Miloslav Švandrlík, autor

Na samém počátku Černých baronů bylo vyprávění o právě prožité vojně. Scházeli jsme se se spolužáky z divadelní fakulty a pokoušeli se jeden druhého rozesmát. Tehdy řekl režisér Jáno Roháč: Švanda, o tom Terazkym musíš napísat! Oni ťa obesia, ale dielo bude na svetě. Tak jsem vyhověl a lavina se dala do pohybu. I když mě neoběsili, nebylo lehké prorazit. Psal se sice rok 1968, ale nakladatelé stále ještě věděli, co je ostražitost a bdělost. Uspěl jsem v právě obnoveném nakladatelství Vysočina v Havlíčkově Brodě. Druhé vydání už bylo zabaveno a knížka vyšla ve Švýcarsku a v Anglii. Teprve po sametové revoluci došlo ke skutečné explozi. Černí baroni vyšli v téměř milionovém nákladu, hrálo je několik divadel a režisér Zdeněk Sirový natočil film. Měli jsme v úmyslu ještě natočit druhý díl, ale Zdeněk uprostřed práce bohužel zemřel.

Nynější seriál možná napraví to, co se tenkrát nepovedlo. To, co jsem z něj dosud viděl, mě o tom přesvědčuje. Juraj Herz je můj oblíbený režisér a jsem rád, že Černé barony podle scénářů Martina Bezoušky dělá s takovým potěšením. Jednotlivé role obsadil optimálně a bude zajímavé srovnávat výkony filmových a seriálových hrdinů. Zdá se, že ti seriáloví budou mít více prostoru a rozehrají příběhy, na které se ve filmu nedostalo. Černí baroni se stali mou láskou i prokletím. Ačkoliv jsem vypravil do světa na šedesát knižních titulů, jsem často spojován pouze s jedinou knihou. Černí baroni se mi vracejí na stůl a stále se mi připomínají. Nedávno vyšla knížka i s Nepraktovými obrázky ve Slovinsku a dá se jí docela rozumět. Jmenuje se ČERNÍ BARONI. O Kefalínovi, Terazkym a ostatních protagonistech jsem napsal několik pokračování. Lidé, patrně navyklí na americký natahovací systém, chtěli znát další osudy hrdinů a já jsem neodolal. Částečně jde o příběhy autentické, ale přišla si na své i fantazie. Černí baroni mají své fandy, ale i oponenty. Mezi ty druhé patří zejména někteří pétépáci, sloužící těsně po únoru 1948. Chtěli by si zřejmě přečíst historicky pravdivou knížku, kde by bylo zřejmější utrpení vojáků trestanců a bestialita komunistických pohůnků. Ale tady dochází k zřejmému nepochopení. Humoristické dílo má své zákony a každý jistě uzná, že Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou přesným odrazem první světové války. Ale je tu i druhá věc, které si dotčení kritikové nevšimli. Nejkrutější období v pracovních jednotkách byla v padesátých letech, kdy ve společnosti docházelo k celé řadě politických procesů. Já jsem narukoval v roce 1953, tedy po Stalinově smrti. Situace se začínala zvolna měnit a politicky nespolehliví lidé byli doplňováni kriminálníky a zdravotně postiženými. Vznikaly nové situace, které jsem se pokusil zachytit. Použil jsem mnoho příběhů, které jsem předtím s úspěchem vyprávěl. Sám jsem u baronů sloužil 26 měsíců. Narukoval jsem v říjnu 1953 a do civilu mě pustili na Vánoce 1955.

Když jsme přijeli do Nepomuku, ještě byli na pracovištích staří pétépáci, kteří zde pracovali třetím, čtvrtým a někdy i pátým rokem. Právě je urychleně propouštěli do civilu, snad aby nám nenarušili morálku. Nepomučtí vojáci, jejichž štáb byl na zámku Zelená hora, pracovali na pracovištích v jižních a západních Čechách. Nejčastěji se vyskytovali na stavbách, v lese, v lomech, ale i v dole ve Zbuchu u Plzně. Podmínky byli různé, protože různí byli i velitelé. Někteří přišli za trest od bojových jednotek, jiní byli v protektorátním vládním vojsku a vzpomínali na sladký život ve fašistické Itálii. O nich by se dala napsat další zajímavá kniha, ale to už asi nestihnu.

Miloslav Švandrlík

Řekli o seriálu