3 otázky pro Josefa Albrechta

Jak vzniknul nápad na cyklus Přísně tajné vraždy?

Projekt logicky navazuje na čtyři roky práce našeho centra, kdy se v krátkých dokumentech systematicky věnujeme komunistickým zločinům. Za tu dobu jsme v cyklech Příběhy železné opony, V zajetí železné opony a Tajné akce StB zpracovali celkem sto šedesát příběhů. Přemýšleli jsme, jak se v této práci posunout a jak přinést do těchto témat něco nového. Koncept, na kterém se velkou měrou podílí Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a ve kterém se budeme věnovat případům, jež se vyšetřovatelům ani v časech svobody nepodařilo uspokojivě dotáhnout do konce, se nám zdá zajímavý. A to nejen těmi tématy, ale také tím, že bychom chtěli komunikovat s divákem. Věříme totiž, že diváci přinesou či nabídnou cenná svědectví, která by mohla oživit dávno zapomenuté, mrtvé případy a pomoci tak spravedlnosti.

Dva scenáristé, tři režiséři – má každý nějaká specifika?

Oba scenáristé, tedy Šárka Horáková a Luděk Navara, jsou v tomto tématu dosti ponoření, mají za sebou řadu projektů a podíleli se i na cyklech, na které Přísně tajné vraždy navazují. Oba pracují tak, že je pro ně důležitý příběh, a umějí přinést silný materiál. To je pro tak malou plochu necelé čtvrthodinky samozřejmě důležité. Režiséři jsou na tom ve vztahu k projektu vlastně podobně. Také se dlouhodobě podílejí na našich dokumentech a myslím, že čas ukázal, že jejich výběr byl správný. Každý je trochu jiný, ale všem jsou ta témata blízká a přistupují k nim precizně, často dokonce velmi osobně.

Byl případ, který vás osobně šokoval?

Budeme muset pro letošní rok připravit celkem čtyřicet příběhů, lépe řečeno případů. V prvních návrzích se dokonce objevily některé, kterými jsme se již v minulosti zabývali, i když z trochu jiného úhlu. Všechny jsou smutné a lidé, kteří je v sobě nesou, cítí jako velkou křivdu, že se nepodařilo jejich vyšetřování dotáhnout do konce. To je, myslím, na nich vlastně to nejsmutnější. Silné jsou hned ty úvodní. První příběh je z roku 1981 a vypráví o mladém studentovi, kterého našli na dně Macochy. Jedním z dalších je zase případ oběšeného faráře. Nejsou takové, že by mne šokovaly. Spíš z nich dýchá smutek z toho, že jsme jako společnost nedovedli za dvacet let najít způsob, jak pojmenovat ty hrůzy. Jak o nich říci pravdu, ukázat na viníky. Vrah je přece něco opravdu ošklivého a měl by za své činy nést zodpovědnost. A to se u nás zatím, bohužel, nepodařilo.

Připravila: Michaela Hrušková
Převzato z časopisu Týdeník Televize

Rozhovory