Miloš Macourek

Básník, dramatik a filmový a televizní scenárista Miloš Macourek se narodil v roce 1926 v Kroměříži do právnické rodiny JUDr. Aloise Macourka. V tomto moravském městě také strávil rané dětství. V letech 1939–41 studoval na reálném gymnáziu v Místku, ale pak byla škola uzavřena a Miloš se přesunul do Ostravy, kde se stal v období let 1941–1943 studentem hudebně dramatického oddělení Státní konzervatoře. Poté byl ovšem rok nuceně nasazen v Zákolanech u Kladna a v Odolené Vodě. Po skončení války se krátce vrátil ke studiím, ale ta nedokončil a utekl do Prahy, kde se protloukal, jak se dalo: postupně byl tiskárenským dělníkem, kulisákem, skladníkem, reklamním tiskařem, redaktorem družstva Máj. V roce 1948 na něj čekala základní vojenská služba, po návratu do civilu pracoval v letech 1950–1954 v Ústřední radě odborů. Z určité logiky věci se pak stal na dalších šest let lektorem katedry dějin literatury a umění na Ústřední škole odborů.

Macourek byl už od studií tvůrčím člověkem. Psal zejména básně – ve čtyřicátých letech byly publikovány například v Mladých arších, Bloku nebo tištěném programu divadla D 47, v další dekádě pak třeba v Novém životě, Literárních novinách nebo Kultuře. V roce 1958 vyšla jeho první básnická sbírka Člověk by nevěřil svým očím, psal ale také hodně pro děti. Často býval přirovnáván k francouzskému básníkovi Jacquesovi Prévertovi, kterého také překládal do češtiny. Přátelil se s Václavem Havlem – sdíleli spolu smysl pro absurdní humor, navíc od roku 1959 Macourek s Divadlem Na zábradlí, s kterým byl Havel spojen, autorsky spolupracoval. V devětapadesátém pro něj napsal jinotajnou divadelní hru Jedničky má papoušek, o rok později Smutné vánoce, v roce 1962 spolu s Havlem stvořili Nejlepší rocky paní Hermanové. V tomtéž roce vyšla i Macourkova první próza Živočichopis, což byly většinou bajky a příběhy ze života zvířat. Ve čtyřiašedesátém pak pro Divadlo Na zábradlí přepracoval hru Alfréda Jarryho Král Ubu, která pak slavila velký úspěch (v r. 1968 se dočkala i záznamu ČST).

V tom čase už ale Macourek pracoval jako dramaturg na Barrandově a začínal psát svoje první scénáře (vždy v koordinaci s dalšími tvůrci filmu). V průběhu let pak nejčastěji spolupracoval s režiséry Václavem Vorlíčkem a Oldřichem Lipským. Prvním ze scénářů byl film Muž z prvního století (1961) právě pro Lipského. Od roku 1963 byl pak oficiálně zaměstnán jako scenárista Filmového studia Barrandov, zároveň se od té doby spolupodílel na různých (často animovaných nebo loutkových) krátkometrážních filmech též v rámci režie (nejkvalitnějšími jsou dílka Otýlie a 1580 kaněk a Jak si opatřit hodné dítě, obě 1965). V roce 1966 napsal scénář pro Vorlíčkovu výbornou bláznivou sci-fi komedii Kdo chce zabít Jessii, ve které se docentce-vědkyni a jejímu muži-inženýrovi zhmotní jejich sny a jejich hrdinové (komiksové postavy) se objeví v našem světě. Stejně kvalitní je i parodie na bondovky Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967), kde se na scénáři podíleli i Vorlíček a spisovatel a režisér Václav Daněk. V tomtéž roce dal Macourek s Lipským dohromady experimentální komedii Happy end, jejíž děj se odvíjí pozpátku.

V šedesátých letech se Macourek scházel s partou intelektuálů, v níž byli mj. spisovatelé a psychiatři Miroslav Plzák a Josef Nesvadba. A právě dle knihy druhého z nich (který se spolupodílel na scénáři) vznikla předloha k další Lipského sci-fi komedii Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969), ve které několik vědců z budoucnosti cestuje časem do minulosti, aby přivodila smrt slavnému vědci, neboť jeho výzkumy a závěry negativně ovlivnily život oněch budoucích generací. Své zaujetí comicsy pak Macourek dovedl k dokonalosti dvěma příběhy, které ztvárnil český král žánru, kreslíř Kája Saudek: Muriel a andělé (1969) a Muriel a oranžová smrt (1970). V roce 1970 se Macourek scenáristicky podílel na dvou skutečných majstrštycích. Prvním byla Vorlíčkova ulítlá sci-fi komedie Pane, vy jste vdova! o spiknutí generálů proti panovníkovi, v které se to jen hemží náhradními končetinami či voperováním cizích mozků do jiných těl: dílko absurdní a velmi černě-humorné. Na tom druhém se zase vyřádili s režisérem Lipským – dle předlohy Timothy Tatchera vznikla parodie na gangsterské filmy Čtyři vraždy stačí, drahoušku o ňoumovitém profesorovi, jenž zlikviduje dvě bandy gangsterů tím, že se vlastně vzájemně zlikvidují samy.

V roce 1971 Macourek s Lipským přepracovali divadelní hru Eugéna Laibicheho Slaměný klobouk; vznikla opět výborná situační komedie o koněm sežraném slaměném klobouku již vdané dámy, kterýžto čin vyvolá na sebe se vršící zmatky a nedorozumění zejména v rámci chystající se velkolepé svatby. Krátce poté se ale Macourek dal do holportu zase s Vorlíčkem (a scenáristkou Hermínou Frankovou), a výsledkem byla pohádková komedie Dívka na koštěti (1971) o mladé čarodějnici, jež se z pohádkového světa dostane do toho reálného, a o komplikacích, které toto propojení světů vyvolá. A aby to bylo na střídačku, tak ve spolupráci s Lipským sepsal Macourek scénář k rodinné komedii Šest medvědů s Cibulkou (1972): z cirkusu vyhozený klaun Cibulka začne pracovat jako kuchařka ve škole, kam za ním ovšem dorazí i uprchlí cirkusoví medvědi, což se opět neobejde bez zmatků a různých záměn a proměn.

Někdy v tom čase začal Macourek scenáristicky i režijně spolupracovat s výtvarníkem Adolfem Bornem a Jaroslavem Doubravou na animovaných krátkometrážních filmech – prvními byly Co kdyby (1972) a Ze života ptáků (1973), dalším Hugo a Bobo (1975), což později vyústilo ve výborný večerníčkový seriál Mach a Šebestová (1976). Mezitím ale jako zaměstnanec Barrandova stále pracoval na scénářích pro celovečerní filmy. Pronikání nadpřirozených bytostí (vodníků) do našeho reálného světa se řeší v další bláznivé komedii Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), na které dle předlohy Petra Markova Macourek opět spolupracoval s Vorlíčkem. Následovaly úlitby režimu (např. Bouřlivé víno, 1976) a v roce 1977 další majstrštyk, tentokrát ve spolupráci s režisérem Jindřichem Polákem – ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem se stejně jako v „Einsteinovi“ řeší v podstatě stejné téma: cestování časem do minulosti za účelem změny chodu dějin s patřičnými důsledky v budoucnosti (v tomto případě chtějí staří esesáci dovést Hitlerovi vodíkovou bombu). Následovala další vorlíčkovská sci-fi komedie Což takhle dát si špenát (1977) o přístroji, který zázračně dokáže vrátit živočichům i lidem jejich mládí. Macourek se s Vorlíčkem spojil i na zásadní televizní práci – pohádkovém komediálním seriálu Arabela (1979), opět o průniku světa pohádkového a reálného.

V roce 1980 odešel Macourek z Barrandova do svobodného povolání. Jeho scenáristické práce v následné dekádě již vykazují určité výkyvy, navíc zemřel režisér Oldřich Lipský. Macourek se tak zaměřil na spolupráci s režisérem Vorlíčkem. Oblíbenými se staly koprodukční televizní seriály Létající Čestmír (1983) a Křeček v noční košili (1987). Na začátku 90. let se oba tvůrci spojili na pokračování princezny Arabely – vznikl tak další koprodukční televizní seriál Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek (1993). V šestadevadesátém režisér a kameraman F. A. Brabec upravil Macourkův původní scénář a vytvořil filmovou podobu hry Alfréda Jarryho Král Ubu (1996) a v roce 2000 se Macourek podílel na scénáři k dalšímu Brabcovu dílku – filmovému zpracování Erbenovy Kytice.

Miloš Macourek byl ženatý s manželkou Jiřinou, která s ním žila až do jeho smrti. Zemřel po dlouhé vážné nemoci v Praze v roce 2002 ve věku nedožitých 76 let.