Těší nás divácký zájem o problematiku zločinů totality, říká Pavel Bret (29. 1. 2010)

Jak vnímáte skutečnost, že se diváci ozývají a píší své postřehy k projektu PTV?

Ohlasy diváků vnímáme pozitivně a ve smyslu očekávání jak z hlediska tematického pojetí dokumentu, tak přínosu pro potřeby vyšetřování. Těší nás divácký zájem o problematiku zločinů totality, která se bolestně dotkla jednotlivých lidských osudů. Zásluhou vysílání však také řada diváků našla odvahu ohlásit případy bezpráví a skutků, o nichž by se ÚDV neměl možnost jiným způsobem dozvědět. Za tuto občanskou statečnost a vnímavost děkujeme.

Jaké informace jsou pro Vás nejcennější?

Nejcennější informace jsou ty, které se dotýkají svědectví k odvysílaným případům, přinášejí konkrétní poznatky a pomáhají zpřesnit či vyloučit jednotlivé vyšetřovací verze. Tedy ty, které jsou získány oslovením široké divácké veřejnosti.

Dá se z prvních reakcí odhadnout, jestli divácké reakce mohou opravdu pomoci otevřít již uzavřené nedořešené případy?

Vzhledem k tomu, že dokument je na samém počátku a diváci si k němu teprve cestu nacházejí, je obtížné tuto míru úspěšnosti dopředu odhadnout. Hraje tu roli řada faktorů, např. věk diváků nebo zaměření konkrétního příběhu. U dílů věnovaných kauzám z 50. let nebo těm, které se odehrály v zahraničí, je s ohledem na plynutí času menší předpoklad, že se nám ozve očitý svědek, i když ani v těchto případech to zcela vyloučeno není. Větší míru úspěšnosti mohou mít příběhy ze 70. a 80. let. Důležité je také místo spáchání skutku – řada otřesných případů násilí a vražd se stala v režimovém prostředí (věznice, vyšetřovací prostory StB..), kam veřejnost neměla přístup. Zde morální apel míří především na ty, kteří rozkazovali, konali, věděli... a kteří by mohli – třeba i pod rouškou anonymity – svědčit, vypovídat či „pouze“ omluvit se. Nikdy není pozdě. V každém případě všechny dokumentované případy naplňují osvětovou roli.

Již po odvysílání prvních epizod je zřejmé, že stopáž jednotlivých dílů je limitující pro objasnění potřebných souvislostí jednotlivých příběhů. Je proto velmi obtížné vtěsnat zásadní a klíčové momenty vystihující podstatu příběhu a místa důkazní nouze, pro která potřebujeme spolupráci divácké veřejnosti. Celkově však vznik cyklu považujeme za přínosný a za to patří České televizi dík.

 

Několik otázek pro plk. JUDr. Pavla Breta, ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu

Co pro vás znamená projekt Přísně tajné vraždy? Věříte, že může pomoci otevřít některé případy, které se vám nepodařilo dotáhnout do finále?

Projekt s názvem Přísně tajné vraždy chápu jako určitou satisfakci všem obětem i memento nejen pro pamětníky. Je nutné vědět, že zdaleka ne ve všech případech šlo o vraždy. Ne ve všech případech v režii StB. Vždy však o tragédie jednotlivců, kteří byli našimi spoluobčany nebo dokonce sousedy. Někteří zemřeli též zásluhou naší lhostejnosti nebo strachu. Zároveň tento projekt chápu jako snahu ozřejmit jednotlivé případy a ve spolupráci s veřejností nalézt žádoucí odpověď.

Kolik takových případů asi váš úřad zkoumal?

Do dnešních dnů jsme v rámci vyšetřování byli nuceni odložit 282 takových případů, a to z důvodu důkazní nouze. Přesně takový počet zůstává – na rozdíl od jiných, kde vyšetřování bylo řádně ukončeno – nadále otevřen. V tomto duchu bych se spíše přikláněl k objektivnějšímu názvu projektu, a to „Otevřené případy“.

Vyšetřování asi bylo většinou velmi složité. StB byl silný protihráč... V čem byla ta pátrání nejsložitější?

Všechny případy jsou poznamenány zvláště důkazní nouzí. A to nejen z důvodu časového odstupu, ale též z důvodu absence svědků. Nejsložitější zůstává dohledávání důkazů, včetně svědeckých výpovědí.

V čem si myslíte, že jsme po roce 1989 udělali chybu? Ve smyslu toho, že takové otřesné případy dosud nejsou uspokojivě vyšetřeny a dotaženy do konce?

Případná chyba nás teprve čeká. Především pokud bychom zapomněli či zůstali nadále lhostejnými.

Jak si představujete „ideální vyrovnání společnosti s dědictvím totalitního Československa?“

Ideálem je samozřejmě spravedlnost. Nutně vyvážená vědomím morální nepromlčitelnosti všech těchto skutků. Je to naše společenské dědictví, mnohdy nechtěné, mnohdy nežádoucí, ale pozitivní v tom smyslu, že můžeme znát důvody před čím, případně před kým se chránit.

Rozhovory