Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Bohumil Hrabal — Lidé — Česká televize

spisovatel

* 28. března 1914

† 3. února 1997

Nejpřekládanější český autor dvacátého století, jeden z nejosobitějších spisovatelů vůbec.

Básník, spisovatel a scénárista Bohumil Hrabal se narodil v roce 1914 v Brně-Židenicích jako nemanželský syn Marie Kilianové a mladého důstojníka rakouské armády Bohumila Blechy. Ten se ovšem na nátlak svého otce k otcovství nepřihlásil. Malý Bohumil František (jak byl pokřtěn) tedy s příjmením Kilian vyrůstal u prarodičů v Brně. Matka Marie se pak jako pomocná účetní v městském pivovaru v Polné seznámila s hlavním účetním Františkem Hrabalem, a v šestnáctém roce se oba vzali. Následně otčím Bohumila adoptoval, dal mu své příjmení, a s matkou posléze i nevlastního bratra – Hrabalovým se totiž narodil syn Břetislav Josef. V roce 1918 se celá rodina odstěhovala do Nymburku, kde otec František dostal místo správce tamějšího pivovaru. Malý Bohumil rád četl a oblíbil si příběhy, které vyprávěli pivovarští dělníci, najmě ho zaujaly historky otcova bratra Josefa, jenž se u Hrabalů – tak trochu proti jejich vůli – „na kratší dobu“ ubytoval.

Po pěti letech obecné školy nastoupil Bohumil v roce 1925 do Českého státního gymnasia v Brně. Pro mizerné školní výsledky byl ale vrácen do Nymburku, kde začal studovat Státní reálku. Jenomže – věnuje se fotbalu (hrál za dorost Polabanu Nymburk), i zde učení zanedbával a propadl. Nakonec se mu v roce 1934 podařilo odmaturovat, a začal studovat práva na Univerzitě Karlově v Praze: někdy z té doby pocházejí jeho první básnické pokusy. Ovšem kvůli uzavření vysokých škol v období okupace studia dokončil až v roce 1946. Během války pracoval mimo jiné jako pomocná síla u nymburského notáře, jako skladník výrobního družstva zaměstnanců železnice, jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, zároveň hrál i ochotnicky divadlo, což se (stejně jako všechny jeho profese) odrazilo i v jeho literární tvorbě.

Rok 1946 byl v Hrabalově životě velmi „pohyblivý“ – z všeobecné euforie vstoupil do KSČ, ale během pár měsíců z ní zase vystoupil, základní vojnu si odbyl během pěti měsíců, skončil v ČSD, přičemž začal pracovat jako pojišťovací agent, a s kamarádem hudebníkem Karlem Maryskem vyhlásili „manifest nepoetismu“. A samozřejmě stále četl, hlavně filosofickou literaturu. V roce 1947 vznikla jeho první básnická sbírka Ztracená ulička, jejíž sazba byla ovšem rozmetána při znárodňování nymburské tiskárny. Zároveň opět změnil zaměstnání – pracoval jako obchodní zástupce rozličných firmiček. V roce 1949 napsal text Legenda o Kainovi, který o mnoho let později přepracoval v novelu Ostře sledované vlaky. V tomtéž roce odešel na dvouletou brigádu do SONP Kladno, a z této zkušenosti hned následujícího roku vznikají jeho texty Bambini di PragaKrásná Poldi.

Od roku 1950 bydlel Hrabal v Praze v Libni v legendární ulici Na Hrázi. Tehdy se seznámil s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a jeho kamarádem, básníkem Egonem Bondym: následující tři roky spolu trávili většinu volného času diskusemi o umění a filosofii, což bylo podporováno mocným pitím piva. Mezitím byla Bohumilovi v Kladně prodloužena brigáda – to ho inspirovalo k napsání dalšího textu Jarmilka. Po ukončení brigády na Kladně nastoupil v roce 1954 do zaměstnání ve Sběrných surovinách v provozovně ve Spálené ulici. O dva roky později vyšla v omezeném nákladu jeho povídková sbírka Hovory lidí, a zároveň se seznámil s Eliškou Plevovou, jíž si po pětiměsíční známosti vzal. V devětapadesátém Bohumil opět změnil zaměstnání a stal se kulisákem divadla S. K. Neumanna, kde nakonec vydržel skoro tři roky.

Od roku 1962 byl Bohumil Hrabal spisovatelem na volné noze – hned v lednu třiašedesátého mu vyšla sbírka povídek Perlička na dně, která dostala cenu nakladatelství Československý spisovatel. Následujícího roku vyšly povídky s názvem Pábitelé, s jeho spoluprací na scénáři bylo zfilmováno Fádní odpoledne, stejně jako další povídky pod lehce změněným názvem Perličky na dně (Hrabal si v každé vždy zahrál v mini-roli), a úplně v závěru pak vyšla jeho knížka Taneční hodiny pro starší a pokročilé. V roce 1965 se Hrabal stal členem Svazu českých spisovatelů, na pultech se objevily jeho Ostře sledované vlaky, přičemž za ně i za předchozí „taneční hodiny“ opět dostal cenu ČS, podílel se na scénáři krátkometrážního snímku Sběrné surovosti (režie Juraj Herz), koupil chatu v Kersku. Na konci pětašedesátého vyšla povídková kniha Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. V roce 1966 vyšla další povídková sbírka Automat Svět, a filmovou premiéru mělo drama režiséra Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, na jehož scénáři se spisovatel podílel. To o dva roky později dostalo v USA Oscara. Tehdy – v osmašedesátém – vyšla další spisovatelova knížka Morytáty a legendy. Ještě v roce 1969 dostal Hrabal Cenu Svazu českých spisovatelů za filmové scénáře, a podle jeho textové předlohy natočil Menzel komediální drama Skřivánci na niti. To už ale nešlo do kin a skončilo v trezoru. V roce 1970 byly skartovány již vytištěné spisovatelovy knihy Domácí úkolyPoupata – křehké a rabiátské texty z let 1938–1952 s grafickými listy nedávno zesnulého výtvarníka Boudníka.

Na začátku sedmdesátých let se Hrabal octl v klatbě. Napsal texty PostřižinyObsluhoval jsem anglického krále, později novelu Něžný barbar, ale věděl, že v době počínající tzv. normalizace skončí v šuplíku. Postřižiny vyšly až v roce 1974 v samizdatové edici Petlice (1974). Ovšem po spisovatelově kontroverzním rozhovoru ve Tvorbě, v kterém se přihlásil k socialismu, dostal od normalizátorů opět zelenou – Postřižiny byly tedy vydány i oficiálně (1976). Hrabal se tak stal jediným autorem, jehož knihy zároveň vycházely v samizdatu i ve státních nakladatelstvích: do budoucna tomu nemělo být jinak. Kupříkladu v Petlici vyšla jeho Příliš hlučná samota (1977), a v Československém spisovateli hned dvě jeho prózy: Slavnosti sněženekMěstečko, kde se zastavil čas (obě 1978). Druhý jmenovaný titul byl téhož roku vydán v Rakousku. V devětasedmdesátém se na pultech objevily další jeho povídkové knihy – KrasosmutněníKaždý den zázrak. V roce 1980 pak režisér Menzel opět se scénáristickým přispěním Hrabala natočil poetickou komedii Postřižiny.

V jednaosmdesátém vyšly v Kolíně nad Rýnem v exilovém nakladatelství Index knihy Obsluhoval jsem anglického králePříliš hlučná samota, později ještě mj. Něžní barbařiPoupata. Novely Něžný barbarPříliš hlučná samota ale vyšly i oficiálně u nás v jedné knížce s názvem Kluby poezie, a k tomu ještě navíc ČS přihodil prózu Harlekýnovy milióny. Ve Francii pak byla vydána kniha Obsluhoval jsem anglického krále a Hrabal kvůli tomu absolvoval několik výslechů na StB –jak je prý možné, že se tam ten text vůbec dostal. Spisovatelovy prózy se ukázaly být vhodnými i pro zinscenování: divadla malých scén se nesměle pouštěly do Hrabalových textů už dříve, ale v osmdesátých letech jakoby se s nimi roztrhl pytel. Za všechny lze uvést třeba Činoherní klub a nastudování Něžného barbara v režii Ivo Krobota. V roce 1982 vstoupila do hry těžce zkoušená Jazzová sekce a ve svém Jazzpetitu vydala jako první u nás – byť neoficiálně – knihu Obsluhoval jsem anglického krále. V tomtéž roce se v rámci ČS objevily na knižních pultech Domácí úkoly z pilnostiMěstečko u vody. V roce 1983 pak Jiří Menzel natočil komedii Slavnosti sněženek, opět s Hrabalovým podílem na scénáři. Ve čtyřiaosmdesátém oficiálně vyšly Hovory lidí, následovaly Život bez smokingu (1986) a soubor Městečko u vody, sestavený z tří, již samostatně vyšlých próz. Ve stejné době byl Hrabalův nový text Proluky uveden ve Velké Británii, a v exilových nakladatelstvích v Kolíně nad Rýnem i v kanadském Torontu u ´68 Publishers, kde byla volná trilogie doplněna i o texty Svatby v doměVita nuova.

Roky 1987 a 1988 byly pro spisovatele těžké – během nich postupně zemřeli Bohumilův bratr Břetislav, manželka Eliška a hudebník a Hrabalův celoživotní přítel Karel Marysko. Mezitím spisovatel dostal za Příliš hlučnou samotu italskou literární cenu Premio Elba – Raffaello Brignetti, a byl o něm režisérem Jánem Fajnorem natočen dokument Košatý strom plný pozorných očí. V roce 1989 Hrabal podnikl cestu po univerzitách v USA, doma dostal medaili Vítězslava Nezvala a titul Zasloužilý umělec, vyšly rozhovory nazvané Kličky na kapesníku, texty Tři novelyChcete vidět Zlatou Prahu?, a režisér Petr Koliha natočil komediální film Něžný barbar. Poprvé vyšla oficiálně kompletní Příliš hlučná samota.

Od roku 1990 byla vydávána Hrabalova díla znovu a ve velkém, on sám napsal mj. texty Listopadový uragán (1990) nebo Večerníčky pro Cassia (aneb Dopisy Dubence, 1993), podle jeho knih byly natočeny další filmy (např. Andělské oči, 1994 nebo Příliš hlučná samota, 1995), byl vyznamenán francouzským řádem Rytíř umění a písemnictví, poseděl s českým a americkým prezidentem v pivnici U Zlatého tygra.

Nevšední pozorovací talent a především strhující vypravěčský styl nesmazatelně zapsaly Bohumila Hrabala do české literatury druhé poloviny 20. století. Jeho literární hrdinové, které nazýval pábitelé, se občas chovají nerozumně a pošetile a hodně si vymýšlejí, přesto dokážou najít krásu tam, kde by ji nikdo na první pohled nehledal. Hrabalovo dílo bylo přeloženo do tří desítek jazyků, za svého života byl vedle Milana Kundery světově nejznámějším českým prozaikem.

Spisovatel Bohumil Hrabal zemřel v roce 1997 po pádu z nemocničního okna pražské nemocnice Na Bulovce. O rok později o něm natočila režisérka Olga Sommerová pro ČT dokument Požehnaný prokletý básník Bohumil Hrabal.

Odkazy