Perličky na dně
"Hospoda je pro mne nejen hlučnou samotou, nejen místem, kde se pije pivo, ale kde se pivem uvádí jazyk do pohybu, do tvoření, hospoda je místem, kde narůstá řeč a kde se vyrábějí nové argoty a nová úsloví. Já sbírám do svého podvědomí všechno to, co jsem v hospodě slyšel, takže sám sebe nepovažuji za spisovatele, ale považuji se za spisovatele této lidové tvořivosti, toho, co má nadtext i podtext naší politické i společenské skutečnosti. Tedy raději sám sebe považuji za pivního neotesance, než za světového intelektuála. Jsem tedy dědic tradic Jaroslava Haška. Ovšem současně se považuji za žáka Franze Kafky, který mne ohromuje svým vzděláním a svojí existenciální úzkostí..." To jsou slova Bohumila Hrabala, osobnosti v naší literatuře nebývalé. Není divu, že Hrabalovy prózy vždycky přitahovaly filmaře.
Povídkový film z roku 1965 Perličky na dně byl natočen podle pěti Hrabalových povídek ze sbírek Perlička na dně a Pábitelé. Pět tehdy mladých avantgardních režisérů patřících k "nové vlně" českého filmu - Jiří Menzel, Jan Němec, Věra Chytilová, Jaromil Jireš a Evald Schorm - vytvořilo pět svérázných filmových povídek ze všedního života, vykreslujících osobitým způsobem lidské charaktery a mnohdy i tragikomickou podstatu lidské existence. Hrabalovský styl si vyžádal svérázný herecký projev, proto se režiséři rozhodli převážně pro neherce. V epizodních rolích si ve filmu zahrál i Bohumil Hrabal. Snímek získal na MFF v Locarnu 1965 Cenu FIPRESCI a Zvláštní cenu poroty mladých.