Dokumentární výpověď o skotské rockové legendě Jethro Tull prostřednictvím výběru z jejich koncertů v Praze, Pardubicích a ve Slavkově u Brna. Režie J. Vondrák

Jethro Tull, Ian Anderson – přelom 60.–70. letBritská skupina Jethro Tull se dávala dohromady během roku 1967 v Blackpoolu, ale první stabilní obsazení vzniklo, až když se její členové přestěhovali do Londýna. V metropoli na Temži se zrodil také neobvyklý název kapely. I když zas tak neobvyklý nebyl, což osvětluje folk-rockový zpěvák a hudebník Jiří Vondrák: „Jethro Tull byl anglický zemědělec a jeho jméno se používalo v šedesátých letech jako přídomek pro všechny balíky z venkova, jimiž ostatně všichni původní členové Jethro Tull vesměs byli. A Andersonova image zarostlého a otrhaného šupáka tomu jenom přispěla.“

Jethro Tull live – Ian Anderson 2009V Londýně došlo ke změně v obsazení skupiny, když v něm zůstali pouze dva původní členové: skotský zpěvák, flétnista, kytarista a skladatel Ian Anderson a baskytarista Glenn Cornick. Zbylí hudebníci byli nahrazeni kytaristou a zpěvákem Mickem Abrahamsem a jeho kamarádem, bubeníkem Clive Bunkerem. Po natočení debutového alba „This Was“ vystřídal Micka Abrahamse na postu kytaristy Martin Barre, a ten zůstal společně s Andersonem v JT až do současné doby. Pro sound souboru je typický Andersonův nezaměnitelný hlas a samozřejmě jeho přefukované hraní na flétnu. Kapela začínala jako bluesrocková, později se v její hudbě mísily prvky hardrocku, folku, britského folklóru a obecně byla řazena do progresivního rocku. Během téměř půlstoletí na scéně se z Jethro Tull stala jedna z nejlegendárnějších rockových kapel a alba jako „Stand Up“, „Aqualung“, „Thick As A Brick“ či „Heavy Horses“ patří k základní výbavě správného rockového nadšence.

Jethro Tull live – Ian Anderson 1972Hlavní figurou Jethro Tull byl od druhé desky samozřejmě Ian Anderson, přičemž připomíná, že začátky kapely byly divoké a naivní. Přesto ony pionýrské doby nezavrhuje: „V roce 1969 jsme neměli klávesáka, hráli jsme jen s baskytarou, kytarou, bicíma, flétnou a vokály. Byl to takový čistý, jednoduchý zvuk, a byla to taková přirozená hudba. Naivní, a ne vždycky dobře zahraná. Ale myslím, že měla svou energii a originalitu, především je to znát na desce ‚Stand Up‘. Rád na tu dobu vzpomínám.“ V kapele se od těch dob vystřídala velká spousta muzikantů a Anderson ji připodobňuje k velké muzikantské rodině, která se průběžně mění: „Ano, je to jako velká rodina. Jsme docela dobří přátelé, ale jako u mnoha velkých rodin – je dobré vidět je jednou za pár let, ale nechtěli byste se vedle nich probouzet každé ráno.“ Připomíná také, že ač se set-listy na koncertech v průběhu let často měnily, tři, čtyři písničky musí zaznít vždycky: jsou to Aqualung, Locomotive Breath a Bourée, často také Thick As A Brick. Jsou oblíbené nejen u posluchačů, ale také u něho samotného.

Ian Anderson live cca 2012Anderson svoje aktivity v poslední době děli mezi Jethro Tull a vlastní, mnohdy odlišné projekty, mezi něž zahrnuje hraní s dalšími muzikanty mimo okruh kapely, nebo třeba spolupráci s orchestry či smyčcovými kvartety, které jeho hudbě dodávají další rozměr. Většinou se jedná o instrumentální akustickou hudbu. „Je to pro mě větší výzva – zkoušet projekty, při kterých se musím naučit něco nového. Musím se učit nějaké nové triky. Něco, co jsem včera udělat neuměl, se musím naučit do zítřka. Víte, nechtěl bych být jako B. B. King nebo Status Quo, hrát jen ten stejný druh hudby, stejnou věc, stejné téma, stejné nápady – stále a stále dokola.“ Stejně jako většina klasických rockových muzikantů nemá příliš rád nahrávky natočené v 80. letech. „Tolik hudby obzvláště z 80. let, znělo tak poplatně své době, a to nemluvím pouze o nás, ale o hudbě mnoha dalších lidí. Říkám tomu ‚laciný syntezátorový zvuk‘. Bylo příliš mnoho možností a trvalo tak neuvěřitelně dlouho udělat nahrávku. Když jsi kytarista, tak prostě hraješ, když jsi klávesák, tak si pořád dokola hraješ s těmi nejrůznějšími zvuky a nakonec… Myslím, že to, co uškodilo hudbě Jethro Tull ze středního období, byl právě zvuk kláves. Znějí tak elektronicky a tak moc jako z osmdesátých let.“

Jethro Tull live – Martin Barre 2009Ian Anderson o rocku vždy přemýšlel nejen v rámci úzce vymezeného hudebního hlediska, ale pojímal ho vždy komplexně, bral v potaz i jeho historickou a sociologickou úlohu. Moc dobře chápe, že lidé z takové té základní rockové generace (např. The Beatles, Rolling Stones) jsou na rock už příliš staří: „Mnozí z nich stále hrají a živě vystupují, ale dělají muziku, která je v jistém smyslu téměř popřením jejich věku. Jejich věk sám o sobě odporuje základnímu duchu té hudby, protože to je hudba pro mladé a o mladých, je to o zkušenosti být mladý a často rebelující, polemizující a nespokojený. Rocková hudba je dychtivá a rozhněvaná hudba pro mladé.“ Na jedné straně mu tedy připadá absurdní, že lidé, jako třeba Stouni do toho řežou i ve věku okolo sedmdesátky, ale na druhé straně je to téměř oslava neumírající popularity rockové hudby. Přestože se podle něj samotný rock zhruba v posledních dvaceti letech nevyvíjel a jde vlastně o recyklaci věcí, které tu byly už dříve. Nicméně…  „Je dost těžké představit si Micka Jaggera ve věku 75 let, že bude tancovat na podiu ve svých upnutých kalhotách a třepat zadkem. V pětašedesáti jste tak na hranici, ale v pětasedmdesáti si to už představit nedokážu.“

Stopáž26 minut
Rok výroby 2014
 ST AD HD
ŽánrDokument