Dokumentární výpověď o průkopníkovi blues rocku Johnu Mayallovi zachycená na jeho pražském koncertu (2015). Režie J. Vondrák

John Mayall patří společně s Alexisem Kornerem a Grahamem Bondem mezi průkopníky britského blues rocku – však se mu také přezdívalo „otec bílého blues“. V jeho kapele Bluesbreakers se v šedesátých letech objevovali samí skvělí muzikanti, například kytaristé Eric Clapton, Peter Green či Mick Taylor, baskytarista Jack Bruce nebo bubeník Mick Fleetwood, a samozřejmě mnozí další.

John Mayall v roce 1969John se narodil v městečku poblíž Manchesteru a k hudbě ho přivedl jednoznačně jeho otec, kytarista a jazzman: právě díky němu se naučil hrát na kytaru a na piano, později na foukací harmoniku. Po vojně byl John přijat na Manchester College Of Art, kde studoval výtvarné umění. Po absolvování školy získal zaměstnání ve výtvarném designu. Ale mezitím neustále hrál a hrál, až si ho nakonec našlo blues: někdy v roce 1963 s prací seknul, a rozhodl se dělat muziku profesionálně. Přestěhoval se do Londýna, kde založil svoji vlastní blues-rockovou kapelu The Bluesbreakers. Sám to pak komentuje takto: „Bylo mi třicet, když jsem začal hrát profesionálně. Do té doby to tam, kde jsem vyrůstal, nemělo s blues nic společného. Od svých deseti jsem hrál jen sám pro sebe, takže to dělá celkem 20 let, kdy jsem se tomu předtím soukromě věnoval.“ Na druhé straně se ne zcela vzdal toho, co původně vystudoval – v tiráži mnohých alb je uveden i jako designér obalu. První LP-deskou, kde tomu tak bylo, je hned jeho debutové album s názvem „John Mayall Plays John Mayall“.

S Ericem Claptonem při svých 70nách (2003)Jedním z prvních skvělých muzikantů, kteří nějaký čas působili v Bluesbreakers, byl i kytarista Eric Clapton. Ten začal s kapelou hrát v dubnu 1965 a bydliště našel v domě svého zaměstnavatele a kapelníka Johna Mayalla. Mayall byl o dvanáct let starší, a na členy své kapely působil jako pohodový a oblíbený učitel. Byl zapřisáhlým abstinentem, fanatickým vyznavačem vegetariánské stravy a také šikovným kutilem. Ve své autobiografii o tom Clapton píše: „Jezdili jsme Johnovým tranzitem. V šedesátých letech se od auta hodně odvozoval status kapely. Spodina jezdila v něčem jako Bedford Dormobile, zatímco Ford Tranzit byl známkou smetánky. Všeuměl John si vnitřek speciálně upravil svejm potřebám. Na dvou tyčích mezi úložným prostorem a střechou si udělal postel, takže když jsme se vraceli z nějakýho vzdálenýho kšeftu, celá kapela seděla vepředu, a John spal ve svý posteli.“

S kapelou The Bluesbreakers (2011)Za celou svoji dlouhou kariéru natočil John Mayall spousty alb, a jak již bylo řečeno, se špičkovými muzikanty. Na to dotaz, jestli některou z nich preferuje více či méně, odpovídá: „Nemám žádného favorita. Když natočím album, je to z nějakého důvodu: vyjadřuje to, co se děje v mém životě. V tu danou chvíli. Každé je o něčem jiném. Existuje, aby zachytilo vzpomínky. Když je pustím, jsem zpět v tom čase, s těmi muzikanty.“ A většina z nich, kteří s Mayallem měli tu čest hrát, si ho také nesmírně váží. Kupříkladu, když v roce 2003 slavil své sedmdesáté narozeniny – jak jinak než koncertem – přišel si s ním jako host zahrát i zmíněný Eric Clapton. John to považuje za přirozené a zároveň také osvětluje mýtus o tehdejší nevraživosti nebo soutěživosti mezi kapelami: „Přátelství, která v průběhu života utvoříte, s vámi zůstanou. A je jedno, jestli je to přátelství mezi muzikanty nebo jakékoliv jiné. Přátelé jsou přátelé. O žádné soutěživosti nevím. Podle mě je to spíš o vzájemném respektu, když jde o muzikanty. Vůbec žádná soutěživost. Nevím, kde se to vzalo, ale není to nic, co bych já zažil. Lidé mají vlastní způsoby hraní a vyjadřování se, a to musíme respektovat. Každý zní jinak, po svém.“

John Mayall (2011)Sám také ví, že za svou padesátiletou hudební kariéru vděčí zaprvé svému zdraví a pochopitelně svým fanouškům, posluchačům. Na koncertě je vždy připraven dát ji vše, co žádají: „Jsem docela spokojený, jak to všechno proběhlo a jak to dál pokračuje. Život je úžasný. Užívám si život a vyjadřování se prostřednictvím hudby. A je úžasný dar mít posluchače, kteří to berou velmi vážně. A já chci dostát reputaci, kterou mi posluchači přisuzují. “

Stopáž26 minut
Rok výroby 2014
 ST AD HD
ŽánrDokument