Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Miroslav Macháček — Lidé — Česká televize

herec a divadelní režisér

* 8. května 1922

† 17. února 1991

Herec, divadelní režisér a pedagog Miroslav Macháček se narodil v roce 1922 v Nymburku.

V pětačtyřicátém byl přijat na Státní konzervatoř v Praze, kde studoval herectví. Hned v roce 1948 získal angažmá jako herec a režisér ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde setrval dva roky, a poté odešel do Prahy, kde začal učit na DAMU. V roce 1951 nastoupil do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, ovšem v té samé době byl obviněn z nepřátelské činnosti vůči soc. zřízení a divadlo i pedagogickou činnost na DAMU musel opustit. Odešel do Českých Budějovic.

V sedmapadesátém se vrátil do Prahy – nejprve do Městských divadel pražských, od sezóny 1959–1960 nastoupil jako režisér a herec do Národního divadla. Uvedl se výborným zpracováním Goldoniho hry Poprask na Laguně (1961). Šedesátá léta pro něj byla doslova zlatou dobou, režíroval a hrál v divadle, objevoval se ve filmech, v televizi i v rozhlase.

Macháček byl citlivý muž nevyrovnané povahy – měl velmi rychlý přechod od stavů rozněžnělosti přes přísnost až do stádia divokého, cholerického běsnění. Každou roli, kterou dostal, hrál na doraz – proto byl vždy velmi autentický a uvěřitelný. Totéž hraní na doraz vyžadoval i od herců, pokud je režisérsky vedl. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem.

Kvůli svým protiokupačním postojům v roce 1969 šel v dalších dvaceti letech od jednoho průšvihu ke druhému. V roce 1975 přednesl v ND kritický referát a v témže roce na něj státní moc vyvinula takový tlak, že skončil v psychiatrické léčebně. Po návratu z Bohnic měl v ND několik vynikajících režií (např. Hamlet, Vévodkyně valdštejnských vojsk), přičemž za vrchol je dodnes považována jeho práce na hře Naši furianti (1979). V té době přitom trpěl zákazy vystupování v Čs. rozhlase a v televizi (hraní v divadle a ve filmech mu bylo trpěno). Po bravurní režii dalšího skvostu Smutek sluší Elektře se mu Národní divadlo odměnilo tak, že se ho na přelomu let 1988–89 zbavilo posláním do důchodu. V roce 1989 se Macháček velmi aktivně zúčastnil tehdejších listopadových událostí.

Miroslava Macháčka si pamatujeme jako herce zejména filmů Ďáblova past (1961), kde si zahrál kněze, ze sci-fi Ikarie XB 1 (1963), z dramatu Obžalovaný (1964) či z válečného dramatu …a pátý jezdec je Strach (1964), kde si zahrál židovského lékaře Dr. Brauna. Objevil se i jako jeden z rytířů ve filmu Údolí včel (1967) či v hlavní roli Jindřicha z Lipé v historickém dramatu Královský omyl (1968). Hrál i ve filmech Případ pro začínajícího kata (1969) nebo v bulharském podobenství Ezop (1969). V sedmdesátých letech Macháček dostával většinou vedlejší úlohy. Hlavní roli získal až v kriminálním dramatu Vražedné pochybnosti (1978), v němž se představil jako psychicky narušený muž, podezřelý z vraždy malé dívky, poté následovala další hlavní role v průměrném snímku Tvář za sklem (1979). Představil se i ve válečném dramatu Cukrová bouda (1980). V další dekádě už dostával více příležitostí, například ve filmu Vinobraní (1982), tunisko-československé pohádce Přeludy pouště (1982), československo-bulharském dobrodružném filmu Vrak (1983) či v dramatu Stín kapradiny (1984). Ve stejné době namluvil komentář do Chytilové dokumentu Praha – neklidné srdce Evropy (1984). Následovala role v komedii Cesta kolem mé hlavy (1984) a poté hlavní role neurochirurga v doktorském dramatu Skalpel, prosím (1985) a mimozemšťana v psycho-sci-fi Vlčí bouda (1986). Macháček se objevil i v drogovém dramatu Pavučina (1986) a v podstatě sám sebe (jako malíře Amenta) si zahrál v dramatu z protialkoholické léčebny Dobří holubi se vracejí (1988). Následovaly poslední filmové příležitosti – v slovenském filmu Sedím na konári a je mi dobře (1989) a Dva lidi v ZOO (1989).

Jeho život žitý neustále na hraně se promítal i do vztahu k opačnému pohlaví. Kupříkladu na konci 40. let chodil s tehdy mladičkou herečkou Jiřinou Jiráskovou, která ho ale nechala, a on s ní ve své uražené ješitnosti dalších téměř 40 let nepromluvil (oba se sešli až ve zmíněném filmu Dva lidi v ZOO v roce 1989). Rychle se tedy oženil s operní pěvkyní Věrou Štiborovou – měli spolu dceru Kateřinu Macháčkovou (nar. 1949), pozdější herečku a publicistku. Poté se Miroslav rozvedl a začal chodit s filmovou výtvarnicí, scénografkou a režisérkou Ester Krumbachovou, v sedmdesátých letech zase žil s herečkou Janou Břežkovou. V 80. letech měl vztah s chartistkou (a pozdější divadelní režisérkou) Jaroslavou Šiktancovou a na konci téže dekády si začal s o 41 let mladší herečkou Vilmou Cibulkovou. A jelikož měl psychické problémy a podléhal démonu alkoholu, Vilma do téhož spadla také. Divoký umělec Miroslav Macháček nakonec podlehl rakovině v Praze roku 1991, pohřben je v rodném Nymburku.

Dcera Kateřina Macháčková posbírala otcovy zápisky a posmrtně je v roce 1995 vydala pod názvem Zápisky z blázince. V roce 2006 byl o Macháčkovi natočen dokument Trojka z mravů v rámci cyklu Předčasná úmrtí.

Odkazy