Nyní se přesuneme do odlišných vod. K antikomerční alternativě patřilo samozřejmě i industriální hardcore skupin Ministry, Skinny Puppy, Laibach, či Young Gods a plus samotný industrial reprezentovaný soubory Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire, Einstürzende Neubauten, Test Department, C.O.M.A., které podrobněji zmiňujeme v textech o industrial hardcore, britské nové vlně a samotném industrialu.
Od industrialu je už blízko k elektronickému rocku a popu (uff, to byl ale můstek!), vycházejícího za prvé z výše zmiňovaných industrialistů typu Throbbing Gristle a Cabaret Voltaire, z rock impresionistů jako byli Tangerine Dream a Jean-Michael Jarre, z kraftwerkovského kraut-rocku, dále z ponurosti gotiků (např. Joy Divison) a kapel new romance (např. Ultravox, Visage) a pak samozřejmě z diskotékových melodiků modelu New Order.
Po smrti Iana Curtise zbylí členové Joy Divison, jmenovitě Peter Hook (bg), Stephen Morris (ds), Bernard Sumner (voc, g, ks), přibrali klávesistku Gillian Gilbert a založili skupinu New Order. První nahrávky zněly ještě „joy-divisionovsky“ zatěžkaně, to lze slyšet na chmurném debutovém albu „Movement“ (1981, např. „Truth“, „Dreams Never End“, „Doubts Even Here“, „Denial“). Jenže kapela velice záhy opustila tento bezvýchodný svět depresí - inspirována kapelami futuristic rocku a komerčně výhodným stylem disco, vrhla se na mnohem odlehčenější muziku. Dusavě šlapající elektro-rock („dum-čvach“), který se jala předvádět, jí pasoval na jednoho z nejvýznamnějších předchůdců elektronické taneční hudby 90. let. A bohužel také na strůjce onoho studeného, nepříjemně chemického zvuku rytmiky, využívaného ve spektru muziky od Depeche Mode až po Jana Césara a Sagvana Tofiho, zvuku, který když slyšíme, okamžitě nám v děsivosti poznání naskočí jedno: „Proboha! Osmdesátky!“. NO se přisuzuje také vynalezení breakových beatů - viz. singlovky „Confusion“ (1983) a „Thieves Like Us“ (1984). I když i toto tvrzení musíme brát s nadhledem – pro jejich break-beaty platí to samé co pro Spectora a jeho „nejhlasitější exploze rocku“.
Doba nicméně kapele přála. Na rozdíl od „džoj-divižnů“ byli New Order dost úspěšní, jejich nahrávky se prodávaly mnohem lépe. Začalo to singlovými hity jako „Blue Monday“, „Confusion“ a „Thieves Like Us“ a pokračovalo alby jako byla „Power, Coruption And Lies“ (1983, např. „Your Silent Face“, „Leave Me Alone“, „Age Of Consent“, „We All Stand“) „Low Life“ (1985, např. „The Perfect Kiss“, „Sub-culture“, „Sunrise“, „Elegia“), „Brotherhood“ (1986, např. „Every Little Counts“, „Paradise“, „Way Of Life“, „Bizzare Love Triangle“, „All Day Long“), singlová 2LP-výběrovka „Substance“ (1987, hit „True Faith“), a studené a fanfárovité „Technique“ (1989, hity „Run“, „Fine Time“, dále např. „All The Way“, „Love Less“). Z největších hitů kapely jmenujeme „Temptation“, „Run“, „Blue Monday“ nebo „True Faith“. Po solidním albu „Republic“ (1993, hit „Regret“, dále např. „Ruined In A Day“, „Everyone Everywhere“, „Avalanche“) to ale New Order na nějaký čas zapíchli.
Až na pár pěkných písniček je muzika NO nepřiliš zajímavá a někdy dokonce vcelku nudná. Melodické linky jsou mnohdy výborné, ale všechno shazuje ona pionýrská rytmická chemie. Není náhoda, že když se zapojí kytary, situace se vždy tak nějak zlepší. A co je mi záhadou, jak mohli angličtí fotbalisté s jejich disko-popěvkem „World In Motion“ v zádech získat na MS 1990 čtvrté místo, tedy své nejlepší umístění od památného vítězství v šestašedesátém. Pokud bych k tomuto songu totiž mohl vybrat nějaký sport, napadl by mě spíš aerobic. Anebo krasobruslení.
Ještě malá poznámka – členové New Order se společně se svým producentem Tony Wilsonem stali v roce 1982 jedněmi ze zakladatelů slavného manchesterského klubu Hacienda, v kterém… Ale o tom až v textu o hurá kytarách.
Baskytarista, klávesista a vokalista NO Peter Hook společně se zpěvákem a kytaristou Dave Hicksem (ex- Lavolta Lakota) založili - ještě v době působení „nového řádu“ - alternative synth-rockovou skupinu Revenge. Zbylo po ní jedno LP „One True Passion“ (1990, hit „Pineapple Face, dále např. „Slave“, „Big Bang“, „Surf Nazi“, „It´s Quiet“). Po velkých personálních rošádách bylo natočeno ještě EP „Gun World Porn“ (1991/1992, např. „State Of Shock“, „Cloud Nine“„ Little Pig“), ale jelikož Hook neustále pendloval mezi Revenge a svoji kmenovou kapelou, následoval rozpad. I vzal si tedy z Revenge jednoho z muzikantů, Davida Pottse (voc, bg, g) a společně založili kapelu Monaco jakýsi hybrid mezi dávnou Hookovou partou Joy Division a brit popem s určitými názvuky elektronické taneční hudby. Možno posoudit na pěkném albu „Music For Pleasures“ (1997, hit „What Do You Want From Me“, dále např. „Shine“, „Buzz Gum“, „Blue“, „Happy Jack“, „Sweet Lips“). Na konci roku 1999 se začala točit další deska, tentokrát opatřená eponymním názvem „Monaco“, hozená už více do brit-popu, a vyšlá v roce millenia (např. „I´ve Got A Feeling“, „A Life Apart“, „Kashmere“, „Ballroom“, „End Of The World“, „See-Saw“).
Zpěvák, kytarista a klávesista Bernard Sumner, se ještě v době působení v New Order dal do holportu s kytaristou, klávesistou a vokalistou Johnny Marrem, bývalým Smithem, který zrovna hrál s The The. Vytvořili spolu duo (+ hosté, např. Neil Tennant z PSB) a pod lapidárním názvem Electronic se snažili reagovat na přicházející módu dusavé taneční elektroniky. Prvním výliskem byl singl „Getting Away With It“/„Lucky Bag“ (1989), přičemž onen první singlový song (nejspíš protože byl vtíravější) se octl i na debutovém a dosti úspěšném albu „Electronic“ (1989-1990-1991, hit „Get The Message“, dále např. „Tighten Up“, „Feel Every Beat“, „Idiot Country“). V roce 1992 vznikl úspěšný singl „Disappointed“, a projekt pak vyplodil ještě dvě alba: „Raise The Pressure“ (1995/1996, např. „Forbidden City“, „For You“, „Second Nature“, „Visit Me“, „How Long“) a výborné a již dosti kytarové „Twisted Tenderness“ (1998/1999, např. „Vivid“, „Late At Night“, „Make It Happen“, „Prodigal Son“, „Haze“, „Breakdown“, Flicker“).
Duo z Leedsu, zvané Soft Cell, prorazilo v roce 1981 díky coveru “Tainted Love”, původně od Glorie Jonesové, která píseň nazpívala někdy v polovině 60. let. Prezentovalo se spojením jemně beatlesovského vokálu (zpěvák a kytarista Marc Almond), synth-electra a toho nejobyčejnějšího disko-rytmu (David Ball). Texty dekadentní, mnohdy depresivní. Jinak zmíněný hitový singl pak dopomohl k úspěchu alba „Non-stop Erotic Cabaret“ (1981, dále ještě „Bedsitter“, „Say Hello, Wave Goodbye“, „Chips On My Shoulder“). Z dalších známějších skladeb Soft Cell jmenujme ještě „Memorabilia“, „Torch“, „Down In The Subway“ plus velkou hitovku „What?“. Celkové hodnocení? Podobné jako u New Order. Samostatně Almond zpočátku španělsky kabaretiéroval s doprovodem Marc & The Mambas (vcelku zajímavé, neveselé LP „Torment & Toreros“ 1983, např. „Black Heart“, „Torment“, „Once Was“, „In My Room“ plus tradicionál „Blood Wedding“). Poté si z M&TM přetáhl klávesistku Annie Hogan a už pod vlastní markou (Marc Almond) tak nějak lehce novoromanticky pop-rockoval, byť ten kabaret zůstával přítomen, viz třeba songy „The Boy Who Came Back“, „Tenderness Is A Weakness“, „Stories Of Johnny“, „The House Is Haunted“, „A Woman´s Story“, „Melancholy Rose“. Největší singlový úspěch zažil s dávným coverem „Something´s Gotten Hold Of My Heart“, který kdys proslavil pop-zpěvák Gene Pitney. Píseň se objevila na desce „The Stars We Are“ (1988, dále např. „Tears Run Rings“, „Your Kisses Burn“, „Only The Moment“, „The Stars We Are“). Poté se po singlu „A Lover Spurned“ jakž takž chytlo průměrné LP „Tenement Symphony“ (1992, hit, „The Days Of Pearly Spencer“, dále např. „My Hand Over My Heart“, „Jacky“, „What Is Love“) a poté zájem o Almonda opadl.
Že je Leeds levicové město dokazovali ve svých textech jeho další vyslanci Scritti Politti zpěváka a přesvědčeného marxisty Greena Gartsidea. Hudebně zpočátku industriální post-punk, pak synth-disco s příměsi latino-jazzrocku a reggae. Ze začátku eighties pocházejí hity „Sweetest Girl“, „Asylum In Jerusalem“ a „Faithless“. Později, v polovině osmdesátek bodovali se singly „Wood Beez“, „Absolute“ a LP „Cupid & Psyche 85“ (1985, hity „Perfect Way“, „The World Girl“, dále např. „Absolute“, „Wood Baez“). Vyšeptaně slaďoučký vokál a osmdesátkový klávesy. Touha po lásce na michael-jacksonovský způsob. Slabota. Tvorbě NO se vcelku blížili birminghamští Fine Young Cannibals, kteří diskotékovali na albech „Fine Young Cannibals“ (1985, hity „Johnny Come Home“, dále např. „Couldn´t Care Mone“, „Suspicious Minds“ – předělávka od Elvise), „The Raw & Cooked“ (1989, hit „She Drives Me Crazy“, např. dále „Ever Fallen In Love“, „Good Thing“, „Don´t Look Back“). Zahráli si i ve filmu „Thin Men“ (1986, režie Barry Levinson).
Potomkem souboru Blue Rondo A La Turk (LP „Chewing The Fat“, 1982, např. „Carioca“, „Me And Mr. Sanchez“, „The Heavens Are Crying“) byla anglická skupina Matt Bianco. V té působili zpěvák a producent Mark Reilly, klávesista a producent Danny White a původem polská vokalistka Barbara Trzetrzelewska, což každý správný Angličan nikdy nedokáže vyslovit, proto si říkala Basia. Dva posledně jmenovaní se po prvním LP trhli, a tak byli nahrazeni Markem Fisherem (ks, bg) a Jenni Evans (voc). Kapela mísila kytary, jazzíček, ska a latinu, což lze slyšet na desce „Whose Side Are You On“ (1984, např. „Whose Side Are You On?“, „Half A Minute“, „Get Out Of Your Lazy Bed“, „Sneaking Out The Back Door“). Bylo to takové jemné, simply-redovské, bezproblémové, trošku juchovní. Později, byť stále se swingem na štítu, příklon k novému popu, disku a taneční elektronice - na albech „Matt Bianco“ (1986, hit „Yeh, Yeh /12°Dance Mix/“, dále např. „Dancing In The Street“, „Undercover“, „Fly By Night“, „Just Can´t Stand It“) a „Indigo“ (1988, „Don´t Blame It On That Girl“, „Wap Bam Boogie“, „R&B“, „Good Times“).
Oba uprchlíci z Matt Bianco, jmenovitě Basia (voc) a Danny White (ks, bvoc) se zařídili dle sebe, přičemž dopředu byla vhozena Basia – celý projekt byl tak postaven na ní, jako sólové zpěvačce (a velmi dobré). Opět šlo o jakýsi jazz-pop a latinu s elektronikou – úspěchy přišly zejména v USA, kde první dvě alba získala platinu: „Time And Tide“ (1987, hity „New Day For You“, „Time And Tide“, „Promises“, dále např. „Freeze Thaw“, „Astrud“) a „London Warsaw New York“ (1989/1990, hity „Cruising For Bruising“, „Baby You´re Mine“, dále např. „Brave New Hope“, „Reward“ plus cover „Until You Come Back To Me“, známý od Arethy Franklin). Zmínil bych ještě desku „The Sweetest Illusion“ (1994, např. „Third Time Lucky“, „Perfect Mother“, „Drunk On Love“, „Yearning“, „My Cruel Ways“). Jako Basia zpívala dobře, ale díky údržbě stále stejného skladatelského mustru, byly písničky občas zaměnitelné.
Zpěvák a producent Trevor Horn, poté co skončil s The Buggles a art-rockovými dinosaury Yes, dal dohromady projekt Art Of Noise, což byla jakási továrna na zvuky s vlivy diska, futuristic rocku, minimalismu, Jarreho a občas hudby filmové. Známa jsou alba jako např. „Who´s Afraid Of? The Art Of Noise!“ (1984, např. „Moments Of Love“, „Close /To The Edit/“, „Beat Box /Diversion One/“, „Realization“), „In Visible Silence“ (1986, např. „Opus 4“, „Paranoimia“, „Legs # Slip Of Tongue“ a cover „Peter Gunn“, známý od Duane Eddyho) a „In No Sense? Nonsense!“ (1987, např. „Dragnet“, „Crusoe“, „Ode To Don Jose“, „Fin Du Temps“, „Debut“, „One Earth“).
Pohybujeme se cca v polovině 80. let, a tak by nebylo na škodu zabrousit k labelu Mute. Jeho největší koně, skupina Depeche Mode v sestavě Martin Gore (ks, g, voc), Andrew Fletcher (ks, g, bg, voc), David Gahan (voc, ks, g) a Alan Wilder (ks, voc) po svých průměrných, ale dobře prodávaných synth-popinách z první půlky osmdesátek změnila v druhé polovině dekády trošku pohled na svět. Přitemnila a zvážněla. Pod vlivem desky „Black Celebration“ (1986, hit „Stripped“, dále např. „Black Celebration“, „A Question Of Time“, „A Question Of Lust“, „Dressed In Black“) se stala dokonce předmětem kultu určité části mládeže, které se u nás říkalo „depešáci“. Veškerá barevnost novovlnné new romance se slila do barvy jediné – černé.
Po francouzských intelektuálech z padesátých let, ranném „pub“-období Beatles, tmavě oděných Velvet Underground z doby Warholovského pop artu, ponurých opozičníků Univers Zero a po osamělém „muži v černém“ Johnny Cashovi byla znovu objevena krása černého oděvu právě v této malé subkultuře. Svým způsobem vzhledově trošku vycházela z gotiky, ale její hororové strašení zaměnila za jednoduchou až strohou eleganci černých triček, černých kožených bund, černých kabátů, černých (často kožených) kalhot, černých martensek a samozřejmě černě obarvených vlasů. „Depeche Mode měli svého výtvarného ducha ve fotografovi Antonu Corbijnovi,“ píše Josef Vlček v MF Dnes (2006). „Holandský umělec se od konce sedmdesátých let pohyboval uprostřed rockového kvasu a vyvinul svérázný černobílý, často lehce dohněda přecházející fotografický styl, postavený na přehnaně aranžované stylizaci. Byl to přísný a úsporný svár i harmonie světla a tmy, který výrazně trčel ze strakaté teenagerské módy. Působil seriózně, vážně a důstojně.“
No, dosť bolo o handrách. Ve druhé poloviny osmé dekády se i sound kapely stával zajímavější a po kvalitním albu „Music For The Masses“ (1987, hity „Never Let Me Down Again“, „Strangelove“, „Behind The Wheel“, dále např. „Little 15“, „I Want You Now“, „Sacred“) a vynikající a její nejslavnější desce „Violator“ (1989/1990, hity „Personal Jesus“, „Enjoy The Silence“, „World In My Eyes“, „Policy Of Truth“, dále např. „Halo“, „Waiting For The Night“) se Depeche Mode stali definitivně legendami. Což potvrdili dalším výborným albem se silně rockovým zvukem „Songs Of Faith And Devotion“ (1992/1993, hity „I Feel You“, „Walking In My Shoes“, „In Your Room“, dále např. „Condemnation“, „Mercy In You“, „Judas“). Bohužel, sláva si začala vybírat svou daň: Dave Gahan, jediný opravdový punker kapely byl už léta závislý na chlastu a zejména na heroinu a polovina nineties se pro něho stala v tomto ohledu kritickou. Nejprve se veden neustálými depresemi pokusil o sebevraždu a v šestadevadesátém si dal málem „zlatou ránu“, když po předávkování přežil klinickou smrt. Naštěstí se z drogového srabu začal pomalu dostávat a jeho pozornost se znovu vrátila k muzice. Posledním počinem Depeche Mode v deváté dekádě byla deska „Ultra“ (1996/1997, hity „It´s No Good“, „Barrel Of A Gun“, dále např. „Useless“, „Home“). Od té doby depešácký kult neustává a byť už kapela dávno není v čele elektronických inovátorů hudby, na jakýkoliv počin její či jednotlivých členů se přesto čeká s napjatým očekáváním.
Krátkodechý synth-popový projekt Yazoo svedl dohromady ex-depešáka Vince Clarka (ks) a zpěvačku Alison Moyet. Dva roky úspěšné spolupráce a několik hitů jako např. „Situation“, „Only You“, „Ode To Boy“, „Don´t Go“ či „Nobody´s Diary“. Děsivě výborný zpěv na děsivě chemické rytmice. Moyetka se poté osamostatnila a… udělala dobře. Vzhledem k vydáváni nahrávek u Mute řadíme mezi indie záležitosti i další Clarkeho postdepešácký queer projekt Erasure, v němž do jeho synťáren pěl božský Andy Bell. Ale co si budeme povídat – byla to plytká, uhlazená záležitost pro konkrétní publikum. Prostě další pet shopovská dýza pro čtyřprocenťáky. So boring, boring, bloody boring. Skladby? Těžko říct, namátkou např. „Oh L´Amour“, „Sometímes“, „Drama!“ nebo „Chorus“ či „Love To Hate You“ a proslulý ploužák „Always“. Co se týče alb, jsou tací, kteří tvrdí, že podle nich je nejlepší „The Innocents“ (1988, hit „A Little Respect“, dále např. „Ships Of Fools“, „Chains Of Love“).
Jestliže Clarke diskotékoval o sto šest, jiný člen DM, klávesista Alan Wilder ve svém sólovém projektu Recoil směřoval někam k minimalismu, elektronické avantgardě až trip-popu – rozhodně to byla velmi nekomerční záležitost. Shrnutím tvorby 80.let je deska „Hydrology Plus 1 + 2“ (1988, např. „2“, „Grain“, „Stone“). Z devadesátých let bych uvedl alba „Bloodline“ (1992, cover hitík „Faith Healer“, pův. od Sensational Alex Harvey Band, dále např. „Edge To Life“, „Curse“, „Bloodline“), na kterém si zazpívali třeba Toni Halliday z Curve, Moby nebo Douglas McCarthy z Nitzer Ebb (viz. níže), a po odchodu z kmenové kapely též hosty nabité „Unsounded Methods“ (1997, např. „Drifting“, „Missing Piece“, „Stalker“, „Control Freak“). V letech 1998-99 vznikaly nahrávky, jež se objevily na temné desce „Liquid“, která vyšla v roce millenia (např. „Chrome“, „Strange Hours“, „Want“, „Last Call For Liquid Courage“). Takže v rámci názvu kapitoly Recoil alternativní ano, elektronický ano, ale popový nikoli.
Ještě poznámku k Depeche Mode. Tak jako každá slavná kapela i oni měli své epigony a to konkrétně v Německu. Jednalo se o new wave popový projekt Camouflage tria Marcus Meyn, Heiko Maile a Oliver Kreyssig – a když si poslechnete hity „Great Commandment“ (1987) a „Love Is Shield“ (1989), zjistíte, že je to téměř kopie. Uvedené songy pocházejí z dvou, fanoušky nejvzývanějších LP: „Voices & Images“ (1988, dále např „That Smoking Face“, „Neighbours“, „Strangers Thoughts“) a „Methods Of Silence“ (1989, dále např. „One Fine Day“, „Feeling Down“, „A Picture Of Life“). Německá Propaganda byla sice pokračovatelkou düsseldorfské vlny, ale tak nějak na britský způsob – v době svého největšího úspěchu žili její členové v Londýně a nahrávali v produkci Trevora Horna. Skupina zněla jakoby popově temně – trochu new wave, trochu dream popu a trochu industrialu. Hlavními figurami v ní byli Ralf Dörper (ks, zároveň Die Krupps), Michael Mertens (ks) a zpěvačky Susanne Freytag a Claudia Brücken. Nejznámějším albem je „A Secret Wish“ (1985, např. „Duel“, „Dr. Mabuse“, „p:Machinery“, „The Chase“, „Dream With A Dream“). Pop-rocková dvojka „1234“ (1990, např. „Heaven Give Me Words“, „Only One Word“, „Vicious Circle“, „Your Wildlife“, „Wound In My Heart“), na níž z původních členů zůstal jen Mertens (zpívala na ní nová pěva Betsi Miller), tak úspěšná nebyla a celý projekt šel tím pádem k ledu. Skotští Passage vedení Dickem Wittsem (voc, ks) měli trošku nevyjasněnou koncepci - své si brali z art rocku (Van der Graaf Generator, EL&P, Soft Machine), ale také z nové vlny (Roxy Music), post-punku (Wire) a futuristů (Gary Numan), a nad tím vším zněly socialně-politické texty. Z tvorby bych uvedl LP „Degenerates“ (1982, mj. „XOYO“, „Time Will Tell“, „Love Is As“) a některé skladby jako třeba „Carnal“, „Wave“, „Taboos“, „Drugface“ nebo „Horseplay“.
Svého času posluchači zabírali i na elektronický „sophisti“ pop manchesterského projektu nazvaného Swing Out Sister. Stáli za ním Andy Connell (ks, ex-A Certain Ratio), Corinne Drewery (voc) a v samém počátku ještě Martin Jackson (ds, ex-Magazine), který ovšem během natáčení druhého alba odešel. Hudební podklad se nacházel na území někde mezi slunečním pobřežím z 60.let, najazzlými Depeche Mode a barevnými plochami Vangelisovými a do toho všeho vyjížděl Corinnin příjemný hlas. Velmi vydařené (a komerčně úspěšné) bylo už první album „It´s Better To Travel“ (1987, hity „Breakout“, Twilight World“, „Surrender“, dále např. „After Hours“, „Communion“, „Theme /From ´It´s Better To Travel´/“), hezky se poslouchala i dvojka „Kaleidoscope World“ (1989, hit „You On My Mind“, dále např. „Where In The World“, „Forever Blue“, „Heart For Hire“, „Masquerade“, „Coney Island Man“, „The Kaleidoscope). Následoval cover-singl s Legrandovou písní „Windmills In Your Mind“, kterou na konci 60.let proslavila Dusty Springfield (1991), a pak třetí album „Get In Touch With Yourself“ (1992, hit „Am I The Same Girl?“, dále např. „Notgonnachange“, „Get In Touch With Yourself“, „Who Let The Love Out“, „Incomplete Without You“, „Everyday Crime“). Po něm ovšem o duo přestával být jaksi zájem. Škoda. SOS svoji hudbou částečně předznamenali tvorbu pozdějších „slunečnanů“ typu Saint Etienne (viz. níže).
Kromě New Order bylo tím dalším kořenem pozdější taneční scény happeningově úleťácké duo The KLF (nejprve pod názvem JAMs) hluboce nesnášející hudební byznys. Dva blázni z Liverpoolu Bill Drummond a Jimmy Cauty došli k naprosto dokonalému „cimrmanovskému“ postupu, jak scénu připitomnělých MTV-sračiček zlikvidovat. Vylízanou pop-muziku osmdesátek postavili na pranýř tak, že vytvářeli přesně to samé, ale dodali tomu onen intelektuální a výsměšný nadhled. Jak naivní idea! Osmdesátky jsou totiž osmdesátky a tak možná ani nepřekvapí, že se svými elektro-songy vyhrávali hitparády. Tomu se, panečku, říká „nastavit zrcadlo“! Rodící se elektronická taneční scéna měla okamžitě své vzory! KLF pak o tom jak dobýt hitpošku, napsali levnou příručku („The Manual“) Malá poznámka - duo mj. zavedlo termín „chill out“, jímž pak byly nazývány odpočinkové místnosti při tanečních parties.
A nyní k výtvorům: KLF jako JAMs vydali například desku „What The Fuck Is Going On?“ (1987), coby KLF alba „Chill Out“ (1990, mj. „Pulling Out Of Ricardo And The Dusk Is Falling Fast“, „Dream Time In Lake Jackson“, „Madrugada Eterna“, „Trancentral Lost In My Mind“), „The White Room“ (1991, mj. „Last Train To Trancentral“, „Build A Fire“, „Church Of The KLF“) a trojalbum „This Is What The KLF Is“ (1992). Měli i několik „hitů“, jako např. „Doctorin´ The Tardis“ (1988), „What Time Is Love“ (1990), „Justified And Ancient (1991, svérázná předělávka countyového hitu), „The White Room“ (1991), „3 AM Eternal“ (1991), „Last Train To Transcentral /Live From The Lost Continent/“ (1991) a „America: What Time Is Love“ (1992). Duo se pak rozhodlo s muzikou skončit a to zcela radikálně - přišlo totiž na několik dalších „nastavení zrcadla“. Napřed na nablýskané vyhlašovaní cen Brit Awards přišli se špinavou grind-coreovou kapelou v zádech (Extreme Noise Terror) a Drummond navíc po šéfech nahrávacích společností začal střílet samopalem (měl v něm jen slepáky, ale to nikdo nevěděl). No, a zcela nejšílenějším, ale zároveň nejčistším činem KLF bylo, když spálili milion liber, které díky své muzice vydělali. A jako paliče novodobého svatého grálu si je také světová veřejnost dodnes pamatuje…
Velmi zajímavě znělo švýcarské trio Yello. Tvořili ho skladatel Boris Blank (ks, synth), Dieter Meier (voc) a zpočátku ještě Carlos Perón (tapes, effects), který ale v roce 1985 odešel. Tož tedy zbylo jen duo Blank-Meier. Předvádělo jakýsi experimentální synth-pop inspirovaný rock impresionismem a novoromantismem, později s vlivy latinskoamerické hudby a ambientu. Velmi častým prvkem byl též humor, jak hudební, tak textový. Na počátku osmé dekády mělo téměř „kraftwerkovský“ hit „Bostich“, v první polovině eighties následovaly další úspěšné songy „I Love You“ a „Lost Again“, páčilo sa aj album „Stella“ (1985, songy „Desire“, „Vicious Games“, „Desert Inn“, „Koladi Ola“). V roce 1987 natočilo duo své nejlepší album „One Second“ (songy „Moon On Ice“, „Santiago“, „Si Seňor The Hairy Grill“ , „Call It Love“ a „The Rhythm Divine“, který si zazpívala známá Shirley Bassey). Chytla se také deska „Flag“ (1988, hit „The Race“, dále např. „Of Course I´m Lying“, „3rd June“, „Tide Up In Gear“, „Alhambra“) a pokud chcete, zkuste i CD „Baby“ (1991, např. „Capri Calling“, „Drive/Driven“, „Sweet Thunder“, „Jungle Bill“). Yello pak pokračovali dál, dobyli určitých úspěchů, nicméně v průběhu deváté dekády se zájem o ně postupně vytrácel. Ale jinak - kouzelně pokleslé a geniální. A velmi příjemné, i přes skutečnost, že oba hudebníci vypadali jako slizouni z té nejpříšernější italské diskotéky. Model „vraťsedohrobu“. Ale prý to tak bylo schválně.
Když už se opět vracíme k nahrávkám, ovlivněným novoromantismem, nesmíme zapomenout ani na ledový soubor Cassandra Complex z Leedsu. Vycházel z postpunkového gothic rocku Joy Divison a industrialu - vytvářel ponurý hypnotický elektronický sound s s využitím kytar a odosobněnými vokály. Hlavní figurou kapely byl programátor a vokalista Rodney Orpheus. Přes jistou kvalitu živého debutu „Live In Leather“ (1985) se prosadili na přelomu 80. - 90. let s deskami „Theomania“ (1988, např. „Too Much Stupid To Sin“, „God John“, „One Millionth Happy Customer“, „Defcon 1“) a „Satan, Bugs Bunny And Me…“ (1989, např. „/In Search Of/ Penny Century“, „City Of Dreams“, „Symphony For The Devil“ včetně desetiminutového šílenství nazvaného „Kill The Christian Swine“) a „Cyberpunx“ (1990, např. „Nice Work“, „Let´s Go To Europe“, „Nightfall“, „Sleeper“, „Into The Heart“).
Dalším představitelem elektroniky je projekt Nitzer Ebb z Essexu. Duo tvořili Douglas McCarthy (voc) a Vaugh „Bon“ Harris (ks, synth, samply). Byli označováni jako pokračovatelé hudebních výbojů D.A.F. a Cabaret Voltaire a jejich stylu se říkalo buď brutal disco anebo taneční industrial. Občas používali takový ten „depešácký“ elektronický spodek, občas zněli jako Front 242, občas možná chtěli být i „devítipalcovými hřebíky“ s expresivní vokální linkou. Zaujali singlem „Join´ In The Chant“ z desky „That Total Age“ (1987), dobře se umístilo SP „Control I´m Here“, ale širší ohlas získali až s alby „Showtime“ (1990, hit „Lighting Man“, dále např. „Getting Closer“, „My Heart“, „Rope“) a „Ebbhead“ (1991, např. remix „Family Man“, dále „I Give To You“, „DJVD“, „Godhead“, „Sugar Sweet“). V roce 1995 vzniklo LP „Big Hit“ (např. „Kick It“, „In Decline“, „I Thought“, „Floodwater“, „Border Talk“). Vcelku slušná práce.
Nyní něco gotického elektra. V půli dekády vznikla v Rakousku skupina L'Âme Immortelle („nesmrtelná duše“), jejíž sound vycházel z klávesové dark wave typu Clan Of Xymox (viz text …tak třeba 4AD), což znamená, že vytvářela ponurou elektronickou hudbu a melancholické, byť poněkud klišoidní texty. Tvořili ji skladatelé Thomas Rainer (voc, ks) a Hannes Medwenitsch (ks), a pak ještě Sonja Kraushofer (voc). Pojďme si skupinu připomenout debutem „Lieder Die Wie Wunden Bluten“ (1997, např. „Life Will Never Be The Same Again“. „Figure In The Mirror“, „These Mortal Feelings“, „Into Thy Gentle Embrace“, „The Winter Of My Soul“), též slabší dvojkou „…In Einer Zukunft aus Tränen Und Stahl“ (1997/1998, např. „Bitterkeit“, „To Everlasting Oblivion“, „Dusk Embraces Loneliness“, „Love Is Lost“) i komerčněji pojatou trojkou „Wenn Der Letzte Schatten Fällt“ (1999, např. „Ich Gab Dir Alles“, „Another Day“, „Stern“, „Tears In The Rain“, „Changes“, „Gefallen“).
Dva Belgičané, Dirk Da Davo (voc, ks) a TB Frank (g, voc), vytvořili na začaátku 80. let duo, nazvané Neon Judgement. Zpočátku vycházelo s elektronického dusavého industrialu typu Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire a D.A.F. Mezi elektro-androši zabodovala už první deska „Mafu Cage“ (1986, např. „Awful Day“, „Voodoo Nipplefield“, „TV Treated“, „Tomorrow In The Papers“, „The Man“) i následný „kovbojský“ maxisingl „A Man Ain´t No Man When A Man Ain´t No Horse Man“ (1987) s názvuky country, filmové muziky typu Morricone a obalem, na níž je fotka s crazy-westernu „Cat Ballou“. Později se přiklonili spíše k písničkové tvorbě, což je slyšet na desce „Blood And Thunder“ (1989, mj. „Don´t Wish Be Luck“, „Ritual Of Earth“, „Facing Pictures“, „1313“, „The City“). V roce 1991 vyšlo kompromisní ale průměrné LP „Are You Real?“ (např. „Are You Real“, „Jackson, Come Home“, „Home“, „Baby´s On Fire“).
Začátkem 90. let elektronika, využívaná zejména na taneční scéně, ovládla britské a evropské kluby. Ona do nich vstoupila ve třech polohách. Za prvé se jednalo o vyloženě taneční projekty, využívající stylů techno a house s minimem zpěvu – za mišpultem a gramcy stál DJ a míchal lidem ku trsání. Do toho pak mistr světel pouštěl ty správné světelné efekty. Tyto umělce si probereme v textu Elektronická scéna 90.let.
Nu, a pak za druhé a za třetí zde byly soubory se zpívanou tvorbou, které bych v rámci názornosti rozdělil na „slunečnany“ a „ponurany“.
Slunečnané se snažili o pozitivní, lehce zasněný pop-rock, jakousi odpověď na módní shoegazer-bandy, jenom bez těch kytarových stěn.
K takovým partám bych asi přiřadil Saint Etienne z anglického Croydonu, kteří se pojmenovali podle známého francouzského fotbalového klubu AS. Předváděli lehký snivý elektro-pop-rock (i když někdy s posmutnělými texty), na který šlo dobře tančit a svými songy předznamenali tvorbu třeba takových Cardigans. Skupinu vedli příznivci hudby a stylů sixties Pete Wiggs a Bob Stanley, od roku 1990 v ní zpívala Sarah Cracknell. První úspěch si prožili hned s debutem „Foxbase Alpha“ (1991, cover-hit „Only Love Can Break Your Heart“ pův. od Neil Younga, dále např. „Nothing Can Stop Us“, „Girl Vll“, „Spring“, „She´s The One“, „Kiss And Make Up“), a ten se ještě zvýšil s alby „So Tough“ (1993, hit „Hobart Paving“, dále např. „You´re In A Bad Way“, „Avenue“, „Mario´s Café“, „Leafhound“) a „Tiger Bay“ (1994, hity „Pale Movie“, „Hug My Soul“, dále „Like A Motorway“, „On The Shore“, „Pale Movie“). Následoval disco-hit „He´s On The Phone“ a slušné album „Good Humor“ (1998, např. „Sylvie“, „The Bad Photographer“, „Mr.Donut“, „Lose That Girl“, „Goodnight Jack“, Erica America“). Kapela také složila hudbu k filmu „Misadventures Of Margaret“ (1998).
Také Dubstar z Newcastle produkovali příjemný zasněný elektronický pop rock, podobný třeba právě St. Etienne, vzdáleně ale i Cocteau Twins. Jednalo se o trio, které tvořili Steve Hillier (voc, ks), Chris Wilkie (g) a Sarah Blackwood (voc), ostatní hudebníci byli najímáni. Známa jsou alba - výborné „Disgraceful“ (1996, hity „Not So Maniac Now“, „Stars“, dále např. „Anywhere“, „Just A Girl She Said“, „Disgraceful“, „The Day I See You Again“ plus cover „St. Swithin´s Day“, pův. od Billy Bragga) a stejně kvalitní „Goodbye“ (1997, např. „No More Talk“, „Cathedral Park“, „I Will Be Your Girlfriend“, „When You Say Goodbye“, „Ghost“, „Wearchest“). Někde mezi All About Eve, Natálií Merchant (z 10 000 Maniacs) a Simply Red stála svoji tvorbou dvojice Mulu, v níž pěla zpěvačka Laurie Campbell a hudbu produkoval Alan Edmunds. Hezké, někdy až folkové melodie, taneční elektronika – prostě „vysluněná“ záležitost. Dejte výbornou desku „Smiles Like A Shark“ (1997, hit „Pussycat“, dále např. „Sink“, „Filmstar“, „Dwarf“, „Rainy“, „Pink Pony Cafee“, „Desire“). Pro sound tří posledně jmenovaných projektů se vžilo označení trip pop.
Amerika? No…, svým způsobem by sem šli zařadit i newyorští Deee-Lite se svou skočnou v okruhu rap-hip-hop-house-funk-dance. Pozornost v tomto pohledu zasluhuje deska „World Clique“ (1990, hit „Groove Is In The Heart“, dále např. „Power Of Love“, „Deee-Lite Theme“, „Good Beat“, „E.S.P.“, „Try Me On… I´m very You“). Poté přišly singlové hity „Runaway“ a a „Rubber Lover“ z podprůměrného alba „Intimity Within“ (1992, dále např. „Heart Be Still“, „I Won´t Give Up“). Rok na to měli Deee-Lite ještě hity „Bring Me Your Love“ a „Call Me“ tentokrát z již lepší desky „Dewdrops In The Garden“ (1993, dále např. „Bittersweet Loving“, „Stay In Bed, Forget The Rest“, „Apple Juice Kissing“). Ještě malou poznámku – trio tvořili DJ Dimitri, zpěvačka Lady Miss Kier a DJ a klávesista Towa Tei.
Ovšem nebyli jen slunečnani. Ve stejné době se objevilo i několik ponuranů, takto skupin, které jsou sice s elektronickou taneční scénou spojovány, ale pokud byste si na ně chtěli zatančit, potřebovali byste k tomu shltnout notnou dávku antidepresiv.
Na přelomu 80. a 90. let došlo díky bristolské skupině Massive Attack ke vzniku subžánru, který se později začal nazývat trip hop. Jednalo se většinou o temnou, depresivní, pomalou elektronickou muziku využívající spojení hip hopu, dubových breakbeatů, ambientu, z funku vyšlého acid jazzu a progressive-rockových nebo rock-impresionistických syntezátorových ploch. Časté bylo využívání různých samplů. Již v názvu stylu je zřetelný odkaz také k halucinogenním látkám (LSD) – stejné účinky měly vyvolávat i trip-hopové nahrávky, nehledě na fakt, že v té době kyselina zažívala po steroidových a koksových eighties opět určitý návrat na výsluní, takže spousta posluchačů si tak nějak obé spojila do jednoho „magického výletu“. Koncerty skupiny s využitím různých světelných efektů pak měly téměř hypnotický charakter. Tvrdí se, že právě ona hypnotická pomalost většiny skladeb byla možná tím důležitým aspektem pro to, aby se v době parties (s tuckami běžně okolo 120 bpm) MA vůbec chytili.
Skupina Massive Attack vznikla někdy v polovině eighties a tvořili ji chlapíci, říkající si Mushroom (vl. jm. Andrew Vowles), 3D (vl. jm. Robert Del Naja) a Daddy G (vl. jm. Grantley Marshall). Ke kapele patřil původně i Tricky (vl. jm. Adrian Thaws), jenž se staral o vokální stránku, ale ten záhy nastoupil na sólovou dráhu. Z dalších známých hudebníků, kteří se ve skupině objevili, jmenujme zpěváka Horace Andyho, zpěvačky Sharu Nelson, Saru Jay, Nicolette nebo známou Lizu Fraser z Cocteau Twins, na počátku nového millenia též Sinéad O´Connor. Všechny desky Massive Attack mají ostrý punc kvality. Debutovali albem „Blue Lines“ (1990/1991 hity „Unfinished Sympathy“, „Safé From Harm“ dále např. „Hymn Of The Big Wheel“, „Daydreaming“, „Five Man Army“, „Be Thankful For What You´ve Got“), zásadní jsou ale zejména desky „Protection“ (1993/1994, hity „Karmacoma“, „Protection“, dále ještě „Eurochild“, „Sly“, „Better Things“, instrumentálky „Heat Miser“ a „Weather Storm“) a „Mezzanine“ (1997/1998, hity „Angel“, „Risingson“, „Teardrop“, dále např. „Inertia Creeps“, „Dissolved Girl“, „Group Four“, plus předělaný a přejmenovaný song „Man Next Door“, pův. od Johna Holta). Podle některých kritiků jsou Massive Attack vedle Radiohead a PJ Harvey tím nejzajímavějším, co se na britské rockové scéně 90. let objevilo.
Jeden z výrazných členů MA, zpěvák a skladatel Tricky (vl.jm. Adrian Nicholas Matthews Thaws) před druhým albem z kapely odešel. Prvního úspěchu dobyl se singlem „Aftermath“, na němž zpívá mladičká Martina Topley Bird. Vrcholem se pak stalo vynikající ponuré album „Maxinquaye“ (1995, kromě singlu ještě „Black Steel“,, „Hell Is Round The Corner“, „Overcome“, „Pumpkin“), o kterém Tricky řekl, že je „bluesovým hip hopem“. Vcelku se mu povedla i následující deska „Nearly God“ (1996, např. „Together Now“, „Make A Change“, „Poems“, „I Be The Prophet“, „Black Coffee“), a také „Pre-millenium Tension“ (1996, např. „Christiansands“, „Makes Me Wanna Die“, „Tricky Kid“, „Bad Dreams“), která je možná ještě depresivnější než debut. A jiné to nebylo ani na temnosti nazvané „Angels With Dirty Faces“ – ono se stačí podívat jen na obal (1998, songy jako „Money Greedy“, „Broken Homes“, „Mellow“, „Carriage For Two“, „6 Minutes“). Jo, a pokud možným příznivcům sci-fi Trickyho zachmuřená tvář někoho připomíná, vězte, že si skladatel střihl roli bojovníka Right Arma v oblíbeném filmu „5th Element“ režiséra Luca Bessona (1997).
První zpěvačka MA Shara Nelson se příliš neprosazovala, přestože její alba nebyla špatná. A to jak „What Silence Knows“ (1993, např. „Nobody“, „Inside Out“, „Pain Revisited“, „What Silence Knows“, „Down That Road“), tak „Friendly Fire“ (1995, např. „Rough With The Smooth“, „I Fell /So You Could Catch Me/“, „Moving On“, „Poetry“). Další z hostujících pěnic, zpěvačka nigerijského původu Nicolette se před dotekem s Massive Attack věnovala elektronice a dubu. V tomto duchu byl natočen její debut „Now Is Early“ (1992, např. „O Si Nene“, „Udi Egwu“, „No Government“, „I Woke Up“). V roce 1996 vyšlo její druhé album „Let No-One Live Rent Free In Your Head“, hudebně podobné jedničce (např. „Beautiful Day“, „Always“, „Nervous“, „Nightmare“, „Judgement Day“).
Z Bristolu pochází i další kapela Portishead, která do trip hopu přimíchala navíc trochu psychedelie a blues – její muzika je oproti MA poněkud srdceryvnější a dramatičtější. To vyplývalo zejména z jakoby zlomeného hlásku zpěvačky Beth Gibbons (občas obsluhovala i kytaru). Dalšími důležitými postavami byli programátor a hráč na synth-klávesy Geoff Barrow a kytarista a klávesista Adrian Utley s oním děsivě surovým zvukem kytary. S kapelou pak úzce spolupracoval ještě bubeník Clive Dreamer. Jinak sám Barrow se o stylu trip-hop vyjadřoval dosti pejorativně a nebyl příliš rád z publicistů, kteří Portishead do tohoto kotce házeli. Ale co naděláte… Tak tedy zkuste působivá alba „Dummy“ (1994, , hity „Sour Times“, „Glory Box“, dále např. „Numb“, „It Could Be Sweet“, „Wandering Star“, „Roads“, „Mysterons“), „Portishead“ (1997, hity „All Mine“, „Cowboys“, dále „Over“, „Seven Months“, „Only You“) nebo živák „Roseland N.Y.C. Live“ (1997/1998).
Londýnské trio Morcheeba stojí tak trochu na pomezí žánrů - šlo by zařadit jak do trip-hopu, tak do kývavého acid jazzu. A že sakra kývavého – opar psychedelie z něj dýmí jak z čerstvě odpáleného špeka. Na mejdany s ušlechtilými travinami jak dělané. Použitelné též při zevlingu v chill outových místnostech. Kapelu tvořili DJ Paul Godfrey, multiinstrumentalista Ross Godfrey a zpěvačka s velmi příjemným hladivým hlasem Skye Edwards. Známá a oblíbená jsou zejména alba „Who Can You Trust?“ (1996, hit „Trigger Hippie“, dále ještě „Never An Easy Way“, „Tape Loop“, „Moog Island“, „Howling“, „Small Town“) a úspěšné a vynikající „Big Calm“ (1998, hity „Shoulder Holster“, „The Sea“, „Blindfold“, „Let Me See“, „Part Of The Process“, dále např. „Over And Over“, „Fear And Love“, „The Music That We Hear“). V roce 1999 stihnul vyjít ještě úspěšný singl „Rome Wasn´t Built In A Day“, propagující další LP, které se objevilo na trhu po milleniu. A k předchozímu „velkému klídku“ jen jediné – je to jedna z mých nejoblíbenějších desek vůbec. Což samozřejmě nemusí nic znamenat… Ale přece jenom byste se na tím mohli zamyslet.
Výborná byla i další skupina z Londýna, Faithless, jíž tvořili Maxi Jazz (vl. jm. Maxwell A. Fraser), Sister Bliss (vl. jm. Ayalah Bentovim), Rollo (vl. jm. Rolland Armstrong) a Jamie Catto. Občas se objevily hostující zpěvačky (např. Pauline Taylor, Dido, Penny Shaw , Rachel Brown atd.). Jestliže z hudby Morcheeby dýchal psychedelický opar, z Faithless naopak depky a ponurost – a to i z jejich houseových tracků (např. „Insomnia“). Už debut „Reverence“ dopadl na výbornou (1996, hity „Insomnia“, „Salva Mea“, dále např. „Reverence“, „Don´t Leave“, „Angeline“, „Driftin Away“), dvojka „Sunday 8PM“ už tak dobře přijata nebyla, byť má také svoje nepopiratelné kouzlo (1998, hit „God Is A DJ“, dále např. „Bring My Family Back“, „Garden“, „Take The Long Way Home“, „Sunday 8PM“). Za londýnským projektem Unkle stál producent James Lavelle. V roce 1997 nabídl spolupráci americkému DJ Shadowovi (viz. níže) a společně uklohnili výbornou desku „Psyence Fiction“, na níž jim songy odzpívaly přední světové hvězdy rocku a hip hopu (1998, např. „Rabbit In Your Headlights“ s Thomem Yorkem z Radiohead, „Lonely Soul“ s Richardem Ashcroftem z Verve, „Be There“ – s Ianem Brownem ze Stone Roses „Bloodstain“ – s Alice Temple, „Unreal“, „Celestial Annihilation“, „UNKLE Main Title Theme“).
Nezařaditelná byla i londýnská skupina Laika. Existovala od roku 1993 a orientovala se na směs elektroniky, triphopu, dubu a ambientu, to vše s temnými texty. Působili v ní multinstrumentalistka a zpěvačka Margaret Fiedler, basista John Frenett a producent Guy Fixsen (ks, g, prog.). Asi nejznámějším počinem „orbitálního psíka“ je album „Silver Apples Of The Moon“ (1994, např. „If You Miss“, „Marimba Song“, „Red River“, „Spider Happy Hour“). V roce 1997 vyšlo další LP „Sounds Of The Satellites“ (1997, např. „Breather“, „Almost Sleeping“, „Poor Gal“, „Spooky Rhodes“, „Prairie Dog“). Z Londýna pocházela i triphopová skupina Archive hudebníků a producentů Danny Griffithse a Dariuse Keelera. Jednalo se o potemnělou, poklidnou hudbu, z níž se vynořoval tenký hlas íránské zpěvačky s téměř uměleckým jménem Roya Arab. Alespoň tedy na debutu „Londinium“ (1996, např. „Londinium“, „So Few Words“, „Scyscraper“, „Parvaneh /Butterfly/“, „Last Five“, „Nothing Else“). Na rockovější a „symfoničtější“ dvojce „Take My Head“ už zpívá Suzanne Wooder (1999, malý hit „You Make Me Feel“, dále např. „Cloud In The Sky“, „The Way You Love Me“, „Woman“, „Take Me Head“, „Rest My Head On You“). No, někdy je tam těch šmytců možná až moc.
Do trip hopu někteří publicisté počítají i sheffieldské duo Moloko, které tvořili multiinstrumentalista Mark Brydon a irská zpěvačka Róisín Murphy. „Moloko“ byl pak slangový výraz pro nápoj, který lemtali hrdinové knihy (a filmu) „A Clockwork Orange“. Protagonisté projektu, Mark a Róisín se poprvé potkali na večírku, kde vcelku ostřílený hudebník dívku, která nikdy předtím nezpívala, balil. Jak je vidět, tak ji sbalil a aj pět ji donutil. Poprvé se do podvědomí posluchačů duo zapsalo albem „Do You Like My Tight Sweater?“, plným bublavých zvuků a kolážových rytmů (1996, např. songy „Fun For Me“, „Day For Night“, „Lotus Eeaters“, „Dominoid“, „Butterfly 747“, „Why Is The What If The What Is In Why?“), aby pak prorazilo úspěšným singlem „Sing It Back“ z desky „I Am Not A Doctor“ (1998, dále např. „Blink“, „The Flipside“, „Downsized“, „Caught In A Whisper“). V devětadevadesátém Moloko začalo nahrávát další album, z kterého v roce millenia bodoval výborný singl „The Time Is Now“.
Z anglického Hartlepoolu pocházeli Sneaker Pimps, které vedl skladatel (g, ks, voc) Chris Corner a vcelku užvatlaným hlasem u nich cukrovala Kelli Dayton. SP měli velký úspěch s debutem „Becoming X“ (1996, hit „6 Underground“, dále např. „Post Modern Sleaze“, „Spin Spin Sugar“, „Roll On“, „Tesko Suicide“). Poté byla odejita pěva Kelli a další (již méně úspěšnou) desku „Splinter“ nazpíval Corner už sám (1999, např. „Low Fire“, „Half Life“, „Ten To Twenty“, „Superbug“). Manchesterští Lamb producenta Andy Barlowa a zpěvačky Louise Rhodes (podobný hlas jako Björk) zněli posmutněle – důležitou roli zde hrál break-beatový spodek a basové linky. Zkuste debut „Lamb“ (1996, hit „Górecki“, dále např. „God Bless“, „Gold“, „Cotton Wool“, „Lusty“, „Zero“) a dvojku „Fear Of Fours“ (1999, např. „B Line“, „All In Your Hands“, „Softly“, „Soft Mistake“). Elektronické duo Goldfrapp, které tvořili zpěvačka a klávesistka Alison Goldfrapp a klávesista a hudební aranžér Will Gregory, začínalo s melancholickým trip-hopem a ambientem, Na přelomu let 1999-2000 natočilo v tomto duchu svůj výborný debut „Felt Mountain“, který vyšel v roce millenia (např. skladby „Utopia“, „Lovely Head“, „Pilots“, „Paper Bag“, „Human“, „Horse Tears“). Později začalo módně electroclashovat a stalo se jednodušším a přístupnějším. Kouzlo se ale vytratilo…
Stejně tak bývá k trip-hopu zařazována výborná belgická skupina Hooverphonic, kterou vedl multinstrumentalista a skladatel Alex Callier (ks, g, programming, voc), působili v ní dále Raymond Geerts (g) a Frank Duchene (ks, prog) a zpívala v ní jak ten ptáček štěbetavý vokalistka Liesje Sadonius. První slušné album „A New Stereophonic Sound Spectacular“ (1996, např. „2Wicky“, Inhaler“, „Nr.9“, „Sarangi“, „Someone“, „Innervoice“) sice bylo víceméně úspěšné, ale tou skutečnou zlatou cihlou se stala až druhá deska „Blue Wonder Power Milk“ na níž Liesji vystřídala stejně tenkohlasá teenagerka Geike Arnaert (1998, hity „Eden“, „Renaissance Affair“, „Club Montepulciano“ a cover „This Strange Effect“ pův. od Kinks, dále např. „Battersea“, „Magenta“, „Lung“). Obě zmíněná alba samozřejmě doporučuji.
Maličká černovlasá pěva Björk (vl. jm. Björk Guðmundsdóttir) z Islandu se po ukončení činnosti Sugarcubes přestěhovala do Londýna a rychle se soustředila na vlastní sólovou dráhu, přičemž v ní byla nesmírně úspěšná. Svým křehkým vílím hlasem trochu připomínala Kate Bush, avšak její hudba byla mnohem experimentálnější a ponuřejší (však také spolupracovala s producentem souboru Massive Attack) – patrný byl zejména důraz na elektroniku. Takže to, co se linulo z jejích alb, byl určitý průnik rocku, trip hopu, folku, ambientu, world music a hudby vážné. Texty skladeb se pak hlavně zaobíraly mezilidskými vztahy a láskou. Většina desek Björk je vysoko ceněna (alba roku, Brit Awards atd.), zkuste například „Debut“ (1993, hity a songy„Violently Happy“, „Human Behaviour“, „Big Time Sensuality“, „Venus As A Boy“, „Come To Me“, plus soundtracková píseň „Play Dead“), „Post“ (1995, hity „Army Of Me“, „Hyper-Ballad“, plus cover „It´s Oh So Quiet“, pův. interpretace Betty Hutton, dále např. „Isobel“, „I Miss You“, „Possibly Maybe“) a „Homogenic“ (1997, hit „Bachelorette“, dále např. „Joga“, „Hunter“, „All Is Full Of Love““, „Alarm Call“, „Unravel“). Ona vždycky preferovala kvalitu před nějakou lacinou podbízivostí. A to přitom díky množství videoklipů měla náběh na to, stát se hvězdou americké MTV. Jenomže na hvězdný průlom byla ta videa… divná.
I v Americe jsou známy některé trip-hopové projekty, přestože za nimi v mnoha případech stáli vyslanci britských ostrovů. Tak napůl to třeba platí u dua Ruby. Po rozpadu HC-noise kapely Silverfish odletěla její zpěvačka Lesley Rankine z Londýna do amerického Seattle (stát Washington), kde začala pracovat s producentem Markem Walkem. Výsledkem pak byla výborná a občas dosti tvrdá deska Ruby – „Salt Peter“ s hitem „Paraffin“ (1995, dále ještě např. „Tiny Meat“, „Hoops“, „Flippin´ Tha Bird“, „Heidi“). Pak se ale duo tak nějak odmlčelo… Do trip hopu by ale mohla být počítána i folk-rocková písničkářka Rickie Lee Jones, protože co jiného bylo její album z roku 1997 „GHoSTYhead“ (více o zpěvačce v textu o rockových písničkářích 80. a 90.let). Kalifornský klávesista a producent DJ Shadow by mohl být cpán do trip hopu, instrumentálního hip hopu a částečně do acid jazzu. Uvedl se ceněným albem „Endtroducing…“ (1996, např. „Midnight In A Perfect World“, „Stem“, „What Does Your Soul Look Like“, „Building Steam With A Grain Of Salt“,„Mutual Slump“). Znám je i jeho singl „High Noon“ ze stejného roku.
Jako „urban trip-hop“ byla označována alternativní hudba newyorského dua Cibo Matto, které tvořily dvě naturalizované Japonky Miho Hatori (voc, ac g) a Yuka Honda (ks, prog, g, voc). Co by to tak asi mohlo být? Trip hop + hip hop + pop + tvrdý rock + world music (celkově úlet) plus humorné ale i depresivní texty - nakonec můžete se přesvědčit na experimentálním albu „Viva! La Woman“ (1996, např. „Birthday Cake“, „Know Your Children“, „Sugar Water“, „Beef Jerky“, „Apple“, „Artichoke“). Později se k duu připojil Lennonův syn Sean Lennon (bg, g, ac g, voc) a multiinstrumentalista a bicman Timo Ellis. S nimi vznikla poněkud přístupnější deska „Stereo * Type A“ (1999, např. „Moonchild“, „Sunday Part II“, „Working For Vacation“, „Blue Train“, „Stone“, „Sci-Fi Wasabi“, „Spoon“). Velmi zajímavé. Když jsme načali to Japonsko - ze země vycházejícího slunce vyrazil dobýt západ DJ Krush. Jeho tvorba se týkala míchání trip-hopu, hip hopu, acid jazzu, dubu a tak nějak podobně. Debutoval solidním albem „Krush“ (1994, např. „Big City Lover“, „Keeping The Motion“, „On The Dub-ble“, „Edge Of Blue“, „Ruff-Neck Jam“), rappery C.L.Smootha, Black Thoughta a Guru And Big Shug pozval na elpí „Meiso“ (1996, např. „Meiso“, „What´s Behind Darkness?“, „Most Wanted Man“, „Only The Strong Survive“, „3rd Eye“). Žánrový mišmaš (nejvíc hip-hopu) pak DJ Krush předvádí na deských „MiLight“ (1997, „Shin-Sekai“, „Real“, „Skin Against Skin“, „Light“) a „Kakusei“ (1999, „Crimson“, „Krushed Wall“, „Final Home“).
Toť k alternativně popovým elektronikům vše.
