Úvod » Články

Intelektuální NY-scéna, experimentující s punkem a HC, rockovou avantgardou, industriální hudbou a jazzem se nazývala No Wave, a svými nahrávkami a zejména svými koncerty se snažila reagovat na komerční hudební výrobky, kterými se prezentovala new wave přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Reprezentovali ji umělci a skupiny jako Sonic Youth, Lydia Lunch, Swans, Live Skull, Jim „Foetus“ Thirwell, John Zorn, Arto Lindsay, James Blood Ulmer nebo James Chance.

Prvním počinem pak byla kompilace „No New York“, kterou v roce 1978 sestavil Brian Eno– do drážek byli vyryti The Contortions, Mars, DNA a kapela Teenage Jesus And The Jerks.

Právě zpěvačka, kytaristka, skladatelka, spisovatelka a herečka Lydia Lunch se svou tehdejší kapelou Teenage Jesus And The Jerks byla na kompilaci s uřvanými skladbami jako „Burning Rubber“, „Red Alert“ asi nejdivočejší  (i když škoda, že se nedostalo taky na „Baby Doll“). Některé výtvory směřují až kamsi do prostoru hardcore. Bohužel po „týnejdžrovi Ježíšovi a hlupácích“ moc nahrávek nezůstalo, nějaké singly a EP, které kromě již uvedených skladeb obsahují kousky jako „Orphans“, „Less Of Me“, „Race Mixing“ nebo „Froud In Flop“. 

Samotná Lydia Lunch (vl. jm. Lydia Anne Koch) byla zajímavá, pěkná ženská, navíc radikalistka v životním stylu i ve všech uměleckých aktivitách, do nichž se pouštěla: byla zcela posedlá smrtí a v běžném životě sexem. Kombinace jak víno. Jednou z jejích prvních převzatých písní byl „smrtící“ song „Gloomy Sunday“, který se objevil na samostatném Lydiině elpí „Queen Of Siam“ (1980, dále např. „Lady Scarface“, „Atomic Bongos“, „Knives In The Drain“). Její život v osmdesátkách byla jedna velká „anarchie a total chaos“. Kupříkladu po rozchodu s Jerks Lunchová vždy založila a nechala rozpadnout asi pět dalších kapel, ovšem s každou z nich stačila vytvořit nějaký neotřelý hudební zážitek. S 8 Eyed Spy jsou to například hrubozrnné rockové desky „8 Eyed Spy“ (1981, např. „Lazy In Love“, „Dead You B Side Me“ plus šílená verze dixonovky „Diddy Wah Diddy“) a „Live“ (1981). Po přestěhování do LA pak Lydia s kapelou 13.13 zplodila album „Lydia Lunch 13.13“ (1982, např. „Suicide Ocean“, „Dance Of The Dead Children“, „Snakepit Breakdown“, „Afraid Of Your Company“, „Stares To Nowhere“). Poté odjela do Evropy, kde spolupracovala s Einstürzende Neubauten, These Immortial Souls, Birthday Party a Nickem Cavem. V roce 1984 vydala minialbum (ovšem s albovou stopáží) „In Limbo“ (např. „What Did You Do“, „I Wish? I Wish“, „Still Burning“).

Velmi slušným počinem LL je dark-noise deska „Honeymoon In Red“ (1988, např. „Three Kings“, „Fields Of Fire“, „Dead River“, „Come Fall“), která byla ovšem natočena v Berlíně v roce 1982. Dalším extrémním kouskem je minialbum „Stinkfist“ vytvořené společně s Clintem „Foetus“ Ruinem (1988, např. „Stingfist“, „Meltdown Oratory“). Slušný masakr se povedl i ve spolupráci s Kim Gordon ze Sonic Youth v kapele pod „spisovatelským“ názvem Harry Crews – ony nechutně odpudivé a skvělé desky se jmenují „Live“ (1989) a „Naked In Garden Hills“ (1990, např. „Man Hates A Man“, „Gospel Winter“, „Bring Me Down“). V roce 1991 natočila Lydia Lunch s ex-členem Birthday Party, kytaristou Rowlandem S. Howardem výbornou tvrdou desku „Shotgun Wedding“, obsahující mj. songy „Burning Skulls“, „Solar Hex“, „Endless Fall“, „Cisco Sunset“ a coververze „Black Juju“, pův. od Alice Coopera, a „In My Time Of Dying“, pův. od Led Zepp. Zpěvačka si zahrála i v několika filmech, z krátkometrážních je možné vybrat třeba „Guerillere Talks“ (1978, režie Vivienne Dick), „Beauty Becomes The Beast“ (1979, Vivienne Dick), „The Right Side Of My Brain“ (1985, Richard Kern, LL spolupracovala na scénáři), „Fingered“ (1988, Richard Kern, LL spolupracovala na scénáři) či „Cruel Tricks For Dear Friends“ (1988, Art Wolff), z celovečeráků pak „Rome ´78“ (1978, režie James Nares), „The Offenders“ (1980, režie Beth B., Scott B.), „Vortex“ (1982, Beth B., Scott B.). 

Dosti šílený sound se dral také z nástrojů skupiny Mars – kdybych chtěl být jako montypythonovští Laciní-Fórovi, možná bych uvedl, že to znělo jak „hudba z Marsu“. Skupinu založily Constance „China“ Burg (voc, g) a Nancy Arlen (ds), poté do ní přišli Mark Cunningham (bg) a Sumner Crane (g, voc). Na výše zmíněné kompilaci „No New York mají mj. songy jako „Helen Fordsdale“, „Puerto Rican Ghost“ nebo „Tunnel“. Existuje též živá nahrávka „Live“ z roku 1977 (vyšla ve Francii v roce 1993), pak SP „3E“/„11.000 Volts“ (1978). V roce 1980 se sešli někteří členové Mars s kytaristou Arto Lindsayem (ex-DNA) a pojmenovali se John Gavanti a dle Craneovy hudby a textů natočili „no wave operu“ s názvem „John Gavanti“ (např. „I Awake“, „Venice/Locus Solus“ „New York Blues“, „Gavanti Samba“, „Mirror Mirror“). Jen pro silné povahy.  

Elektro-ruchový a šumový kolážista a tím pádem kovaný umělec industrialu Jim „Foetus“ Thirlwell (občas také používal jméno Clint Ruin) se prosadil zejména odpornou tříští rytmiky a hluku zvanou „Scraping Foetus Off The Wheel: Hole“, obsahující jednu z nejhrůznějších skladeb rocku vůbec – „I´ll Meet You In Poland“ (1984, dále např. „Lust For Death“, „Water Torture“, „Street Of Shame“). Hudební děsivost pak zopakoval na výborné desce „Scraping Foetus Off The Wheel: Nail“ (1985, např „The Throne Of Agony“, „Theme From Pigdom Come“, „Di-1-9026“, „Pigswill“). A LP „Foetus Interruptus: Thaw“ (1988, např. „Don´t Hide It Provide It“, „Asbestos“, „!Chingada!“, „Fin“) si bez uklidňujících prášků raději ani nepouštějte. Fin je opravdu Fin. Tak sa ma hrať šach… pardon, industrial. I multiinstrumentalista (zejména kytarista) a vokalista Arto Lindsay se postaral s různými seskupeními o několik pěkných hlukově-jazzových koláží. S klávesistou Robinem Crutchfieldem měl formaci  DNA, po které zbylo jen pár nahrávek: třeba SP „You & You“/„Little Ants“ (1978) a na kompilaci „No New York“ měl taky taky pár kousků (mj. „Lionel“, „Not Moving“). Poté se zúčastnil nahrávání výše zmíněné no wave opery „John Galanti“, a následně spolupracoval s Waitsovým kámošem Johnem Luriem v projektu The Lounge Lizards – bylo natočeno fake-jazz-swingové LP „The Lounge Lizards“, 1981, např. „Incident On South Street“, „Do The Wrong Thing“, „Au Contrarie Arto“, „Wangling“).

Poté Lindsay působil s avantgardisty Billem Laswellem, Fredem Frithem, Antonem Fierem a Johem Zornem v The Golden Palominos, což byla posléze jakási fúze mezi „paisley undergroundem“, folk-rockem a zeppelínským hard rockem – viz. např. deska „Visions Of Excess“ (1985, songy jako „Boy /Go/“, „Clustering Train“, „The Animal Speaks“, „Only One Party“). Nic z toho ovšem neplatí na ulítlém debutu „The Golden Palominos“ (1983, např. „Clean Plate“, „Hot Seat“, „Cookout“, „I.D.“), který spíš v něčem jakoby navazoval na Massacre. Hudba GP se pak postupně čistila a „atmosférizovala“, se vstupem do 90. let Fier (ds, ks) s Laswellem (bg) různě měnili spoluhráče – v první polovině dekády to byli třeba Amanda Kramer (voc, ks), Nicky Skopelitis (g, ac g) či Lori Carson (voc).  I hosté byli zajímaví, třeba Carla Bley, Michael Stipe z R.E.M., Bob Mould atd. Alba z těch časů nebyla špatná, možná trochu nevyrovnaná, viz. „Drunk With Passion“ (1991, např. „Alive And Living Now“, „The Haunting“, „Dying From The Inside Out“, „Hands Of Heaven“), „This Is How It Feels“ (1993, např. „Sleepwalk“, „Prison Of The Rhythm“, „This Is How It Feels“, plus cover „These Days“, pův. od Jacksona Browneho) nebo „Pure“ (1994, např. „Little Suicides“, „Anything“, „Pure“, „Gun“).

Určitou legendu představuje i garážově psychedelická parta Plan 9 z Rhode Islandu. V jejich muzice byly nepřehlédnutelné vlivy MC5, Stooges a Velvetů a nejvíc Stounů, texty působily velmi pochmurně. Ceněna jsou zejména alba „Frustration“ (1982, např. „How Many Times“, „I Can Only Give You Everything“, „Flashback“), „Dealing With The Dead“ (1984, mj. „I Like Girls“, „B-3-11“, „Dealing With The Dead“) a „Keep Your Cool And Read The Rules“ (1985, např. „Keep Your Cool“).

O Sonic Youth píšeme v textu o hardcore, takže nyní o dalších hlukotvůrcích – newyorských Swans. Hlavní figurou v tomto souboru byl chlapík jménem Michael Gira (voc, bg, g, tapes), jeho nejčastějšími spolupracovníky se stali zpěvačka Jarboe a kytarista Norman Westberg. Gira & spol vytvářeli ponurý a pomalý, hlasitý monolitický rachot někdy až za hranicí fyzické bolesti. Jestli znáte film Strange Days, dobře víte, co taková zesílená hradba hluku dokáže - vymyje vám mozek líp než televize. A to už je co říct. No, a když k tomu doplníte strohé, depresivní a hnusné texty o krutosti, strnulosti, smrti a zániku, máte „labutě“ jak na talíři. Otrlcům a ušním specialistům toužícím po hluchotě jsou doporučována alba „Filth“ (1983, např. „Stay Here“, „Blackout“, „Freak“, „Right Wrong“), „Cop“ (1984, „Half Life“, „Clay Man“, „Your Property“, „Thug“), EP „Rapping A Slave“ (1985) a další „Greed“ (1986, „Greed“, „Fool“, „Money Is Flesh“), „Holy Money“ (1986, např. „A Screw /Holy Money/“, „Blackmail“, „A Hanging“) a možná nejlepší „Children Of God“ (1988, např. „New Mind“, „Sex, God, Sex“, „Beatiful Child“, „Trust Me“, „Our Love Lies“, „Like A Drug /Sha La La La/“, „You´re Not Real, Girl“).

Dalším elpí „The Burning World“ ovšem „labutě“ hudebně poněkud vyměkly (1989, např. cover „Can´t Find My Way Home“, pův. od Stevie Winwooda, dále např. „God Damn The Sun“, „Saved“, „Mona Lisa, Mother Earth“), ovšem deska „White Light From The Mouth Of Infinity“ vše opět vylepšila (1991, např. „Better Than You“, „Power And Sacrifice“, „Will We Survive?“, „When She Breathes“, „Song For Dead Time“, „Why Are We Alive?“ „Song For The Sun“). Sice to taky nebyla ta stará známá husťárna, ale aspoň obsahovala dobré nápady. Něco šlo najít i na LP „Love Of Life“ (1992, např. „The Golden Boy That Was Swallowed By The Sea“, „Love Of Life“, „The Other Side Of The Wall“, „In The Eyes Of Nature“) a v nastoupeném trendu kvality pokračuje i deska „The Great Annihilator“ (1995, např. „Celebrity Lifestyle“, „I Am The Sun“, „Mind/Body/Light/Sound“, „Alcohol The Seed“, „The Great Annihilator“), a samozřejmě eklektické, dvou a čtvrt hodinové dvojalbum „Soundtracks For The Blind“ (1996, např. „Helpless Child“, „Blood Section“, „The Sound“, „Red Velvet Corridor“, „I Was A Prisoner In Your Skull“, „Volcano“, „The Beautiful Days“, „Empathy“). 

Gira pak v roce 1997 skupinu Swans rozpustil, aby vzápětí založil další experimentální těleso, jemnější, téměř folk-rockovou záležitost Angels Of Light. Zkuste kvalitní album „New Mother“ (1999, např. „Inner Female“, „Praise Your Name“, „Angels Of Light“, „The Man With The Silver Tongue“, „Forever Yours“, „The Garden Hides The Jewel“). Gira fakt furt dobrej. A to ještě předtím pomáhal s některými deskami své kmenové zpěvačce Jarboe. Jako třeba s albem „Thirteen Masks“ (1991, např. „The Never-Deserting Shadow“, „Red“, „Believers“, „In An Open Sea“, „A Man Of Hate“). Z dalších hudebníků Jarboe pracovala třeba s Lary Sevenem, jako třeba na elpí „Sacrificial Cake“ (1995, např. „Ode To V“, „Deflowered“, „Hot Logical“ plus cover „My Buried Child“, pův. od…mhmm… Swans).

V 90. letech na sound Swans svým způsobem navázaly i alternativní party typu Tool a Neurosis.

Pořádným hlukem zaútočil na posluchače i newyorský soubor Naked City, který dali dohromady avantgardní saxofonista John Zorn a bývalý exponent hnutí R.I.O. kytarista Fred Frith (který ovšem v kapele hrál na baskytaru). Dalšími členy byli ještě Bill Frisell (g), Wayne Horvitz (ks), Joey Baron (ds) a Yamatsuka Eye j. h. (voc). Umělci skloubili hardcore, death metal a jeho atributy s colemanovským free jazzem v jakousi hororovou koláž, jejíž výsledkem je naprostý zvukový masakr. A hlavně šílenství zvratů - v jeden moment pohodička jazz a během chvilky vám v uších přistane boeing. Propláchněte si je deskami „Torture Garden“ (1989-90), „Heretic“ (1991), „Grand Guignol“ (1992), „Leng Tch´e“ (1992, mini-LP), které obsahují krátké výstřely jako například „Torture Garden“, „Blood Is Thin“, „Thrash Jazz Assassin“, „Bonehead“, „Whiplash“, „Victims Of Torture“ či „Cairo Chop Shop“. Stejně šílená je i deska „Spy Vs. Spy – The Music Of Ornette Coleman““ (1989, např. „Word For Bird“, „Rejoicing“, „Mob Job“), na které John Zorn zběsile improvizuje ve skladbách Ornette Colemana. Jestli jí chtěl nasrat jazzové puristy, tak se mu to dokonale podařilo.

Se Zornem často spolupracoval i ulítlý ale hbitoprstý kytarista Eugene Chadbourne, šéf flexibilní partičky Shockabilly. Kapela měla až neuveřitelnou schopnost hudebně zničit a zesměšnit jakýkoli country&westernový, folkový nebo rockový hit. Stupeň prznivosti 10! Pokud máte pop hudbu ve zvláštní oblibě, rozhodně si nepouštějte EP „The Dawn Of Shockabilly“ (1982, např. covery „Psychotic Reaction“, pův. od Count Five a „A Hard Day´s Night“, pův. od Beatles), LP „Earth vs. Shockabilly“ (1982, mj. „City Of Corruption“ plus covery „Day Tripper“, pův. od Beatles, „Purple Haze“, pův. od Jimi Hendrixe) nebo „Colosseum“ (1983, např. „Byob Club“, „Roman Man“, „Secret Of The Cooler“, dále např. cover „Eight Miles High“, pův. od Byrds). Ze samostatných Chadbourneho desek jmenujme např. „School“ (1979 s Johnem Zornem, např. „Welcome West“, „The Return Of Romance“) nebo „Country Music In The World Of Islam“ (1990, např. „Big John Loves His Dick“, „Perfume Of The Desert“, „Hippies And Cops“) s Elliottem Sharpem a Sun City Girls.

Nasadit do colemanovského free-jazzu punk a funk se úspěšně pokoušel letitý černošský jazzový kytarista James „Blood“ Ulmer. V tomto duchu jsou zásadními LP jeho debut „Tales Of Captain Black“, na kterém s ním Ornette Coleman přímo spolupracoval  (1978/1979, např. „Theme From Captain Black“, „Nothing To Say“, „Moons Shine“, „Morning Bride“, „Revealing“) a pak dvojka  „Are You Glad To Be In America?“ (1980, např. „Interview“, „Time Out“, „Are You Glad To Be In America“, „Layout“, „Jazz Is The Teacher“), šíleným nářezem je pak LP „Black Rock“ (1982, např. „Black Rock“, „Open House“, „More Blood“, „Love Have Two Faces“, „Family Affair“), srovnatelné s deskou „Killing Time“ od skupiny Massacre. Jeho nejznámějším elpím jest pak „Odyssey“ (1984, např. „Church“, „Love Dance“, „Are You Glad To Be In America“, „Odyssey“, „Swing & Things“). No, a podle alba „No Wave“ (1980, mj. „Time Table“, „Big Tree“), které Ulmer natočil s formací Music Revelation Ensemble, se vlastně celá tato odnož newyorské podivné, nekomerční muziky pojmenovala.

Podobně „punkově“ se k jazzu choval i saxofonista, klávesista a vokalista James Chance s kapelou Contortions, což je mimochodem slyšet i na výše zmíněné Enově kompilaci „No New York“ ve skladbě „Can¨t Stand Myself“. Contortions s Chancem je pak možné si pustit třeba na jejich albu Buy“ (1979, např. „Design To Kill“, „Throw Me Away“, „Contort Yourself“), nebo na živáku „Live Aux Bains Douches“ (1980, např.  „I Danced Withn A Zombie“, „My Infatiation“, „King Heroin“). Kořeny pozdějšího funkového crossoveru, který na přelomu osmé a deváté dekády mastili třeba redhoti nebo 24-7 Spyz, byly dobře znát v tvorbě tělesa Defunkt. Vedl je zpěvák a trombonista Joe Bowie, takto brácha známého jazzmana Lestera Bowieho. Zkuste desky „Defunkt“ (1980, např. „Make Them Dance“, „Defunkt“, „Strangling Me With Your Love“, „In The Good Times“) či „Termonuclear Sweat“ (1982, např. „Avoid The Funk“, „For The Love Of Money“, „Big Bird“). Anebo výběrovku „Avoid The Funk: A Defunkt Anthology“ (1988), kde většinu z vyjmenovaných songů najdete.

 

Do newyorské alternativní scény lze zařadit i soubor Mofungo zpěváka a kytaristy Willie Kleina a fernandelovsky vyzerajúcého saxofonisty a kytaristy Elliotta Sharpa. Jednalo se o syrový, garážově-bluesový sound, plný kválících kytar a celkově chaotických struktur, doplněný politickými texty. To je slyšet zejména na prvních nahrávkách, zatím ještě bez Sharpa (EP „Elementary Particles“, 1980, MC „End Of The World“, 1982). Později následuje příklon k jakémusi drsnému folk-rocku, který je typický pro desku „Messenger Dogs Of The Gods“ (1986, „Big Rock Candy Mountain“, „Johnny Didn´t Come Marching Home“, „Deportees“- cover od Woody Guthrieho). Za nejlepší desku je pak považováno silně politické album „Bugged“ (1988, mj. „#1 For Take-Off“, „The Pope Is A Potato“). Sharp v té době vytvořil také projekt Carbon, zabývající se fúzí kytarovo-saxofonového kvílení a toho, jak on sám si představuje prehistorické rytmy. Nabrosto běsná záležitost. Oblečte se do koží, v dlani sevřete vyvážený kyj a jměte se radostně roztloukat zařízení bytu při poslechu alb (ona ta diskografie je poněkud chaotická, tož ji berte s rezervou) jako: „Monster Curve“ (1982 nebo 1988?, např. „Intervention“, „Turbulence“, „Geometry“) „Fractal“ (1986, mj. „Dust“, „Not Yet Time“, „Singularity“), „Larynx“ (1988, s jedinou skladbou „Larynx“) nebo „Datacide“ (1989, např. „Quack“, „Gigabytes“, „D-Cipher“, „Freeze Fame“, „Augury“) či výbušný „Tocsin“ (1991, např. „Raptor“, „Good For Business“, „Wex“, „My Blood Is Bowling“, „Tox“) – a to mi tam plavou ještě zajímavé songy „Jump Cut“ a „Paper Trail“ někdy z let 1990-91. Fakt hudební hard core. Podobné cítění jako Fred Frith z dob Massacre nebo hore Zorn.

A nyní od hlukových experimentů trochu jinam, i když vlastně i newyorský anti-folk tak trochu do no wave patří. Vznikl v polovině 80. let na Lower East Side okolo klubu Fort. Jednalo se o punkem ovlivněné bělošské písničkáře, kteří svojí agresivní mutací folku reagovali na klasický folkový mainstream.

Z jejich středu mj. pochází jeden z fenoménů následující dekády, který se jmenuje Beck(Hansen). Sice rodák z LA, ale jeho matka byla jednou z girls Warholovy Factory v New Yorku. Takže po všelikém cestování po světě (nějaký čas žil v Německu) ho to do teho Nového Yorku tak nějak nakonec dovedlo. V té době – na konci eighties – ho zajímal punk a street folk. Následně coby multiinstrumentalista míchal všechno dohromady (od elektroniky přes Nirvanu až k Neil Youngovi), ale když nakonec ve čtyřiadevadesátém vypustil hit „Loser“ coby pilot výborné desky „Mellow Gold“ (1992-1993/1994, dále např. „Pay No Mind /Snoozer/“, „Blackhole“, „Mutherfucker“, „Whiskeyclone, Hotel City 1997“, „Beercan“) všichni se mohli zbláznit. A měli proč. Do konce devadesátek pak Beck rozčeřil tehdejší hladinu populární hudby ještě dvěma přínosnými plackami - „Odelay“ (1994-1996, např. „Devil´s Haircut“, „The New Pollution“, „Where It´s Act“, „Hotwax“, „Ramshackle“, „Jack-Ass“) a „Mutations“ (1998, mj. „Cold Brains“, „We Live Again“, „Tropicalia“, „Diamond Bollocks“, „Nobody´s Fault But My Own“). No, a když se tak na tím zamyslíme, ani album „Midnite Vultures“ nepatři někam do sběru (1998/1999, např. „Sexx Laws“, „Nocotine & Gravy“, „Mixed Bizness“, „Beautiful Way“, „Pressure Zone“).

Podivnou fúzí mezi alternativním rockem, anti-folkem, jazzem, hip-hopem, a kdoví čím ještě (vzdálenost mezi Morphine a Cypress Hill je docela velká), představovala newyorská čtveřice náplav Soul Coughing,v sestavě Mike Doughty (voc, g), Mark DeGli Antoni (ks, sampling), Sebastian Steinberg (double bass), Yuval Gabay (ds). Fakt velmi zvláštní parta – zkuste alba „Ruby Vroom“ (1994, např. „Is Chicago, Is Not Chicago“, „Sugar Free Jazz“, „Casiotone Nation“, „Moon Sammy“, „Bus To Beelzebub“) nebo „Irrestistible Bliss“ (1996, např. „Lazybones“, „Super Bon Bon“, „White Girl“, „Paint“) či „El Oso“ (1998, např. „Circles“, „St. Louise Is Listening“, „Rolling“, „Fully Retroctable“, „I Miss The Girl“).  

„Velvetovskou“ garáž s folk rockem a špetkou Sonic Youth míchali newyorští Yo La Tengo, Iry Kaplana (voc, g, p) a Georgie Hubleyové (voc, perc, p). Většina z toho, co vyprodukovali, znělo tak nějak vzrušivě amatérsky. Pěkná byla už dvojka „New Wave Hot Dogs“ (1987, např. „Clunk“, „Did I Tell You“, „House Fall Down“, „The Story Of Jazz“) byť se tvrdí, že nejlepším albem je deska „President Of Yo La Tengo“ (1989, např. „Barnaby, Hardly Working“, „Drug Test“, „The Evil That Men Do /Pablo´s Version/“, plus cover „I Threw It All Away“, pův. od Boba Dylana). Slušné je též jemnější LP „Fakebook“ narvané covery (1990, např. „Can´t Forget“, „The Summer“ , „What Comes Next“ a cover „Speeding Motorcycle“, pův. od Dana Johnstona). Z alb první poloviny 90. let bych uvedl asi „May I Sing With Me“ (1992, např. „Upside-Down“, „Mushroom Cloud Of Hiss“, „Some Kinda Fatigue“) a „Painful“ (1993, např. „Big Dry Coming“, „Double Dare“, „Nowhere Near“). Ze songů té doby je třeba jmenovat „Tom Courtenay“.  No a z druhé půle nineties bych nominoval LP  „I Can Hear The Heart Beating As One“  (1997, např. „Damage“, „Moby Octoped“, „Deeper Into Movies“, „Sugarcube“, „Center Of Gravity“).

Z New Yorku, ale nikoliv z města nýbrž ze státu, konkrétně z Buffala pocházela trošku ulítlá kapela Mercury Rev, v níž byli hlavními figurami básník a skladatel Jonathan Donahue (voc, ac g) a kytarista Sean „Grasshopper“ Mackowiak. Ta se prezentovala eklektickou směsí muziky – trošku niose, trošku Sonic Youth, trošku Dinosaur Jr., trošku Nick Cave, občas až neuvěřitelné melodické postupy. Co se týče alb, navedl bych vás na výborné „Yerself Is Steam“ (1991, např. „Chasing A Bee“, „Syringe Mouth“, „Blue And Black“, „Sweet Odyssee Of A Cancer Cell T´ Th´ Center Of Yer Heart“), dále na „Boces“ (1993, např. „Something For Joey“, „Trickle Down“, „Snorry Mouth“, „Bronx Cheer“), průměrnější „See You On The Other Side“ (1995, např. „Young Man´s Stride“, „Sudden Ray Of Hope“, „Everlasting Arm“), a nakonec na „Deserter´s Songs“ (1998, např. „Goddess On A Hiway“, „Delta Sun Bottleneck Stomp“, „Holes“, „Opus 40“, „Tonite It Shows“).

Podobným způsobem jako Beck pracoval také chlapík z Filadelfie, o něco mladší G Love (vl. jménem Garrett Dutton) se svým Special Sauce. Jenom přimíchával v daleko větší míře dávky hip hopu a blues. Prakticky ve stejné době jako Beck vydal eponymní desku „G. Love & Special Sauce” (1994, např.„The Things That I Used To Do“, „Cold Beverage“, „Baby´s Got Sauce“, „This Ain´t Living“, „Shooting Hoops“, „Fatman“). Dvojka „Coast Ton Coast Motel“ byla občas hodnocena ještě výše (1995, hit „Kiss And Tell“, dále např. „Sweet Sugar Mama“, „Sometimes“, „Nancy“). V roce 1997 vznikla s hostem Dr. Johnem vcelku dobrá platňa „Yeah, It´s That Easy“ (hit  „Stepping Stone“ dále např. „Slipped Away /The Ballad Of Lauretha Vaird/“, „You Shall See“, „Take You There“, „I-76“). Později měl G Love hitík „Rodeo Clowns“. A nezapomeňme také na Eels, což byla art-psychedelic-alternative-rock-grunge-jazz-anti-folková záležitost tvrdými ranami osudu pronásledovaného chlapíka z Virginie, který se jmenoval Mark Oliver Everett (voc, g, ks). Určitě bych uvedl alba „Beautiful Freak“ (1996, např. „Novocaine For The Soul“, „Rags To Rags“, „Susan´s House“, „Nor Ready Yet“, „Your Lucky Day In Hell“ ) a „Electro-Shock Blues“ (1998, např.„Elizabeth On The Bathroom Floor“, „Last Stop: This Town“, „My Descent Into Madness“).

Nu, a co říci k další kapele… Fakt nevím, kam zařadit ulítlost zvanou Ween, kterou založili a vedli mladí bratři Dean (g, voc) a Gene (g, voc) Weenovi v Pennsylvanii. Začínali jako střelené hardcore, soundem někde mezi Zappou, NoMeansNo, Sonic Youth, Residents a Beavisem & Butt-headem. Prostě takový hodně eklektický nářez s ironickými texty. Pak se to vyklidňovalo a vyklidňovalo… Ale stejně to bylo nějak tak divně krásné. Zkuste alba „GodWeenSatan“ (1990, např. „You Fucked Up“, „Fat Lenny“, „L.M.L.Y.P.“, „Wayne´s Pet Youngin´“), „Chocolate & Cheese“ (1994, songy „Voodoo Lady“, „A Tear For Eddie“, „Baby Bitch“, „Buenos Tardes Amigo“) a nejlepší „The Mollusk“ (1997, např. „The Mollusk“, „Mutilated Lips“, „The Blarney Stone“, „It´s Gonna Be /Alright/“, „The Golden Eel“, „Cold Blows In The Wind“). Zajímavá a výborná kapela.

Někde mezi Dinosaur Jr. a Hüsker Dü se zase svou tvorbou pohybovala bostonská trojice Buffalo Tom, kterou vedl zpěvák a kytarista Bill Janovitz, přičemž jeho spoluhráči byli Chris Colbourn (bg, bvoc) a Tom Maginnis (ds). O BT se začalo mluvit v souvislosti s druhou, lehce nadprůměrnou deskou „Birdbrain“ (1990, menší hit Birdbrain“, dále např. „Enemy“, „Crawl“, „Bleeding Heart“). Nejlepší byla kapela zejména v období alb „Let Me Come Over“ (1992, např. „Velvet Roof“, „Taillights Fade“, „Mineral“, „Frozen Lake“) a „Big Red Letter Day“ (1993, mj. songy „Sodajerk“, „Tree House“, „I´m Allowed“, „My Responsibility“). No, vlastně, mezi ty lepší lze počítat i LP „Sleepy Eyed“ (1995, např. „Tangerine“, „Summer“, „Kitchen Door“, „Sunday Night“). Pěkný bigbít.

Na tradici najazzlého soundu no wave jakoby navazovali chlapíci z Massachusetts, kteří si říkali Morphine. Jejich muzika v podstatě stála na souhře 2-strunné baskytary Marka Sandmana (hrál též na klávesy a kytaru) a saxofonu Dana Colleyho – společně pak vytvářeli téměř hardrockové riffy, ovšem bez kytary, což znělo podivně neagresivně až líně. A do toho Mark zpíval či spíše poklidně deklamoval svým hlubším hlasem, který zněl pro mnoho příslušnic něžného pohlaví velmi sexy. Přitom se jednalo o dost temné texty, plné odcizenosti, osamělých lidí v zašlých hotelech a nočních barech, nevěr a následných rozchodů, parchantů, lehkých děv, zločinců, mordů. 

Na prvním LP „Good“ se noční „morfeové“ ještě zastřelovali (1992, např. „The Saddest Song“, „You Look Like Rain“, „You Speak My Language“), ale pak přišly majstrštyky v podobě alb „Cure For Pain“ (1993, hit „Buena“, dále např. „I´m Free Now“, „All Wrong“, „A Head With Wings“, „Thursday“, „Cure For Pain“, „Sheila“) a „Yes“ (1995, hity „Honey White“, „Super Sex“,  dále např. „Scratch“, „Whisper“, „Gone For Good“, „I Had My Chance“). V roce 1997 natočili kritiky nepříliš chválenou desku „Like Swimming“ (např. „I Know You /Part III/“, „Potion“, „Lilah“, „Murder For The Money“, „Eleven O´Clock“). Existenci kapely bohužel v roce 1999 ukončila Sandmanova smrt, když dostal infarkt přímo na podiu. Již natočená poslední deska „The Night“ tak vlastně vyšla až posmrtně (např. „The Night“, „Rope On Fire“, „Slow Numbers“, „Take Me With You“).

K post-rocku řadí hudební publicisté další alternativní skupinu zvanou Tortoise. Soubor pocházel z Chicaga a hrál převážně instrumentálně, tedy bez zpěvu (no, občas se nějaký ten muml objevil). Většinou pomalé, rozvíjející se záležitosti – určitá americká obdoba skotských Mogwai. Eponymní debut „Tortoise“ je určitě zajímavý (1994, např. „Magnet Pulls Through“, „Compone Brunch“, „His Second Story Island“), nicméně od „želv“ je doporučováno kupříkladu album „Millions Now Living Will Never Die“ (1996, např. „Glass Museum“, „Djed“, „Along The Banks Of Rivers“, „Gamera“). Určitým předznamenáním jejich soundu byla tvorba louisivillských Slint v sestavě Brian McMahan (g, voc), David Pajo (g), Todd Brashear (bg), Britt Walford (ds). Pomalé, ponuré vybrnkávané skladby s deklamovaným vokálem, občas proložené tvrdými kytarovými masážemi. Zpočátku možná někde mezi Jesus Lizard a Shellac, později poněkud komornější zvuk a určitá inspirace pro výše zmíněné Tortoise. Skupina vydala dvě alba „Tweez“ (1987/1988, např. „Ron“, „Carol“, „Charlotte“, „Warren“) a „Spiderland“ (1990/1991, např. „Nosferatu Man“, „Washer“, „Breadcrumb Trail“, „Good Morning, Captain“) a rozešla se. Škoda, znělo to velmi nadějně a hlavně jinak…

Z Virginie pocházelo post-rockové trio Labradford, o kterém se tvrdilo, že je mistrem depresí. Hudebně se jednalo většinou o ambientní plochy minimalistických motivů, poškozovaných jakýmisi hluky připomínajícími hučení – a do toho celého se deklamovalo a recitovalo. Občas nadpozemský krásné, občas depresivní a temné, téměř vždy poněkud znepokojující. Trio tvořili ponejvíce Carter Brown (ks), Mark Nelson (g, voc) a Robert Donne (bg). Zaujalo již svým albovým debutem „Prazision LP“ (1993, např. „Spalsh Down“, „C. Of People“, „Disremembering“, „„Accelerating On A Smoother Road“, „Everlast“, „Soft Return“), což pokračovalo dvojkou „A Stable Reference“ (1995, např. „El Lago“, „Banco“, „Ero“, „Mas“, „Comfort“, „Sedr 77“) i eponymní trojkou „Labradford“ (1996, např. „Mid-Range“, „Pico“, „Lake Speed“, „Scenic Recovery“, „Battered“), včetně písmeny vysázeného alba „Mi Media Naranja“ (1997, např. „P“, „S“, „I“, „WR“, „G“).  

Velkou instrumentální kvalitu měl spolupracovník Dave Matthewse, bělošský kytarista (a multinstrumentalista) Tim Reynolds, působící ve Virginii. Ať už hobloval akustickou nebo elektrickou kytaru, vždy mu z toho lezlo cosi alternativního, od akustického folk-jazzu přes world music (tu východní) až k naprostým hlukovým úletům, včetně hardcore. Natočil například instrumentální desku „Stream“ (1993, mj. „Turn It Into Love“, „Metamorphosis“, „Letting Go“, „Stream“), napůl zpívané, elektrické dvojalbum „Sanctuary“ (1997, např. „Beneath The Surface“, „Threshold“, „Form Is Empty“, „Bowl Of The Alter“, „Wishful Filling Jewel“, „On The Edge“, „You Are My Sanity“) či podobný úlet „Astral Projection“ (1999, mj. „They´re Coming Soon“, „Donkey Bong“, „I Give Up“, „Sell You Something“, „Astral Projection“, „Skeleton Walls“, „Free Tibet“). Fakt dost dobrý.

Ale dosť bolo východu a středu. Pokud se přesuneme do slunné Kalifornie i tam (stejně jako v newyorské no wave) umělci reagovali na tehdejší vlnu stupidního elektro-popu, podporovaného MTV. Pojďme si napřed udělat takový můstek mezi NYC a Kalifornií, který bude představovat kalifornská skupina, jež zní, jakoby pocházela z New Yorku a k Foetusovi chodila na přednášky z kakofonie. O Negativland píše i Rock proti proudu: „Svou tvorbou velmi kriticky a výstižně definovali a zobrazili život reaganovské a bushovské Ameriky, borcení ideálů tzv. amerického snu, aniž by byli nuceni konkrétně pojmenovávat či slevovat z uměleckých ambic ve prospěch masového přijetí jimi sdělovaných faktů, jako činí řada jiných ambiciózních US umělců.“ Hudebně se jednalo o koláž, rocku, elektroniky, industrialu, diska, různých ruchů a šumů (radio, televize) atd. Alternativci nechť zapůjčí alba „A Big 10 – 8 Place“ (1983, „A Big 10-8 Place“), „Escape From Noise“ (1987, např. „Stress In Marriage“) a „Helter Stupid“ (1989, např. „Helter Stupid“).

Negativland byl ale jen jednou z mála výjimek hraničního rocku. Alternativní Kalifornie poslouchala cosi jiného. Vznikl tu totiž širší hudební proud nazývaný paisley underground (velmi přeneseně „underground zdobených kovbojských vestiček“) který byl průnikem psychedelického rocku 60. let, syrových garážových kytarovek typu Seeds nebo Velvet Underground, folk rocku á la Dylan či The Byrds, parsonsovského country rocku a tradičního amerického rockabilly. Už z tohoto výčtu inspirujících zdrojů a směrů tak trochu vyplývá, že byl i ze všech „anti“ a „alternative“ proudů zároveň posluchačsky nejpřístupnější. Tento nepříliš snadno definovatelný styl, jehož kapely spojovalo snad jen ono vymezení se vůči komerční elektro-scéně, se posléze rozšířil po celém USA a zasáhl i Británii. Řadíme sem tak stylově rozdílné kapely jako X a Minutemen (obě viz. hardcore) a některé další, které zmíníme podrobněji.

Asi nejslavnější kapelou tohoto (čeho vlastně?) subžánru jsou ovšem mimokalifornští R.E.M. z Athens (stát Georgia). Tvořili ji Michael Stipe (voc), Peter Buck (g, mand, bg, bvoc), Mike Mills (bg, ka, acc, voc) a Bill Berry (ds, g, bg, ks, bvoc). Muzikantsky skupina vycházela z tradičního folk rocku ze sixties a asi největší inspiraci pro ní byli dávní The Byrds. Inspirovala se ale i tvorbou některých, ze šedesátek vycházejících britských part ze seventies, jako třeba byli The Soft Boys. Vytvářela barevné melodické písničky asociující ztracenou éru Woodstocku; kytara tak nějak hezky zvonila, zpěvák Stipe měl zvláštní, smutně naléhavý hlas a navíc se také ukazoval jako výborný textař - psal zejména sociálně-kritické, politické texty. Takže když si to všechno shrneme, R.E.M. byli vždy miláčky kritiky, a také studentského publika. Proto se také někdy o tomto druhu kapel říkalo, že hrají tzv. college rock.

R.E.M. z naprostého undergroundu pozvolna stoupali výše a výše a jejich desky si kupovalo stále více posluchačů. A že byly povedené – už od debutu „Murmur“ (1983, např. písně „Talk About The Passion“, „Radio Free Europe“, „Perfect Circle“, „Sitting Still“), přes „Life´s Rich Pageant“ (1986, songy „Fall On Me“, „Superman“, „Begin The Begin“) a lehce proti-reaganovské „Document“ (1987, hity „The One I Love“, „It´s The End Of The World As We Know It“, „Finest Worksong“, dále např. „Fireplace“, „Disturbance At The Heron House“) až k napůl akustickému „Green“ (1988, hity „Stand“, „Orange Crush“, dále např. „Pop Song 89“ „You Are The Everything“, „World Leader Pretend“, „I Remember California“).

Skutečný celosvětový průlom ale přišel až s albem „Out Of Time“ (1990/1991) a hity „Losing My Religion“ a „Shiny Happy People“ (duet se zpěvačkou Kate Pierson z B-52´s). Z dalších písní můžeme jmenovat například „Radio Song“, „Near Wild Heaven“, „Low“, „Half A World Away“ a „Country Feedback“. A aby nezůstalo u jednoho, následovala další super-deska zvaná „Automatic For The People“ (1991/1992, hity „Man On The Moon“, „Drive“, „Everybody Hurts“, „The Sidewinder Sleeps Tonite“, dále např. „Find The River“, „Try Not To Breathe“, „Sweetness Follows“). Pak jakoby kapela chtěla popřít onen velký komerční úspěch, co měla s předchozími dvěma deskami, a ukázala poněkud syrovější tvář - R.E.M. překvapeným fandům nabídli tvrdé album „Monster“ (1993/1994, hity „What´s The Frequency, Kenneth?“ a „Bang And Blame“, dále např. „Strange Currencies“, „I Took Your Name“, „Crush With Eyeliner“). Druhá půle nineties se nesla ve znamení definitivního potvrzení slávy R.E.M., ale také ve vytváření víceméně průměrných výlisků, tak snad pár songů – „Bittersweet Me“, „E-Bow The Letter“ (zpívá tu i Patti Smith a v příslušném klipu projíždí v tramvaji Prahou) , „Daysleeper“, „At My Most Beautiful“.

R.E.M. ale přes všechnu slávu nebyli u zrodu tohoto subžánru. Jako první s paisley undergroundem začali koketovat Feelies – a teď se podržte, ale zase ne z Kalifornie, nýbrž z New Jersey. V čele kapely stáli Bill Million (g, voc) a Glenn Mercer (g, voc). Svůj první singl natočili už v roce 1979; šlo o song „Fa Cé La“, který se objevil na debutu „Crazy Rhythms“ (1980, dále např. „Loveless Love“, „Forces At Work“, „Original Love“). Po mnoha letech vyšla průměrná dvojka „The Good Earth“ (1986, např. „On The Roof“, „Let´s Go“, „Good Earth“), a tak se má za to, že to nejkvalitnější z nich vypadlo až na konci dekády na albu „Only Life“ (1989, např. „It´s Only Life“, „Too Much“, „Higher Ground“, „Away“, „Too Far Gone“). Po LP „Time For A Witness“ to ale zabalili (1991, např. „Doin´ It Again“, „Sooner Or Later“, „Waiting“). 

Známí jsou i mexičtí přistěhovalci Los Lobos se svým chili-con-carne plným Tex-Mexu, cow-punku, country a soulu, nazývaným v těch oblastech „nortenjo“ Hlavními figurami zde byli David Hidalgo (voc, g, acc), Louie Pérez (ds, voc) a Cesar Rosas (voc, g, mand). Ceněna jsou alba „How Will The Wolf Survive?“, (1984, např. „Will The Wolf Survive?“, „Don´t Worry, Baby“, „Evangeline“, „Lil´ King Of Everything“, „A Matter Of Time“) a „By The Light Of The Moon“ (1986/1987, např. „Shakin´ Shakin´ Shakes“, „Set Me Free /Rosa Lee/“, „The Hardest Time“, „All I Wanted To Do Was Dance“, „My Baby´s Gone“), největším hitem LL je pak cover „La Bamba“, původně od Ritchie Valense - zazněl ve filmu „La Bamba! (1987). A uvedl bych ještě LP „The Neighborhood“ (1990, např. „Down On The Riverbed“, „I Walk Alone“, „Angel Dance“, „The Neighborhood“, „Little John Of God“) a „Kiko“ (1992, např. „Reva´s House“, „Kiko And The Lavender Moon“, „Wake Up Dolores“, „Short Side Of Nothing“, „Whiskey Trail“). Je možné, že „lobosovci“ byli ve svých počinech ovlivněni Tex-Mexem, novou vlnou a rockabilly mexického kytaristy a zpěváka Joe Kinga Carrasca, který své nejlepší album „Joe „King“ Carrasco And The Crowns“ natočil  v roce 1980 (hit „Buena“, dále např. „Betty s World“, „I Get My Kicks On You“, „Don´t Bug Me Baby“)..

Do rockabilly, blues a zejména do punku to měla hozená skupina Gun Club z LA, vedená údajně sexuálně přitažlivým (občas přifalešnělým) pěvem, kytaristou, pianistou a skladatelem Jeffrey Lee Piercem. Známa jsou alba „Fire Of Love“ (1981, mj. „Jack On Fire“, „Sex Beat“, „She´s Like Heroin To Me“, „For The Love Of Ivy“, „Ghost On The Highway“), „Miami“ (1982, např. „The Fire Of Love“, „Carry Home“, „Watermelon Man“, „Bad Indian“, „Mother Of Earth“) a „The Las Vegas Story“ (1984, např. „Walkin´ With The Beast“, „The Stranger In Our Town“, „Bad America“, „My Dreams“, „Moonlight Motel“). Pozn.: na posledním jmenovaném basovala Patricia Morrison, která se později stala na dvě sezóny tváří Sisters Of Mercy. Oregonští Wipers kytaristy a zpěváka Grega Sageho předváděli též křížence punku a rockabilly a prosadili se alby „Youth Of America“ (1981, mj. „Youth Of America“, „Can This Be“, „When It´s Over“) a „Over The Edge“ (1983, např. „Over The Edge“, „Now Is the Time“, „Down Town“, „Romeo“).

A do třetice fúze mezi rockabilly a cowpunkem, a navíc ještě parodická – tu představoval Mojo Nixon, zpěvák, kytarista a herec. Nejprve pracoval s multiinstrumentalistou Skidem Roperem, přičemž první trochu úspěšnou vlaštovkou bylo LP „Bo-Day-Shus!!!“ s hitíkem „Elvis Is Everywhere“ (1987, dále např. „We Gotta Have More Soul“, „I´m Gonna Piss In No Jar“, „I´m Gonna Dig Up Howlin´ Wolf“), a společným vrcholem pak album „Root Hog Or Die“ (1989, hit „Debbie Gibson Is Pregnant With My Two-Headed Love Child“, dále např. „(619) 239-KING“, „Pirate Radio“, plus cover „This Land Is Your Land“, pův. od Woody Guthrieho). Posléze se Mojo Nixon osamostatnil – a hned první jeho singlový šťouch vyvolal kontroverze, jmenoval se „Don Henley Must Die“ a pocházel z jeho debutu „Otis“ (1990, dále např. „Destroy All Lawyers“, „Ain´t High Falutin“, „Put A Sex Mo-Sheen In The White House“, „Gonny Be A New World“). Nixon později spolupracoval mj. s Jello Biafrou z Dead Kennedys. Trochu jinak na to šli Dream Syndicate, které vedl Steve Wynn (voc, g). Ti hráli velvetovský garážový rock smíchaný s Youngem a country. Dejte alba „The Days Of Wine And Roses“ (1983, „Tell Me When It´s Over“, „Too Little, Too Late“, „That´s What You Always Say“) a „Medicine Show“ (1984, např. „The Medicine Show“, „Still Holding On To You“, „Burn“).

Klasiky „žánru“ se stali po svém přesunu do LA arizonští psychedelici Green On Red zpěváka a kytaristy Dana Stuarta, vycházející hodně z Electric Prunes, Doors a Byrds. Asi jejich nejlepšími počiny jsou pak LP „Gravity Talks“ (1983, např. „Alice“, „Snake Bit“, „Deliverance“, „Cheap Wine“), „Gas Food Lodging“ (1985, např. „That´s What Dreams Were Made For“, „Hair Of The Dog“, „Drifter“, „Sixteen Ways“) a „Here Come The Snakes“ (1989, např. „Keith Can´t Read“, „Morning Blue“, „Zombie For Love“, „Change“). Trio Violent Femmes z Wisconsinu, které vedl skladatel Gordon Gano (voc, g), bylo ve svém křížení amerických tradic „nejtradičnější“. Blues, cajun, country na jedné straně, psychedlický folk rock, Velveti a Modern Lovers na straně druhé. A výsledek? Amalgán v podobě alb „Violent Femmes“ (1983, např. „Blister In The Sun“, „Kiss Off“, „Add It Up“, „Prove My Love“) či „Hallowed Ground“ (1984, např. „Country Death Song“, „Jesus Walking On The Water“, „Hallowed Ground“) nebo „The Blind Leading The Naked“ (1986, např. „No Killing“, „Good Friend“, „Love & Me Make Three“).

Z Wisconsinu pocházelo i duo Timbuk3, které tvořili manželé multiinstrumentalisté Pat MacDonald (voc, ac g, g, bg, ks, harm, aut-ds programming) a Barbara K. MacDonald (voc, ac g, g, mand, vln, aut-perc programming). O co šlo? O částečně akustickou, částečně elektronickou novovlnnou muziku a sofistikované, vtipné texty, občas odříkávané na způsob rapu. Z eighties bych snad uvedl alba „Greetings From Timbuk3“ (1986, hit „The Future´s So Bright, I Gotta Wear Shades“, dále např. „Life Is Hard“, „Facts About Cats“, „Just Another Movie“, „Hairstyles And Attitudes“) a „Eden Alley“ (1988, např. „Sample The Dog“, „Easy“, „Rev. Jack & His Roamin´ Cadillac Church“, „Reckless Driver“, „Welcome To The Human Race“), z devadesátých let „A Hundred Lovers“ (1995, např. „A Hundred Lovers“, „Just Wanna Funk With Your Mind“, „Inside Out“, „Shotgun Wedding“, „Kitchen Fire“).  

Zvláštní byla scéna v Minneapolis, kde se třískaly vlivy funkového Prince, memfiských hard rockových ztracenců Big Star a místního „divného“ HC (Hüsker Dü). Do toho vstoupili na začátku eighties naštvaní cápci, kteří svůj punkový vztek vtiskli do téměř pop-rockových melodií a harmonií. Jmenovali se The Replacements a vedl je zpěvák a kytarista Paul Westerberg. Dalšími členy byli Tommy Stinson (bg), Chris Mars (ds) a Bob Stinson (g), přičemž posledně jmenovaný byl Westerbergův hudební oponent, ale zároveň to hodně přeháněl s návykovými látkami a alkoholem. Tudíž byl v roce 1986 odejit – vystřídal ho Slim Dunlap (g). A je pravda, že od té doby se tak nějak ze songů kapely vytratila ona původní punková syrovost. Ale stále to jelo jako čert. Někde jsme si řekli, že pokud by Beatles mohli hrát novou vlnu, zněli by jako XTC - tak pokud by se rozhodli hrát punk, zněli by právě jako Replacements. Proto se o Westerbergových hoších občas říká, že byli vzteklou verzí z blízkého Illinois pocházejících Cheap Trick.

Jejich ještě hodně punková a ceněná deska „Sorry Ma, Forgot To Take Out The Trash“ (1980/1981, „Takin´ A Ride“, „Customer“, „Hangin´ Downtown“, „Johnny´s Gonna Die“, „I Hate Music“) se o pár let později stala jedním z inspiračních zdrojů pro britské vyfetované kytarovky z Manchesteru. Stejně rabiátsky zní i EP „Stink“ (1982, mj. „Dope Smokin´ Moron“, „Kids Don´t Follow“, „God Damn Job“, „Stuck In The Middle“) nebo SP „Color Me Impressed“ (1983). Dalšími ceněnými alby minneapoliských „nahrážek“ byly přechodovka „Let It Be“ (1983/1984, songy „Favorite Thing“, „Androgynous“, „Unsatisfied“, „Gary´s Got A Boner“ „I Will Dare“) a již jemnější záležitosti „Tim“ (1985, písně „Here Comes A Regular“, „Hold My Life“, „Kiss Me On The Bus“), „Pleased To Meet Me“ (1986/1987, „Alex Chilton“, „Never Mind“, „Shooting Dirty Pool“, „Skyway“) a „Don´t Tell A Soul“ (1988/1989, hit „I´ll Be You“, dále např. „Achin´ To Be“, „Back To Back“, „Rock´n´Roll Ghost“). Posledním elpíčkem byla deska „All Shook Down“ (1990, hit „Merry Go Round“, dále např. „When It Began“, „Nobody“). Replacements skončili jako kapela v roce 1991. A na závěr ještě smutná tečka: v roce 1995 zemřel na předávkování drogami kytarista Bob Stinson.

Zpěvák, kytarista a skladatel Replacements Paul Westerberg se po rozpadu souboru vrhl na sólovou kariéru. Pořád se jednalo o takový ten v základu syrový bigbít s výraznou melodickou linkou. Nejprve dvěma songy („Dislexic Heart“, „Waiting For Somebody“) přispěl na soundtrack k filmu „Singles“ (1992) a hned poté vyšlo jeho první, velmi vkusné album „14 Songs“ (1993, např. „Knockin´ On Mine“, „First Glimmer“, „World Class Fed“, „Runaway Wind“, „Even Here We Are“, „Down Love“). Pak se zase uplatnil na soundtracku k TV-seriálu „Friends“ (1995, píseň „Stain Yer Blood“), aby následně vyšlo jeho druhé, řekněme, na jeho kvality průměrné elpí „Eventually“ (1996, např. „There Are The Days“, „Love Untold“, „MamaDaddyDid“, „Once Around The Weekend“).

V tomtéž roce vyšlo i debutové album další kapely z Minneapolis – Semisonic, kterou vedl zpěvák, kytarista a klávesista Dan Wilson a dalšími členy byli John Munson (bg, bvoc, ks) a Jacob Slichter (ds, ks). V podstatě se jednalo o jemně post-grungeový mix Replacements, R.E.M. a Elvise Costella – tzn. občas pěkně ostré kytary, ale vždy silná melodická linka, kvalitní vokály. Ovšem kapela byla bohužel z rodu těch, kterých je mnoho, které se vám budou líbit, ale na které za chvíli zapomenete. Přitom ono zmíněné debutové album „Great Divide“ je velmi pěkné (1996, např. „F.N.T.“, „If I Run“, „Down In Flames“, „Delicious“, „The Prize“, „I´ll Feel For You“) a dvojka „Feeling Strangely Fine“ dokonce získala platinu (1998, hity „Closing Time“, „Singing In My Sleep“, „Secret Smile“,  dále např. „Gone To Movies“, „Never You Mind“, „DND“). Po milleniu zájem o Semisonic opadl. Hrají dodnes, pamatujete si je, víte o nich? Tak vidíte…

 

Z Minneapolis pocházeli i původně hácéčkoví Soul Asylum kytaristy a zpěváka Dave Pirnera. V holportu s ním tam byli Dan Murphy (g, voc), Karl Mueller (bg) a Grant Young (ds) jehož nekdy v polovině nineties vystřídal Sterling Campbell.  Ve svém hudebně nejznámějším období SA svoji tvrdost míchali s folk rockem a country rockem. Pěkná je třeba deska „Hang Time“ (1988, mj. „Down On Up To Me“, „Little Too Clean“, „Standing On The Doorway“, „Cartoon“, „Marionette“) nebo elpí „And The Horse They Rode In On“ (1990, např. „Easy Street“, „Veil Of Tears“, „Bitter Pill“), ale soubor prorazil až v deváté dekádě albem „Grave Dancers Union“ – to je to, co má na obalu fotku od Jana Saudka (1992, sad hit „Runaway Train“, dále např. „Somebody To Shove“, „Black Gold“, „Without A Trace“, „New World“). Z poloviny 90. let pak pochází deska „Let Your Dim Light Shine“ (1995, např. „Misery“, „Just Like Anyone“, „Tell Me When“, „Shut Down“), před milleniem vyšlo lehce nadprůměrné elpí „Candy From A Stranger“ (1998, např. „The Game“, „I Will Still Be Laughing“, „Creatures Of Habit“, „Lies Of Hate“). Slušnej, poslouchatelnej bigbít.

Stejně tak se až v nineties prosadili bostonští Lemonheads, vedení zpěvákem a kytaristou, který se jmenoval Evan Dando. Tento hypýzacký krasavec psal podstatnou většinu repertoáru. Osud měla kapela podobný jako Soul Asylum - „citronhlavy“ (neboli v překladu „vylízanci“) také původně mastily HC-punk a za vzory měly třeba Minor Threat, Angry Samoans a později Pixies nebo Dinosaur Jr. Dozvuky tohoto se objevují ještě třeba na LP „Lick“ (1989, např. „Glad I Don´t Know“, „Circle Of One“, „Mallo Cup“, „I Am A Rabbit“ plus cover „Luka“, pův. od Suzanne Vega). Nakonec ale následoval příklon k příjemnému kytarovému pop-rocku, kterému mnozí říkali „bubble-gum grunge“. Dejte alba „Lovey“ (1990, např. „Ride With Me“, „Ballarat“, „Half The Time“, „Stove“, „Li´l Seed“, „Come Downstairs“), určitě „It´s A Shame About Ray“ (1992, hit „It´s A Shame About Ray“,dále např. „Confetti“, „My Drug Buddy“, „Rudderless“, „Alison´s Starting To Happen“, „Rockin´ Stroll“ a cover „Mrs. Robinson“ pův. od Simona a Garfunkela) a „Come On Feel The Lemonheads“ (1993, hit „Into Your Arms“, dále např. „It´s About Time“, „Dawn Can´t Decide“, „The Great Big No“, „Style“). Od desky „Car Button Cloth“ (1996, hit „If I Could Talk I´d Tell You“, dále např.„It´s All True“, „Something´s Missing“, „C´mon Daddy“) šel zájem o kapelu dolů.

Původem spojeno s Bostonem, ale přesto v New Yorku žilo a komponovalo vcelku vtipné indie rockové duo They Might Be Giants, které tvořili skladatelé John Linnell (voc, ks, acc, bg, sax) a John Flansburgh (voc, g, bg, harm). Ceněn byl debut „They Might Be Giants“ (1986, např. „Don´t Let´s Start“, „/She Was A/ Hotel Detective“, „Everything Right Is Wrong Again“, „She´s An Angel“), největšího úspěchu dobyla trojka nazvaná „Flood“ (1990, hit „Birdhouse In Your Soul“, dále např. „Twisting“, „Istanbul /Not Constantinople/“, „We Want A Rock“). Z dalších songů z devadesátek bych jmenoval „The Statue Got Me High“, „I Palindrome“, „Snail Shell“ nebo „XTC vs. Adam Ant“. Když už se pohybujeme na tom východním pobřeží, je třeba si říci, že New York nebyl jen semeništěm šílenců typu Lydie Lunch či Johna Zorna. Taková Luna Novozélanďana Deana Warehama (voc, g), hrála nekomplikovaný, snový, alternativní indie bigbítek, netlačila na pilu, nikam se nervala, prostě pohodička – občas to mělo náladu klidnějších poloh Velvetů. I když… ono to bylo někdy tak klidné, až to chvílemi nudilo. Ale jo, jindy docela dobrý. Lze si ověřit na LP „Bewitched“ (1994, např. „This Time Around“, „California /All The Way/“, „I Know You Tried“, „Sleeping Pill“) a „Penthouse“ (1995, např. „Chinatown“, „Moon Palace“, „Lost In Space“, „Rhythm King“). V té době už neexistovala nadějná newyorská, vcelku tvrdá kytarová trojka The Beautiful zpěváka a kytaristy Jonathana Laceyho. Zbylo po ní jediné album „Storybook“ (1992, např. „John Doe“, „Ain´t That Enough“, „Storybook“, „Back Inside“, „Spyder Song“). Škoda.  

Z New Yorku do kanadského Toronta a zase zpět do USA. Neboť typickým představitelem college rocku v zemi javorového listu byli mladíci, co si kuriozně říkali Barenaked Ladies. V čele bandu stáli zpěváci, kytaristé a skladatelé Steven Page a Ed Robertson, a po celá nineties to s nimi táhli ještě Jim Creeggan (bg, b, g, voc) a Tyler Stewart (ds, voc). Hudebně se pohybovali někde mezi R.E.M. a Counting Crows, ovšem měli  mnohem víc střelenější texty. Coby zajíci (zaječice?) debutovali LP „Gordon“ (1992, např. „Enid“, „Grade 9“, „Brian Wilson“, „Wrap Your Arms Around Me“) a pokračovali dobrou deskou „Maybe You Should Drive“ (1994, např. „Jane“, „Alternative Girlfriend“, „Life, In A Nutshell“, „Intermittently“, „Am I The Only One?“), přes slabší „Born On A Pirate Ship“ (1996, např. „The Old Apartment“, „Break Your Heart“, „Shoe Box“, „When I Fall“) až na platinový vrchol „Stunt“ (1998, hity „One Week“, „It´s All Been Done“, dále např. „Call And Answer“, „Never Is Enough“, „Told You So“, „I´ll Be That Girl“, „Light Up My Room“).  Ceněn je i koncertní záznam „Rock Spectacle“ (1996).

 

And back In The U.S.A.Connells bří Mikea (g) a Davida (bg) Connellových z Georgie se snažili ve svých písních o zvuk sixties, přičemž zněli dost uhlazeně.. Desky sice vydávali od poloviny 80. let, ale zadařilo se až s deskou „One Simple Word“ (1990, např. „Stone Cold Yesterday“, „Speak To Me“, „Get A Gun“, „Set The Stage“) a největší úspěch přišel až s albem „Ring“ (1993, hit „74´75“, dále např. „New Boy“, „Slackjawed“, „Spiral“, „Carry My Picture“, „Disappointed“). V roce 1996 vznikla ještě průměrná deska „Weird Food & Devastation“ (např. „Pretty Rough“, „Hang On“, „Maybe“, „Back To Blue“). Atlantská skupina Magnapop byla v podstatě jakousi tvrdší verzí R.E.M. s celkem tuctovým ženským vokálem. Svého času se mluvilo o albech „Hot Boxing“ (1994, např. „Slowly Slowly“, „The Crush“, „Skinburns“, „Get It Right“) a „Rubbing Doesn´t Help“ (1996, hit „Open The Door“, dále songy „This Family“, „Come On Inside“, „Firebrand“, „Snake“).

O něco později se začala prosazovat i další parta ze známého rockového městečka Athens - Olivia Tremor Control, jíž vedli Bill Doss (voc, g) a Will Culen Hurt (voc, g). Předváděla psychedelický indie rock, infikovaný Beatlesáky (model tak ´66-´67), Floydy (model ´67-´68), shoegazery (model zač. 90. let) a jím podobným hmyzem. A do toho se ozývaly různé pazvuky a hluky coby jakési audio-smetí. Jako vzorek nasaďte platňu „Dusk At Cubist Castle“ (1996, např. „The Opera House“, „Jumping Fences“, „Define A Transparent Dream“, „Memories Of Jacqueline 1906“, „Dusk At Cubist Castle“, „NYC-25“). Občas divné (jako myslím hodně), ale občas velmi příjemně poslouchatelné. A singlovka „Hideaway“ (1998) je fakt božská – objevila se na 2LP „Black Foliage: Animation Music Volume One“ (1998, dále např. „A Sleepy Company“, „A New Day“, „A Place We Have Been To“, „A Peculiar Noise Called Train Director“). V OTC působil i zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel Jeff Magnum. Už během toho času si ale tak nějak hrál trochu na svém písečku, což nakonec vyřešil tím, že z kapely odešel a založil experimentální lo-fi partu Neutral Milk Hotel. S tou natočil mj alba  „On Avery Island“ (1996, např. „Where You´ll Find Me Now“, „You´ve Passed“, „Three Peaches“, „Song Aganst Sex“, „Naomi“) a „In The Aeroplane Over The Sea“ (1998, např. „King Of Carrot Flowers Pt. 1“, „King Of Carrot Flowers Pts 2 & 3“, „Holland, 1945“, „In The Aeroplane Over The Sea“, „Two-Headed Boy Pt. 2“). Kritika na nich chválila nejen nervní, rozvrzanou, nicméně melodickou muziku s dechy, ale zejména Magnumovy kvalitní texty. 

Z Texasu pocházela další kapela s divným názvem Sixpence None The Richer. Předváděla vcelku vkusný klidný pop-rock s poněkud ukňápaným zpívletem Leigh Nash. Chytla se až třetí deska „Sixpence None The Richer“ (1997, hity „Kiss Me“ a cover „There She Goes“, pův. od The La´s, dále např. „The Waiting Room“, „Love“, „Sister, Mother“, „We Have Forgotten“). Z texaského Austinu pocházela indie kapela Spoon, kterou vedl zpěvák a kytarista Britt Daniel. Předváděla jakýsi mix grunge a garážového rocku a z 90.let po nich zbyla dvě průměrná alba - syrovější „Telephono“ (1996, např. „All The Negatives Have Been Destroyed“, „Cvantez“, „Nefarious“, „Dismember“) a vyčištěnější „Series Of Sneaks“ (1998, např. „Utilitarian“, „30 Gallon Tank“, „June´s Foreign Spell“). Sun City Girls, lo-fi trio z arizonského Phoenixu (Richard Bishop – g, ks, voc, Alan Bishop – bg, g, voc, Charles Gocher – ds, voc) předvádělo undergroundový experimentální rock doslova a do písmene. Vzniklo na přelomu 70.-80. let a většinu své produkce nahrávalo na kazety. Nejznámějším elpím je „Torch Of The Mystics“ (1990, např. „Space Prophet Dogon“, „Esoterica Of Abyssynia“, „Blue Mamba“, „The Flower“, „Radar 1941“). 

Solidního úspěchu dosáhl během nineties i alternativně rockový písničkář Matthew Sweet z Nebrasky. Tento zpěvák a kytarista ve své tvorbě viditelně vycházel z Paisley underground modelu R.E.M., a navíc spolupracoval s muzikanty z Hellových Voidoids. Slušná kombinace. Jak se povedla, je možné ověřit na třeba albech „Girlfriend“ (1990/1991, hit „Girlfriend“, dále např. „Divine Intervention“, „I´ve Been Waiting“, „Looking At The Sun“, „Don´t Go“), „Altered Beast“ (1993, např. „The Ugly Truth“, „Dinosaur Act“, „Time Capsule“, „Someone To Pull The Trigger“, „Evergreen“) či „100% Fun“ (1995, hit „Sick Of Myself“, dále např. „We´re The Same“, „Smog Moon“, „Come To Love“, „Giving It Back“). Z dalších jeho písní bych uvedl třeba „Whee You Get Love“, „Back To You“, „Millenium Blues“ nebo „Thunderstorm“.

Divní, ale zajímaví a hodně lo-fi byli také Flaming Lips z Oklahomy. Vedl je Wayne Coyne, multinstrumentalista (g, bg, ks) a zpěvák, u něhož máte neustále nutkání vsadit minci na to, že se často pohybuje tak nějak pod tónem. Dalšími důležitými členy byli ještě Michael Ivins (bg, ks, bvoc) a Steven Drozd (voc, ds, g, ks). Ve vcelku melodické muzice FL, ovlivněné psychedelií sixties, navíc pořád něco skřípalo, prskalo, občas to hřmělo jako zeppelíni, občas kňouralo jako Beach Boys. A navíc ty příšerně dlouhý názvy… No, posuďte sami na deskách „Transmissions From The Satellite Heart“ (1993, hit „She Don´t Use Jelly“, dále např. „Turn It On“, „Pilot Can At The Queer God“, „Slow Nerve Action“, „Be My Head“), „Clouds Taste Metallic“ (1995, např. „This Here Giraffe“, „The Abandoned Hospital Ship“, „Lighting Strike The Postman“, „Christmas At The Zoo“, „Placebo Headwound“, „Guy Who Got A Headache And Accidentally Saves The World“), experimentálním 4CD „Zaireeka“ – obsahuje 4x jinak nahrané a smíchané ty samé písně a k plnému poslechu  je třeba pustit všechny čtyři disky najednou (1997, např. „Riding To Work On The Year 2025“, „Thirty Five Thousand Feet Of Despair“, „Train Runs Over The Camel But Is Derailed By The Gnat“, „How Will We Know?“, „Okay I´ll Admit That I Really Don´t Understand“) nebo na „The Soft Bulletin“ (1999, např. „Race For The Prize“, „Waitin´ For A Superman“, „Buggin“, „Feeling Yourself Disintegrate“, „The Gash“, „What Is The Light?“). Nemělo by existovati alternativního ucha, jež by neslyšelo Flaming Lips!

Titul „nejlepší nejméně známé americké skupiny v Evropě“ by asi s přehledem získali Better Than Ezra. Trio z Louisiany vedl zpěvák, kytarista a skladatel Kevin Griffin, důležitou figurou byl také baskytarista a zpěvák Tom Drummond.. BTE se chytli už v roce 1993 s hitem „Good“ z jejich debutového alba „Deluxe“ (1993, dále např. „In The Blood“, „Rosealia“, „Southern Girl“, „Cry In The Sun“), což byl takový replacementsovský bigbít. Slušná dvojka „Friction Baby“ (1996, např. „Desperately Wanting“, „King Of New Orleans“, „Long Lost“, „Normal Town“, „Scared, Are You?“) sound ještě více rozvila . Následně tvorba BTE začala košatět a na třetí desce trio chvilku připomíná U2, R.E.M., chvilku britské kytarovky, chvilku post-grunge á la „smažky“, chvilku hraje garážovou plechařinu, ale vždycky s citem pro silnou melodii. Zvláštní a nádherné album „How Does Your Garden Now?“ (1998) obsahuje songy jako například „One More Murder“, „All The Stars“, „Je Ne M´en Souviens Pas“, „Alison Foley“, „Under You“, „Particle“, „Everything In 2´s…

Ale zpět k Pacifiku: jednou z ranných kapel Paisley underground byli i losangeleští Long Ryders, jejichž nejlepší deskou byla ta z roku 1984, nazvaná „Native Sons“(např. „Ivory Tower“, „Too Close To The Light“, „I Had A Dream“, „Still Get By“). A bohužel po takových Blasters z Kalifornie, kteří stáli téměř na začátku tohoto subžánru, zbylo jen pár zapomenutých desek (např. LP „Blasters“, 1981, např. „Border Radio“, „Marie Marie“, „No Other Girl“, „This Is It“), účast ve filmu Alison Andersové „Border Radio“ (1987) a „creedenceovský“ song „Dark Night“ na soundtracku k filmu „From Dusk Till Dawn“ režiséra Roberta Rodrigueze. 

Za alternativní kapelou Concrete Blonde z LA stáli zpěvačka, baskytaristka a skladatelka Johnette Napolitano a ex-člen Sparks, kytarista Jim Mankey, přičemž další hudebníci se víceméně střídali. Albem „Free“ o sobě kapela dala lehce vědět (1988/89, např. „God Is A Bullet“, „Scene Of A Perfect Crime“, „Carry Me Away“, „Help Me“), elpíčkem „Bloodletting“, koketujícím s gothic rockem, prorazila (1990, hit „Joey“, dále např. „Darkening Of The Light“, „Caroline“, „I Don´t Need A Hero“, „Lullabye“). V roce 1992 vznikla dost dobrá deska CB nazvaná „Walking In London“ (např. „Someday?“, „Ghost Of A Texas Ladies Man“, „Walking In London“, „Why Don´t You See Me“, „Les Coeurs Jumeaux“, „Woman To Woman“), ale najdou se tací, kteří tvrdí, že od kapely je vůbec nejlepší následující „patti-smithovské“ album „Mexican Moon (1993, např. „Heal It Up“, „Jenny I Read“, „I Call It Love“, „One Of My Kind“, „Rain“, „Jesus Forgive Me“). V pětadevadesátém, kdy kapela končila, se její frontwoman Johnette Napolitano spojila s další výraznou skladatelkou a interpretkou Holly Vincent a natočily spolu těžce alternativní, tvrdé lo-fi album „Vowel Movement“ (1995, např. „Dinosaur“, „Death Of A Surfer“, „When We Collide“, „Jackie Baby“, „I Don´t Wanna“).

S určitými výhradami sem lze zařadit i výbornou kalifornskou kapelu Thin White Rope, kterou vedl „waitsovský“ zpěvák a kytarista Guy Kyser, přičemž důležitou roli zde měl i kytarista Roger Kunkel. Hrála ulítlou muziku v níž fúzovala hardcore s country, do čehož občas přimíchala názvuky orientální hudby. Doporučit lze zejména desky „Moonhead“ (1986, songy „Wet Heart“,„Not Your Fault“, „Wire Animals“,  „If Those Tears“, „Thing“, „Atomic Imagery“), „In The Spanish Cave“ (1988, např. „Red Sun“, „Timing“, „It´s OK“, „Else Crashed The Party“, „Munich Eunich“) a „Sack Full Of Silver“ (1990, např. „Hidden Lands“, „Napkin Song“, „Americana/The Ghost“, „Triangle Song“, „Whirling Dervish“ plus cover „Yoo Doo Right“, pův. od Can) a „The Ruby Sea“ (1991, např. „The Ruby Sea“, „Lady Vanishes“, „Dinosaur“, „Midwest Flower“). Na koncertech chlapci s gustem dávali oblíbený cover „Some Velvet Morning“ od Lee Hazlewooda. TWR se rozpadli v roce 1992.

Toad The Wet Sprocket ze Santa Barbary se sice pojmenovali podle jednoho skeče montypythonského Erica Idleho, ovšem zněli hodně podobně jako R.E.M. (viz. zejména songy z alba Fear) – však také v éře Athenských získala jejich alba platinu. Jinak TTWS vedl mladý talentovaný zpěvák a kytarista Glen Phillips, přičemž dalšími hudebníky byli Todd Nichols (g), Dean Dinning (bg) a Randy Guss (ds). Z alb bych upozornil na „Pale“ (1990, např. „Come Back Down“, „Jam“, „High On A Riverbed“, „I Think About“, „Chile“), „Fear“ (1991, hit „All I Want“, dále např. „Walk On The Ocean“, „It´s For Me“, „Hold Her Down“, „Pray Your Gods“, „I Will Not Take These Things For Granted“) a následující  LP „Dulcinea“ (1994, hit „Fall Down“, dále např. „Something´s Always Wrong“, „Fly From Heaven“, „Windmills“, „Crowing“, „Woodburning“) a „Coil“ (1997, např. „Come Down“, „Whatever I Fear“, „Crazy Life“, „Dam Would Break“, „Desire“, „Don´t Fade“). V roce 1995 vydali singl „Good Intentions“, který se octl na soundtracku k TV-seriálu „Friends“. Celkově velmi kvalitní práce! Vlastně byli ti TTWS skoro stejně dobří jako R.E.M., jen se o nich u nás v Evropě tolik nevědělo.

Rain Parade z LA, vycházeli hodně ze šedesátkového mersey soundu a psychedelie a tedy z Beatles, Byrds a taky „barrettovských“ floydů. V čele kapely stáli Matt Piucci (g, voc) a David Roback (g, ks, voc). Bohužel, kapela vydržela  sotva pět let. Zkuste průzračná alba „Emergency Third Rail Power Trip“ (1983), „Explosions In The Glass Palace“ (1984) a „Crashing Dream“ (1985), na kterých jsou třeba songy „This Can´t Be Today“, „1 Hour ½ Ago“, „Carolyn Song“, „Saturday´s Asylum“, „You Are My Friend“, „Prisoners“, „Broken Horse“, „No Easy Way Down“ „Depending On You“, „Mystic Green“ či „My Secret Country“. Po rozpadu RP  se David Roback na přelomu dekád spojil se zpěvačkou Hope Sandoval a založili projekt Mazzy Star. Po úvodním průměrném debutu natočili známější dvojku „So Tonight That I Might See“ (1993, např. „Fade Into You“, „Blue Light“, „Into Dust“, „So Tonight That I Might See“).

Další parta melodického alternativního rocku, Dramarama, kterou vedl zpěvák, kytarista a skladatel John Easdale, se do LA přestěhovala z New Jersey, když už měla svůj albový debut za sebou: dostal název „Cinéma Vérité“ (1985, hitík „Anything, Anything /I´ll Give You/“, dále např. „Visiting The ZOO“, „Some Crazy Dame“, „Emerald City“ plus cover „Femme Fatale“, pův. od Velvet Underground). V Kalifornii byly dalšími jejími počiny například LP „Stuck In Wonderamaland“ (1989, hit „Last Cigarette“, dále např. „No Regrets“, „It´s Hardly Enough“, „Wonderamaland“, „Lullabye“), „Bent Backed Tulips ‚Looking Through…‘“ (1990, např. „I Don´t Know Why“, „Bennies Go Home“, „Come /To Meet Me/“, „Catastrophy“), nejoceňovanější „Vinyl“ (1991, hity „Haven´t Got A Clue“, „What Are We Gonna Do?“, dále např. „I´ve Got Spies“, „Classic Riot“, „Memo From Turner“, „Tiny Candless“) a pak ještě „Hi-Fi, Sci-Fi“ (1993, hit, „Work For Food“, dále např. „Shadowless Heart“, „Where´s The Manual“, „Prayer“, „Bad Seed“). Z dalších songů lze uvést třeba „Stevie & Eddie“, „Worse Than Being By Myself“.

Do třetice LA, trio muzikantů, opět beatlesovské geny, a název Dada. Toto vše naplňovali Michael Gurley (voc, g), Joie Calio (voc, bg) a Phil Leavitt (ds). Jejich hudba víceméně korespondovala s tím, co se v téže době dělo v Británii, a zároveň s tím, co produkovaly kapely typu R.E.M., australsko--novozélandských Crowded House, včetně inteligentních textů. Doporučuji elpíčka „Puzzle“ (1992, hit Dizz Knee Land“, dále např. „Dorina“, „Dog“, „Mary Sunshine Rain“, „Dim“), „American Highway Flower“ (1994, např. „Feet To The Sun“, „All I Am“, „Heaven And Nowhere“, „Feel Me Don´t You“, „Pretty Girls Make Graves“), SP „I´m Feeling Nothing“ ze soundtracku k filmu „The Brady Bunch Movie“ (1995), včetně alba „El Subliminoso“ (1996, např. „I Get High“, „Bob, The Drummer“, „Rise“, „You Won´t Know Me“, „Star You Are“, v reedici ještě cover „California Dreamin´“, pův. od The Mama´s And The Papa´s) a samozřejmě vynikající desku „Dada“ (1998, např. „California Gold“, „Sweet Dark Angel“, „Playboy In Outerspace“, „Where You´re Going“, „Spinning My Wheels“, „Information Undertow“, „Beautiful Turnback Time Machine“). U nás málo známá, ale výborná parta.

Soutěž o to, kdo se bude více podobat šedesátkovému bigboši by si s Rain Parade mohli hodit Jellyfish ze San Franciska, které vedli Andy Sturmer (voc, ds, ks, g) a Roger Manning (ks, voc).  A nejenom v muzice – „medúzácké“ máničky se navlékaly do vcelku pestrých a komických ohozů; v podstatě propojily barevnost a rozevlátost hippies s o něco pozdější érou nablýskaného glamu. Jinak sound měla kapela opět hodně podobný Beatles či Beach Boys ovšem s třešničkou navíc - neuvěřitelnými sborovými vokály á la Queen. Zkuste ověřit na albech „Bellybutton“ (1991, např. „Baby´s Coming Back“, „I Wanna Stay Home“, „Now She Knows She´s Wrong“, „That Is Why“, „The King Is Half-Undressed“, „Bedspring Kiss“) a „Spilt Milk“ (1993, např. „The Ghost At Numer One“, „New Mistake“, „All Is Forgiven“, „Too Much, Too Little, Too Late“, „Joining A Fan Club“, „Sebrina, Paste And Plato“). Případným entomologům, specializujícím se na oblast kolem Mersey, party Rain Parade a Jellyfish vřele doporučuji.

 

A můžu jim doporučit i kapelu The Posies z Bellinghamu (stát Washington), která začala působit ve druhé polovině 80.let. Vedli ji kytaristé a zpěváci Jon Auer a Ken Stringfellow a byla zcela jasnou esencí z The Hollies, The Beatles a dalších podobných beat-groups z půle Zlatých šedesátých. A samozřejmě také z Cheap Trick. Prostě - zvonivé kytary, malující basy a božsky se proplétající vokály. Snadno ověřitelné na elpíčkách „Dear 23“ (1990, hit „Golden Blunders“, dále např. „Suddenly Mary“, „Any Other Way“, „Help Yourself“, „Mrs. Green“, „Flood Of Sunshine“, „Everyone Moves Away“), „Frosting On The Beater“ (1993, hit „Dream All Day“, dále např. „Definite Door“, „Solar Sister“, „Flavor Of The Mouth“, „Coming Right Along“, „Burn & Shine“, „How She Lied By Living“) a „Amazing Disgrace“ (1996, např. „Ontario“, „Please Return It“, „Everybody Is A Fucking Liar“, „Throwaway“, „Precious Moments“, „Will You Ever ease Your Mind?“). Jelikož vše se vším souvisí – Auer se Stringfellowem stáli u zrodu i další kapely ze státu Washington. Byť z ní záhy odešli.

A proto si neodpustím ještě jeden psychedelický retro-výlet do sixties a uvedu ji. Ona skupina se jmenovala Sky Cries Mary a pocházela – věřte nevěřte – z grungového Seattle. Jednalo se o producentské dítě, nejvíce se o něj starali manželé Roderick W. Romero (voc) a Anisa Romero (voc) plus Gordon Raphael (ks, g) a také ještě Michael Cozzi (g). V kapele se krátce mihl i kytarista Ivan Kral. Jak už bylo uvedeno, ač ze Seattle, SCM nehráli grunge, nýbrž jakýsi atmosferický neo-psychedelický rock s vlivy od Pink Floyd přes Rain Parade nebo Ozric Tentacles až třeba k Delerium či Dead Can Dance. A nepochybně je inspirovali i umělci world music. Zkuste EP „Exit At The Axis“ (1992, mj. „Back To The Sea“, „Cornerman“) nebo alba „A Return To The Inner Experience“ (1993, např. „Walla Walla“, „Moving Like Water“, „Rain“, Gone“, „Rosaleen“  plus covery „We Will Fall“, pův od Stooges a „2000 Light Years From Home“, pův. od Rolling Stones), „This Timeless Turning“ (1994, např. „Shipwrecked“, „Walk Of Nothingness“, „These Old Bones“, „Scapegoat“, „Vuh“, „Slow Down Time“, „Every Iceberg Is Afire“  plus suita „4:00 A.M.“) a „Moonbathing On Sleeping Leaves“ (1997, např. „Ant, The Stars, An Owl And Its Prey“, „Breathe In“, „Want“, „Sister“, „Queen Of Slug Theater“, „Moonbathing“, „Ringing“, „Nowhere“). Velmi povznášející.

Naopak zemitě, téměř hardrockově (grungeově) do toho bušila další alternativní kapela ze státu Washington nazvaná The Mayfield Four. Vznikla v šestadevadesátém ve městě Spokane, a vedl jí zpěvák, kytarista a skladatel Myles Kennedy. Skupina byla ceněna nejen kvůli valivé muzice, ale také dobrým textům – navíc Myles byl kvalitní zpěvák. Bohužel, existence „Mayfieldovy čtyřky“ netrvala dlouho, krátce po milleniu se tato parta rozešla. Do roku 2000 stačila vydat pouze živé EP „Motion: Live“ (1997) a jediné, velmi dobré album „Fallout“ (1998, hitík „Always“, dále např. „Big Verb“, „Don´t Walk Away“, „Suckerpunch“, „No One Nothing“, „Shuddershell“).

A nakonec trochu jinak - dáme něco post-grunge alternativy a lo-fi grup. 

Pokud tedy zůstaneme ve státě Washington, napadne nás asi skupina Modest Mouse zpěváka a kytaristy Issaca Brocka. Protože to, co prováděla, bylo alternativní a lo-fi zcela jednoznačně. A ty kytary taky často grungeově skřípaly. Ceněn je neúspěšný debut s dlouhým názvem „This Is A Long Drive For Someone With Nothing To Think About“ (1996, např. „Breakthrough“, „Custom Concern“, „Beach Side Property“, „Talking Shit About A Pretty Sunset“). Stejně dobře byla kritiky přijata i (podle mě mnohem lepší) dvojka „The Lonesome Crowded West“ (1997, např. „Polar Opposities“, „Shit Luck“, „Heart Crooks Brain“, „Teeth Like God´s  Shoeshine“, „Cowboy Dan“, „Doin´ The Cockroach“). Třetí deska „The Moon & Antarctica“ sice vyšla v době millenia, ale natočena byla v roce 1999, tudíž je možné ji v rámci Bigbítu použít (např. „3rd Planet“, „Gravity Rides Everything“, „The Cold Part“, „The Stars Are Projectors“, „What People Are Made Of“, „A Different City“).

Pojeďměž jižněji.

Propojením muziky Velvetů a Pixies bodovali během nineties Pavement, takto nezávislá lo-fi parta ze Stocktonu v Kalifornii. Hlavní slovo měli v kapele Stephen Malkmus (g, voc, hlavní skladatel) a Scott Kannberg (g,voc). Neučesané, občas rozladěné, občas falešné, přesto vcelku nápadité. Do toho hořkosladké texty. Doporučována jsou alba „Slanted And Enchanted“ (1992, např. „Conduit For Sale!“, „Summer Babe“, „Here“, „Trigger Cut“), „Crooked Rain, Crooked Rain“ (1994, songy „Silence Kit“, „Stop Breathin´“, „Cut Your Hair“, „Elevate Me Later“, „Unfair“, „Range Life“), „Wowee Zowee“ (1995 např., „Rattled By The Rush“, „Grounded“, „Serpentine Pad“, „We Dance“, „Flux=Red“, „Father To A Sister Of Thought“), „Brighten The Corners“ (1997, např. „Shady Lane“, „Stereo“, „Transport Is Arranged“, „Fin“) a „Terror Twilight“ (1999, např. „Spit On A Stranger“, „Carot Rope“, „Cream Of Gold“, „Anna Don´t Cry“, „Major Leagues“). Tedy téměř všechno. To víte – intošský lo-fi kritici maj ty svý poškozený uši všude. Malkmus pak produkoval debut indie-party Crowsdell zpěvačky Shannon Wright, který dostal název „Dreamette“ (1995, např. „Down“, „Sugar Coated“).

Stejně jako Pavement z Kalifornie, konkrétně ze San Franciska pocházela skupina American Music Club zpěváka a kytaristy Marka Eitzela, z jejíž tvorby bych uvedl desky „California“ (1988, např. „Firefly“, „Somewhere“, „Last Harbor“, „Blue And Grey Shirt“, „Western Sky“), „Everclear“ (1991, songy „Rise“, „Sick Of Food“, „Ex-Girlfriend“, „The Confidental Agent“), „Mercury“ (1992/1993, např. „Johnny Mathis´ Feet“, „Keep Me Around“, „Over And Done“, „Gratitude Walks“, „Challenger“, „I´ve Been A Mess“) a „San Francisco“ (1994, např. „Wish The World Away“, „Can You Help Me“, „Hello Amsterdam“, „It´s Yor Birthday“, „Cape Canaveral“). Dobrou práci na nich odvádí také kytarista Vudi (vl. jm. Mark Pankler). O souboru se říkalo, že hraje sad-core, ovšem nikdo nevěděl, co si pod tím má představit. No, v podstatě to byla poněkud uhlazenější a melancholičtější  joy-divisionovská kytarová depka na americký způsob (tzn. s troškou folk-rocku a country), vzácně s příměsí Nicka Cavea. A sanfranciský lo-fi běs Deerhoof byl (je) lo-fi non plus ultra. Lze vyslechnout na debutu „The Man, The King, The Girl“ (1997, např. „Wheel Freed Speaks To The People“, „Gore In Rut“, „Polly Bee“, „Sophie“). Upozornění pro otrlé – ta skřípavá noiseová kytara vás stejně uskřípá k smrti.

Sanfranciskou „garáž“, nazvanou The Brian Jonestown Massacre založil na začátku devadesátých let multiinstrumentalista, zpěvák a skladatel Anton Newcombe (hlavně g, bg, ks, sitar, mand, fl, ds), dalšími důležitými členy byli ještě Jeff Davies (lg, ks) a Matt Hollywood (g, bg, voc). Vycházelo se ze syrového soundu Stounů z půle šedesátek s rozjetým vokálem a občasnými názvuky indické hudby. Dle kritiky se povedlo zejména třetí album „Take It From The Man!“ (1995/1996, např. „Straight Up And Down“, „Monkey Puzzle“, „Who?“, „Vacuum Boots“, „Mary Please“) a následné psychedelické dvojalbum „Their Satanic Majesties´ Second Request“ (1995/1996, např. „All Around You“, „Anemone“, Slowdown“, „Cold To The Touch“, „In India You“, „Bad Baby“, „Miss June ´75“). Je možno připomenout i suitu „Sound Of Confusion“, či desku „Give It Back!“ (1997, např „Super-Sonic“, „This Is Why You Love Me“, „Whoever You Are“, „Satellite“, „Salaam“).

Smash Mouth - to značí ještě jednou San Francisco, ale od lo-fi šíleností spíše směrem k surfu, kytarovkám, ska-punku atd. Hlavními figurami v kapele byli Greg Camp (g, bvoc), Steve Harwell (voc) a Kanaďan Paul De Lisle (bg, bvoc). Obě desky z druhé poloviny 90. let získaly platinu – jak „Fush Yu Mang“ (1997, hit „Walkin´ On The Sun“, dále např. „The Fonz“, „Pet Names“, „Nervous In The Alley“ a cover „Why Can´t We Be Friends?“, pův. od War), tak „Astro Lounge“ (1998-1999, hit  All Star“, dále např. „Then The Morning Comes“, „Waste“, „Radio“, „Stoned“, „Can´t Get Enough Of You, Baby“, „Fallen Horses“). Z Bay Area (San Fo) vyšli také Third Eye Blind Stephana Jenkinse (voc, g), přičemž téměř stejně důležitým muzikantem byl v kapele i kytarista Kevin Cadogan. V TEB dále působili Arion Salazar (bg, g, bvoc) a Brad Hargreaves (ds). Oni byli též řazeni k post-grunge, ale zněli spíš jako nějaká tvrdší britská kytarovka. Každopádně jejich debut „Third Eye Blind“ měl v USA obrovský úspěch (1997, hity „How´s It Going To Be“, „Jumper“, „Semi-Charmed Life“, dále např. „Losing A Whole Year“, „Graduate“, „Good For You“, „God Of Wine“). Dobře si vedla i mnohem tvrdší (a příslušnost k post-grunge spíše potvrzující) dvojka „Blue“ (1999, hit „Never Let You Go“, dále např. „Anything“, „1000 Julys“, „10 Days Late“, „Deep Inside Of You“, „Darkness“).

Mezi San Franciskem a LA nachází se Santa Barbara, kde v roce 1993 vznikla alternativně-rocková kytarovka, zvaná Dishwalla. Kapelu vedl skladatel J. R. Richards (voc, g, ks), důležitými členy byli ještě Scot Alexander (bg, bvoc) a Rodney Browning Cravens (lg, bvoc). Hudebně se to pohybovalo někde mezi britským shoegaze-rockem a ostrým grunge. Vcelku se líbil debut „Pet Your Friends“ s hitem „Counting Blue Cars“ (1995, dále např. „Pretty Babies“, „Charlie Brown´s Parents“, „Give“, „Haze“ „Moisture“). Druhá deska s tím dlouhým názvem „And You Think You Know What Life´s About“ (1998, např. „Once In A While“, „Truth Serum“, „Stay Awake“, „Until I Wake Up“, „The Bridge Song“) už byla ale méně úspěšná. 

Podobně jako Dishwalla nebo jako Pixies (navíc ještě s genetickým fondem ) zněla i další kalifornská kapela Sense Field – ač s úžasnými melodickými postupy ve své tvorbě, přesto byla házena do škatulky post-hardcore. Asi proto, že vydávala u HC-labelu a její vedoucí předtím zpíval u HC-bandy Reason To Believe. Tím vedoucím byl Jonathan „Jon“ Bunch (voc, hlavní skladatel), dalšími členy byli Chris Evenson (g), Rodney Sellars (g, ds), Scott McPherson (ds) a Slow Johnny (bg). Zkuste výborná alba „Killed For Less“ (1994, např. „Blue Glass Man“, „Found You“, „Today And Tonorrow“, „One From The OtherSide“, „The Thought Of Living“, „Killed For Less“,) nebo „Building“ (1996, např. Different Times“, „No Man´s Land“, „Everyone“, „Leia“, „Building“, „Wondering Time“). Fakt pěkný věci.

Losangelské Grant Lee Buffalo vedl zpěvák a kytarista Grant-Lee Phillips, přičemž se představili zvláštní kombinací grunge, paisley underground a ostrovních kytarovek (zde nejvíce asi vliv U2). Z desek jsou známy „Fuzzy“ (1993, např. „Grace“, „America Snoring“, „Jupiter And Teardrop“, „The Hook“), „Mighty Joe Moon“ (1994, songy „Happiness“, „Lone Star Song“, „Rock Ages“, „Sing Along“) a „Jubilee“ (1998, hit „Truly, Truly“, dále např. „Seconds“, „Change Your Tune“, „Fine How´d Ya Do“, „Come To Mama, She Say“). Něco podobného – tedy mix kytarovek a grunge - hrála i hollywoodské parta Dogstar, která vešla ve známost snad jen tím, že post baskytaristy a backvokalisty v ní zastával známý filmový herec Keanu Reeves. Asi takhle – ono to vůbec nebylo muzikantsky špatné, problém tkvěl v tom, že podobných skupin bylo v té době poněkud přehršel. Do milénia „psí hvězda“ vydala jedno album s názvem „Our Little Visionary“ (1996, např. „Nobody Home“, „History Light“, „Honesty Anyway“, „Goodbye“, „And I Pray“). 

Losangeleská opilecká, psychedelicky hardrocková kapela Blind Melon by toho možná také dokázala víc, jenomže ji postihla tragédie, když v roce 1995 zemřel na předávkování její zpěvák Shannon Hoon. Občas měla tak ulítlé nápady (propojení odlišných stylů v jednom songu, netradiční vokální harmonie), že ji mnozí kritici řadí i do škatule crossoveru. Vedle andersonovsky vysoko zpívajícího Hoona byli dalšími důležitými figurami ve skupině ještě kytarista a klávesista Roger Stevens a baskytarista, flétnista a backvokalista Brad Smith. Zkuste výborné desky „Blind Melon“ (1992, hity „Tones Of Home“, „No Rain“, dále např.„Soak The Sin“, „Paper Scratcher“, „Dear Ol´ Dad“, „Deserted“) a „Soup“ (1995, např. „Galaxie“, „Toes Across The Floor“, „Dumptruck“, „St. Andrew´s Fall“, „Lemonade“). Po Hoonově smrti „slepej meloun“ pokračoval dál a výsledkem bylo album „Nico“ (1996, např. „Soul One“, „Soup“, „Glitch“, „Pull“), které bylo slepencem různých nahrávek ze začátku nineties i z pětadevadesátého. Komerčně propadlo. Skupina působila ještě asi tři roky a rozešla se.

Trio z LA Eleven tvořili skladatelé Alain Johanes (voc, g), Natasha Schneider (voc, ks, left-hand bass) a ex-člen Red Hotů, bubeník Jack Irons. Ten také dodával kapele onen těžký hutný rytmický spodek – samotná muzika pak spolkla vlivy hard-rocku, grunge, crossoveru a funku. „Jedenáctka“ debutovala albem „Awake In A Dream“ (1991, např. „Rainbow´s End“, „Learning To Be“, „All Together“, „Before Your Eyes“), přičemž píseň „Break The Spell“ z něj se objevila na soundtracku ke sci-fi filmu „Freejack“. V roce 1993 vznikla eponymní dvojka „Eleven“ (např. „Let Down /Let Out, Laughed At/“, „Crash Today“, „Reach Out“, „Ava Tar“), o dva roky později už bez Ironse trojka „Thunk“ (1995, např. „Why“, „Seasick Of You“, „Damned“, „Tomorrow Speaks“).

S určitým přimhouřením obou očí by sem šla zařadit také výborná skupina Weezer  z Los Angeles – hrála melodické songy ovšem postavené na tvrdé kytaře, něco mezi Nirvanou , Sonic Youth  a Cars . V polovině devadesátek se stala velmi oblíbenou atrakcí alternativní scény z toho důvodu, že její klipy velmi zabodovaly na zcela komerční MTV. Vedl jí talentovaný newyorský zpěvák, kytarista, klávesista a hráč na foukací harmoniku  Rivers Cuomo, dalšími členy byli  Patrick Wilson (ds, bvoc, ks, g), Matt Sharp (bg, bvoc) a Jason Cropper (g, bvoc), jehož záhy vystřídal Brian Bell (g, ks, harm, bvoc).  Prosadila se hned prvním eponymním albem  „Weezer“, které bylo multiplatinové (1994, hit „Buddy Holly“, dále např. Undone – The Sweater Song“, „The World Has Turned And Left Me Here“, „My Name Is Jonas“, „Say It Ain´t So“, „In The Garage“). Dvojka „Pinkerton“ (1996, „divný“ hit „El Sorcho“, dále např. „Getchoo“, „No Other One“, „Falling For You“, „Pink Triangle“, „Across The Sea“) se naopak stala kvůli svému názvu předmětem soudního sporu se společností Pinkerton Securities Of Encino, která skupinu žalovala pro zneužití obchodní známky. Weezer sice soud vyhráli, ale pozdržení vydání desky velmi ovlivnilo její prodeje, které spadly z oněch platinových nadoblačných výšin debutu. Album se ovšem později pravidelně umísťovalo mezi stovkou nejlepších alb 90.let.

Ex-Berlíňané, baskytarista a zpěvák John Crawford, plus bubeník Rob Brill se spojili s kytaristou Markem Christianem a v LA založili skupinu The Big F, jakousi fúzi mezi alternative rockem a hardrockem. V roce 1989 jim vyšlo eponymní LP „The Big F“ (např. „Kill The Ciowboy“, „Doctor Vine“, „Why“, „Alpert Tango“, „Good God“), ve dvaadevadesátém to byla deska „Is“ (1992/1993, např. „Patience Peregrine“, „Wicked Thing“, „Fefofi“, „Way Low To Be Low“, „Idiot Kid Heads Out“) Obě alba byla vcelku kvalitní, měla dobré kritiky, ale neprodávala se tak, jaké bylo očekávání. Následoval berlínský scénář – členové „velkého eFka“ se pohádali a rozešli.

Zvláštní kapitolou americké nezávislé scény jsou losangelsští Failure, u nichž byli hlavními hybateli a skladateli Ken Andrews (voc, g, bg) a Greg Edwards (bg, g, ks, perc); bubeníci se pak album od alba střídali. Hudebně se jednalo o mix grunge, hardcore, noise, ovšem to vše posazené na (brit-popově) silných melodiích a hodně kritických, drogových a depresivních textech. Přitom to byla jedna z těch kapel, které byly víceméně ignorovány publikem (v podstatě je dodnes mnoho lidí ani moc nezná), ale byly hodně obdivovány muzikanty z jiných souborů. Že by za tím stál ten důvod, že Andrews byl známý a úspěšný producent? Ťažko povedať. První album „Comfort“ (1992, např. „Screen Man“, „Salt Wound“, „Something“, „Submission“) bylo víceméně průměrné, ovšem taková deska „Magnified“ už byla vynikající (1994, např. „Undone“, „Frogs“, „Bernie“, „Empty Friend“, „Small Crimes“, „Wet Gravity“). Následné album „Fantastic Planet“ bylo také velmi dobré, ale poněkud ho srážela jeho přílišná délka (1996, např. „Saturday Saviour“, „Dirty Blue Balloons“, „Stuck On You“, „Pitful“, „Smoking Umbrellas“, „Daylight“). V roce 1997 se ovšem kapela rozešla, neboť se Andrews rozhodl naplno věnovat svým producentským aktivitám.

Špinavé grungeové kytary byly slyšet i na nahrávkách kanadské skupiny Artificial Joy Club. Nad nimi i v nich pak linul se výrazný hlas zpěvačky, která si říkala Sal (vl. jm. Louise Reny). Asi někde mezi PJ Harvey, Garbage, Hole a zfetovanou Alanis. Album „Melt“ z roku 1997 vřele doporučuji (songy jako „Psychic Man“, „Sick & Beautiful“, „Spaceman“, „No Shame“, „Skywriting“). Jinak Sal měla před AJC partu Sal´s Birdland, která hudebně zněla dost podobně (no ještě bych tam přidal co inspirační zdroj [artist:ID=4153|text=L7]). Pokuste se ověřit na desce „Nude Photos Inside“ (1995, např. „Love Is Groovy“, „I´m Not Like Madonna“, „So Fucking Happy“, „Should Have Been A Man“, „California Au Revoir“).

Oregonská lo-fi kapela Dandy Warhols, jíž vedl zpěvák Courtney Taylor-Taylor, to měla hozené do garážového zvuku kytary (se všemi těmi hluky, echy, pazvuky a skřípoty) a nad něj se pokoušela nasazovat zasněný, občas sborový vokál. První deska se jmenovala „Dandy Rule, OK?“ (1995, např. „The Dandy Warhols TV Theme Song“, „Ride“, „Nothin To Do“, „Nothing /Lifestyle Of A Tortured Artist For Sale/“), druhá, známější zase „…The Dandy Warhols Come Down“ (1997, např. „Not If You Were The Last Junkie On Earth“, „Every Day Should Be A Holiday“, „Boys Better“, „Hard On For Jesus“). Soubor alternativci ctěn, nicméně průměr. Další lo-fi kapela Guided By Voices pocházela z Daytonu (Ohio) a hlavními figurami v ní byli Robert Pollard (voc, g, ds), Jim Pollard (g) a Tobin Sprout (bg, voc). Než se o ní v polovině 90.let začalo mluvit, svými krátkými songy s neučesaným, garážovým zvukem, nad nímž občas zněly téměř beatlesovské melodie, trápila posluchače už léta. Vše vyšlo až s deskami „Bee Thousand“ (1994, např. „Echos Myron“, „Smothered In Hugs“, „Hardcore UFO´s“, „Buzzards And Dreadful Crows“) a „Alien Lanes“ (1995, hit „Motorway“, dále např. „Watch Me Jumpstart“, „Striped White Jets“, „As We Go Up, We Go Down“, „A Salty Salute“) a „Tonics And Twisted Chasers“ (1996, např. „My Thoughts Are A Gas“, „Girl From The Sun“, „Unbaited Vicar Of Scorched Earth“, „The Top Chick´s Silver Chord“, „158 Years Of Beautiful Sex“). Něco Byrds, něco barrettovské psychedelie, něco folku, něco britského post-punku a indie kapel, něco noisového HC, něco NYC-alternativy a to celé dohromady občas lepší než Pavement.

V alternativě rockových Urge Overkill z Chicaga působili Nash Kato (voc, g), Eddie „King“ Roeser (g, bg, voc) a Blackie Onassis (ds, vl. jm. Johnny Rowan) a všichni si dodnes kapelu pamatují díky interpretaci songu „Girl, You´ll Be A Woman Soon“ (původně od N. Diamonda), který zazněl ve filmu „Pulp Fiction“ režiséra Quentina Tarantina (1994). Jenomže oni předtím udělali dvě vcelku slušné, hippíckými tématy prostoupené desky „Supersonic Storybook“ (1991, např. „Kids Are Insane“, „Candidate“, „Emmaline“, „What Is Artane?“, „Theme From Navajo“) a „Saturation“ (1993, songy „Sister Havana“, „Positive Bleeding“, „Bottle Of Fur“, „Dropout“, „Back On Me“) a potom nadprůměrný disk „Exit The Dragon“ (1995, např. „Somebody Else´s Body“, „The Break“, „View Of The Rain“, „This Is No Place“, „Tin Foil“). Jenom z nich prostě žádný song nezazněl ve filmu. Tak to halt chodí. A skupina to nakonec v sedmadevadesátém zapíchla.

Z Chicaga pocházela i smíšená skupina Veruca Salt, kterou vedly dvě holky: Nina Gordon  (voc, g) a Louise Post (voc, lg). Dalšími členy byli ještě bratr Niny Jim Shapiro (ds, g, bvoc) a Steve Lack (bg, g). Jednalo se o tvrdší rock s názvuky grunge s kvalitním dvojhlasým, občas šeptaným občas zvonivým zpěvem – něco mezi Breeders, Elastikou a Hole. Zkuste alba „American Thighs“ (1994, „All Hail Me“, „Number One Blind“, „Celebrate You“, „Victrola“, „Spiderman ´79“, „Get Back“) nebo „Eight Arms To Hold You“ (1997, hit „Volcano Girls“, dále např. „Shutterburg“, „Straight“, „Benjamin“, „Morning Sad“, „Loneliness Is Worse“). Poté se dala Nina na sólovou dráhu, zbytek kapely Louise vyměnila a v letech 1999-2000 s ní natočila třetí desku „Resolver“ (např. „Born Entertainer“, „Officially Dead“, „Only You Know“, „Wet Suit“, „Imperfectly“). Ostrá parta, pěkný věci. Zpěvačka a kytaristka Nina Gordon hned po odchodu z VS natočila v roce 1998 desku „Tonight And The Rest Of My Life“, která ale vyšla až o dva roky později (např. „Tonight And The Rest Of My Life“, „Now I Can Die“, „2003“, „Badway“, „New Year´s Eve“).

Také alternativci zvaní Wilco, které vedl zpěvák, kytarista a skladatel Jeff Tweedy, byli z Chicaga. Co k nim říct? Občas tvrdší bigbít, občas country-rock, občas folk-rock a tedy občas tvrdé kytary, občas akustické, občas piano. Tak nějak. Lepší si pustit nějakou jejich platňu, jako třeba „Being There“ (1996, hit „Outtasite /Outta Mind/“, dále např. „I Got You /At The End Of The Cenrury/“, „What´s The World Got In Store“, „Monday“, „Far Far Away“) nebo „Summerteeth“ (1999, např. „Can´t Stand It“, „Nothing´severgonnastandinmyway /Again/“, „How To Fight Loneliness“, „ELT“). Wilco pracovali tak nějak i mezinárodně - například natočili společnou desku s britským aktivistickým písničkářem Billy Braggem, s názvem „Mermaid Avenue“ (1998). Z Michiganu (západního) pocházela skupina The Verve Pipe, kterou vedl zpěvák, kytarista a skladatel Brian Vander Ark. Tak nějak stála uprostřed mezi alternativním rockem typu paisley underground a post-grunge, což si lze ověřit na albech „Pop Smear“ (1993, např. „Spoonful Of Sugar“, „What You Wanted“, „Pretty For You“, „Bullies On Vacation“, „Senator Speak“) nebo slušném „Villains“ (1996/1997, hity „The Freshman“, „Photograph“, dále např. „Villains“, „Cup Of Tea“, „Barely /If At All/“, „Drive You Mild“). Poslední předmileniální album „The Verve Pipe“ má již mírně sestupnou tendenci (1999, např. „Generations“, „Hero“, „Supergig“, „She Loves Everybody“, „In Between“).

A fakt už poslední lo-fi – projekt Smog zpěváka, kytaristy a hračičky Billa Callahana z Marylandu, neboli skutečné potvrzení klišé, že muziku lze dělat doma na koleně. Jedná se většinou o krátké fragmenty sice plné různého lomozu, ale nad tím všim se někdy objeví velice podmanivá melodie. Námatkou bych vybral alba „Julius Ceasar“ (1993, např. „Your Wedding“, „Chosen One“, „When The Power Goes Out“, „Stalled On The Tracks“), „Wild Love“ (1995, např. „Batysphere“, „Wild Love“, „Prince Alone In The Studio“, „It´s Raugh“) a výborná „Red Apple Falls“ (1997, např. „Ex-Con“, „I Was A Stranger“, „Red Apples“, „Red Apples Falls“, „Blood Red Bird“) a „Knock Knock“ (1998, např. „Held“, „River Guard“, „Hit The Ground Running“, „No Dancing“). 

Když už zmiňujeme nějaké ty filmy – na soundtracku z výše zmíněného zombíckého kousku „From Dusk Till Dawn“ se objevily i dva songy nebezpečného kalifornského latino-bigboše Tito & Tarantula z LA, který vedl zpěvák a kytarista Tito Larriva, bývalý předák punkových The Plugz. A protože písničky do filmu prosadil sám velký Quentin, asi nepřekvapí, že své debutové album soubor nazval „Tarantism“ (1997, hity „After Dark“, „Cucarachas Enojadas“, dále např. „Smiling Karen“, „Slippin & Slidin“, „Strange Face“). V kapele tehdy působili ještě Peter Atanasoff (g), Jennifer Condos (bg), Nick Vincent (ds, perc), Johnny „Vatos“ Hernandez (ds, perc) a Lyn Bertles (vln, mand, harm). V roce 1999 vyšla taktéž výbušná dvojka „Hungry Sally & Other Killer Lullabies“ (např. „Love In My Blood“, Slow Down“, „Clumsy Beautiful World“, „Bleeding Roses“, „When You Cry“). Fakt vostrý mexikánský hoši (a baby) s bouchačkama nízko u pasu, tak bacha na ně! Latinskoamerický původ má i tajemná zpěvačka a herečka Rebekah Del Rio ze San Diega. Svět o ní ví také prostřednictvím soundtracků k různým (alternativním) filmům, zejména pomileniálním. Tuší se, že už někdy v polovině 90. let nahrála debutové album „Nobody´s Angel“ (1994) s hity „Nobody´s Angel“ a „Llorando“, což je španělská verze hitu „Crying“ Roye Orbisona.

Mhmm… a to je asi tak vše k alternativní Americe.