Jak souvisí tradice a současnost? Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid to budou v Praze zjišťovat s fotografem Martinem Wágnerem a kameramanem Jaromírem Šofrem, v Brně s historičkou Kateřinou Hlouškovou, sociologem Stanislavem Bilerem a literárním historikem Tomášem Prokůpkem. Režie J. Věrčák

Obsah dílu

Přehrát vše

Čím je pro nás tradice – zátěží nebo inspirací? Latinské sloveso tradere znamená předávat i poddávat se, poukazuje tedy na možnou dvojakost působení tradice: je zprostředkováním zkušenosti předchozích generací, může ale i dusit pouhým přebíráním stereotypů, anebo naopak zmírat pod přívalem efemérní módnosti. Otrávené tradice vedou k otrávenému jednání, zapomenuté tradice se vynořují jak ponorná řeka, kriticky reflektované tradice udržují architekturu společnosti i kultury – to je možné poznání tohoto dílu revue.


Martin Wágner

Martin Wágner (* 1980) je jedním ze tří autorů, kteří jsou spolu s ještě jinými fotografy sdruženi ve spolku 400 ASA a společně teď vydali rozměrnou obrazovou publikaci s názvem Lost Europe (2020). Ti další dva jsou Karel Cudlín a Jan Dobrovský a protože oba byli našimi hosty v nedávné minulosti, knihu tentokrát představí jejich o dvacet let mladší kolega. Svazek přináší celkem 263 většinou velkoformátových černobílých fotografií z Ukrajiny, jejichž konkrétní lokalizaci, dataci i autorství shrnuje až závěrečný soupis, akcent je v důsledku toho položen na samotného ducha zobrazované reality. A tou je „okraj světa“, Ukrajina v rozmezí let 1991–2018. Jediným komentářem je občasné průvodní slovo Petry Procházkové, to ale také směřuje spíše esejisticky k popisu a vyjádření „rozporů, ve kterých se tahle země zmítá už nejedno století“. Svými historickými konotacemi jde text zdánlivě mimo současnost, které fotografie zachycují, ve skutečnosti je vysvětlujícím pozadím podivuhodného chaosu a bizarnosti „ztracené Evropy“.. Martin Wágner jezdí na Ukrajinu a do Ruska pravidelně od roku 1998, zajímá ho syrová reportážní a dokumentární fotografie, kterou studoval na Pražské fotografické škole, SOU a na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě (2013), podílel se na kolektivní publikaci Viděno devíti. Fotografie z Ruska (2014), samostatně vydal knihu Siberia (2019). Stejně jako Cudlín a Dobrovský zobrazuje teď před světem většinou skrytou tvář Ukrajiny, jizvy, šrámy a komplexy na jejím těle i mysli, aniž by soudil či mentoroval, s citem pro humánní a sociální poselství zobrazovaného.

videoFotograf: Martin Wágner
...
video video

Fotograf: Martin Wágner


Přesah literatury

Jaromír Šofr

Kameraman Jaromír Šofr (* 1939) aktivní filmařskou i pedagogickou dráhu už uzavřel a současné úsilí věnuje především prosazování metodiky digitálního restaurování starších českých filmů. Jeho osobní tvořivost však nepolevuje: poslední film natočil v roce 2013, v roce 2016 vydal CD Saxophone in Classics, na němž ve vlastních transkripcích pro saxofon interpretuje skladby od baroka až po 20. století. Na saxofon hrál už jako středoškolák ve studentském tanečním orchestru, k nástroji se pak vrátil v novém tisíciletí, kdy už se zcela orientoval na klasiku. A druhou oblastí jeho současných aktivit je olejomalba, které se věnuje od 80. let a která překvapivě nijak nesouvisí s jeho kameramanskou profesí, ale těží spíše ze symbolismu, magického realismu či surrealismu. Připočteme-li jeho občasné reminiscence básnické či fotografické, má jeho dílo hned několik faset, které se teď snaží zmapovat monografie Jana Lukeše a kol. s názvem Jaromír Šofr. Služebník krásné kinematografie (2020). Zachycuje celou jeho uměleckou dráhu, v níž také díky otcovské knihovně hrála hned od mládí vážnou roli literatura. A není náhodou, že nemalou část jeho kameramanského díla tvoří právě adaptace děl dnes už klasiků české literatury: Lustiga, Hrabala, Vančury, Škvoreckého, Nerudy, Párala, Havla. Právě to ho spojovalo s Jiřím Menzelem, s nímž v oboustranné shodě a přátelské spolupráci natočil celou čtvrtinu ze svých šedesáti filmů. Prostřednictvím Jaromíra Šofra bude tedy příležitost se k odchodu Jiřího Menzela ještě vzpomínkou vrátit – např. k tomu, jak se shodovali na lásce k dílu Karla Čapka, ale nic podle něj spolu nenatočili, zato Šofr natočil se Štěpánem Skalským film o něm: Člověk proti zkáze (1989).

videoPřesah literatury: Jaromír Šofr
...
video video

Přesah literatury: Jaromír Šofr

Jaromír Šofr
kameraman

Jaromír Šofr

* 20. 9. 1939



Téma

Tomáš Prokůpek

Literární historik Tomáš Prokůpek (* 1975) je absolventem Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně, působil na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, dnes je vedoucím Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea. Zabývá se dějinami středoevropského a východoevropského komiksu a jeho souvislostmi s karikaturou a ilustrací. V této oblasti je autorem nebo spoluautorem a editorem několika desítek publikací, mezi nimiž vévodí např. dvoudílné Dějiny československého komiksu 20. století (2014), monografie Kája Saudek (2013) či Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství (2018). Nejnovější jeho prací s kolektivem dalších jedenácti autorů je obsáhlá monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (2019). Ta se úzce váže k jeho pracovišti, neboť právě MZM od roku 2015 pozůstalost brněnského rodáka Ondřeje Sekory (1899–1967) obhospodařuje, což umožnilo její důkladný a v mnohém objevný průzkum. Ten kromě publikace knihy završila i stejnojmenná výstava, otevřená loni v prosinci a v mírně zredukované podobě prodloužená teď až do ledna 2021. Právě na ní budeme o Sekorovi a knize o něm s T. P. hovořit: jako o fenoménu, který zasáhl vnímání několika generací čtenářů, a to jak vzorem vskutku mravenčí pracovitosti a vynalézavé vtipnosti, tak někdy trochu posměšně používaným sloganem „Ferda Mravenec, práce všeho druhu“. Autoři navazují na předchozí monografii z roku 2003, na které se podílel ještě i Sekorův syn, rozšiřují zorné pole ale i o další oblasti Sekorovy působnosti jako je divadlo, auudiovizuální média či sport a také o pohled na Sekorovo až naivistické agitační angažmá v 50. letech. Snaží se tak překlenout dosavadní rozpolcenost hodnocení jeho díla buď jen z hlediska literárního či naopak jen výtvarného, anebo prizmatem pouze populární kultury. Obrazový průlet bohatě ilustrovanou knihou i výstavou by nám spolu s komentářem T. P. měl zprostředkovat alespoň ve zkratce šíři Sekorovy tvorby i její stále trvající čtenářské a umělecké odezvy.

videoTéma: Tomáš Prokůpek
...
video video

Téma: Tomáš Prokůpek


Téma

Stanislav Biler

Sociolog, prozaik a publicista Stanislav Biler (* 1982) studoval na Fakultě sociálních studií MU, pracoval jako dramaturg ČT a v kanceláři ombudsmana, publikuje v Respektu či HN, spoluzakládal satirické hnutí Žít Brno. Podílel se na kolektivním průvodci To je Brno (2017), který svým kriticko-perziflážním tónem vzbudil pobouření starostů několika okolních obcí a brněnský primátor se od něj distancoval, v témže roce vydal politickou satiru Nejlepší kandidát. Letos publikoval S. Biler už sám další bedekr: 111 míst v Brně, která musíte vidět. I v něm pokračuje v nekorektním a neuctivém, zato upřímném a kriticky přínosném pohledu na jihomoravskou metropoli, do něhož zahrnuje nejen vznosné památky, ale i kavárny, bistra a hospody, stavby a zákoutí hodná obdivu i městské kreace a enklávy časem upadlé či přímo ostudné. I ty totiž nakonec tvoří fluidum města, které má autor evidentně prochozené a zhodnocené. Jestliže tedy např. o bývalých stadionech za Lužánkami, fotbalovém a hokejovém, mluví jednou jako o „legendární městské ruině“, podruhé jako o „díře v zemi místo městské chlouby“, má pro to spolu s přilehlým Bobycentrem jako sociolog i své vysvětlení: je to „pohřebiště vizí a snů 90. let“. Naopak celkem vlídně hodnotí např. Hotel Continental ze 60. let, nebo nás pozve na znovu vybudovanou Čekárnu pouliční dráhy Oskara Pořízky z roku 1926 na Obilním trhu, která se skví i na obálce jeho knihy. A dále buď na brněnskou Bílou horu, což je podle něj „lesopark s nejkrásnějším výhledem na město“, anebo na Planýrku, což je zase „park, kde budete skoro sami“, a „prostor, ve kterém si zvykli polehávat alkoholici se čtenáři poezie“. Kdo má smysl pro styl, rozezná pod Bilerovým sarkasmem poukaz k mnohočetným potencím brněnského života, které jsou ostatně v souboji tradice a inovace v reálu poznatelné už teď.

videoTéma: Stanislav Biler
...
video video

Téma: Stanislav Biler


Nakladatelský počin

Kateřina Hloušková

Historička Kateřina Hloušková (* 1976) studovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (2008), zaměřuje se na moderní evropské diplomatické a kulturní dějiny, zejména Itálie a Ruska, pracuje v Centru pro studium demokracie a kultury. Je autorkou například „futuristického bedekru“ F.T.M. = Futurismus (2018) či spouautorkou Dějin Ruska (2017) a dalších kolektivních titulů. A nejnověji je editorkou knihy Daniela Löw-Beera Archy života, s podtitulem „historie rodu Löw-Beer mezi vilou Tugendhat a Schindlerovým seznamem“. Autor je potomkem židovského rodu Löw-Beerů, který se usadil na Moravě už v 17. století. Od poloviny 19. století podnikali jeho příslušníci ve výrobě vlněných látek, postupně vybudovali řadu textilních továren v Brně, v Rozhraní, Jimramově a také v Brněnci, kam potom za války v roce 1944 přestěhoval Oskar Schindler do jejich bývalé továrny „svých“ skoro 1000 židovských zaměstnanců, a tím je zachránil před smrtí. V roce 1913 koupil Alfred Löw-Beer secesní vilu z roku 1903 v dnešní brněnské Drobného ulici, část rozsáhlého pozemku, který k ní patřil, věnoval pak v roce 1929 své dceři Gretě ke sňatku s továrníkem Fritzem Tugendhatem. Manželé v jeho horní části postavili dnes slavnou funkcionalistickou vilu Tugenhat, která je brankou mezi oběma zahradami spojena s dolní vilou Löw-Beer. Mnichov a německá okupace ČSR rozprášily příslušníky obou rodů po celém světě, vilu Löw-Beer užívalo gestapo, po válce byla znárodněna, od 60. let do roku 2012 v ní byl Domov mládeže. Po rekonstrukci slouží od roku 2016 veřejnosti muzejní expozicí dokumentující pohnutou historii Löw-Beerů i Tugendhatů. Dnes padesátiletý pravnuk Löw-Beerů Daniel žije jako lékař ve Švýcarsku, zapomenutou historii rodu začal skládat před deseti lety a objel při tom za příbuznými takřka celou zeměkouli. Po částech příběh svých předků zdokumentoval v angličtině, po překladu rukopis editovala a literárně upravila právě Kateřina Hloušková.

videoNakladatelský počin: Kateřina Hloušková
...
video video

Nakladatelský počin: Kateřina Hloušková


Stopáž52 minut
Rok výroby 2020
 P ST HD
ŽánrMagazín