The Pretty Things

Klikněte pro větší obrázek Londýnská skupina The Pretty Things se pojmenovala dle Diddleyho songu Pretty Thing a občas se o ní říkalo, že je „stonesovštější než Rolling Stones“. A mělo to své opodstatnění: někteří její členové pocházeli ze stejné oblasti Londýna jako Stouni (Dartford) a kupříkladu kytarista Dick Taylor navštěvoval stejnou školu jako Jagger s Richardsem a dokonce se mihl v rané sestavě „šutrů“ co bassman. Na umělecké škole se pak potkal s Philem Mayem (zpěv, harmonika), známým svým tvrzením, že „má nejdelší háro ve Velký Británii“ a společně založili „roztomilé věci“. Dalšími hudebníky byli v průběhu sixties třeba Brian Pendelton (rytmická kytara), John Stax (baskytara), Wally Waller (baskytara, kytara, zpěv, klávesy), John Povey (klávesy, zpěv) či Viv Prince (bicí) a Skip Allan (bicí).

Klikněte pro větší obrázek Kapela se uvedla úspěšnými singly Rosalyn a Don´t Bring Me Down a slušnými ostrými alby „The Pretty Things“ (1965) a „Get The Picture“ (1965), obsahujícími songy jako Judgement Day, Honey I Need, Road Runner (půvoně od Bo Diddleyho), Don´t Lie To Me (původně od Chucka Berryho), Buzz The Jerk, Cry To Me, You Don´t Believe Me, Midnight-To-Six Man a L.S.D. Zároveň měla ale dosti smůlu, protože zůstávala ve stínu ostatních part bílého rhythm & blues, v čele se Stouny, Kinks nebo The Who. Následně se v rámci potřeb psychedelické éry pustila do experimentování – ale i přes několik dalších zajímavých songů se smyčcovou sekcí (The Sun nebo Walking Through My Dreams) opět nula od nuly pošla. Do historie se pak snažila zapsat pokusem složit první rock operu – vzniklo kvalitní psychedelické album „S. F. Sorrow“ (1968), obsahující skladby jako S. F. Sorrow Is Born, She Says Good Morning, Ballon Burning, Trust nebo Old Man Going. Ale opět komerčně pohořelo (první rockovou operu dotáhli do konce až The Who se svým Tommym). Neúspěchy nakonec vedly k tomu, že Taylor Pretty Things opustil.

Klikněte pro větší obrázek Co Pretty Things naznačili na albu „S. F. Sorrow“, to se snažili vecpat i do další nahrávky – nyní to byl pokus o jakýsi art-rock v popovém nálevu s vokály jak brouci na Abbey Road a to celé paradoxně v kombinaci s hard rockem. V kapele v té době působili Phil May, Wally Waller, John Povey, Skip Allen a nový kytarista Vic Unitt (který nahradil Taylora). Duo Waller a May se skladatelsky postaralo o LP „Parachute“ (1970), se songy jako třeba Grass, Sickle Clowns, Cries From The Midnight Circus nebo She´s A Lover. Pak Wallera vystřídal Stuart Brooks (baskytara) a Unitta mladý kytarista a skladatel Peter Tolson, a přestože celkový sound PT přitvrdil, což je slyšet na desce „Freeway Madness“ (1972), pořád se to pohybovalo plus minus v art-rocku – LP obsahuje songy jako třeba Love Is Good, Religion´s Dead nebo Havana Bound. Následovalo čistě rockové album „Silk Torpedo“ (1974) s písněmi Maybe You Tried, Singapore Silk Torpedo nebo Bridge Of God. Kapela se rozešla v roce 1976.

Klikněte pro větší obrázek Návratové LP „Cross Talk“ – se songy jako I´m Calling, Office Love nebo Sea Of Blue – bylo natočeno v roce 1980. Nicméně v osmdesátkách to s Pretty Things vypadalo jak na houpačce – občas se dali dohromady, pak zase chvilku nehráli. O kapelu nebylo valného zájmu, muzikanti se v ní často střídali. V devadesátých letech se ale spojila stará parta May, Taylor, Waller, Povey, Alan s novým kytaristou Frankem Hollandem a začala fungovat pravidelně. V roce 2007 dokonce vydala ucházející album „Balboa Island“ (2007) s písněmi jako The Beat Goes On, Buried Alive či All Light Up. A hraje dodnes.