Na konci 80. let zaznamenáváme pozvolný nástup elektronické taneční hudby, se svými substyly - (acid, deep, tech) house, techno, trance a ambient, chill-out, později ještě třeba jungle a drum´n´bass, big beat, 2-step (a mnoha dalšími). Kořen toho všeho vyrostl v amerických aglomeracích Detroitu, Chicaga a New Yorku v polovině osmé dekády. Ve městě aut to začali rozhlasový DJ Charles Johnson a hlavně černý producent Derrick May, jehož nesmlouvavé elektronické smršti, kterou pouštěl, se začalo říkat „techno“(skladby jako „Nude Photo“, „Strings Of Life“, obě z r. 1987). Rychlé, monotónní strojové duc duc s občasným robotím nebo androidím vokálem – evokace kovu a stroje. Naopak v Chicagu DJ Knuckles zapříčinil vznikl jemnější (víceméně instrumentální) odrůdy ducek, nazvané „house“ dle klubu Warehouse, kde jmenovaný dýdžej působil. Za úplně první nahrávku stylu house je považována skladba „On & On“ DJ-e Jesse Saunderse, vzniknuvší v roce 1983.
Ale tím pravým startem se stalo až „léto lásky“ roku 1988 a španělský ostrov Ibiza, kam jezdila na prázdniny prachatá britská mládež. Celonoční bakchanálie s hojným konzumováním halucinogenních drog za zvuku acid house a techna svojí uvolněnou atmosférou jakoby vrátily v čase psychedelická kmenová shromáždění hippíků ze 60. let. Mladí účastnící těchto parties se od nich sice odlišovali poněkud jinačím designem (máničky ze sixties mrkve nenosily), nicméně láskyplný vztah k LSD byl u nich vcelku obdobný. A protože jejich tripy byly asi desetkrát slabší než kyselina, kterou polykaly „děti květin“, tito pařiči většinou nelítali v neznámých vesmírech, pouze s jelimánkovsky rozzářenou tváří proplouvali vesmírem diskotéky; proto se neoficiálním symbolem tanečního stylu acid house stal Crazy Acid, což je vlastně starý dobrý „smajlík“. Jo, a ještě jedna důležitá věc - další drogou, spojenou s touto scénou, byla ještě i dnes občas populární extáze (XTC).
Důsledek těchto protančených nocí na sebe nenechal dlouho čekat - od začátku deváté dekády vzniklo v Británii velké množství klubů specializovaných na tento druh elektronické „hejbací“ muziky.
A nejen oficiálních – taneční muzika se provozovala i neoficiálně, polotajně v různých starých továrenských halách a občas také proběhly parties v přírodě. Tehdy nastoupily na scénu tzv. sound systémy, což byly na náklaďácích převážené mobilní soustavy reprobeden, protože – když už se jede do tej přírody – je třeba, by vás vší tvorstvo lesní dobře slyšelo a z vašich tracků se snad i trochu pro sebe poučilo. Sound systémy ale dobře pracovaly zejména v oněch obrovských halách, které ozvučit nebyla žádná sranda. Přesto lidé na tyto polotajné parties jezdili rádi – bylo to něco nového, neokoukaného a hlavně neoficiálního.
Hudební publicistka Jana Kománková to připomíná ve své stati v knize Beaty Bigbeaty Breakbeaty: „Vznikly jako reakce na vysoké náklady na pořádání ´normálních´večerů a později také v důsledku kriminalizace kočovného životního stylu, jejž mnozí nadšenci pěstují. Nejdříve v Americe a Anglii, později i v dalších zemích začaly být pořádány akce v prostorách bývalých skladišť a dalších budovách a mnohdy také, pokud to počasí jen trochu dovolovalo, v přírodě. Pro rozvoj hudby jako takové byly často tyhle noci zásadní, protože právě tady se dály přelomové události. Poznávání nové hudby, zážitek z protančené noci, noví známí, prvek překvapení a úžasu nad tím vším, a asi i jisté spiklenectví, dané zvláštním způsobem propagace (leták nikoli s názvem místa konání, ale s telefonním číslem, na kterém jste se dozvěděli další instrukce – a často ani potom jste přesně nevěděli, kde akce bude, jen vám někdo pověděl, po které silnici máte jet) vytvořily silné zázemí pro hnutí, které později měnilo tvář hudby.“
Co se týče vlastní muziky, tak základním kořenem taneční hudby byl styl disco, přičemž měla své předchůdce už v 70. letech ve funku (např. Kool & The Gang), elektro-rocku, industrialu a rock impresionismu (např. Kraftwerk, Tangerine Dream, Devo, Throbbing Gristle, Suicide, David Bowie, Brian Eno, Jean-Michel Jarre), v minimalismu (Philip Glass) dubu a reggae (King Tubby), a v následující dekádě v interpretech nové romantismu (Ultravox, Visage, Depeche Mode), potažmo futuristic rocku (umělci jakoGary Numan, Human League, New Order, dále v kytarových smažkách z Madchesteru (Stone Roses, Happy Mondays) a také EBM (Front 242).
Její tvůrci a fanoušci se ale chtěli vůči rocku a jeho symbolu – elektrické kytaře - vymezit, neboť i styl i nástroj pokládali (a jak se později ukázalo, zcela mylně) za překonanou záležitost. Proti charakteristickému soundu kytary nasadili chemii elektronických pazvuků, samplů a robotického „tuc tuc“ rytmu automatického bubeníka, což bylo kompletně vyráběno pomocí digitálních klávesových nástrojů a samplerů spojených s počítači (systém MIDI). Také se nechali inspirovat dubbery a hip-hoppery a začali pracovat s gramofony a mixingem desek. Důležitým prvkem parties se též staly light-shows přenesené do deváté dekády z psychedelických sixties. Ovšem s tím rozdílem, že obrazové efekty na plátně už nevytvářely systémy stroboskopů a pouštěných filmů – o toto se nyní staraly počítače. A tomu, kdo je obsluhoval, se říkalo VJ.
No, a ještě jeden podstatný rozdíl odlišoval tyto parties od „staré“ éry. Proti tradici rockových koncertů, kdy se čtyř-pět chlapíků na podiu snažilo a ostatní se na ně dívali a fandili jim, tato „generation of Ecstasy“ glorifikovala staronovou postavu disc-jockeye (DJ), jakéhosi novodobého flašinetáře, jenž baví v barevných kuželech světel pohlcený tančící dav pouštěním vinylů. Vše bylo založeno na syntetice, umělosti, elektronice, což mělo symbolizovat příchod nového, digitálního věku. Živé bylo pouze publikum a DJ, který vzdor přetechnizovanému duchu musel přehazovat desky růčo. A jako na potvoru ještě k tomu na analogovém médiu.
A nyní již k samotným tvůrcům.
Irský mladík Richard D. James, vystupující pod pseudonymem Aphex Twin se elektronickou hudbou zabýval už někdy od poloviny 80.let, kdy mu bylo patnáct. Proto také na svém prvním LP shromáždil vše, co jako teenager na podomácku vyráběných mašinkách sám uklohnil. Výsledkem pak byly minimalistické, snivé, náladové plochy ambientního houseu, přičemž album samotné se nazývalo „Selected Ambient Works 85-92 (1992, např. „Xtal“, „Tha“, „Pulsewidth“, „I“, „Green Cal“, „Heliosphan“) . V podobně podmanivém duchu se jevil i další výběr nahrávek „Selected Ambient Works Volume II“ (1994, např. „Rhubarb“, „Cliffs“, „Grass“, „Blue Calx“, „Match Sticks“). Také další deska „…I Care Because You Do“ (1995, „Acrid Avid Jam Shred“, „Icct Hedral“, „Ventolin“) byla podobná. Už pod svým vlastním jménem vydal o rok později ceněné „Richard D. James Album“, kde poněkud (vlastně dost) beaty rozlámal, ale ambientní klávesové plochy nezmizely (1996, hit „Girl/Boy Song“, dále např. „Fingerbib“, „Goon Gumpas“, „Beetles“).
Veterány britské elektronické scény byli zase londýnští Coldcut, které vedli programátoři Matt Black a Jonathan More. Míchali to tak nějak, jak se to tehdy míchávalo, tzn. rap, drum´n´bass, soul, reggae. První úspěch měli už v roce 1987 se singlem „Beats And Pieces“, následoval hit „People Hold On“ (s hostem Lisou Stansfield)z alba „What´s The Noise“ (1990, dále např. „Smoke This One“, „Fat“, „Stop This Crazy Thing“, „My Telephone“), Philosophy“ (1993, hit „Autumn Leaves“, dále např. „Sign“, „Kinda Natural“, „Dreamer“), a double-album „Let Us Play!“ (1997, „More Beats & Pieces“, „Noah´s Toalet“, „Atomic Moog 2000“, „Pan Opticon“). V roce 1990 Coldcut založili známý label Ninja Tune.
Stejnými „pamětníky“ bylo i londýnské trio Renegade Soundwave, které tvořili Gary Asquith, Carl Bonnie a Danny Briottet. RS smíchali zpívanou post-punkovou novou vlnu, alternativní rock, funk, dub, elektroniku a rap a to vše podali se sofistikovanými ironickými texty. Bodovalo už album „Soundclash“ (1989, např. „Probably A Robbery“, „Traitor“, „Blue Eyed Boy“, „Lucky Luke“ a cover „Biting My Nails“, pův, od Genevieve Waite). Další album „In Dub“ je u nás velmi známé díky Radiu 1, které ho hodně pouštělo a z několika skladeb také udělalo jingly a znělky (1990, např. „Thunder“, „Women Respond To Bass“, „Bacteria“, „Deadly“, „Transition“). V roce 1994 vydali „odpadlíci zvukové vlny“ další skvělé, do big beatu hozené elpí „Howyoudoin?“ s lehce britpopovým hitíkem „Renegade Soundwave“ (dále např. „Positive ID“, „Bubbaluba“, „How You Doin?“, „Blast ´Em Out“, „Brixton“). Svoji kvalitu měla i následující poslední deska „Next Chapter Of Dub“ (1995, např. „Positive Mindscape“, „Blastik 1“, „Son Of Bubbaluba“, „Turntable Terror“).
Londýnští S´Express, které vedl producent a DJ Mark Moore měli největší hit už na konci eighties – jednalo se o disco-acid-houseový track „Theme From S´Express“ (1988), který se pak objevil na LP „Original Soundtrack“ (1989, dále např. „Suferfly Guy“, „L´age De Gateau“, „Hey Music Lover“, „Pimps, Pushers & Prostitutes“). Na přelomu let 1989-90 měli hity „Mantra For A State Of Mind“ a „Nothing To Loose“. Hmm, celkově velmi dýzoidní, i když s občasnými záchvěvy zajímava. Za spojením taneční house music s rapem stál producent Damon Rochefort v projektu Nomad. Projekt uspěl dvěma skladbami - za prvé s big hitem „(I Wanna Give You) Devotion“ (1990) a za druhé se skladbou „Just A Groove“. Na obém se zúčastnila i zpěvačka Sharon D. Clarke. Stejně na tom byl i techno-houseový klávesista a producent, říkající si Guru Josh. Ač singlů vytvořil povícero (mj. „Freaky Dreamer“), chytily se jen dva: „Infinity“ a „Whose Law (Is It Anyway?)“, oba z roku 1990. Ten první je příliš známý, ten druhý zase příliš nudný.
Černošský DJ Carl Cox, působící od poloviny 80. let v Brightonu se proslavil už během Summer Of Love v osmaosmdesátém, kdy se jako první DJ dopustil míchání na třech gramofonech - od té doby se mu říkalo „Three Deck Wizard“. Soustřeďoval se na house a techno. Svůj první singl „I Want You (Forever)“ vydal v roce 1991. Pak se věnoval DJ-ingu a remixům a s vlastním albem přišel až v roce 1996; dostalo název „At The End Of The Cliche“ (např. „Tribal Jedi“, „Sensual Sophis-Ti-Cat“, „The Player“, „Phoebus Apollo“). V roce 1999 vyšlo další LP, průměrné „Phuture 2000“ s techno hitem „The Latin Theme“ (dále např. „Phuture 2000“, „Dr. Funk“). A jako u některých níže jmenovaných DJ-ů u Coxe platí, že je více respektován jako pouštěč než jako tvůrce.
Tvorba bělošského DJ z Londýna Paula Oakenfolda se také odpíchla od Ibizy, kde se vyskytl někdy v roce 1987. Od té doby začal pod různými pseudonymy (Rise, Perfecto Allstarz, Virus, Grace) hlavně vyrábět remixy slavných skladeb a speciální mixy ve stylu acid house, Balearic Beat a trance – známý je zejména jeho tranceový „Goa Mix“ z roku 1994 pro BBC Radio. V polovině nineties měl dva úspěšné singly – „Not Over Yet“ a „Reach Up“ (oba 1995). Ze druhé poloviny nineties je známý jeho DJ-ský mix „Global Underground 007: New York“ (1998, např. „Rescue Me“, „Bliss“, „Summersaut“, „Life In Mind“, „Mantra“, „Leave Planet Earth“,, „Deeper Love“). No a pak dělal remixy pro U2, Madonnu a Jacksona…
Pár kilásků severně od Londýna působila trojka Fluke, kterou tvořili Jon Fugler, Mike Bryant a Mike Tournier. Nejdřív lovili u Jarreho, což lehce převedli do příjemného acid house. První singly se jmenovaly „Island Life“ (1988) a Thumper“ (1989), debutové elpí zase „The Techno Rose Of Blighty“ (1991, např. „Philly“, „Glorious“, „Joni“). Vcelku chváleným albem je „Six Wheels On My Wagon“ (1993, např. „Groovy Feeling“, „Slid“, „Top Of The World“, „Electric Guitar“), známé jsou pozdější SP „Bullet a „Tosh (oba 1995). Nicméně v roce 1997 vydali svou asi nejvíce ceněnou desku, vcelku husté „Risotto“ (např. „Absurd“, „Atom Bomb“, „Bermuda“, „Kitten Moon“, „Reeferendrum“, „Goodnight Lover“).
V manchesterské Haciendě začaly znít a v britských žebříčcích se začaly umísťovat kousky jako např. „Voodoo Ray“ od A Guy Called Gerlad (producent Gerald Simpson) a pak samozřejmě muzika místní skupiny 808 State multiinstrumentalisty Grahama Masseyho, která měla se svým acid house velký vliv na rodící se rave kulturu. Dejte desky jako např. pionýrskou „Newbuild“ (1988, např. „Narcossa“, „Headhunters“, „Flow Coma“) či „Quadrastate“ s jejím slavným singlem „Pacific State“ (1989, dále např. „Disco State“, „State Ritual“, „Let Yourself Go“) a „Utd. State“ (1990, např. „Cubik“, „Kinky National“, „Cobra Bora“, „Pacific 212“,„Revenge Of The Girlie Men“, „Sunrise“). Velmi úspěšným byl také singl „In Yer Face“ z alba „ex:el“, na kterém si zpívla i Björk (1991, dále např. „San Francisco“, „Ooops“, „Q-Mart“, „Leo Leo“, „Lift“). O něco méně se dařilo majestátnímu SP „Nimbus“ (1992), který dost kopčil Phila Glasse, a stejně na tom byly i singly „Plan 9“ a „10x10“ (oba 1993). Návrat se „osmsetosmám“ povedl s albem „Don Solaris“ (1996, např. „Bond“, „Banacheq“, „Azura“ a „Lopez“ - s hostujícím J.D. Bradfieldem z Manics).
Kvalitu měla i další manchesterská skupina M´People a to zejména díky výborné černé soulové zpěvačce Heather Small, poznatelné nejen po hlase, připomínajícím „vážný“ vokál Jennifer Rush, ale taky kvůli půlmetrovému drdolu. Hudebně se jednalo o kombinaci house-funk-acid jazz s výraznou pianovou linkou. Prvním singlem, který zaujal, byl ten s písní „How Can I Love You More?“, zejména pak v remixové verzi (1991/1993). Nejvíce se ovšem chytaly desky „Elegant Slumming“ (1993, např. „Moving On Up“, „One Night Heaven“, „Renaissance“, „Love Is In My Soul“, „Don´t Look Any Further“, „Little Packet“) a „Bizzare Fruit“ (1994, songy „Search For The Hero“, „Open Your Heart“, „Sight For For Sore Eyes“, „Love Rendezvous“, „Drive Time“, „And Finally…“). Jo, a taky si střihli houseovou verzi songu „Itchycoo Park“ od Small Faces. V roce 1997 vyšlo poslední album M´People „Fresco“ (např. „Just For You“, „Rhythm & Blues“, „Angel St.“, „Last Night 10,000“, „Fantasy Island“, „Smile“). Na konci dekády začala zpěvačka Heather Small natáčet sólové album, které pak pod názvem „Proud“ vyšlo v roce millenia (např. „Proud“, „I´ve Been There“, „Wherever The Road Goes“, „Ease Your Troubled Mind“, „Holding On“, „Afraid“). Fakt pěkný, silný hlas…
A nyní k těm nejslavnějším.
Jako první uvedu britskou bigbítovou kapelu, která rock s taneční hudbou propojila na své dosud nejslavnější desce. Jedná se o skotský soubor Primal Scream, jehož tváří byl zpěvák Bobby Gillespie, a album „Screamadelica“ z roku 1991. Jelikož ale o tomto spolku šířeji (dva odstavce) píšeme v kapitole „Hlukovci, snivci, Madchester a Brit pop“, doporučuji proklikat se právě tam.
K těm nejslavnějším z tanečného kotce určitě patří Prodigy (a aby taky ne, když už si dali takovej název), kteří pocházeli z britského Essexu. Hlavním maníkem souboru byl jistý Liam Hewlett, původně fanoušek hip-hopu. Pak se shodou mnoha náhod dostal na jednu z rave parties, které v té době na ostrovech probíhaly, a byl jí zcela nadšen. Spojil se s několika posobně postiženými týpky, jimiž byli jimi MC a dancer Keith Flint, rapper „Maxim Reality“ Palmer a tanečník a klávesista Leeroy Thornhill a v roce 1990 založili společně Prodigy. Hlavním tvůrcem ale zůstaval multiinstrumentalista Howlett – měl úžasný cit pro promíchání elektroniky (techno) s tvrdým rockem. Proto škatulkáři často mluvili o soundu Prodigy jako o techno-core. Výhodou souboru bylo, že na rozdíl od tehdejších výrobců zvukových tucek, mohl normálně koncertovat.
Už v roce 1991 zabodovali prvními singly „What Evil Lurks“ a „Charly“. Nadějný byl albovy debut „The Prodigy Experience“ (1992, např. „Jericho“, „Wind It Up“, „Out Of Space“). Pak se Howlett rozhodl Prodigy hudebně pozměnit. „Rave ostatně dožíval jako žánr i jako scéna a osvícený Howlett tušil, že přišel čas pohnout se dál. Beztak už ho štvalo vytvářet další a další ´hity´ jako cvičená opice, která tu a tam pozmění tempo, pustí smyčku pozpátku anebo zamění pořadí třetího tónu. On je přece vizionář a ne nějaký mechanik.“ (Michal Husák, Jaroslav Špulák, kniha „Yeah! 1990-2000“). V roce 1993 vychází anonymní singl „One Love“ a o rok později už pod názvem Prodigy přelomové album „Music For The Jilted Generation“ (1994, hity „Voodoo People“, „Poison“, „No Good /Start To Dance/“, dále např. „Their Law“, „The Narcotic Suite: 3 Kilos“). Je směsí breakbeatu, funku, hip-hopu a rocku. Naprostým příklonem k tvrdému rocku je pak deska „The Fat Of The Land“ (1997, hity „Firestarter“, „Breathe“, dále např.„Smack My Bitch Up“, „Funky Shit“, „Serial Thrilla“, „Mindfields“, „Climbatize“), která mnohdy připomíná zvukou brutalitu Ministry.
Jednou z vůbec nejlepších kapel elektronické scény jsou Chemical Brothers z Manchesteru. Duo bylo tvořeno DJ-y a programátory Edem Simonsem a Tomem Rowlandsem. Ještě pod názvem Dust Brothers zahájili ve dvaadevadesátém singlem „Song To The Siren“ hodně připomínajícím zeppelínské „Bonzo´s Montreaux“. Na úderném breakbeatu pak měli postavenu většinu songů svého progresivního, hutně hardcorového house, později byli cpáni i do škatulky elektronického big beatu (mj. song „Let Forever Be“). „Chemičtí bratři“ zahájili albem „Exit Planet Dust“ (1995, hity „Life Is Sweet“, „Leave Home“, dále např. „In Dust We Trust“, „Song To The Siren“, „Three Liitle Birdies Down Beats“, „One Too Many Mornings“), které se stalo klasikou, kritika i diváci vyzdvihli ještě výš dvojku „Dig Your Own Hole“ (1997, hity „Setting Sun“, „Block Rockin´ Beats“,, dále např. „Elektrobank“, „Where Do I Begin“, „The Private Psychedelic Real“, „Dig Your Own Hole“). Poslední předmilleniální a nutno dodat vcelku dobrá deska „Surrender“ (1999, hity „Hey Boy Hey Girl“, „Let Forever Be“, „Out Of Control“, dále např. „Music: Response“, „Asleep From Day“, „Sunshine Underground“) se stala asi „chemickou“ nejprodávanější, byť kritika ji považovala za příliš vyumělkovanou. Není bez zajímavosti, že na obou posledních albech si jako host zazpíval i kytarista Noel Gallagher z Oasis.
Londýnské duo Leftfield, které tvořili producenti Neil Barnes a Paul Daley, tvořilo muziku, v níž byly občas slyšet etnické vlivy, dub, a dost rock impresionismus Jean Michela Jarreho – spousta zvuků je vyloženě okopčených. Ale to nevadí, protože leftfíldní hudební plochy jsou prostě někdy uchvacující. Dvojice svou dráhu zahájila na začátku nineties „nezapomenutým“ singlem „Not Forggoten“ (1990), aby navázala pěkným kouskem „More Than I Know“ (1991), plus některými dalšími, které se pak staly oporami výborného alba „Leftism“ (1995, hity „Release The Pressure“, „Original“ – s Toni Halliday z Curve, „Open Up“ – s Johnem Lydonem z P.I.L.,dále např. „Afro-Left“, „Song Of Life“, „21st Century Poem“, „Melt“). Také slušná, ale méně výrazná je i dvojka „Rhythm And Stealth“ (1999, hit „Africa Shox“ – s Afrikou Bambaatou, dále např „Dusted“ – s Roots Manuvou, „Rino´s Prayer“, „Swords“).
Londýnský soubor Banco de Gaia vznikl v roce 1989 pod vedením Toby Markse, což byl vůbec týpek – začínal už někdy ve druhé polovině seventies jako hard-rockový bubeník, v osmdesátých jezdil do jižních zemí a pro turisty hrál songy od brouků. V roce 1989 se mu dostal do ruky digitální sampler a pak už se Toby věnoval pouze elektronice. Jelikož byl naladěn na duchovní a meditativní notu, míchal Goa-trance, ethno (orientální), ambient, dub a rock impresionismus. Jako první vyšla kazeta „Medium“ (1991, např. „Data Inadequate“), ale první úspěch slavil až s debutní deskou „Maya“ (1994, např. „Maya“, „Shanti /Red With White Spots Edit/“, „Mafich Arabi“, „Gamelah /Dub3/“, „Qurna /Mister Christian On The Decks/“). Nejslavnějším počinem pak bylo album „Last Train To Lhasa“ , upozorňující na nelehkou situaci Tibeťanů, které ničí kulturně-politická genocida Číny (1995, hit „Last Train To Lhasa“, dále „Kuos“, „Amber“, „White Paint“, „China /Clouds Not Mountains“, „887 /Structure/“). Double CD „Live At Glastonbury“ (1996) je také vynikající a svou pozici pak stvrdila kapela deskami „Big Men Cry“ (1997, např. „Celestine“, „Big Men Cry“, „One Bilion Miles Out“) a „The Magical Sounds Of Banco de Gaia“ (1999, např. „Glove Puppet“, „Sinhala“, „I Love Baby Cheesy“, „No Rain“).
Romfordské Underworld tvořili Karl Hyde a Rick Smith, kteří to spolu hudebně pekli celé eighties (mj. novoromantická skupina Freur) a o generaci mladší DJ a producent Darren Emerson. Tvrdí se, že právě on stojí za úspěchem techno-trance-houseového třetího alba doposud nevýrazných Underworld. Dostalo název „Dubnobasswithmyheadman“ (1994, např. „Dark & Long“, „MMM Skyscraper I Love You“, „Tongue“, „Cowgirl“, „Mother Earth“). Elektroniky z Essexu ale úplně nejvíce proslavil film „Trainspotting“ (1995, režie Danny Boyle), v kterém zazněl jejich už asi „doživotně“ největší hit „Born Slippy NUXX“. Kapela následně bodovala albem „Second Toughest In The Infants“ (1996, hit „Pearl´s Girl“, dále např. „Confusion The Waitress“, „Rowla“, „Stagger“) a dobře se prodávalo i „Beacoup Fish“ (1998, songy „Push Upstairs“, „Jumbo“, „King Of Snake“, „Skym“, „Bruce Lee“), přestože mnoho nového nepřinášelo. Trio míchalo techno, dub, ambient a jungle.
Hlavou skupiny The Orb byl DJ a hráč na syntetizér D. R. Alex Paterson, v letech 1990-94 s ním spolupracoval ještě Kris „Thrash“ Weston (synth. G), později duo Thomas Fehlmann a Andy Hughes. Jednalo se o ambientní, houseovou a notně psychedelickou muziku, tudíž z platní Orb můžeme slyšet vesmírné atmosférické plochy vycházející z rock impresionismu třeba Tangerine Dream či Cluster a také trošku reggae a dubu. Celé je to mnohdy nádherné, ale silně znepokojivé. Z desek bych jmenoval „Adventures Beyond The Ultraworld“ (1991, songy „„Little Fluffy Clouds“, „Perpetual Dawn“, „Back Side Of The Moon“, „A Huge Ever Growing Pulsating Brain That Rules From The Centre Of The Ultraworld“), komerčně úspěšnou „U.F.Orb“ (1992, hity „Blue Room“, „O.O.B.E.“, „Towers Dub“) a „Orbus Terrarum“ (1995, mj. „Oxbow Lakes“, „Montagne D´Or“, „Plateau“, „Slug Dub“). V roce 1997 vyšlo poslední předmiléniální album Orbu „Orblivion“ (hit „Toxygene“, dále např. „Asylum“, „Ubiquity“).
Bratrské duo The Orbital z Kentu (Phil Hartnoll a Paul Hartnoll) hrálo taneční elektronický sound, v němž míchali techno, house, ambient a rock impresionismus. Začalo se prosazovat v první pol. nineties s deskami „Orbital – Green Album“ (1992, hitík „Chime“, dále např. „Belfast“, „Desert Storm“, „Satan“, „Midnight“) a „Orbital 2 – Brown Album“ (1993. mj. „Lush“, „Impact /The Earth Is Burning/“, „Monday“ „Halcyon And On And On“). Relativně největších úspěchů dobylo v pol. 90. let, kdy natočilo desky „Snivilisation“ (1994, „Are We Here?“, „Forever“, „Science Friction“, „Sad But True“, „Quality Seconds“), „In Sides“ (1996, hitík „The Saint“, dále např. skladby „The Box“, „Satan – remix“, „The Sinner“, „Halycon“) a „The Middle Of Nowhere“ (1999, např. „Style“, „Nothing Left“, „Way Out“, „Know Where To Run“).
Nyní dáme takové ty méně známé, ale přesto většinou kvalitní seskupení, dua, projekty.
Začal bych asi jednorázovým anglickým projektem Praise, sférickou záležitostí, hudebně se nacházející někde mezi ambientem, rock impresionismem new age music a world music, a obecně považovanou za základ etnické elektroniky. Za projektem stáli producenti a skladatelé Geoff MacCormack a Simon Goldenberg, kteří se spojili se zpěvačkou a skladatelkou Miriam Stockley. Vzniklo ambiciózní album „Praise“ (1991/1992, hit „Only You“, dále např. „Easy Way Out“, „Dream On“, „Brand New Day“, „Solitude“, „Love“): s něčím podobným později vylezli Deep Forest nebo Adiemus. Jak již bylo naznačeno, po natočení desky byl team „chvály“ včetně doprovodných hudebníků rozpuštěn. Miriam následně nastoupila coby zpěvačka do seskupení Adiemus Karla Jenkinse.
Anglická dvojka ex-členů Ozric Tentacles, nazvaná Eat Static, předváděla prakticky to samé, jako slavné party hore. No, a jelikož se jednalo o hippíky, vycházelo se z Goa trance – tzn. kouzlení se zvukovými barvami, příjemná tanečnost, občas ufóni, etnické prvky (využití sitarového zvuku) a opět občas rock impresionistické klávesy jak od Tangerine Dream nebo od Jarrého. Zkuste CD „Abduction“ (1993, např. „Abduction“, „Kalika“, „Kinetic Flow“, „Forgotten Rites“), „Implant“ (1994, např. „Dzhopa Dream“, „Survivors“, „Area 51“) nebo drum´n´bassovější „Science Of The Gods“ (1997, např. „Interceptor“, „Contact“, „Kryll“). Trancovně s příměsí ethna to viděli i producenti londýnského projektu Juno Reactor, a to už od prvního singlu „Laughing Gas“, který se objevil na debutovém LP „Transmissions“ (1993, dále např. „High Energy Protons, „The Heavens“, „Landing“). Známá je deska „Beyond The Infinite“ (1995, např. „Magnetic“, „Guardian Angel“, „Samurai“, „Rotorblade“) a samozřejmě album „Bible Of Dreams“ (1997, hity „God Is God“ – s vokálem Natachi Atlas a „Conga Fury“, např. „Jardin De Cecile“, „Swamp Thing“).
Potomci britských Big Audio Dynamite (např. Greg Roberts, Leo Williams, Dan Donovan) se spojili producentem Timem Branem a v roce 1993 založili novou skupinu Dreadzone, což byla kombinace house, rocku, ambientu a dubu a reggae. Velice příjemná záležitost, zejména po vyhulení kvalitního špíčku. První singl „The Warning“ se objevil na debutu „360 Degrees“ (1993, dále např. „House Of Dread“, „The Good The Bad And The Dread“, „Dream On“, „Fight The Power“). Poté se povedlo album „Second Light“ (1995, hit „Little Britain“, dále např. „Life Love And Unity“, „A Cantebury Tale“, „Zion Youth“, „Captain Dread“, „Out Of Heaven“), stejně jako následující „Biological Radio“ (1997, např. „Earth Angel“, „Moving On“, „Third Wave“, „The Lost Tribe“, „A Dream Within A Dream“).
Londýnské ambient-houseové duo Ultramarine, které tvořili Paul Hammond a Ian Cooper, taktéž pracovalo s dubem, což je dobře slyšet na LP „Every Man And Woman Is A Star“ (1992, „Discovery“, „Weird Gear“, „Saratoga“, „Pansy”, „British Summertime“, „Stella“, „Nova Scotia“). Opět hodně pohodová muzika. Z Londýna byla také EDM a progressive-housová parta Opus lll, v jejíž hudbě vynikal sférický vokál zpěvačky Kirsty Hawkshaw. Své krátké období slávy postavila skupina na taneční cover-verzi asi deset let staré písně „It´s A Fine Day“ – ta uváděla debutové album Opusu lll „Mind Fruit“ (1991/1992, dále např. „Stars In My Pocket“, „Up“ plus cover „I Talk To The Wind“, pův. od King Crimson). Byla natočena ještě dvojka „Guru Mother“ se singlem „When You Made The Mountain“ (1993/1994, dále např. „Hand In Hand /Looking For Sweet Inspiration“, „Dreaming Of Now“, „Guru Mother“, „Elemental“). Pak to celé rychle odeznělo…
Oxfordští aktivisté Zion Train to míchali v elektronice, reggae a dubu a etnu – většinou představovali průměr. Známo je LP, „Natural Wonders Of The World In Dub“ (1994, např.„Kilimanjaro“, „Gargantua Del Diablo“, „Llaberis Pass“), nebo singly „Fuck The Nazis“ a „Follow Like Wolves“ z desky „Siren“ (1995, dále např. „Driftacid“). Nejvíc je známo LP „Grow Together“ (1997, hit „Space“, dále např. „Procession“, „Stand Up And Fight“, Seed“, „Peace“). Lunar Drive měli své sídlo oficiálně v Londýně, ale také po různých místech USA. Míchali elektroniku (trance, house, trip-hop), pop a kmenovou indiánsku hudbu. Do millenia vydali dvě alba: „Here At Black Mesa, Arizona“ (1996, např. „Black Mesa, Arizona“, „Stacked Up Clouds“, „Cruing, Looking For You“, „Transcend The Murmur“, „Wupatki Crater“) a „All Together Here“ (1999, např. „Big Fat Sky“, „Trees Wave Bye“, „Green Rainbow“, „Ever And Heat“). Byť to měli víc hozené do taneční elektroniky, tak trochu k muzice přistupovali jako Deep Forest. Tudíž s určitým přimhouřením obou očí by je bylo možno zařadit i do škatulky world music.
Významným projektem – a to nejen pro ostrovní království, ale i pro Českou republiku - byl londýnský kolektivní Spiral Tribe, free party sound system asi dvou desítek techno-hippies. Prakticky dva roky (1990-92) pořádalo toto volné seskupení DJů, techniků, pořadatelů a jiných bláznů po Británii open air nezávislé (a nepovolené) taneční party většinou někde na loukách na venkově, a mělo velký vliv na vznikající subkulturu tekno. Během jedné z party (1992) bylo zatčeno 13 členů skupiny a dlouhotrvající soud s nimi se posléze stal podnětem pro nechvalně známý zákon „Criminal Justice Act 1994“. Ten byl v podstatě namířen proti jakýmkoli alternativním kulturním aktivitám, vybočujícím z předem nastavených mantinelů. Spiral Tribe tedy po osvobozujícím rozsudku coby travellers jezdili od třiadevadesátého po Evropě, kde šířili subkulturu rave a tekno. Kupříkladu na první české rave party v Hostomicích u Prahy tehdy v létě 1994 založili tradici akce zvané Czech Tek. Ale jezdili i po USA a třeba nový rok 1998 oslavili v ráji všech trance-teknařů v indické provincii Goa. Z nahrávek, které v rámci celého kmene nebyly až zas tak důležité, bych uvedl album „Spiral Tribe Sound System“ (1993, např. „Sirius 23“, „Raga Boom“, „Track 13 /Criminal Drug/“, Breach The Peace“, „Forward The Revolution“).
Londýnský producent, klávesista a kytarista William Orbit pracoval na poli elektroniky cca od začátku 80.let, kdy působil u skupiny Torch Song. Sólově začal pracovat až od konce eighties. Jeho nejznámějším albyem, plnými ambientních ploch a dubu je „Strange Cargo III“ (1993, např. „A Touch Of The Night“, „The Story Of Light“, „Water From A Vine Leaf“, „A Hazy Shade Of Random“, „Harry Flowers“). Později pracoval už vyloženě jako producent například pro Madonnu nebo Blur. Ambientní nahrávky britského dua Global Communication, které tvořili Tom Middleton a Mark Pritchard, víceméně navazovaly na práce Briana Ena z přelomu 70. a 80. let. Jako ukázku bych vybral album „76:14“ (1994), jehož jednotlivé tracky mají název dle své stopáže jako např. „7:39“, „ 8:07“, „4:14“ či „12:18“. Možná se budete divit, ale album má stopáž 76:14 (džouk). Oni si dávali různé pseudonymy, například pod markou Jedi Knights natočili známý singl Catch The Break.
Anglické duo The Grid tvořili hudebníci a producenti Richard Norris a David Ball. Hudebně se jednalo o svatou trojici house-ambient-techno. Poprvé se dvojice dostala do hitparád s poklidným singlem „Floatation“ (1990), velmi ceněno je ovšem album „456“ (1992, např. skladby „Face The Sun“, „Aquarium“, „Leave Your Body“, „Crystal Clear“, „Heartbeat“). Více ale bodovalo o dva roky později průměrnější elpí „Evolver“ (1994, hit „Swamp Thing“, dále např. „Texas Cowboys“, „Rollercoaster“). V roce 1995 The Grid naposledy bodovali v hitparádě s SP „Diablo“. Projekt Fortran 5 to měl hudebně též hozené do house a trance, navíc s orientálním nádechem – viz. album „Bad Head Park“ (1993, např. „Persian Blues“, „Our Little Village“, „I´m An Organist“). Pak už to byly hlavně hrátky s elektronikou (deska „Avocado Suite“,1995, např. „Elephant“, „Alan´s Ex“). Další anglická houseová dvojka Spooky, jíž tvořili Charlie May a Duncan Forbes, je známa hlavně kvůli skladbě „Stereo“ (1995). Předtím vydala průměrné LP „Gargantuan“ (1993, např. „Schmoo“, „Little Bullet“, „Orange Coloured Liquid“), o tři roky později stejně průměrné album „Found Sound“ (1996, mj. „Bamboo“, „Fingerbobs“). I elektronici zvaní Wubble-U nám tu zanechali jediný známý track a konkrétně u nás sakra známý – jmenoval se „Petal“ (1994).
Britští Sunscreem vznikli v Essexu v roce 1991, přičemž srdcem kapely byli dredatá zpěvačka a klávesistka Lucia Holm a klávesista Paul Carnell. Jednalo se o zpívaný trance-house-elektro-pop, který v sobě měl jistou kvalitu. Znělo to podobně, jako kdyby ABBA tvořila v nineties a produkovala house a techno. Největšími hity se staly skladby „Love U More“ a „Pressure“, které se objevily na velmi slušně přijatém albu „O3“ (1993, dále ještě např. „Perfect Motion“, „Chasing Dreams“, „Walk On“, „Portal“). Podobně pozitivně bylo pohlíženo na dvojku „Change Or Die“ (1996, hity „Looking At You“ a „When“, dále např. „Secrets“, „White Skies“, „Exodus“) V USA uspěl také singl „Catch“ (1997) a je škoda pro kapelu, že v té době nebyl kvůli potížím vydávající firmy vydán trance-houseový singl „Cover Me“. Pokud „sluneční krém“ zněl jako nablýskaní Švédi, londýnský producent a remixér Stuart Price ulítával na všem pokleslém z eighties a na Francii. Což se nevylučuje. Dokonce si zvolil frantícký pseudonym – Jacques Lu Cont. Jeho nejzásadnějším kusem deváté dekády je projekt Les Rythmes Digitales, v němž všem se značnou perverzí předvádí svůj pohled na osmdesátky. Z něj vybírám LP „Darkdancer“ (1999, např. „Jacques Your Body /Make Me Sweat/“, „Hey You What´s That Sound?“, „Music Makes You Lose Control“ plus předělávka „From Disco To Disco“, pův. Whirlpool Productions). Todle fakt ne.
The Sabres Of Paradise Andrewa Weatheralla, průkopníka britského acid-housu, vytvářeli takové ty vesmírné zvuky s nadpozemskými elektronickými vokály. Velmi progresivní záležitost – zkuste např. desky „Sabresonic“ (1993, hit „Smokebelch“, dále např. „Still Fighting“, „Clock Factory“) nebo „Haunted Dancehall“ (1994, např. „Wilmot“, „Theme“, „Tow Truck“, „Return To Planet D“). Poté dal Weatherall dohromady duo Two Lone Swordsmen s nímž mj. natočil experimentální LP „Swimming Not Skimming“ (1996, např. „Azzolini And The Branch Brothers Meet Being“, „Rico´s Helly Retailorednourizadeh“, „In The Nursery Visit Glennstreet“). Partu Aloof – založili další dva bývalí členové SOP Gary Burns (ks, bg) a Jagz Kooner (ks, programming) ale pochopitelně už bez Weatheralla. Jednalo se o britské sofistikované dub-techno s nejznámějšími hity „One Night Stand“ a „Wish You Were Here“, oběma z alba „Sinking“ (1996, dále např. „Stuck On The Shelf“, „Sinking“, „Hot Knives At Lunchtime“). Velmi dobrá je i občas dost tvrdá deska „Seeking Pleasure“ (1998, hit „What I Miss The Most“, dále např. „Morning Spangle“, „Going Home“, „I Find Fun“, „N89“, „Lies“,). Určitým poznávacím znamením Aloof byl velmi poznatelný naechovaný zpěv Rickyho Barrowa.
S elektronickými zvuky experimentovali také manchesterští Future Sound Of London. Duo tvořili multiinstrumentalista Garry Cobain a klávesista Brian Dougans. Debutovali s tanečnějším albem „Accelerator“ (1992, hit „Papua New Guinea“, dále např. „While Others Cry“, „It´s Not My Problem“, „Pulse State“). Poté natočili výborné ambientní 2-album „Lifeforms“ (1994, např. „Cascade“, „Dead Skin Cells“, „Lifeforms“, „Eggshell“, „Domain“, „Vertical Pig“, „Life Form Ends“) a dále desky „Cascade“ (1996, např. „Cascade – Part 2“, „Shortform“) a drsnou „Dead Cities“ (1996, „hit“ „We Are Explosive“, dále např. „Herd Killing“, „Dead Cities“, „Everyone In The World Is Doing Something Without Me“), na nichž ve zvuku tak trochu navazovali na práci takových Ozric Tentacles, Orb, nebo dávnějších umělců jako např. Brian Eno nebo Jean-Michel Jarré atd. Londýnské duo Basement Jaxx, které tvořili Felix Buxton a Simon Ratcliffe, experimentovalo taktéž – jeho hudbě se říkalo progressive nebo deep house. Dvojka fungovala už od první poloviny nineties, kdy točilo épéčka – z roku 1997 je kupříkladu znám song „Fly Life“. Úspěch duu zajistilo až debutové album „Remedy“ (1999, hity Red Alert“, „Rendez-Vu“, dále např. „Stop 4 Love“, „Jump N´Shout“, „Bingo Bango“).
Skotský DJ Howie B. začínal u Nomad Soul. V roce 1994 natočil společně s Matem Ducassem, Toshim a hudebníkem zvaným K.U.D.O. pod názvem Skylab experimentální ambientní desku „Skylab # 1“ (1994, např. „River Of Bass“, „Next“, „Depart“, „Exotika“) Známa je také Howieho autorská, byť trochu „enoidní“ deska „Music For Babies“ (1996, např. „Away Again“, „How To Suckie“, „On The Way“). Skotské bratrské duo Mike Sandison a Marcus Eoin pojmenovalo svůj projekt poněkud matoucně – Boards Of Canada. Oni byli činní už někdy od konce eighties, ale do širšího podvědomí vstoupili až v polovině další dekády: svůj elektronický mix ambient techna, downtempa a trip hopu vložili do alb „Twoism“ (1995, např. „Sixtyniner“, „Basefree“, „Twoism“, „Seeya Later“) a nízkonákladového „Boc Maxima“ (1996, např. „Everything You Do Is A Balloon“, „Turquoise Hexagon Sun“, „One Very Important Thought“), které se stalo podkladem ceněného „Music Has The Right To Children“ (1998, hit „Aquarius“, dále např. „Roygbiv“, „Telephasic Workshop“, „Bocuma“, „Syxtyten“). Severoirský DJ, hudebník a skladatel David Holmes to míchal také schopně - ambient, breakbeat, dub, jazz, latino, co mu přišlo pod ruku. Známé je kolážovité LP „Let´s Get Killed“ (1997, např. „My Mate Paul“, „Rodney Yates“, „Slashers Revenge“, „Freaknik“, „Caddell Returns“ plus covery „Don´t Die Just Yet“, původně od Serge Gainsbourga a „bondovský“ „Radio 7“, pův. od Monty Normana). Holmes posléze začal psát filmovou muziku (např. pro film „Out Of Sight“, 1998).
A co takhle prozkoumat něco lámaných beatů?
Jednu z nejsofistikovanějších forem elektronické hudby vytvářeli dva smaví chlapíci Marc Mac a Dego MacFarlane, schovaní pod londýnským projektem 4Hero. V první polovině nineties byli považováni za pionýry d´n´b, a break beatu, ale zároveň do své tvorby vkládali různé další styly jako např. house, jazz (acid a nu), soul, dub, pop i rock. Povedlo se už album „Parallel Universe“, drum´n´bass a break beat s výbornými melodickými nápady (1995, hit „Universal Love“, dále např. „No Imitation“, „Follow Your Heart Pt 1, Pt. 2“, „People Always Criticise Me“) a velký ohlas vzbudilo dvojalbum „Two Pages“ (1998, např. „Golden Age Of Life“, „Spirits In Transit“, „Star Chasers“, „Pegasus 51“, „Loveless“, „Wishful Thinking“). No a pak přišly ty svěží psychedelické květy…
Drum´n´bass s prvky hip hopu, jazzu (a acid jazzu), funku, latino music, elektronických zvukových kousků (break beat) a art-rocku a když už texty, tak přemýšlivé, (bez klasických hiphopových klišé) je možné slyšet i na desce britského DJ Fooda „A Recipe For Disaster“ (1995, např. „Dark River“, „Mr. Quicke Cuts The Cheese“, „Half Step“, „Spiral“, „A Little Samba“). Londýnský DJ a producent Alex Reece míchal desky už na konci eighties a nechával se inspirovat acid housem a detroitským technem. Později se zabouchl do jungle a acid jazzu. To už ale vyráběl své vlastní d´n´b tracky, prvním z nich byl kuňkavý minimalistický singl „Basic Principles“ (1994). On vůbec pracoval hodně minimalisticky a pokud si už našel nějakou melodickou linku či riff, tak ji tam nechával mnohdy celou skladbu, takže jeho songy spoustě lidí připadaly krapet… nudné. Další singl „Pulp Fiction“ se objevil už na jeho albovém debutu „So Far“ (1995, hit „Feel The Sunshine“ se zpěvem Deborah Anderson, takto dcerou frontmana Yes, dále např. „Ibiza“, „Jazz Master“, „Candles“ /zpěv Carmen/). Junglový underground v čele s Goldiem ale desku nepřijal a Reece po svém dalším, poprůměrném LP „Al´s Record“ (1997, např. „Double Edge“, „Streetplayer“, „Nag“) na nějaké další nahrávání autorských věcí na delší čas rezignoval.
Watfordský rodák, DJ a producent vystupující pod pseudonymem LTJ Bukem také pracoval v podžánrové oblasti jungle a d´n´b. S Goldiem v podstatě patřili v Británii k největším inovátorům a úzké špičce. Za hlavní a určující Bukemovo dílko se považuje do ambientu a jazzu hozené album „Logica Progression“ (1996, např. „Demons Theme“, „Links“, „Music“, „Vocal Tune“, „Western“, „In Too Deep“). Britský producent a DJ skotsko-jamajského původu Goldie (to je ten chlapík s takovejma těma kovovejma zubama) byl ve své době uznávaným umělcem sylu jungle a drum´n´bass, ale zároveň byl ve své tvorbě velmi eklektický. Však se také se svým nejslavnějším dvojalbem „Timeless“ prolámal beaty až k využití jazzu a rock-impresionismu (1995, např. „Timeless“, „Inner City Life“ – s Dianou Charlemagne, „Angel“, „Sea Of Mind“, „State Of Mind“ – s Lornou Harris, „A Sense Of Rage““, „You And Me“). Velmi pěkná záležitost. Za slušné je považováno i drsnější elpí „Saturnzreturn“ (1998, např. „Temper Temper“, „Digital“, „Dragonfly“, „Demonz“, „Mother“, „Believe“), na němž využívá r&b, rapu, HC a svého pohledu na latinu.
Mladý liverpoolský DJ Adam F (Adam Fenton) na svém debutu spojil samply všeho druhu – od elektroniky (hlavně drum´n´bass a ambient plus vocoderový vokál) přes hip-hop, etno až k jazzu. Album se jmenovalo „Colours“ (1997, např. „Mother Earth“, „Metropolis“, „The Tree Knows Everything“, „Circles“, „Aromatherapy“ plus cover „73“, pův. Miles Davis). A taková „metropole“ je fakt hodně hustá temnota. Stejně ponurý jako Fenton dokázal být i londýnský d´n´b producent Mark Royal, vystupující pod pseudonymem T Power. Zadumané klávesové barvy (model J.M. Jarré) dokázal podložit tak rozsekanými rytmy, že by se z nich ani Michael „Zombie“ Jackson nevyvrtulil. Jako důkaz poslouží deska „The Self Evident Truth Of An Intuitive Mind“ (1995, např. „Circle“ – jak od Jarrého, když měl ještě invenci, dále např. „Octagon“, „Trapezium“, „Turquoise“). Tak sa má hrať elektro-underground! Brightonský producent a DJ Adam Freeland proslul spíše remixy, přesto kritiky hodnotí pozitivně jeho druhou desku „Coastal Breaks – Vol 2“ (1998, např. „Trip To Genetica“, „It´s About That Time“, „Doctors, Dentists And Architects“, „Timber“).
Bristolský drum´n´bassový DJ a producent Roni Size (vl. jm. Ryan O.G. Williams) si získal ohlas až svým dvojalbem „New Forms“, kterou vydal v roce 1997 se společenstvím producentů, DJ a muzikantů nazvaným Reprazent. Obsahovalo několik výrazných kusů, jako například „Brown Paper Bag“, „Digital“, „Share The Fall“, „Destination“ či „Watching Windows“. Když pak Roni Size v roce 1999 projekt Raprazent ukončil, hned vytvořil nové trio Breakbeat Era. V něm s ním působili ještě zpěvačka Leonie Laws a DJ Die. Povedlo se jim album „Ultra-Obscene“ (1999, hity „Breakbeat Era“, „Ultra-Obscene“, dále např. „Bullitproof“, „Rancid“, „Anti-Everything“). V Bristolu vzniklo na konci nineties také elektronické trio Kosheen, které se ve svých počátcích zabývalo jak trip-hopem, tak breakbeatem. Tvořili ho producenti a skladatelé Markee Ledge (vl. jm. Mark Davies) a Darren Decoder (vl. jm. Darren Beale) plus zpěvačka Sian Evans. Do millenia vyrobilo jen několik zajímavých singlů jako „Yes Man“, „Dangerous Waters“ (oba 1999) a „Empty Skies“ (1999/2000), gró tvorby Kosheen pochází až z doby po roce 2000.
Reprezentativním výběrem jungle (d´n´b) je kompilace „Promised Land Vol 1 - 3“ (1997) na níž jsou umělci a projekty jako např. Fokus, Voyager, DJ Trace, Simon „Bassline“ Smith, L.T.J. Bukem, Outcast, DJ Crystl, Future Sound Of Hardcore, Promised Land atd.
I v Jižní Americe existoval jeden junglový šílenec. Brazilský producent a DJ Amon Tobin se pohyboval na pomezí drum´n´bassu, break beatu, jazzu, ambientu, trip-hopu a dubu. Nejprve pod pseudonymem Cujo vydal jako debut temnou běsnost zvanou „Adventures In Foam“ (1996, „Northstar“, „Adventures In Foam Intro“, „Paris Streatham“, „Break Charmer“, „The Sighting“), o rok později už pod svým jménem natočil album „Bricolade“ (1997, např. „Creatures“, „Chop Samba“, „Mission“, „Easy Muffin“, „Defocus“, „Wires & Snakes“). Kvalitu potvrdil další deskou „Permutation“ (1998, např. „Like Regular Chickens“, „Bridge“, „Sordid“, „Nightlife“, „Sultan Drops“, „Fast Eddie“, „Nova“). Velmi eklektické a mnohdy hodně divoké. A víte kdo posunul brazilskou muziku do 21. století? Jugoš, fakt že jo. V Srbsku narozený, talentovaný Mitar Subotič, působící pod pseudonymem Suba, studoval doma hudební teorii, hrál v pár kapelách, na konci 80.let se přestěhoval do Francie a pak dál do Brazilie, do jejíž hudby se zamiloval. Ještě než v roce 1999 tragicky zahynul, stačil natočit výborné, eklektické, d´n´b, breakbeat, ambient a latinu míchající album „Sao Paulo Confessions“ (1999, např. „Tantos Desejos“, „Voce Gosta“, „Felicidade“, „Um Dia Comum“, „Segredo“, „Sereia“), na němž si zazpívala i brazilská zpěvačka Bebel Gilberto.
Vraťme se do Velké Británie a jako první si představme též jednu divokost.
Liverpoolské Apollo 440 se snažilo fúzovat rock, hardcore, house a d´n´b a to tím způsobem, že vždycky vysamplovalo nějaký rockový motiv nebo riff a pod něj švihlo tu svojí rytmickou jungli (např. v „Ain´t Talkin´ ´bout Dub“ Van Haleny nebo v „Electro Glide In Blue“ Zeppelíny). Je třeba přiznat, že někdy to dopadlo opravdu zajímavě. Debut „Millenium Fever“ je víceméně průměrný (1995, např. „Liquid Cool“, „Astral America“ plus cover „/Don´t Fear/ The Reaper“, pův. od Blue Öyster Cult). Zkuste spíše desku „Electro Glide In Blue“ (1997, hity „Ain´t Talkin´ ´bout Dub“, „Krupa“, dále např. „Vanishing Point“, „Carrera Rapida“, „Altamont Super-Highway Revisited“) nebo tvrdé album „Gettin´ High On Your Own Supply“ (1999, hity „Lost In Space“, „Stop The Rock“, dále např. „Are We A Rock Band Or What…?“, „Cold Rock The Mic“, „Heart Go Boom“, „Blackbeat“, „Stadium Parking Lot“ ).
Že by bigbít? Tak trochu ano, ale poněkud jinak.
Bývalý exponent Housemartins, Beats International a Freak Power, producent a multiintrumentalista (bg, ks, g, ds) Norman Cook byl a je člověk, který je zároveň obdařen množstvím vizí, ovšem zároveň jakoby nemá nikde stání. Po uzavření kapitoly FP tedy opět zalovil v ošatce nápadů a vytáhl na světlo nejen nové alter ego, ale i nový podžánr. Pod pseudonymem Fatboy Slim se totiž stal zakladatelem elektronického stylu, který se nazýval big beat, což je vcelku příznačné, neboť to celé dosti vycházelo z rockových výrazových prostředků (zejména bigbítové rytmiky a též vlivů psychedelie). No, a pak už jen zbývalo sfúzovat to s elektronickými pazvuky. Fatbojův debut sice nebyl nikterak výrazně úspěšný – jednalo se o desku „Better Living Through Chemistry“ (1996, např. „Song For Lindy“, „Going Out Of My Head“, „Santa Cruz“, „Everybody Needs A 303“), ovšem poté následoval majstrštyk. Protože asi nejznámějším počinem „tustého chlapce Slima“ je album „You´ve Come A Long Way, Baby“ (1998, s hity „Right Here Right Now“, „The Rockafeller Skank“, „Praise You“ a „Gangster Trippin“, dále např. „Build It Up – Tear It Down“).
S elektronickým stylem big beat bylo spojováno i britské duo Propellerheads, tvořené Dj-y a „mašinkáři“ Alexem Giffordem (ks, programming, hlavní skladatel) a Willem Whitem (ds, progr.). Oba měli ale zkušenosti i se živým hraním: Gifford si zahrál na klávesy třeba se Stranglers a Grid, White byl normálním rockovým bubeníkem. Duo se výtečně uvedlo při originálním zpracování ústředního hudebního tématu z filmů o Jamesi Bondovi (projekt „Shaken And Stirred“, 1997) a s tím souvisejícími singly „History Repeating“ (se zpěvem Shirley Bassey) a „On Her Majesty Secret Service“. První deska Propellerheads, na níž se zmíněné skladby objevily, měla podivný název „Deckanddrumsanrockandroll“ (1998, dále ještě „Take California“, „Spybreak!“, „Bang On“, „Velvet Pants“). Znám je ještě singl „Crash“ (1998).
DJ a producent Jon Carter z Essexu většinou vystupoval pod názvem projektu Monkey Mafia. Jednalo se o míchanici big beatu, break beatu, elektroniky, hip hopu, dubu a reggae. První singl „Blow The Whole Joint Up“ natočil v pětadevadesátém, pak to tak nějak mastil po jednom, po dvou, až v roce 1998 všechny posbíral a doplnil dalšími tracky na LP „Shoot The Boss“ (např. „Lion In The Hall“, „Work Mi´Body“, „Make Jah Music“, „Healing Of The Nation“, „Steppa´s Ball“). Londýnské duo Layo & Bushwacka! (Layo Paskin a Matthew Benjamin) také míchalo big beat, house a trance – za poslech stojí jeho singly „Deep South“ a „Ear Candy“, které se objevily na albu „Low Life“ (1998, dále ještě mj. „Dead Man Walking“, „Low Life“, „Brass“).
Pojďme letem světem do elektro-taneční Evropy, přičemž navrhuji započít pouť na dalekém severu. I když…
Norský producent Geir Jenssen většinu svých desek natočil pod pseudonymem Biosphere. Jednalo se o ambientní záležitosti, zčásti hozené do techna. Jeho soundu se také někdy říkalo „arctic ambient“. Vlastně už první biosférická deska vyvolala velký ohlas; jmenovala se „Microgravity“ (1991, např. „Baby Satellite“, „The Fairy Tale“ „Biosphere“, „Tranquilizer“, „Cygnus-A“). Také ambientní dvojka „Patashnik“ se chytala (1994, např. „Decryption“, „Patashnik“, „The Shield“, „En-Trance“ „Startoucher“, „Novelty Waves“), ale asi nejznámějším albem je „Substrata“, označovaná za jednu z nejlepších ambientních nahrávek 90.let (1997, např. „Poa Alpina“, „Kobresia“, „Hyperborea“, „Antennaria“, „Times When I Know You´ll Be Sad“, „Sphere Of No-Form“, „Silene“). Jenssen natočil i hudbu k norskému filmu Insomnia (1997). Pěkný. Chladná krása severu.
Švédské houně Rednex představovaly standardní techno-tucku akorát občas s banjem a občas s houslema. Tedy jakési potrhlé country-techno. Skupina měla hity v půli 90.let jako třeba „Cotton-Eye Joe“, „Old Pop In An Oak“ plusploužák „Wish You Were Here“, které zúročila na albu „Sex & Violins“ (1995, dále např. „Riding Alone“, „McKenzie Brothers“). V roce 1999 přišel pro „rednexy“ hitík „The Way I Mate“. Velmi buranské a podivně úchylným způsobem občas přitažlivé. Huh! Naopak Rakousko vhodilo do talonu skupinu Sofa Surfers, kterou vedl Wolfgang Schlögl, a která umně propojovala alternativní rock s elektronikou, dubem, reggae a etnem. V té elektronické větvi bylo možné zaslechnout break beat, d´n´b, acid jazz, chill out music a když to řádně vytemnila v trip-hopu, mohla konkurovat i „masivnímu ataku“. Zkuste LP „Transit“ (1997, např. „Bon Voyage“, „The Plan“, „Walking Ghosts“, „Monoscopolis“) a „Cargo“ (1999, např. „The Lower Rider“, „Latal In Tampere“, „Guns And Bombs And Knives“, „Yoyogi Dehara“, „Raffinerie“).
Zamiřmež do Německa. Zde vznikl studiový projekt Enigma, který tvořili hráč na synthetizér Michael Cretu, popová zpěvačka Sandra a různí hostující hudebníci (např. rakouský kytarista Peter Cornelius). Ve své tvorbě navazovali na rock impresionismus a new age music typu J.-M. Jarreho , Vangelise , Delerium atd. Největší úspěch – a to i v USA, podotýkám - dobyli albovým debutem „MCMXC a. D.“, hitem se stal jejich song „Sadeness (Part l)“ využívající gregoriánského chorálu (1990, dále např. „Mea Culpa“, „Principles Of Lust“ „Back To The Rivers Of Belief“). Postupně se přibíraly vlivy ethno, což je slyšet třeba na dalším LP „The Cross Of Changes“ (1993, hit „Return To Innocence“, dále např. „Age Of Loneliness“, „The Eyes Of Thruth“, „I Love You… I´ll Kill You“). Trojka „Le Roi Est Mort, Vive Le Roi!“, vycházející z podobného modelu (a taky trochu z Adiemus) byla sice nejméně úspěšná, ale na platinu v USA to pořád ještě stačilo (1996, např. „Beyond The Invisible“, „Morphing Thru Time“, „Shadows In Silence“, „T.N.T. For The Brain“, „The Child In Us“). Enigma se stala pravděpodobně nejprodávanější evropskou elektronickou skupinou (projektem).
Německé trio Whirlpool Productions se už od první poloviny 90.let zabývalo převážně jemným housem a disco. V letech 1993-98 v tomto duchu vytvořilo několik singlů („Gimme“, „Harvest“, „Cold Song“, „Crazy Music“), z nichž nad všechny ční „From: Disco To: Disco“(1997), často označovaný za nejzhulenečtější track konce dekády. Německý projekt U 96 DJ a producenta Alexe Christensena se proslavil techno verzí Doldingerovy filmové melodie k filmu „Das Boot“. Tato verze „Das Boot“ se pak objevila na poměrně pozitivně přijatém albu, které se jmenovalo – věřte nevěřte – „Das Boot“(1991, dále ještě např. „Der Kommandant“, „Come Two Gether“, „No Control“, „Art Of U 96“). V roce 1993 měli „účka“ hity „Love Sees No Colour“ a „Night In Motion“ z „jarréovské“ desky „Replugged“ (dále např. „The Rainbow Factor“, „You Make Me Wonder“ a „The One Russian“, ploužák jako když zkřížíte Ultravox s ramštajnama) o dva roky později „Club Bizzare“ a „Love Religion“ z průměrného alba „Club Bizzare“ (1995, dále např. „Movin´“, „Dark Room Rituals“).
Německý DJ, klávesista a producent Sven Väth se v roce 1992 představil výborným trance-etno--ambientem a jemným technem na CD „An Accident In Paradise“ (např. „An Accident In Paradise“, „Ritual Of Life“, „Caravan Of Emotions“, „L´Esperanza“, „Sleeping Invention“, „Drifting Like Whales In The Darkness“) - občas techno-rytmus, občasné etnické prvky, občas atmosférické barvy kláves rock impresionismu. Příjemné. O dva roky později Väth vytvořil podobné, ale více strojovější a méně invenční elpí „The Harlequin, The Robot And The Ballet Dancer“ (1994, „Harlequin´s Meditation“, „Harlequin Plays Bells“, „Ballet-Romance“, „Ballet-Fusion“). V roce 1997 pak vznikla deska „Fusion“ (např. „Trippy Moonshine“, „Sensual Enjoyments“, „Blue Spliff“, „Face It“). Skloubení house, hip hopu a world music – to byl projekt Snap! producentů Michaela Münzinga a Luca Anzilottiho. Na začátku 90.let vydali slušná alba „World Power“ (1990, hity „The Power“, „Ooops Up“, dále např. „Cult Of Snap!“, „Witness The Strength“, „Mary Had A Little Boy“) a „Madman´s Return“ (1992, hit „Rhythm Is A Dancer“, dále např. „Exterminate!“, „Madman´s Return“, „Colour Of Love“, „Who Stole It?“, „Don´t By Shy“).
Za krátkodechým tranceovým projektem Visions Of Shiva stáli dva mladí producenti a DJ-ové Matthias Paul a Harald Blüchel. Z let 1992-93 po duu zbyly dva snivě taneční singly „Perfect Day“ a „How Much Can You Take“. Pak se oba osamostatnili a známějším se stal první jmenovaný, který prorazil pod pseudonymem Paul van Dyk. Poprvé zabodoval s remíxem skladby „Humate“, původně od DJ Humate (1993), v němž zaslechneme podobný přístup k elektronické hudbě, jaký mají třeba Banco De Gaia. V roce 1994 vydal van Dyk průměrné houseové LP „45 RPM“ (např. „Emergency“, „Introjection“, „I´m Comin´ To Take You Away“, „For An Angel“), dva roky nato pak ceněné „Seven Ways“ (1996, hity „Forbidden Fruit“, „Words“, dále např. „Beautiful Place“, „Home“, „The Greatness Of Britain“). No, a pak už mu jen zbývalo sbírat ta ocenění (nej DJ, nej producent, atd.).
Z Německa se posuňme do Belgie. Lords Of Acid byli odvázanou provokatérskou partičkou, která ve své tvorbě k překračování jakýchkoli tabu (obligátní sex, drugs & rock´n´roll) přistupovala zcela bez skrupulí. Už od vzniku v roce 1988 ji vedl maník s přezdívkou Praga Khan (vl. jm. Maurice Engelen – ks, programming, vocals), přičemž dalšími důležitými členy byli OIivier Adams (ks, prog., ds) a zpěvačka a klávesistka Jade 4U (vl. jm. Nikkie Van Lierop). Pokud bychom chtěli techno-industrial LOA k něčemu přirovnat – no, asi jako kdyby se navzájem ojeli Prodigy, Technotronic, Front 242 a Chumbawamba. V podstatě by mohli být částečně řazeni i k samotnému industrialu. Svlékněte se do půl těla a trsněte si na alba jako třeba „Lust“ (1991, hit „I Sit On Acid“, dále např. „Rough Sex“, „Hey Ho“, „The Most Wonderful Girl“), výborné „Voodoo-U“ (1994, hit „Marijuana In Your Brain“, dále např. „The Crablouse“, „Do What You Wanna Do“, „The Real Thing“, „Dirty Willy“, „Young Boys“, „Lords On 45“) či průměrnější „Our Little Secret“ (1997, např. „Lover“, „Pussy“, „Rubber Doll“). Výborný nápady. A úlet.
Ve Francii měli svého elektronického guru v DJ a producentovi Laurentu Garnierovi. Ten coby teenager makal pro francouzkou ambasádu v Londýně a mimo jiné se zajel podívat i do „Madchesteru“, kde ho nadchl klub Hacienda. Tehdy už míchal nějaké ty vinyly, ale pod vlivem muziky, produkující se ve jmenovaném věhlasném centru všech smažek, nadchl se pro techno a house. Po návratu do Francie vystupoval nějaký čas co DJ Choice, posléze založil projekt F Communications, pod kterým vydal např. LP „Astral Dreams“ (1994, obsahuje „Astral Dreams“ - různé mixy téhož songu). Jemnější deep house je pak slyšet z LP, které vydal už pod svým jménem Laurent Garnier – jedná se o nepříliš nápadité „Shot In The Dark“ (1994, např. „Shapes Under Water“, „022“). No a pak to střídal – jednou kopal za sebe, podruhé zase za „F-komunikace“, jak ho napadlo. V roce 1995 vyšlo EP „Club Traxxx (mj. „Dance 2 The Music“, „Aquarius“). Další techno-album nazval dle svého věku „30“ (1997, např. „Deep Sea Diving“, „Sweet Mellow D“, „Crispy Bacon“, „La Voyage De Simone“), následně přišlo elpí „Early Works“ (1998, např. „Acid Eiffel“, „The Dream“, „Water Planet“, „Breathless“). Nicméně - o Garnierovi lze v podstatě říci, že byl lepší DJ než tvůrce.
Robotárna z Paříže, tak by bylo možné nazvat škatuli pro Daft Punk, projekt dvou mladíků – Thomase Bangaltera a Guy-Manuela de Homem-Christo, kteří sami sobě nasadili psí hlavy. Prosadili se v pětadevadesátém singlem „Da Funk“, který se objevil na albu „Homework“ (1997, songy „Da Funk“, „Wdpk 837 Fm - Musique“, „Around The World“, „Burnin´“, „Rock´n´Roll“). To byl velmi oblíbený produkt, ale vpravdě řečeno – invence to moc nepobralo. Zřejmě proto byl tak úspěšný. A prý i vlivný, což je asi jeden z možných důvodů úpadku taneční scény v době okolo millenia. Oni se posléze hoši o malinko zlepšili, ale znáte to – kde nic není, kromě DJ ani smrt nebere. Něco podobného jako DP plodil i mladý producent, co si říkal Mr. Oizo. Trpěl posedlostí po naprděném moogovém zvuku, který se snažil narvat do všeho, co vygeneroval. Jeho klip s tím muppetem v kanclu na skladbu (vygenerovaný track? song? či co to vlastně je?) „Flat Beat“, vzbudil svého času mezi smažkami velký ohlas. Věc pocházela z minimalistického alba „Analog Worms Attack“ (1999, dále např. „No Day Massacre“, „Feadz On“, „Analog Worms Attack“). Jednu skladbu přetrpíte, ale u celého elpí nejspíš zemřete nudou.
Jestliže předchozí dva tuc-tuc projekty představovaly boredom non plus ultra, z dalšího na vás dýchne atmosféra klidu – dowtempo, ambient, acid-jazzýček, jarréovské barevné hudební plochy, ušlechtilé traviny, plynutí času a večný balanc na tenké hranici umění a kýče. Toto vše představovalo francouzské duo Air , které tvořili multiinstrumentalisté Nicolas Godin (bg, g, ks, p, p-pip, ds, harm, voc) a Jean-Benoit Dunckel (ks, p, p-pip, voc), oba trpící zvláštní nostalgickou obsesí pro analogové mašinky. Začali se prosazovat cca v polovině nineties, kdy se kdesi vzadu v britské hitparádě objevil jejich singl „Modular Mix“. SP se společně s dalšími (mj. „Le Soleil Est Pres De Moi“) octl na shrnujícím EP „Premiers Symptomes“ (1997). Vycházet to ale Air začalo až od debutního alba „Moon Safari“ (1997, hity „Sexy Boy“, „All I Need“, kde si zazpívala americká zpěvačka Beth Hirsch, dále např. „La Femme D´Argent“, „Ce-Matin-Lá“, „Remember“), které se stalo velmi oblíbeným. A určilo rozměr jejich slávy pro příští desetiletí.
Posledním umělcem této scény, kterého v rámci Evropy můžeme uvést, je ve Švýcarsku narozený italský klávesista, producent a DJ Robert Miles vl. jm. Roberto Concina. Začínal v italských klubech, založil vlastní nahrávací studio a pirátskou rozhlasovou stanici. V roce 1994 napsal trance / chill outovou skladbu „Children“, která o rok později vyšla na singlu a měla velký úspěch. Stala se součástí jeho kvalitního debutového alba „Dreamland“, které je tedy velmi „dreamy“ (1996, kromě „Children“ ještě např. hity „Fable“, „One And One“, dále např. „In The Dawn“, „Fantasya“, „Landscape“, „Princess Of Light“). V roce 1997 pak vyšlo druhé studiové album, které je zase jarréovsky dosti ambientní: „23am“ (hit „Freedom“, dále např. „Maresias“, „Introducing“, „Full Moon“, „Everyday Life“). Povznášející záležitosti.
And now, L & G, Amérika, Amérika!
Černošští Inner City z Detroitu do toho šlapali cca od sedmaosmdesátého, přičemž hlavními figurami zde byli producent Kevin Saunderson a zpěvačka Ann Saunderson. Produkovali jemnější zpívané melodičtější house s rhythm & bluesovým zpěvem. Zkuste singlovku „Whatcha Gonna Do With My Lovin´“ (1989)a alba „Paradise“ (1990, např. „Big Fun“, „Good Life“, „Ain´t Nobody Better“, „Do You Love What You Feel“) a „Praise“ (1992, např. „Praise“, „Pennies From Heaven“, „Hallelujah“, „Let It Regin“).
Detroitský DJ a producent Carl Craig se na scéně také pohyboval od konce eighties – vytvářel ambientní techno a deep house a určitě byl inspirován německou elektronickou scénou, zejména Tangerine Dream a Kraftwerk. Lze se o tom přesvědčit na LP „Landcruising“ (1995, např. „Mind Of The Machine“, „A Wonderful Life“, „Landcruising“, „Home Entertainment“) a 2LP „More Songs About Food And Revolutionary Art“ (1997, např. „Television Green Smoke“, „Red Lights“, „At Les“, „Suspiria“). Pod názvem Paperclip People pak Craig natočil experimentální techno/house/dub album „The Secret Tapes Of Doctor Eich“ (1996, např. „Oscillator“, „Clear And Present“, „Slam Dance“, „The Climax“). Existuje ještě jeden multistylový projekt, pod kterým je Craig podepsán, a tím je Innerzone Orchestra a její album „Programmed“ (1999, např. „Manufactured Memories“, „Basic Math“, „Blakula“, „Bug In The Bassbin“ a cover „People Make The World Go Round“, pův. od The Stylistics).
Z New Yorku zase pocházela skupina Reel 2 Reel, která na scénu vstoupila o něco později. Prezentovala se míchanicí dance-rap-pop s prvky reggae a kalypsa. Známé je album „Move It“ (1994, např. „I Like To Move It“, „Can You Feel It?“, „Go On Move“, „The Stuntman´s Anthem“) o něco méně už elpí „Are You Ready For Some More?“ (1996, např. „Jazz It Up“, „Move Your Body“, „Life´s Funny“, „Now That We Found Love“).
Bílý newyorský multiinstrumentalista Richard Melville Hall (ano, je pra-pra-pra-pra-synovcem slavného autora Bílé velryby, ale to je už omletá historka) vystupující pod pseudonymem Moby hrával v polovině eighties na kytaru punk a hardcore s The Vatican Commandos. Však je dones fanouškem tvrdé hudby. Poté se stal DJ-em a začal pomalu získávat věhlas – stal se součástí newyorské taneční scény. První alba představovala normální taneční dupárnu s občasnými dramatickými názvuky ambientu a rock impresionismu, přičemž na debutu „Moby“ se objevuje singl „Thousand“, který je v určitých pasážích nejrychlejší skladbou na světě (1992, dále mj. „Go“, „Drop A Beat“, „Next Is The E“, „Help Me To Believe“). Dvojka „Ambient“ (1993, mj. „J Breas“, „Myopia“, „My Beatiful Blue Sky“) jem jak už vyplývá z názvu, mnohem klidnější, výbornou jízdu ale představuje singlovka „Move /You Make Me Feel So Good/“ (1993).
Zlom přišel s vynikajícím albem „Everything Is Wrong“ (1995, hity a skladby „Hymn“, „Feeling So Real“, „All That I Need Is To Be Loved“, „Everytime You Touch Me“, „What Love“, „Into The Blue“, „Anthem“, „God Moving Over The Face Of The Waters“), na němž se střetávají vlivy tanečního ambientu, rock impresionismu, s elektronickým industriálním hardcore. Výrazný, až masivně rockový ráz má album „Animal Rights“ s hitovkou-coverem „That´s When I Reach For My Revolver“, původně od Mission Of Burma (1996, dále např. „Come On Baby“, „Someone To Love“, „Heavy Flow“, „Say It´s All Mine“) . Totální komerční úspěch pro Mobyho znamenala vynikající deska „Play“ (1999, hity „Natural Blues“, „Porcelain“, „Bodyrock“, „Honey“, „Why Does My Heart Feel So Bad?“, „Southside“ „Find My Baby“, „Guitar Flute And String“), jíž se prodalo asi deset milionů nosičů, což se žádnému představiteli tanečního elektra nikdy neovedlo (a asi už nikdy nepovede). Prakticky co song, to hit. Opět je to fúze elektroniky, rock impresionismu, rocku, blues, a kdoví čeho všeho dalšího. Moby prostě umí.
Newyorský DJ a producent Danny Tenaglia se zabýval tím, čemu se říkalo progresivní house. Debutoval „tribálním“ albem „Hard & Soul“ (1995, např. („$ /That´s I Want/“, „Bottom Heavy“, „Wurk“, „Look Ahead“) a ve svém snažení pokračoval deskou „Tourism“ (1997, např. „Baby, Do You Feel Me?“, „Roots“, „Do You Remember“). Bostonský DJ Armand Van Helden je opět jedním z těch vinylových točičů, kteří to umí za gramofony, ale tvůrčí invencí nijak neoplývá. Jeho první album z půli nineties je pěkná srágora včetně hitu „The Funk Phenomena“. Ani na hip-hop-houseové dvojce „Sampleslaya: Enter The Meatmarket““ se Armie moc nepředvedl, byť to není tak slabé jako debut (1997, např. „Pushem´Up“, „Hot Butter“, „Brooklyn Anthem“, „Word Up Doc“). Až k LP „2 Future 4 U“ (1998, hit „U Don´t Know Me“, dále např. „The Boogie Monster“, „Mother Earth“, „Summertime“, „Flowerz“) byly kritiky shovívavé. Mhmm…
A další pan DJ na holení – pocházel z Philadelphie, jmenoval se Josh Wink, ale nechal si také říkat Winx. Specializoval se na tribální (tedy „kmenový“) house, tedy na tu klasickou tucku. To je přesně ten druh elektroniky, který si k tělu nepřipustíte dřív, než spolknete něco dobrot. Bez nich – neposlouchatelné. Což je příklad SP „Higher State Of Consciousness“, který se objevil na singlové kompilaci „A Higher State Of Wink´s Works“ (1996, ještě např. „Tribal Confusion“, „Unification“). V podobném duchu „bez pidinudle ani ránu“ se neslo i o něco lepší LP „Left Above The Clouds“ (1997, např. „Warm Wet Sand“, „Once I Fell“, „Topfe & Pfannen“, „Hypnotizin´“). No, ale… Ali „Dubfire“ Shirazinia a Sharam Tayebi, dva Iránští Američané z Washingtonu D.C., říkající si Deep Dish hráli tzv. deep house, tedy jakýsi hlubokonosný house propojený s ambientem. Zkuste zajímavé album „Junk Science“ (1998, hity „Stranded“, „The Future Of The Future /Stay Gold/“, dále např. „Mohammed Is Jesus…“, „My Only Sin“, „Persepolis“, „Junk Science“).
Z Marylandu pocházel a se zmíněnými Deep Dish pod různými přezdívkami spolupracoval Brian Wayne Transeau, multiinstrumentalista (ks, p, g, bg, ds), skladatel, audio-inženýr a producent, prezentující se pod iniciálami BT. Je považován za průkopníka žánru trance. Jeho první autorské tracky („A Moment Of Truth“, „Relativity“) měly úspěch spíše v tančírnách ve Velké Británii než doma v USA. A tak tomu bylo i u jeho albového, trance-new age debutu „Ima“, který se tracky lišil v britském a americkém vydání (1993/1994/1995, hity „Embracing The Sunshine“, „Loving You More“ s Vincentem Covello, dále „Nocturnal Transmission „Embrasing The Fututre“), přičemž v USA se chytil až singl „Blue Skies“ se zpěvačkou Tori Amos. Brzy začal remixovat skladby mj. pro Stinga, Sarah McLachlan, Mike Oldfielda, Dianu Ross, Madonnu atd.
Nicméně také Brianovo druhé album, eklektické a výborné „ESCM“ se více prosazovalo v UK, přičemž obsahovalo jak klubovou ducku „Flaming June“, tak doteky d´n´b a pop-rocku v „Remember“ se zpěvačkou Jan Johnston, nebo v „Love, Peace, Grease“, či přímo prodigiovsky tvrdý track „Solar Plexus“ (1997, dále např. „Firewater“ s vokálem T. H. Culhane, pak v UK s „The Road To Lostwithiel“, v USA je místo ní „Lullaby For Gaia“ opět s Jan Johnston). Poslední album BT před miléniem dostalo poetický název „Movement In Still Life“, a konečně bodovalo i v Americe (1998/1999, hity „Never Gonna Come Back Down“ s Mikem Doughtym, „Dreaming“ se zpěvačkou Kirsty Hawkshaw, dále např. „Mercury And Solace“ s Jan Johnston, „Godspeed“, v americkém vydání ještě „Smartbomb“ s rapperem Rasco).
Na pacifické straně USA patřilo k průkopníkům elektronické hudby producentské trio Hardkiss, které mělo stejnojmenný label. Tvořili ho Scott, Gavin a Robbie Hardkissovi (jde pochopitelně pseudonymy). Scott Hardkiss (vl. jm. Scott Friedel) navíc pracoval pod pseudonymem God Within, a pod ním vydal několik poměrně známých house-break-beatových EP, jako třeba „Raincry“ (1993, skladby „Raincry /Submerged/“, „Daylight /Dreamerdreamesalone/“, „Raincry /Spiritual Thirst/“) či „The Phoenix“ (1994, např „The Phoenix /Someday My Plane Will Crash/“, „The Phoenix /River And Rain/“, „The Phoenix /Throw Your Guns/“).
Kanadský DJ a producent Richie Hawtin se věnoval minimalistickému technu a house a přistupoval k němu ze dvou různých poloh – jednou je ta „oizovská“ monotónní moogová tucka a tou druhou řekněme jarréovsko-enovský impresionistický a ambientní přístup. Už, když vystupoval coby Fuse, natočil zajímavou desku kombinující obě tyto polohy: „Dimension Intrusion“ (1993, např. „A New Day“, „Dimension Intrusion“, „Uva“, „Nitedrive“, „Treychk“, „F.U.“, „Substance Abuse“). Poté už vydával LP pod pseudonymem Plastikman. Zahájil průměrným „Sheet One“ (1993, např. „Koma“, „Glob““, „Plasticine“), pokračoval nápady nesršícím „Musik“ (1994, např. „Plastique“, „Ethnik“, „Marbles“) a chválena byla deep deska „Consumed“ (1998, např. „Convulse“, „Converge“, „In Side“, „Consumed“), stejně jako podobně znějící „Artifakts (Bc)“ (1998, např. „Korridor“, „Pakard“, „Rekall“).
Taneční rej paráda, ale po nějakém čase již nožky bolí a plíce jsou vyflusány. Co teď? Koupit si drink, kydnout si někde ke stolu a poslouchat to samé, na co by se jinak tančilo? Ale kdepak, i duše a hlava potřebuje uklidnit a tělo vychladnout. A k tomu v klubech (aspoň těch dobrých) sloužily postraní místnůstky, zvané chill outy, což je terminus technicus, který vymysleli mládenci z KLF. V chill-outech se hrála spíše klidnější, ambientní a meditativní muzika, která nakonec dostala název chill out music. Tanečník ji poslouchal posedávaje v křesle a srkaje drink, šlo tu pokecat s přáteli, dát cigárko nebo smotnout špíčka, prostě hodit se do klidu. A po nabrání nových sil hurá zpět na parket. I když - občas se stávalo, že hudba a pohoda v chill-outu byly tak povznášející, že se v této místnosti setrvávalo po celou dobu party.
Za britským projektem Nightmares On Wax stál DJ a producent George Evelyn z Leedsu. Začínal s technem, ale postupně se dopracoval k samplovanému trip-hopu a chill-outu. V tomto směru se hodně hovořilo o LP „Smokers Delight“ (1995, např. „Nights Interlude“, „Pipes Honour“, „Mission Venice“, „Bless My Soul“) a ještě více o následném albu „Carboon Soul“ (1999, např. „Les Nuits“, „Morse“, „Finer“, „Fire In The Middle“, „Survival“, „Capumcap“) na němž si zapěla zpěvačka Sarah Winton. Termínem chill out music je někdy označována i tvorba londýnského producenta a skladatele Nicholase Bracegirdleho, jenž přijal pseudonym Chicane. Pracoval s elektronickými ambientními plochami, trancem, break-beatem, občas se jeho hudbě říkalo i Balearic beat. Jeho debut je už podle názvu „Far From The Maddening Crowds“ přesně takový, jak si ho představujete (1997, hit „Offshore“, dále např. „Sunstroke“, „Offshore ´97“, „Lost You Somewhere“, „Early“, „Red Skies“). V roce 1999 natočil velmi úspěšný tranceový singl „Saltwater“, a protože v něm využil samplu ze songu „Theme From Harry´s Game“ od skupiny Clannad, pozval její zpěvačku Máire Brennan k nazpívání vokálního partu. A svým způsobem by sem mohl patřit i francouzský houseový projekt Love Connection s jednohitovou vyklidňovačkou „The Bomb“ (1999/2000), oblíbeným trackem tuzemských after-partyových junkies.
Německý projekt Seňor Coconut byl jedním z mnoha, které vytvářel agilní skladatel a producent Uwe Schmidt. V jeho případě se jednalo o intergalaktické spojení chladné kraftwerkovské elektroniky s horkým latino soundem. Ten je ke slyšení na albu „Gran Baile“ (1997, např. „Suavito“, „Chocolatina“, „Supertropical“, „La Noche Cool“). Totéž, ale nikoliv tak odosobněně, zní i z alba cover-verzí skupiny Kraftwerk, nazvaného „El Baile Aleman“. A je opravdu k popukání slyšet původní strojové songy zabalené v latino balíčku (1999, např.„The Robots“, „Showroom Dummies“, „Trans Europe Express“, „Neon Lights“, „The Man Machine“). Později si ale Uwe postavil „orchestru“ a začal vytvářet jinačí kousky, které ovšem v chill out music sedí jak prdel na hrnci. Však by příznivci párplů nebo Sade mohli vyprávět…
Vyloženě chill-outovým albem je prosluněná deska „De Tarde, Vendo O Mar: Sounds Of Brazil“ pod kterou jsou podepsáni zpěvačka Bebel Gilberto, elitní brazilský basista Luizao Maia, seskupení Banzai a japonský producent Neil Oda. Vznikla v roce 1991 a jedná se o směs bossanovy, lehkého latino jazzu a popu. Jemně kýčovité ale zcela vhodné pro chůzi po pláži za zapadajícího slunce s v pas drženou slečnou. Uvidíte sami - až ozvou se první tóny songů jako třeba „Nao Me Pergunte“, „Eu Poss Dizer“, „De Tarde, Vendo O Mar“, „Feche Os Olhos, „Envolvide Em Ternura“ nebo sladká „No Escuro Do Quarto“, je vaše.
Nu, a na závěr bych rád zmínil nikoli umělce, nýbrž výborné albové kompilace, které byly plny nádherné chill-outové muziky – většinou se jednalo o takové ty náladové, klidné, downtempové, líně se převalující fúzičky elektroniky, ambientu (rock impresionismu), acid jazzu (jazz rocku), latiny a world music, co byly v druhé půli nineties jednoznačně „kúl“. Dával je dohromady španělský DJ José Padilla, žijící na Ibize, přičemž je pojmenoval podle místního oblíbeného baru Café del Mar. Sám Padilla do doby millenia vypustil pouze jedinou desku, nazvanou „Souvenir“. A že to byl fakt pěkný a hřejivý souvenir z Ibizy (1998, např. „I Like Clowns“, „Blues For Ibiza“, „Bosa Rosa“, „Train To Nottingham“, „After Dance“, Close To You“, „La Mar“). Moře, slunce, pláže, západ slunce, flamencová kytara, a tak dokola. Velmi náladotvorné.
Ale juž k těm kafím del Mar.
Deska „Café Del Mar Vol 1“ (1994) tak obsahuje třeba skladby od Williama Orbita („The Story Of Light“), The Sabres Of Paradise („Smokebelch II“), Leftfield („Fanfare Of Life“), Sisterlove („Hypnosist“), Obiman („On The Rocks“) či Tabula Rasa („Sunset At The Café Del Mar“), následující lepší „Café Del Mar Vol 2“ (1995) zase věci od Silent Poets („Moment Scale“), D*Note („D*Votion“), Paco de Lucii („Entre dos Aguas“), Marca Antoineho („Unity“), R.A.M.P. („Everybody Loves The Sunshine“) či znova The Sabres Of Paradise („Haunted Dancehall“).
Na třetí „Café del Mar Vol. 3“ (1996) se blýsknou třeba Pat Metheny („Sueňo Con Mexico“), Steve Miller Afterlife („Blue Bar“), Blood Brothers Pressure Drop („Dusk“), Marco Baroni, Alex Neri („Asia“), Moodswings („Redemption Song“) či Beat Foundation („My Freedom“), na čtvrtém albu „Café del Mar Vol. 4“ (1997) zase José Padilla („Que Bonito“), Voices Of Kwahn A.D. („Return Journey“), Les Jumeaux („Miracle Road“), [artist:ID=3627|text=Levitation] („Out Of Time“), Chicane („Offshore“) a Stan Getz („Street Tattoo“).
Dle zasvěcených jsou nejlepšími výbery ty následující „„Café del Mar Vol. 5“ (1998) s umělci jako A. R. Rahman („Mumbai Theme Tune“), Jelly & Fish („Appreciation“), Ame Strong („Tout Est Bleu“), Electribe („Talking With Myself“), Cyberfit („Pojo Pojo“), Salt Tank („Angels Landing“) a Wim Mertens („Close Cover“) a „Café del Mar Vol. 6“ (1999), kde se představí například mj. Talvin Singh („Traveller“), Afterlife feat. Rachel Lloyd („Dub In Ya Mind“), dZihan & Kamien („Homebase“), Humate („3.2 Bedrock“), Rae & Christian („A Distanc Invitation) a Marc Collin („Les Kid Nappeurs Main Theme“).
Asi takhle: když si tyhle kompilačky seženete, můžete se slunit třeba na Mácháči nebo u Dářka a stejně se budete cítit jak na Ibize.
Na Ibize jsme začali, na Ibize končíme - a tím bych asi za elektronickou scénou udělal pomyslnou tečku.
