Punk se k nám začal dostávat různými kanály tak cca dva roky po svém průlomu v Británii, tzn. někdy v roce 1978. Hudební publicisté se o něm dozvídali ze stránek zahraničních hudebních magazínů (Melody Maker, New Musical Express), které si nechali ze Západu posílat, teenageři z jim bližšího německého plátku pro mládež Bravo, kde se fotografie pankáčů začaly postupně objevovat.
Je zvláštní, že prvními skutečnými fanoušky této hudby nebyla ani tak mladá, školou povinná generace - nakonec k nahrávkám punku bylo tehdy obtížné se dostat, takže vlastně jeho hudbu vůbec neznala - ale "staří kozlové" našeho androše a alternativy, tzn. Karel Habal, Pepa Vondruška, Mejla Hlavsa nebo Mikoláš Chadima. Tito v průměru pětadvacátníci měli zaprvé větší možnosti si punkové nahrávky obstarat a za druhé je cokoliv, co se vymykalo tehdejším zakonzervovaným hudebním modelům (hard rock, jazz rock), přirozeně zajímalo.
Proto také aktivní Karel Habal (v té době manažér Classic Rock´n´roll Bandu, ve kterém působil i Chadima) nadšeně zprostředkovával a distribuoval cenné punkové desky, které přivezl z Anglie, všem, kdo o ně měli zájem a zároveň se stal největším propagátorem této hudby u nás.
Proto také hudební publicista Josef "Zub" Vlček už v květnu 1978 v rámci VI. Pražských jazzových dní připravil v Divadle hudby již zmíněnou přednášku o punk rocku, ve které vysvětlil, co to punk rock je a "o co mu jde".
Proto také bývalý člen undergroundové Umělé Hmoty Pepa Vondruška zvaný "Vaťák" shodil houni a v roce 1978 založil skupinu Dom, která byla jakýmsi neumělým spojením mezi tvorbou Velvet Underground a punkem. Ona ta syrovost a neučesanost punkových kapel v sobě totiž něco ze starých Velvetů měla.
Proto ve stejné době také Mikoláš Chadima využiv svého krátkého vojenského sestřihu, nasadil na oči úzké černé brýle, navlékl se do kožené bundy se spoustou placek, a nazkoušel se svou kapelou Extempore celý punkový program pecek od Wire, Generation X, Magazine, Stranglers, či Dr. Feelgood. Josef "Zub" Vlček o tomto programu, který byl poprvé uveden v sále U Zábranských v Karlíně v únoru 1979, napsal v knize Excentrici v přízemí: "Po komponovaném bloku ´Zabíjačka´, který v sobě ještě nesl prvky tehdy pomalu doznívajícího jazz-rocku a ´progresivního rocku sedmdesátých let´, přidala skupina několik přejatých skladeb tehdejších anglických módních oblíbenců Generation X, Stranglers, Dr. Feelgood a Wire. Ale pozor! Vše s českými texty. Vyprodaný sál to přijal s nadšením. Nebylo divu, akademická hudba ostatních pražských souborů už lezla veřejnosti krkem, a tady se naskytla příležitost začít znovu jako v hloubi šedesátých let - bez příkras, z energetické prapodstaty rocku. Texty slibovaly humor (někdy až černý a cynický), recesi, parodii. Bláznivost budiž krásná, krása křečovitá."
Existovaly samozřejmě i jiné cesty, jak se k punku dostat - velmi oblíbené tehdy byly například poslechové pořady Vlčkovy, Rejžkovy, byl to již zmiňovaný import časopisu Bravo do zemí českých. Kupříkladu základní punková osobnost naší scény, manažér teplických FPB Petr Růžička tvrdí, že někdy v roce 1976 nebo 1977 navštívil poslechový pořad Miloše Čuříka, který pustil první singl Damned, ovšem jenom jako takovou raritu, pikantní perličku.
Milan Jonšta, člen asi nejspíše první punkové české kapely Hlavy 2000, říká v seriálu Bigbítí: „Byl jsem v létě 1977 s rodičema v Jugoslávii, kde jsem si zakoupil německý časopis Bravo, tehdy ještě velmi tvrdý a tam jsem objevil fotografie Sex Pistols, Damned a Clash. Vypadali úplně jinak, byla to naprosto jiná rocková vizáž, než jaká tehdy letěla, protože ty skupiny byly ostřihaný nakrátko. Začal jsem se o ně zajímat, a když se mi ještě téhož roku dostaly do rukou jejich nahrávky, byl jsem v šoku. Kapely hrály jednoduše, 4-5 akordů, a bylo to tvrdé a zároveň melodické. Tehdy mě napadlo, že bysme to mohli vlastně zkusit taky. Okamžitě jsme založili kapelu a někdy v prosinci 1977 se konala v Havířově-Horakůvce první punková zábava.“ K uvedené citaci snad jednu krátkou poznámku - není jisté jestli se jednalo o rok 1977 nebo 1978.
Jisté je jen jedno - tyto první nesmělé impulsy vyprovokovaly zatím alespoň u několika jedinců zájem o úplně jiný druh hudby a úplně jiný životní styl.
V seriálu Bigbít hodnotili sedmdesátá léta, potažmo nástup punku, někteří naši hudebníci a kritici.
Například performer Milan Knížák celkem jasným příkladem ozřejmil společenskou situaci, která tehdy ve světě nastala: „V roce 1967 díky výpadku energie zhaslo v New Yorku světlo (mám pocit, že k onomu slavnému blackoutu došlo v listopadu 1965, ale v rámci kontextu je to vlastně fuk – pozn. autora). A lidé vyšli do ulic, radovali se, objímali, prostě mejdan, nádherná benátská noc. O 10 let později byl opět výpadek energie a New York prožil noc hrůzy - znásilnění, vraždy. Bylo to stejné město a vlastně i titíž lidé. Takže - s tím světem se něco za těch deset let stalo. Svět ztvrdnul a zdrsněl.“
Hudební publicista Jaromír Tůma vyprávěl o svém šoku z proměny tehdejších zahraničních hudebních magazínů: „Já jsem prostě nevěřil svým očím. Skoro z týdne na týden se v Melody Makeru vyměnily titulní strany. Místo našich oblíbenců Genesis nebo EL&P se tam objevila tahle šílená generace. Bylo to tak náhlé.“
Lou Fanánek Hagen (Tři Sestry) se zase vyjadřoval k tehdejším módním rockovým stylům: „Ten art rock nebo výboje jazz rocku a vůbec hudba těch let byla tak složitá a těžká, že bylo nepředstavitelný, abychom ji mohli hrát. S punkem najednou přišla jednoduchá muzika, kterou jsme sice podstatně hnusnějc a trochu po našem prostě hrát mohli.“
David Cajthaml (Energie G) naopak vyjádřil pocity teenagera, který tráví své období dospívání v realitě zakonzervovaného socialismu: „Punk bylo pro nás to jediný, co mělo nějak souvislost s tím světem, kterej nás vobklopoval.“