovědi zpovídané herečky – tady se žádná hra nehraje, ačkoli zejména vztah herce a režiséra, jak zkušenost Salzmannové ukazuje, takovou velkou hrou je.


Téma

Jiří Voráč

Filmový historik Jiří Voráč (* 1965) po maturitě na gymnáziu v roce 1983 studoval na Filozofické fakultě J. E. Purkyně historii a češtinu a poté i nově otevřený obor filmová a divadelní věda. Od roku 1993 působil v Ústavu divadelní a filmové vědy FF Masarykovy univerzity, v letech 2000–2018 byl vedoucím Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU. Jeho specializací je filmová tvorba v exilu, které věnoval publikaci Český film v exilu (2004) a monografii Ivan Passer (2008). S Jiřím Trávníčkem napsal rozhovor s Dušanem Šlosarem Jaké hlavy, takový jazyk (2008), výsledkem letitého archivního studia zejména v zahraničí je svazek Vojtěch Jasný. Filmový básník v exilu (2020). Jeho součástí jsou také Jasného zahraniční režie divadelní, hlavní pozornost je však soustředěna na proměnu prominentního „filmového básníka“, ceněného předsrpnovou československou státní kinematografií, v nájemného „filmového žoldnéře“, jak se sám Jasný nazval a jak si to přirozeně vynutil zas západní produkční systém. Stejně jako předtím doma hrál Vojtěch Jasný (1925–2019) své hry s mocí ideologie, teď je zase hrál s mocí peněz a zcela odlišných výrobních nároků, hodna obdivu je však jeho vytrvalost, schopnost adaptace na nové podmínky i nezlomná vůle překonávat někdy až nekonečné překážky. Jiří Voráč to vše věcně a bez předpojatosti rekonstruuje nejen na základě osobních rozhovorů s Jasným, ale především na základě studia dokumentů z jeho archivu, diářů, pracovních notesů a náčrtů pamětí. Dohromady jde o tisíce rukopisných stran, z nichž jsou v knize publikovány paměti pro Svobodnou Evropu z let 1989 a 1990, dále vzpomínky Jasného ženy Květy a také scénář od roku 1961 skoro půl století připravovaného a nakonec nerealizovaného filmu Kominíček a korouhvičky. Všechno to dohromady tvoří kontroverzní mozaiku života a díla, kde není nouze o propady umělecké i životní a v níž Jasného vizionářství často tvrdě srážela realita údělu vyhnance.


Přesah literatury

Dana Kyndrová

S fotografkou Danou Kyndrovou (* 1955) jsme už v minulosti natáčeli, její tvorba představuje jeden z vrcholů české dokumentární fotografie. Přitom je v oboru samouk, na FF UK studovala francouzštinu a ruštinu a živila se jako učitelka jazyků, fotografie z normalizační ČSSR a ze Sovětského svazu vznikaly paralelně. Profesionálně se fotografii věnuje od roku 1993, ovšem také jako kurátorka. V této roli připravila výstavu a knihu fotografií kolegy Miloně Novotného (1930–1992) Hudebníci 70.- 80. léta (2020). Jde o snímky vydolované z depozitáře Archivu Národního muzea v Terezíně, kam negativy věnovala po předčasné manželově smrti vdova Alena Novotná. Dana Kyndrová si je postupně vypůjčila, na dvě stě z nich vybrala, ty byly s pomocí Martina Wagnera naskenovány a z nich 162 tvoří obsah publikace. Představují výsledek spolupráce Novotného se Svazem českých skladatelů a koncertních umělců za normalizace, kdy byl tvůrce spojený původně s Literárními novinami, s časopisem Divadlo, se soubory Divadla Na zábradlí nebo Činoherního klubu, ale také s fotografiemi ze srpna 1968 a ze dnů kolem smrti Jana Palacha v lednu 1969, prakticky na indexu. Zatímco dříve publikoval jako volný fotograf kolem 500 fotek ročně, nyní byl odkázán na tuto zakázkovou tvorbu, v níž však také projevil mimořádnou invenci a smysl pro emočně a povahopisně výstižný okamžik. Úspornou faktografií vybavila knihu vzadu kurátorka sbírek Českého muzea hudby v Praze Olga Vít Krumpholzová, takže svazek může sloužit jako průvodce po tvářích české hudby nejrůznějších žánrů, Lubošem Andrštem a Jiřím Bělohlávkem počínaje a Emilem Viklickým, Karlem Vlachem a Ivanem Ženatým konče. Preciznost záběrů, jejich výběru i technického zpracování je obdivuhodná, kniha představuje skutečnou poctu osudem zkoušenému tvůrci, kterou velkorysým finančním darem podpořila vdova, podobně jako už v roce 2014 reedici slavné Miloňovy knihy Londýn (1968).


Stopáž53 minut
Rok výroby 2021
 ST HD
ŽánrMagazín