„Zněli jsme tak, jak jsme zněli. Protože Johnny neuměl zpívat a já neuměl hrát.“
Steve Jones (Sex Pistols)
„Rock je vždycky vzpourou nižších proti vyšším, slabších proti silnějším, outsiderů proti předem tipovaným vítězům, mladších proti starším,“ píše ve své studii Co je to punk rock publicista Josef „Zub“ Vlček (1978). Těžko lze tato slova vznést na příhodnější rockový směr než je právě punk. Samotné slovo „punk“ lze z angličtiny přeložit jako „prohnilý“, „ztrouchnivělý“ ale také třeba jako „neumětelský“. Tímto výrazem byl v minulosti označován i mladý člen nějaké mužské komunity (námořníci, vězni), který sloužil k sexuálnímu uspokojení ostatních. Od padesátých až do začátku sedmdesátých let 20. století se výraz používal pro označení mladistvého delikventa.
Po své přednášce o punk rocku v pražském Divadle hudby v květnu 1978 Vlček ve zpravodaji z Vl. PJD napsal „o co v pořadu o punku vlastně jde“: „Upozornit, že punk má svá opodstatnění, proč se zákonitě musel objevit. Vysvětlit, že přišel proto, že rock and roll už pod nánosem komplikovaných staveb ztrácel svou komunikační schopnost. Je anti-elitistický a žádná kapela nemá uzavřenou cestu ke slávě jen proto, že jí chybí nejdokonalejší zařízení. Říci těm mladším, že totéž (úpadková módní vlna, která brzy vyšumí – pozn. autora) se vykládalo před patnácti lety o Rolling Stones, před sedmnácti o Beatles a před pětadvaceti o Elvisu Presleyovi. Vždyť ta obnova jednoduché energie je určitou zákonitostí, s níž budeme muset i v budoucnu počítat. A to nejdůležitější – podívat se, jak souvisí celá ta rock-and-rollová resuscitace s momentálními společenskými podmínkami jinde ve světě.“ Vlček v tomto případě samozřejmě hovoří cíleně – má na mysli newyorskou a britskou punkovou generaci z poloviny 70. let.
Poprvé se totiž ve světě výraz „punk“ objevil v souvislosti s anglickými „mods“ skupinami typu The Who, Troggs, Kinks, Pretty Things, Yardbirds nebo Small Faces už v polovině 60. let. Mods byli ostří a extravagantní hoši, kteří pro ránu nešli daleko a zároveň hodně provokovali svými ohozy. A hudba modovských kapel zněla v počátcích jejich existence hodně neučesaně. Standardní výbavou těchto souborů byl drsný a syrový blues-rock´n´rollový sound, založený na „špinavém“ zvuku kytary a neúprosné dunivé rytmice, zahraný samozřejmě s „volume doprava“ a rámovaný divokým pódiovým projevem. Což jsou prakticky všechno základní aspekty punkové muziky.
Hlavně skladby The Who „My Generation“ a „Substitute“ byly mnohými pozdějšími punkovými kapelami citovány nejčastěji. Ve stejné době jako v Anglii se o punku začalo hovořit i za oceánem. Bohužel americké party inspirované právě britskými mods skupinami (říkalo se jim garage rockové) zůstaly – a mnohdy nezaslouženě - zapomenuté ležet na smetišti hudebních dějin. Jmenujme tedy alespoň některé: Seeds, ? And The Mysterians, Barbarians, Shadows Of Knight, Count Five, Sonics nebo 13th Floor Elevators. Existovala ale jedna slavná americká kapela té doby, které se sice označení „punk“ vyhnulo, přesto bývá označována za jednoho z jeho hlavních předchůdců, a to zejména co se týče zvukové stránky. Pocházela z New Yorku a jmenovala se Velvet Underground.
Podruhé se začalo o punku hovořit díky druhé generaci garage rocku, americkým kapelám přelomu 60. a 70. let pocházejícím z Detroitu, jimiž byly například MC 5, Grand Funk Railroad či Stooges. Ty už plně využívaly vynález P. Townshenda (The Who), krabičku zvanou booster, která přeměňovala čistý kytarový zvuk v plný, řezavý dlouhý tón (booster se stal oblíbeným hlavně u hardrockových skupin). Tyto kapely druhé „punkové“ vlny své koncerty odehrávaly v ještě větší zvukové intenzitě a i jejich pódiové vystupování bylo minimálně stejně divoké jako u souborů mods. Abychom měli v tomto ohledu jasno, stačí jmenovat třeba frontmana Stooges – nebyl jím nikdo jiný než Iggy Pop.
Tou nejdůležitější inspirací pro třetí, nejširší vlnu punku byli v Americe pouliční hippík David Peel se svým ujetým ansámblem, dále bývalý člen Velvet Underground Lou Reed, ulítlí glamrockeři New York Dolls, bostonští „velvetovci“ Jonathan Richman And The Modern Lovers, britský zpěvák David Bowie a již zmiňovaný řvoun detroitských Stooges Iggy Pop. Zejména onen posledně jmenovaný týpek, v té době heroinová troska (výchova Nico na něm byla hodně znát) se stal pro punkery téměř ikonou. Během existence, ale i po rozpadu Stooges jel Igáč tvrdě ve fetu a nebýt toho, že si ho pod svá křídla vzal Bowie, asi by na jehle zgebnul. David ho nejprve vytáhl z ústavu pro choromyslné, kam se Iggy dostal proto, že nebyl schopen kontrolovat svoje drogové stavy, a následně ho vzal na své turné k desce Station To Station. V roce 1976 se oba přestěhovali do Západního Berlína a zde Pop pod Bowieho dohledem (pomohl mu složit spoustu songů) natočil svá dvě důležitá alba „The Idiot“ (1977, např. „China Girl“, „Sister Midnight“, „Funtime“, „Baby“, „Dum Dum Boys“) a „Lust For Live“ (1977, hity „Lust For Life“, The Passenger“, dále např.„Sixteen“, „Success“, „Neighborhood Threat“, „Some Weird Sin“), která zásadně ovlivnila punkery i novovlňáky jak v Británii, tak v Americe.
Dalším nářezem sedmasedmdesátého pak byla Popova společná deska s kytaristou Jamesem Williamsonem "Kill City", kterou spolu natočili už v roce 1975 po rozpadu Stooges, právě v době Iggyho pobytu v blázinci – heroinem zničený umělec ji nazpívaval o víkendech, kdy měl povoleny vycházky (1977, např. songy „I Got Nothin´“, „Kill City“, „Johanna“, „Beyond The Law“, „Consolation Prizes“, „No Sense Of Crime“). No, a ve stejné době se Iggy spojil se členy Stooges (vlastně zase s Williamsonem) a natočil známý singl „I´m Sick Of You“/„Tight Pants“ (1977). Ceněné bylo i Popovo samostatné LP „New Values“ (1979, např. „Five Foot One“, „New Values“, „I´m Bored“, „Tell Me A Story“, „Angel“), a je zvláštní, že další LP „Soldier“ má také svou kvalitu, ale kritiky si ho zjevně moc nevážily (1979-80, např. „Knocking ´Em Down In The City“, „Dog Food“, „I Snub You“, „I´m A Conservative“, „Mr. Dynamite“). Tak to chodí. Jinak Iggy byl (a je dodnes) znám svým studeným rybím pohledem a vystupováním do půl těla svlečený, přičemž svou hubenou, šlachovitou tělesnou schránu nutí k různým gymnastickým eskapádám. Myslím, že si z něj vzal příklad ten vanhalenovský David Lee Roth a určitě celá generace hard core skupin.
Iggyho kytarista (a baskytarista) ze Stooges Ron Asheton si po rozpadu „nastrčenců“ postavil vlastní kapelu The New Order, která mastila cosi mezi hardrockem, punkem a rock´n´rollem. Z té doby zbylo jedno jediné album „The New Order“, sestavené z demáčů z let 1975 a 1976, přičemž vyšlo v sedmasedmdesátém (např. „Lucky Strike“, „Declaration Of War“, „Hollywood Holidays“, „Of Another World“, „Rock´n´Roll Soldiers“).
Bostonský písničkář Jonathan Richman si na začátku 70. let postavil kapelu The Modern Lovers, a společně s ní vytvářel jakýsi garážový, minimalistický bigbít, hodně inspirovaný zvukem Velvet Underground. Možná že právě tento umělec tvoří styčný bod mezi Reedem & spol. a tzv. newyorským street rockem (aka undergroundem, aka punkem), představovaný Patti Smith Group, Ramones či Talking Heads. U Richmana je ceněna zejména deska „The Modern Lovers“ (natočena v letech 1971-1972, vyšla až v roce 1976, písně „Roadrunner“, „Astral Plane“, „Government Center“, „She Cracked“, „Hospital“, „Pablo Picasso“). Jen malá poznámka: V TML začínal i budoucí talking head Jerry Harrison. Později, po přebudování kapely (již v počínající éře nové vlny a punku) Richman celý ansámbl pojmenoval Jonathan Richman and The Modern Lovers a z této doby bych připomněl eponymní album „Jonathan Richman and The Modern Lovers“ (1976, se songy „Lonely Financial Zone“, „New England“, „Rockin´ Shopping Center“, „Here Come The Martian Martians“). Z ještě pozdější doby je vcelku znám instrumentální hit „Egyptian Reggae“ (1977).
Ve stejné době, kdy Iggy Pop dlel v heroinové pasti a Modern Lovers se snažili vydat svoje již natočené album, se v New Yorku začalo formovat úzké společenství kapel, které ve svém vyjádření hledalo jiná stylová a myšlenková východiska, než jaká nabízely tehdy na výsluní se vyhřívající styly hard rock, art rock nebo jazz rock. Newyorským více záleželo na výrazu, autenticitě a na textu, než na nějaké instrumentální ekvilibristice či pěvecké preciznosti. Nebo na nesmírně vesmírných ohozech. Někteří nosili dlouhé vlasy, někteří byli nakrátko, a většinou vystupovali v tom, v čem normálně chodili. Chtěli do rocku vrátit touhu po prostém hraní. „Vždycky jsem doufal, že když mladý uviděj Ramones, napadne je, že to můžou zkusit taky. O to by taky mělo v rocku jít… Zato když jste sledovali hráče jako Jeff Beck nebo Jimi Hendrix, došlo vám, že byste museli cvičit 20 let, abyste to dokázali.“ (Johnny Ramone, dokument Seven Ages Of Rock, díl třetí). Své inspirace proto tito umělci hledali u amerických garážových kapel druhé poloviny sixties a samozřejmě u Velvetů. Útočištěm těchto nových amerických kapel se stal klub CBGB, který na Bowery otevřel hudební (countryový – sic!) nadšenec, o generaci starší Hilly Kristal. V polovině 70. let tu hrávala spousta dnes už legendárních jmen.
Kupříkladu Patti Smith Group s charismatickou básnířkou a zpěvačkou Patti Smith a Čechem Ivanem Kralem střídavě u baskytary a kytary (dále bvoc) byla nádherným příkladem dekadentního intelektuálního punku. Kapelu dále tvořili Lenny Kaye (g, bg, voc), Jay D. Daugherty (ds) a Richard Sohl (ks), kterého na čas vystřídal Bruce Brody (ks). Patti byla ve svých textech velice ovlivněna francouzskými „proklatými básníky“ zejména Rimbaudem (objevila ho při návštěvě Paříže v roce 1969), surrealisty, beatniky (Ginsbergem a nejvíc W. S. Burroughsem) a také tvorbou Boba Dylana a Jima Morrisona. A tak ani není divu, že byly velmi kontroverzní a provokativní (např. známý verš Ježíš zemřel za něčí hříchy / ale ne za moje). V muzice ji fascinovali především Rolling Stones. Samotná Group zpočátku vytvářela syrový, garážový rock, stojící někde mezi velvety, stouny, Doors a Stooges, později se objevily prvky reggae a šansonu. Tím vším pak pronikal někdy jakoby zlomený, někdy vzteklý, ale vždycky naléhavý hlas novodobé čarodějky Patti Smith. V dokumentu Seven Ages Of Rock o ní Viv Albertine, kytaristka The Slits říká: „Naprosto uchvacující – nejen ona, ale i všechno o čem zpívala, jakým způsobem prezentovala texty, ten volný tok slov, síla, vášeň, a současně totální naléhavost, až člověka napadlo – tohle je ono, na týhle desce (Horses – pozn. aut) je moje duše.“ Album Horses z pětasedmdesátého však také někteří kritici hodnotí jako jednu z nejdůležitějších desek sedmdesátých let.
Kapela měla přes Ivana Krale (bývalého kytaristu pražské skupiny Saze) svým způsobem napojení na tehdejší Československo, do kterého se ovšem on nemohl vrátit. Citlivá Patti toto chápala a snažila se mu v jeho smutcích pomoci – mj. s jeho doprovodem za zády přednesla báseň Františka Vaněčka „100 bodů“ na akci pro Amnesty International (1978), kterou vyjadřovala solidaritu s u nás zavíranými a perzekuovanými členy kapely a komunity Plastic People. Ale hlavně s Ivanem, který se jí navíc páčil jako muž neb ji připomínal jejího oblíbeného Keitha Richardse. Ivan Kral, který se do USA dostal v šestašedesátém přes svého otce, jenž pracoval v OSN, studoval na přelomu 60. a 70. let státní universitu, pracoval pro newyorskou pobočku beatlesovského labelu Apple, takže se mj. potkával s „brouky“, hrál v glam-rockové kapele Luger, a jelikož objevil newyorský klub CBGB s jeho podivným osazenstvem, začal všechny akce a kapely, které tu vystupovaly, točit na osmičkovou kameru. Krátce působil i jako kytarista v kapele zpěvačky Debbie Harry, ale jak na jedné akci slyšel básnířku Patti Smith („ta ženská byla originál“), okamžitě mu bylo jasné, že musí hrát s ní.
Jinak co se týče desek - za poslech určitě stojí všechna čtyři alba, která Patti Smith Group vydala, než se rozešla: „Horses“ (1975), „Radio Ethiopia“ (1976), „Easter“ (1978) a „Wave“ (1979). Z nejznámějších písní pak můžeme jmenovat „Gloria“ (napůl cover od Vana Morrisona, napůl Pattin text „Oath“), „Free Money“, „Redondo Beach“, „Land“, „Break It Up“, „Kimberley“, „Ask The Angels“, „Ain´t It Strange“, „Pissing In A River“, „Distant Fingers“, „Poppies“, „Till Victory“, „Rock´n´Roll Nigger“, „Because The Night“ (s hudbou Bruce Springsteena a Pattiným textem), „Ghost Dance“, „We Three“, „Privilege (Set Me Free)“ (cover – pův. interpretovaný Paulem Jonesem), „Frederick“, „Dancing Barefoot“, „Citizen Ship“, „Broken Flag“ či „So You Wanna Be A Rock´n´Roll Star“ (cover, pův. The Byrds). A pokud byste chtěli vidět Pattinu a její Group naživo, existuje záznam z jejich koncertu v Rockpalastu pod názvem „Live In Germany 1979“.
V roce 1979 Patti skupinu rozpustila a znovu obnovila nejprve na krátký čas na konci eighties a podruhé až v polovině devadesátých let. Jinak o Kralovi, Patti Smith Group a scéně okolo CBGB existuje zajímavý dokument „Ivan Kral – Dancing Barefoot“ (1994, režie Zdeněk Suchý).
V CBGB to také řezali „nejrychlejší punkeři na světě“ Ramones, neboli Dee Dee Ramone (vl.jm. Douglas G. Colvin) – bg, Johnny Ramone (vl. jm. John. W. Cummings) – g, Joey Ramone (vl. jm. Jeffrey R. Hyman) – voc, Tommy Ramone (vl. jm. Thomas Erdelyi) – ds, místo něj od roku 1978 Marky Ramone (vl. jm. Mark S. Bell, ex-Dust, ex-Richard Hell & The Voidoids) - ds. Dlouhovlasí hoši v černých kožených bundách a orvaných džínech se s tím vskutku nesrali; one-two-three-four a mastíme! Hudbu tvořily hlasité, krátké odpalovačky stojící na třech-čtyřech akordech. Texty s pár slovy a občas improvizované. Totální rockový minimalismus. Tvrdí se, že pokud nastala ta správná konstelace, tak na koncertě dokázali během hodiny vysmahnout 33 písniček! „Při Ramones jako bych strčil ruku do zásuvky. H – h – h – h – h – h!!!“ (John Savage, Seven Ages Of Rock, díl třetí). A ono, když jste třeba sledovali takového Dee Dee, tak jste měli pocit, že má v zásuvce snad každý úd. Kapela přitom vznikla ve čtyřiasedmdesátém v Queensu z klasických ztracenců, životních outsiderů. Proto 3-4 akordy, proto jednoduché, úletové texty. V o pár řádků výše zmíněném dokumentu Joey říká: „Psali jsme o tom, co jsme osobně zažívali a písničky znamenaly únik z frustrace, vybití vzteku, vypořádání se s pocitem lhostejnosti, izolace a vším dalším.“ Základní deskou je samozřejmě „Ramones“ (1976), pokládaná za první skutečné punkové album, taktéž dvojka „Leave Home“ (1977) a velmi oblíbená je i „Rocket To Russia“ (1977). Výborné jsou i desky „Road To Ruin“ a živák ze sedmasedmdesátého „It´s Alive“ (1979).
A nyní vzpomeňme několik hitů: „Blitzkrieg Bop“ (s nesmrtelným výkřikem „Hey ho, let´s go!“), „Judy Is A Punk“, „I Wanna Be Your Boyfriend“, „Now I Wanna Sniff Some Glue“, „I Don´t Wanna Go Down To The Basement“, „Loudmouth“, „Pinhead“ (té se u nás podle dalšího sloganu říkalo „Gabba Gabba Hey“), „Gimme Gimme Shock Treatment“, „Suzy Is A Headbanger“, „Now I Wanna Be A Good Boy“, „Cretin Hop“, „Sheena Is A Punk Rocker“, „Rockaway Beach“, „Surfin´ Bird“ (cover, pův. od The Trashmen), „Do You Wanna Dance“ (cover, pův. od Bobby Freemana) „I Don´t Care“, „I Wanna Be Sedated“, „I Wanted Everything“, „Bad Brain“, „I Don´t Want You“, I´m Against It“, „Rock´n´Roll High School“, „Chinese Rock“. Ramones si zahráli i ve filmu „Rock´n´Roll High School“ (1979). Co je ale nejdůležitější - během svého britského turné (1976) se stali téměř hlavní inspiraci pro anglický punk. Paradoxně - v Americe si jich všimli vlastně až na začátku osmdesátých let v souvislosti se zrodem scény hardcore (ale Amerika byla vždycky nevšímavá, pokud se jednalo o lůzry a ještě k tomu bez nafty). Shrnuto na závěr - kdykoliv byste chtěli cokoliv vědět o punku, pusťte si Ramones!
Skupinu Blondie vedl sice kytarista Chris Stein, ale pódiová i mediální prezentace byla postavena na půvabech blonďaté frontmanky Deborah Harry, jež se postupně stala sexy symbolem. Důležitou roli - a to zejména v celkovém zvuku - hrál i klávesista a backvokalista Jimmy Destri, přičemž dalšími hudebníky byli Clem Burke (ds, bvoc) a Gary Valentine (bg, g), kterého v sedmasedmdesátém vystřídal Frank Infante (bg, g, bvoc), o rok později ještě přišel Angličan Nigel Harrison (ex-Silverhead, ex-Nite City, bg). Kapela rychle přijala estetiku nové vlny a svůj původní, lehce punkový styl přeměnila pod vlivem věhlasného producenta Mike Chapmana v komerčně velmi úspěšnou kombinaci kytarového rocku a diskotékového popu s občasným příšmrncem reggae. Někdy byl jejich styl nazýván „podivně psychedelickým surf-punkem“. No, nevím, nevím… Každopádně to bylo jiskřivé, vzrušující, mírně dekadentní a z Debbie byli rozhodně všichni hotový.
Z alb zmiňme debut „Blondie“ (1976), dále „Plastic Letters“ (1977), „Parallel Lines (1978) a „Eat To The Beat“ (1979), z hitů „Denis“, „(I´m Always Touched By Your) Presence, Dear“, „Hanging On The Telephone“, „One Way Or Another“, „Heart Of Glass“, „Sunday Girl“, „Atomic“, „Dreaming“, „Call Me“, „The Tide Is High“, ze songů pak „X Offender“, „In The Flash“, „Rip Her To Shreds“, „Man Overboard“, „Fan Mail“, „Youth Nabbed As Sniper“, „Detroit 442“, „Picture This“, „Slow Motion“, „Union City Blue“, „Shayla“, „Europa“, „Angels On The Balcony“ či „War Child“ nebo „Island Of Lost Souls“. Určité zpestření a neobvyklost pak představovala písnička a zároveň jeden z největších hitů Blondie „Rapture“ (1980), v níž poprvé v historii bílá kapela do svého hudebního podkladu rapovala - Debbie byla k tomuto inspirována Grandmasterem Flashem & Furious Five. Alba Blondie z let 1978-1980 vykazovala platinové prodeje, jenže pak přestal být o kapelu zájem, neprodávaly se ani desky, a úspěšné nebylo ani americké turné. Stein navíc onemocněl, takže to kapela v roce 1982 zabalila. Comeback přišel až ve druhé polovině devadesátých let…
Po newyorském podzemí se někdy na začátku sedmdesátých let potloukali dva mladí básnici Tom Verlaine a Richard Hell. Asi dva roky spolu hráli v „stonesovské“ skupině Neon Boys, která se posléze po doplnění jednoho člena přejmenovala na Television. A právě glam-punkoví Television byli prvními z této nové newyorské scény, kdo začal hrát v CBGB. Tudíž se stali hlavním činitelem toho, v co se klub postupně proměnil a v čem nově příchozí publikum začalo jet. Svůj první set odehráli někdy v 1974 a jelikož majitel klubu Kristal o tomto garážovém bigbítu nic nevěděl, dokonce se starali o dramaturgii a vybírali další kapely, které se v CBGB objevily. Television působili v sestavě Tom Verlaine (voc, g), Richard Hell ((vl. jm. Richard L. Meyers - bg, voc), Richard Lloyd (g, voc) a Billy Ficca (ds). Samotný Hell pak o „televizní“ muzice mluví v dokumentu Seven Ages Of Rock: „Mělo to co dělat s agresivitou. Nechtěli jsme publikum potěšit. Hráli jsme psychotický skladby o tom, jak nám připadal okolní svět. Se špetkou lyriky, zato pořádně nahlas. Hodně fyzicky – intenzita do roztrhání těla.“ Ano, lyrika tam samozřejmě byla, hlavně v textech romantizujících New York.
Skupina měla našlápnuto, ale brzy se chytli bývalí přátelé Verlaine a Hell, kdo jako bude tým pánom hlavným, a Hell nakonec odešel. Místo něj se v partě objevil basák Fred Smith. Television prosluli jasným, trošku plačtivým hlasem zpěváka a kytaristy Toma Verlaina a velmi kvalitním debutovým albem „Television – Marquee Moon“ (1976/1977) s hity „See No Evil“, „Friction“, „Venus“, „Marquee Moon“, „Prove It“ a „Little Johnny Jewel“. Úspěšná – a to zejména v Anglii – byla i druhá deska „Adventure“ (1977/1978, např. „Glory“, „Foxhole“, „Careful“, „Ain´t That Nothin´“, „Days“). Televison zpodobňovali přímou reakci na glam – nechtěli se oblékat jako ženský, a sami o sobě říkali, že jsou „první kapela na světě s krátkými vlasy“. No, i když podle fotek… možná tak ze začátku… ovšem posléze… Ale vlastně v době mániček to asi opravdu byly krátké vlasy.
Po rozpadu Television pak jejich zpěvák a kytarista Tom Verlaine (vl. jm. Thomas Miller) natočil nějaká sólová alba, na nichž se to hemžilo novovlnným post-punkem a jeho kvalitními texty. Do konce seventies stihl natočit pouze svůj (velmi ceněný) debut, se kterým mu vypomohli „televizní“ basák Fred Smith a lidi od Pattiny (Jay Dee Daugherty, Bruce Body). Deska dostala obyčejný název: „Tom Verlaine“ (1979, např. „The Grip Of Love“, „Kingdom Come“, „Souvenir From A Dream“, „Breakin´ In My Heart“, „Last Night“, „Flash Lightning“).
Verlainův bývalý parťák Ríša Peklo zase založil punk kapelu Richard Hell & The Voidoids. Sám v ní zpíval a hrál na baskytaru, dalšími členy byli Ivan Julian (g, bvoc), Robert Quine (g, bvoc) a Marc Bell (ex-Dust, ds), přičemž mezi hudební vlivy možno počítat Stouny, Beatles, Dylana, Stooges, Velvety a americké garážové party typu Seeds. Voidoids nejprve vyrazili do boje s EP, obsahujícím mj. písně „Blank Generation“, „Another World“ a „You Gotta Lose“ (1976), aby pak natočili vynikající debutové album „Blank Generation“, obsahující i první dva uvedené songy z ono épéčka (1976/1977, dále ještě songy „Love Comes In Spurts“, „Liars Beware“, „Down At The Rock And Roll Club“, „Who Says?“). Kapela pak nějaký čas koncertovala, přičemž Bell odešel k Ramones, kde se proměnil v Marky Ramoneho. Sestava se pak různě proměňovala, jediný kdo Hellovi zůstal, byl Quine. S ním, Nauxem (g) a Fredem Maherem (ex-Massacre, ex-Material, ds) pak natočil studiovou závěrečnou Voidoids s názvem „Destiny Street“ (1982, např. „The Kid With The Replecable Head“, „Lowest Common Dominator“, „Time“, „Destiny Street“ plus cover „Going Going Gone“, pův. od Boba Dylana). Hell se pak věnoval zejména filmovému herectví, hrál například ve snímcích „Smithereens“ (1982), „Desperately Seeking Susan“ (1985), „No Picnic“ (1986), „What About Me“ (1993) atd. Robert Quine zůstal u muziky, působil třeba u Material, hrál s Lou Reedem, Johnem Zornem, Matthewem Sweetem či Lloydem Colem a mnoha dalšími.
Hell hrával krátký čas ještě v jedné partě, jíž vedl drogový šílenec a ochlasta, ex-New York Doll Johnny Thunders (vl. jm. John Anthony Genzale Jr. - voc, g). Ta se jmenovala The Heartbreakers (pouhá shoda jmen s kapelou Toma Pettyho) a bubnoval v ní další ex-NY-Doll Jerry Nolan, neboť s Johnnym odešli z New York Dolls společně, když v pětasedmdesátém soubor začal managovat budoucí punkový guru Malcolm McLaren. Sestavu pak doplňovali Walter Lure (voc, g) a Hella nahradivší Billy Rath (bg). Thunders i Nolan si nicméně z bývalé kapely vzali sebou závislost na heroinu, a podle toho také jejich následná hudební kariéra vypadala. Kapela však šlapala výborně a kromě jiného se vedle Ramones stala další newyorskou partou, která si zahrála v Británii, kterýžto čin určitě zásadním způsobem přispěl k rozvoji anglického punku. JT&H totiž vyjeli na společné „Anarchy Tour“ se Sex Pistols.
Problém ovšem tkvěl ve feťáctví všech zúčastněných, takže band chvilku existoval a pak zase nikoliv. Rozhodně ale první období (1975-77) bývá všeobecně pokládáno za nejlepší - po něm to ovšem zabalili Nolan (nelíbil se mu zvuk LP, které natočili – viz. níže) a Johnny (ten zase myslel na sólovou dráhu). Od Johnnyho a jeho veselých chlapců zkuste desky „L.A.M.F.“ (1977, např. „Born To Lose“, „Baby Talk“, „One Track Mind“, „I Wanna Be Loved“, „I Love You“, cover dávného motownského hitu „Do You Love Me“ plus klasika Chinese Rock“, původně od Ramones a R.Hella), která byla natočena v Anglii právě v onom prvním období před rozpadem, a živák „Live At Max´s Kansas City“ (1979), který naopak vznikl už s Ty Styxem za bicími. V mezidobí vydal Johnny pod svým pseudonymem punk´n´roll´n´blues desku „So Alone“ (1978, např. „You Can´t Put Your Arms Round A Memory“, „Leave Me Alone“, „London Boys“,„Downtown“ plus instrumental. cover „Pipeline“, pův. od The Chantays, v reedici ještě „Dead Or Alive“).
Dalšími punkery, občas hrajícími v klubu CBGB byli Dead Boys, z Clevelandu do N.Y. přišedší formace, která ovšem vydržela fungovat jen krátce, a to v letech 1976-1979. Vedl ji zpěvák Stiv Bators, dalšími členy byli Cheetah Chrome (lg), Jimmy Zero (rg), Jeff Magnum (bg) a Johnny Blitz (ds). Hrála ostrý, občas „ramonesovský“, občas „pistolácký“ bigbít, a byla známa svými skandálními koncerty, na nichž hojně využívala oplzlých a vulgárních gest. Natočila kvalitní LP „Young, Loud And Snotty“ (1977, songy „Sonic Reducer“, „All This And More“, „What Love Is“, „I Need Lunch“, „High Tension Wire“) a „We Have Come For Your Children“ (1978, např. „I Don´t Wanna Be No Catholic Boy“, „Flame Thrower Love“, „Big City“, „Ain´t It Fun“, plus cover „Tell Me“, pův. od Rolling Stones). Skupinu ovšem následně rozložily drogy a na vině je i tlak gramolabelu, který ji nutil hrát něco jiného než punk. Nicméně v roce 1981, dva roky po po rozpadu kapely, vyšel ještě zcela punkový živák „Night Of The Living Dead Boys“. Divoký, drsný, strhující. Stiv Bators v tom samém roce založil s Brianem Jamesem z Damned partu The Lords Of The New Church. V roce 1990 zemřel v Paříži, když ho srazil taxík.
Patřili sem i Mumps, vtipný punk-new-wave band Kristiana Hoffmana (ks) a Lancyho Louda (voc), který nakonec zůstal zcela zapomenut – i přesto, že mu fandil sám Andy Warhol. Zůstalo po něm jen pár singlů se songy jako „Crocodile Tears“, „I Like To Be Clean“, „Rock & Roll This, Rock & Roll That“, „Just Look, Don´t Touch“ a „Not Again“. S CBGB jsou spojováni i Cramps, psychedelická rockabilly parta, zpěváka Luxe Interiora (taktéž pocházejícího někde z Ohia) a kytaristky Kristy „Poison Ivy“ Wallace, původem z Kalifornie. Průměrní Cramps vešli ve známost snad jen účastí ve filmu „Foreigner“ (1976) a svojí inklinací k praktikám voodoo. První singly vydali v roce 1978 („Surfin´ Bird“, „Human Fly“) a pokud už ku poslechu nějaké to LP, tak snad jako ukázku možná první dvě: „Songs The Lord Taught Us“ (1980, např. „TV Set“, „Strychnine“, „I Was ATeenage Werewolf“, „Zombie Dance“, „Sunglasses After Dark“) a „Psychedelic Jungle“ (1981, např. „Caveman“ plus covery „The Crusher“, pův. od Boba Nolana, „Goo Goo Muck“ pův. od Ronnie Cook & The Gaylads, „Green Fuz“ pův. od Randy Alvey & The Green Fuzz). Později, v polovině osmé dekády, se prosadili v Anglii.
Na ostrovech se dařilo i newyorské pub-rockové a novovlnné skupině Mink DeVille, jíž vedl zpěvák a kytarista Willy DeVille a která eklekticky míchala všechno, co jí napadlo (rock, rhythm&blues, soul, salsu atd.) s důrazem na muziku padesátých let. Úspěšné bylo zejména první, eponymní album „Mink DeVille“ občas nazývané „Cabretta“ (1977, hit „Spanish Stroll“, dále např. „She´s So Tough“, „Gunslinger“, „Cadillac Walk“, „One Way Street“). Jakžtakž dobře zněla dvojka „Return To Magenta“ (1978, např. písně „Soul Twist“, „Just Your Friends“, „Confidence To Kill“, „Guardian Angel“), a je možné uvést i třetí LP „Le Chat Bleu“ (1980, např. „This Must Be The Night“, „Lipstick Traces“, „Heaven Stood Still“, „That World Outside“). Pěkné věci DeVille vymýšlel i na začátku další dekády…
Někde mezi punkem, blues a rock´n´rollem se pohyboval transsexuální newyorský zpěvák Wayne County (vl. jm. Wayne Rogers, původem z Georgie). Začínal jako divadelník, přes herectví se znal s Patti Smith, pohyboval se ve Warholově okruhu a hrál v protopunkové kapele Queen Elizabeth, která ovlivnila i samotného Bowieho. Circa v polovině 70.let s další partou The Backstreet Boys hrával mj. v CBGB a natočil i první singly z nichž je nejznámější „Max´s Kansas City“ (1976) a objevil se ve filmu Amose Poea a Ivana Krale „Blank Generation“ (1976). I Wayne County se posléze (v roce 1977) vypravil do Velké Británie, kde si postavil kapelu The Electric Chairs, s níž udělal několik nahrávek, kupříkladu „Fuck Off“(1977), „Eddie & Sheena“, „Rock´n´Roll Cleopatra“, „Stuck On You“, „Paranoia Paradise“, „Bad In Bed“ (všechny 1978), z nichž většina z nich se objevila na shrnujícím albu „The Electric Chairs“. Z roku 1978 pochází i další LP „elektrických křesel“ „Storm The Gates Of Heaven“ (mj. „Cry Of Angels“, „Mr. Normal“, „Try To Get On The Radio“ plus cover „I Had Too Much To Dream Last Night“, pův. od The Electric Prunes). Z dalších songů bych upozornil ještě na „Wonder Woman“ a „Boy With The Stolen Face“. Wayne si pak zahrál v punkovém filmu „Jubilee“ (1978, režie Derek Jarman) a v roce 1980 se nechal přeoperovat na ženu a dále už vystupoval pod jménem Jayne County.
V CBGB často hrála i jedna z nejznámějších amerických novovlnných skupin vůbec - Talking Heads. V roce 1974 ji založili absolventi umělecké školy v Rhode Islandu, přičemž vedoucím byl zpěvák a kytarista David Byrne a dalšími členy byli ještě Tina Weymouth (bg, voc), a Chris Frantz (ds, ks). Po nějakém čase se všichni tři přestěhovali do New Yorku, kde začali hrát ve výše jmenovaném proslulém klubu. Na začátku sedmasedmdesátého byl pak do kapely přijat čtvrtý člen Jerry Harrison (ks, g, voc, ex-The Modern Lovers). Kapela svůj jednoduchý, na čisté kytaře stavěný punk (nebo spíše post-punk) kořenila stylem, který začal frčet o pár kilometrů níž ve Filadelfii – totiž diskem, čímž vlastně pro Ameriku objevila novou vlnu. Do této muziky pak hýkal Byrne svým nervózním a roztěkaným hlasem zvláštní, těžko uchopitelné texty. Jelikož syrový postpunk neměl v té době šanci se v Americe nějak prosadit, směřoval David „mluvící hlavy“ jednak směrem k experimentu, ale zároveň také k jemnému opuštění punkových vlivů. Skupina začala využívat elektroniku, hudebně pak vlivů funku a etnických prvků (reggae, africké polyrytmy). Byrne se následně stylizoval do role jakéhosi amerického černovlasého Bowieho.
Nejznámější písničkou ranného období je „Psycho Killer“ z desky „Talking Heads ´77“ (1977, dále např. „Pulled Up“, „Uh-Oh, Love Comes To Town“, „New Feeling“, „No Compassion“, „The Book I Read“). Z dalších výborných alb jmenujme „More Songs About Buildings And Food“ (1978, např. „Thank You For Sending Me An Angel“, „Girls Want To Be With The Girls“, „Artists Only“, „The Big Country“ plus cover „Take Me To The River“, pův. od Ala Greena), „Fear Of Music“ (1979, songy „Air“, „I Zimbra“, „Life During Wartime“, „Heaven“, „Cities“) a „Remain In Light“ (1980 hit „Once In A Lifetime“, dále např. „The Overload“, „Crossyed And Painless“, „Listening Wind“, „Houses In Motion“). Kapela vstoupila do eighties jako velmi respektovaná parta, aby se v nich nakonec po určitém zjemnění svého soundu dočkala i většího komerčního úspěchu.
Byrne často spolupracoval s Brianem Enem (už v rámci Talking Heads), přičemž jejich nejkvalitnějším počinem je zřejmě deska „My Life In The Bush Of Ghosts“ (1981, „America Is Waiting“, „Regiment“, „Mea Culpa“, „Help Me Somebody“). V pozdější tvorbě se šéf TH nechal velmi inspirovat world music. Boční projekt měli i Weymouthová s Frantzem, a to crazy kapelu Tom Tom Club (LP „Tom Tom Club“, 1981, hity „Genius Of Love“ a „Under The Boardwalk“ – cover Drifters, dále např. „Wordy Rappinghood“, „On, on, on, on…“) a také Jerry Harrison vydal elektronické LP „The Red And The Black“ (1981, např. „No More Reruns“, „Worlds In Collison“, „The Red Nights“). Jak si na tom samotní Talking Heads stáli v 80. letech jest možno přečíst si v textu „Mezi rockem a popem“.
Newyorská punková vlna byla ovšem až na výjimky (Ramones, Johnny Thunders) silně intelektuální a nikoliv chuligánská - proto se v tisku nejprve označovala jako newyorský undergroundový rock nebo jen „street rock“. Její umělci se věkově většinou blížili třicítce, a ve svých textech se nechávali inspirovat poezií francouzských „prokletých“ básníků Rimbauda, Verlaina, Baudelaira, ale také poezií beatnickou nebo texty Boba Dylana a Lou Reeda (modelovým příkladem je zpěvačka Patti Smith ). Lze tedy říci, že americký punk rock byl vlastně osobní vzpourou dekadentního intelektuála, oproti anglickému punk rocku, který se stal hudbou pracující třídy. Měl v sobě jen jakousi elegantní naštvanost, kdežto tam za oceánem – tam se jednalo o nenávistnou zuřivou vzpouru.
Anglický punk poloviny 70. let totiž vycházel z jiné myšlenkové roviny, jiné sociální oblasti a také z jiné věkové kategorie. UK punks byli většinou dělníci, pracovníci ve službách, středně-třídní squatteři nebo nezaměstnaní ve věku okolo dvacítky. Tedy věku, pro nějž je rebelie téměř povinností. A navíc ta příšerná doba! Jak už jsme si řekli, rockovou hudbu tehdy ovládli tzv. dinosauři, to znamená stadiónové kapely typu Rolling Stones, EL&P, Pink Floyd, Queen či Yes, sice kvalitní, ale zároveň hudebně příliš komplikované, navíc svým životním stylem i věkem průměrnému anglickému teenagerovi zcela vzdálené. „Vývoj začátku sedmdesátých let přinesl trend k plné profesionalizaci a k prosazování rocku spíše jako uměleckého projevu a jako show byznysu, než životního pocitu mladé generace,“ správně podotýkají Ivan Cafourek a Ivan Poledňák v Melodii (1988).
Když k tomu ještě přibereme fakt, že v té době Velká Británie procházela těžkou hospodářskou krizí, která zařídila zejména v sociální oblasti pořádný maglajz, pak nám dojde, že ony punkové slogany plné negace, beznaděje a vzteku, nebyly žádnou prázdnou proklamací. „Svým způsobem byl punk ranou pěstí konvenčním náladám britské společnosti. Nezapomeňme, že druhá polovina sedmdesátých let znamenala pro britskou politiku nástup konzervativní vlády pod vedením Margaret Thatcherové (od roku 1975 v čele konzervativní strany, od roku 1979 předsedkyně vlády) s razantním vymezením priorit středních vrstev, jejichž lnutí k tradicím a konformitě se staly snadným terčem pro rozzuřené masy mladých nezaměstnaných,“ píše poněkud marxisticky rozvášněně hudební publicista Morten v magazínu Živel, 2001. Do toho samozřejmě začalo promlouvat i zvyšující se rasové napětí mezi barevnými přistěhovalci z Karibiku, Afriky a Asie a tzv. „normální“ bílou konzervativní většinou, nezřídka podporovanou policejními složkami (např. SPG). V té době se znova vynořili také skinheads, ovšem již zcela v područí ultrapravičáků z Národní fronty a Britského hnutí. Jelikož spousta punkerů jela hodně v reggae, je jasné si představit, na čí stranu se přikláněla – to třeba ukázali členové The Clash během rasových bouří v Nothing Hillu v létě 1976, kde se střetli představitelé karibské menšiny s policií (song „White Riot“ je právě o tom). Navíc nácky a fízly nikdo z ježourů fakticky nemiloval.
Je také jisté, že velkou roli zde sehrála i přirozená revolta mládeže proti předchozí generaci. Punkeři se poflakovali po klubech a hospodách, kde, pokud zrovna nebyli na hadry, nadšeně aplaudovali pub rockovým kapelám, hrajícím jednoduchý ostrý rock, vycházející z britského rhythm&blues a rock´n´rollu.
Centrem těchto kapel se stal pochopitelně Londýn. Pub rock (neboli hospodský rock), tento přímý předchůdce punku, také přinesl některá vcelku známá jména. V South Endu na přelomu 60. a 70. let působila legendární skupina Legend zpěváka a kytaristy Mickey Juppa, která hrála zatím vcelku ještě tak nějak folk-blues-rockově. V té době vydala i několik alb, nejznámějšími písněmi té doby jsou „Heather On The Hill“, „City“, „Natural Gas“ „Twenty Carat Rocker“). První ostřejší partou, samozřejmě vycházející z módního hard rocku a Stounů (a trochu c&w), byli Brinsley Schwarz, pojmenovaní dle svého zpěváka a kytaristy. Ze známějších muzikantů v kapele ještě basoval a zpíval Nick Lowe. Oblíbenými songy byly např. písně „It´s Been So Long“, „Nervous On The Road“, „Mama Told Me Not Come“, „Small Town Big City“, „Everybody“, „(What´s So Funny ´Bout) Peace, Love And Understanding“.
Později se někteří členové kapely objevili v dalším pub-rocku Rumour (album „Max“, 1977, např. „Do Anything Till´ You Hear From Me“), který se stal doprovodnou kapelou zpěváka Grahama Parkera. Doporučovány jsou desky „Howlin´ Wind“ (1976, např. „Back To Schooldays“, „Howlin´ Wind“, „Soul Shoes“, „Silly Thing“), „Heat Treatment“ (1977, např. „That´s What They All Say“, „Pourin´ It All Out“, „Heat Treatment“), „Stick To Me“ (1977, např. písně „Stick To Me“, „Thunder And Rain“, „Soul And Ice“), EP „The Pink Parker“ (1977, např. „Hold Back The Night“, „/Let Me Get/ Sweet On You“) a live 2LP „Parkerilla“ (1978, mj. „Hey Lord, Don´t Ask Me Questions“). Nick Lowe, který měl v kapele mj. kytaristu Dave Edmundse, později zabodoval ceněnými alby „Jesus Of Cool“ (1978, např. „Music For Money“, „Little Hitler“, „I Love The Sound Of Breaking Glass“, „So It Goes“, „Halfway To Paradise“, „Heart Of The City“) a „Labour Of Lust“ (1979, hit „Cruel To Be Kind“, dále např. „Cracking Up“, „Switchboard Susan“, „Born Fighter“, „Love So Fine“). Ve stejné řadě jako Brinsley Schwartz stáli i Ducks Deluxe (navíc u nich Schwartz určitý čas zpíval a hrál na kytaru) – ti vycházeli vyloženě ze Stounů. Hlavními skladateli zde byli Nick Garvey (voc, bg, g) a Sean Tyla (voc, g), přičemž nejznámějšími výlisky byly LP „Ducks Deluxe“, 1975, např. „Coast To Coast“, „Fireball“, „Nervous Breakdown“, „Please, Please, Please“, „Don´t Mind Rockin´ Tonite“) a „Taxi To The Terminal Zone“ (1975, např. „Love´s Melody“, „Rio Grande“, „Cherry Pie“, „My My Music“). Dva členové DD, Garvey a Andy McMaster (voc, ks) pak v sedmasedmdesátém založili kapelu The Motors.
Dalším umělcem, hrajícím hospodskou muziku byl výtvarník a humorista Ian Dury. Nejprve celou první půli seventies hrával s kapelou Kilburn & And The High Roads, ale ta, přestože již měla našlápnuto k jakýms takýms úspěchům (předskakovala The Who), se nakonec vrátila do hospodských sálků a malých klubů a následně byla rozpuštěna. Nicméně Dury byl v hledáčku bývalých flojdích manažerů Andrewa Kinga a Petera Jennera a tak se dal dohromady s Blockheads (cosi jako „tupaňa“) kytaristy a skladatele Chaze Jankela. S touto skupinou také dobyl prvního úspěchu singlovkami „Sex And Drugs And Rock And Roll“ a „Sweet Gene Vincent“, přičemž ta druhá se objevila na výborném albu „New Boots And Panties!!“ (1977, kromě singlu ještě např. „Blockheads“, „Plaistow Patricia“, „Blackmail Man“, „I´m Partial To Your Abracadabra“). Ian Dury & The Blockheads ve svém bigboši spojovali prvky rocku, funku, reggae, music hallu, jazzu a frontmanovy texty byly takovými, řekněme „lyrickými obrázky z každodenního života“, prodchnuté humorem a ironií. Zpěvák sám vynikal drsným vychlastaným hlasem a bylo známo, že v soundu jeho kapel nikdy nechybělo piano.
Další velký úspěch měla kapela i s písničkami „What A Waste“ a (zejména) „Hit Me With Your Rhytm Stick“, zase přítomných pouze na singlech (1978). A také s new-wave-reggae albem „Do It Yourself“ (1979, např. „Dance Of The Screamers“, „Inbetweenies“, „Sink My Boats“, „Mischief“, „Waiting For Your Taxi“) a dalším SP s písní „Reasons To Be Cheerful, Part 3“, ve které Dury jako jeden z prvních v Anglii pionýrsky využívá výrazového prostředku zvaného rap (1979). Poté začal kytarista Jankel trochu fluktuovat (odcházel a zase přicházel), takže na albu „Laughter“ (1980, např. „Superman´s Big Sister“, „Fucking Ada“, „Manic Depresion /Jimi/“, „/Take Your Elbow Out Of Thw Soup/ You´re Sitting On The Chicken“ ) hrál na kytaru Wilko Johnson (ex-Dr.Feelgood). O rok později se v americké hitparádě objevil singl „Spasticus Autisticus“ (1981), nicméně v dvaaosmdesátém se Blockheads rozešli. Ian Dury pak pokračoval sólo, ale už to nějak nebylo ono…
Jednou z mála známějších pub-rockových skupin působících mimo Londýn byli manchesterští Sad Café, kteří kombinovali běžné rockové písničky se soulem, funkem a novou vlnou. Vcelku dobré album „Misplaced Ideals“ (1978, např. „Here Come The Clowns“, „Restless“, „Babylon“, „Black Rose“, „Run Home Girl“) se nechytlo, jakýs takýs úspěch měla deska „Facades“ a z ní vyňatý singl „Every Day Hurts“ (1979, dále např. „Take Me To The Future“, „Crazy Oyster“, „Angel“). Později mělo smutný kafe hitík „La-Di-Da“. Dalším mimolondýnským umělcem, blízkým Lowemu, Durymu nebo Costellovi byl i Wreckless Eric z jihoanglického Sussexu. V podstatě si udělal jméno singlem „/I´d Go The/ Whole Wide World“ (1977), který později vyšel na vcelku chválené eponymní desce „Wreckless Eric“ (1978, kromě zmíněného hitu ještě např. „Reconnez Cherie“, „Personal Hygiene“, „Waxworks“). Po desce „The Wonderful World Of Wreckless Eric“ (1978, např. „Walking On Surface Of The Moon“, „Take The Cash“, „Veronica“) o něj tak nějak přestal být zájem.
Inspirována The Who a MC 5 vyrazila v roce 1975 do klubů a knajp také hlučná skupina Eddie & The Hot Rods, která hrála ponejvíce v obsazení Barrie Masters (voc), Dave Higgs (g), Steve Nicol (ds), Paul Gray (bg) a určitý čas také Lew Lewis (harm). Pěknej mazec, hudební kvalitou se blížila níže uvedeným kolegům z ostrova. U „Eddieho a pekelně rychlejch kár“ vzbudila ohlas zejména SP „Writing On The Wall“/„Cruisin´ (In The Lincoln)“ (1976) a alba „Teenage Depression“ (1976, např. „Teenage Depression“, „All I Need Is Money“, „Why Can´t It Be“, „Been So Long“ plus cover „The Kids Are Alright“, pův. od The Who), „Life On The Line“ (1977, hit s vyloženě punkovým názvem „Do Anything You Want To Do“, dále např. „Quit This Town“, „Telephone Girl“, „Life On The Line“, „Schoolgirl Love“) a „Thriller“ (1979, např. „Power And The Glory“, „Echos“, „Media Messiahs“, „Take It Or Leave It“). Jen tak mimochodem, když už jsem to nakous´ - kapela pocházela z londýnské aglomerace Canvey Island při ústí řeky Temže. Stejně jako níže uvedení „feelgoodi“.
Za pravděpodobně nejslavnější a rozhodně jednu z nejlepších pub-rockových part kritici považují londýnské Dr. Feelgood (statečně ovšem reprezentovali Canvey Island). Ti v sestavě Wilko Johnson (g, voc), Lee Brilleaux (voc, harm, g), John B. Sparks (bg) a The Big Figure (ds) pálili od boku jednu rychlou rhythm&bluesárnu za druhou. Bigbít od podlahy jak má bejt. Uvedli se studiovkami „Down By The Jetty“ (1974) a „Malpractice“ (1975) nicméně slavnými je učinila jiná deska. V roce 1976 totiž natočili live-nářez „Stupidity“ (1976), hodně ovlivňující britskou punkovou scénu. Od té doby (už s novým kytaristou Johnem Gypie Mayo) se stali velkou atrakcí britských klubů a kapelou, na kterou punkýši nedají dopustit. Za zmínku stojí ještě studiovky „Be Seeing You“ (1977) a možná i „Private Practice“ (1978) a další živáky „As It Happens - Live!“ (1978) plus „On The Job“ (1981). Pre tých, ktorí to majú radi tak nejako všetko po kope, doporučuji kompilačku „Casebook“ (1981).
Z největších hitů nebo vůbec dobrých pecek lze jmenovat covery „Route 66“, „I Can Tell“, „Riot In Cell Block No.9“, „Boom Boom“, „Looking Back“, „As Long As The Price Is Right“, „That´s It, I Quit“ , „I´m A Hog For You Baby“ plus „Walking The Dog“, a dále pak kousky vlastní a kapelových producentů jako třeba „All Through The City“, „I´m Talking About You“, „She Does It Right“, „Roxette“, „Keep It Out Of Sight“, „Back In The Night“, „You Shouldn´t Call The Doctor“, „Sneakin´Suspicion“, „Lucky Seven“, „Down At The Doctors“, „Milk Or Alcohol“, „Night Time“, „Take A Trip“, „She´s A Wind Up“, „Baby Jane“, „Put Him Out Of Your Mind“, „Jumping From Love To Love“, „Best In The World“, „Drives Me Wild“ či „Pretty Face“. Kapela potom samozřejmě pokračovala v tom samém dál i v eighties, ale pro fanoušky víceméně skončila někdy okolo let 1982-83, kdy z původní sestavy zbyl jen zpěvák Lee Brilleaux. Ten se obklopil novým spoluhráči (za všechny lze jmenovat kytaristu Kevina Morrise) a táhl káru „doktora Pohody“ až do své smrti v roce 1994…
Jak jsme předznamenali, jmenované pub-rockové kapely (zejména Dr.Feelgood a Eddie & The Hot Rods) se staly největší inspirací právě se rodícího anglického punku. Ale pro přímý vznik ostrovního punku existuje ještě jedna a možná nejdůležitější inspirace – newyorská parta Ramones. V dubnu 1976 se dostalo do Londýna její první album a hned v červenci absolvovala turné po Británii. Ramones u britských muzikantů a fandů stylu dokázali vzbudit dojem, že jednoduchost hudby ostrých pub-rockerů a všech těch začínajících teenagerských punkerů není jen lokální londýnskou záležitostí. Že návrat k původnímu nekomplikovanému rock´n´rollu visí ve vzduchu, neboť totéž se děje i v Americe. Ať jdou „mahavishnovci“, „yesi“ a „floydi“ do háje! Vzniká nová vzpoura! Na druhé straně je ovšem nutné poznamenat, že punková vlna v USA měla jen velmi omezený dosah. Prakticky se jednalo o pár velkoměst na severovýchodě a v Kalifornii. Do důsledku řečeno - o nějakých Ramones nebo PSG v době vydání jejich zásadních desek (1975-78) nemělo dobře devět desetin amerických rockových fandů ani páru. Zato londýnští ježouři byli okamžitě v obraze. Ale uvědomme si, že jich také nebylo mnoho – těch ortodoxních mohlo být tak okolo dvou, tří stovek. Samotný rok 1976 se tedy v Anglii víceméně podobal lakmusovému papírku, kdy se zkoušelo, jestli tato nová extravagance a provokace vůbec projde. A prošla. Sice s potížemi, ale na druhé straně nabrala takový směr, jaký vůbec nikdo nepředpokládal.
Další inspirací pro britský punk byla samozřejmě móda. Pro punks bylo téměř nutností provokovat svým zjevem. Opovrhli dlouhými vlasy, formou protispolečenského protestu z konce 60. let, jíž už establishment jakž takž vstřebal, a vyrazili do boje proti konzumu šokující módou. S obarvenými ježoury, indiánskými číry neboli účesem zvaným „mohawk“, anti-make upem, co možná nejnesmyslnějším oblečením ze second handů (poloroztrhaná trička a košile, povolené úzké kravaty, kožené bundy, barevné kalhoty), a ve své době s neuvěřitelnými módními doplňky, které tvořily třeba řetězy ze splachovadel, visací zámky okolo krku, hákové kříže (ovšem jen coby pop artové ozdoby), sichrhajcky zapíchané v uších i v oděvech, placky s logy oblíbených kapel atd. Tedy z toho, co jim nabízela braková literatura, sci-fi filmy a horory, comicsy, pornografie.
Není bez zajímavosti, že u zrodu této punkové veteše stál londýnský obchod zvaný Let It Rock na Kings Road, který vedli návrhářka Vivienne Westwood a – budoucí punkový guru a byznysmen Malcolm McLaren. A další „náhoda“ – s krámem jim drahný čas pomáhal také jistý Bernie Rhodes, budoucí manažér Clash a prodávala v něm nějaká Chrissie Hynde, budoucí frontmanka Pretenders. Zpočátku (1.pol. 70.let) prodávali hadry pro rockandrollery a Teddy boys – v té době hodně frčelo retro fifties. Na zakázku dokonce vyráběli oblečení pro některé retro filmy, jako např. pro „That´ll Be The Day“ s Ringo Starrem a Davidem Essexem v hlavní roli. Už v roce 1972 ale odjel McLaren do New Yorku na jakýsi veletrh butiků či co, a tam mu učarovali glam rockoví New York Dolls. I jezdil do této megapole stále častěji, až se v pětasedmdesátém stal na krátký čas dokonce manažérem „dollů“ – přesto (a nebo právě proto) kapela zkrachovala a nakonec se rozpadla. Ale to už mezitím podnikavý Malcolm objevil jiné koně – navštívil slavný klub CBGB a tam uviděl Patti Smith Group a též skupinu zvanou Television. A z jejího basáka Richarda Hella zůstal úplně paf. Byl obrazem padlého, nádherně znuděného vagabunda, outsidera a rebela, v roztrhaných hadrech a ježkem na hlavě. Úplně jiný typ sex star, než preferovala doba.
V očích se McLarenovi rozsvítila kasa-cink – tímhle typem lidí tak zaplavit Londýn! Bylo to něco nového, neokoukaného, svěžího a pochopitelně pro byznys přínosného. Po svém návratu do Anglie obchod přejmenoval na Sex (sadomasochistické pomůcky aj.) a provokativnímu designu oblečení, které prodával, říkal „sex wear culture“. Jen tak mimochodem - spoustu jeho zákazníků tvořili bývalí fanoušci Davida Bowieho (jenž zrovna opustil úspěšný image svého Ziggy Stardusta), kteří hledali nový, provokativní styl. A McLaren byl člověk, který jim ho dokázal dát. V Sexu se v podstatě dali dohromady slavní Sex Pistols.
Středobodem londýnského punku se stal klub „100“. V něm se v září 1976 konal slavný dvoudenní fesťák, lapidárně nazvaný Punk Festival (mj. Sex Pistols, Clash, Damned, Buzzcocks, Vibrators, Siouxsie & The Banshees), jenž později kvůli rozflákané flašce, která zranila jednu dívku, ukončila policie. O dva měsíce později vyšel pistolácký singl „Anarchy In The U.K.“, v prosinci pak členové skupiny Sex Pistols ve slavném TV-interview zasypali nalitého moderátora Grundyho sprostými nadávkami – tehdy mohli televizní diváci slyšet z bedny v přímém přenosu poprvé kouzelné slůvko „shit“. To byl velice zásadní moment, od něhož se mnohé další vyloženě odvíjelo.
Oficiální struktury a média začaly proti Sex Pistols a potažmo proti veškerému punku tažení, které v lecčem připomínalo tuzemské tažení bolševika proti máničkám (zvláštní shodou okolností zrovna v té době u nás probíhal proces proti Plastikům). Tzv. loajální občané se nechali mediálně zpracovat natolik, že jejich nenávist k punks mnohdy vyústila i ve fyzická napadání. Kapelám byly rušeny koncerty, a na těch, které proběhly, došlo nezřídka k násilnostem, rvačkám a srážkám s policií a s policií a konzervativní mládeží.
Na druhé straně je třeba přiznat fakt, že samotní punks byli už z povahy věci také pěkní prudiči, takže fyzické střety občas vyvolali sami. Do let 1976-77 se dokonce přeneslo staré nepřátelství mezi Teddy Boys (v oblékání předchůdci Mods) a rockery. „Subkultura Teddy Boys měla v sedmdesátých letech kmenovou strukturu, byli to opilci, násilníci, všichni do jednoho z nuzných poměrů a velice konzervativní. Mnozí z nich byli muži středního věku, kteří vyrůstali na rock´n´rollu padesátých let. Jejich synové je v tom často následovali, jako by se jednalo o rodinnou firmu. Kultuře Teddy boys se dařilo v nemoderních předměstských čtvrtích jako Harrow a Croydon… V roce 1976 napětí mezi rockery (kožené bundy a Gene Vincent) a Teddy boys (edwardiánská saka a Elvis) vybuchlo na londýnském koncertě Billa Haleyho, který musel být přerušen. Došlo k mnoha rvačkám, které měly spoustu obětí.“ (Pat Gilbert, kniha Passion Is A Fashion, The Real Story Of The Clash /Clash - Smrt nebo sláva/) Punks ve svých potrhaných a pomalovaných kožených bundách do toho vstoupili jako děsivá mutace rockerů a vychlastané Teddy-tatíky dožírali na největší možnou míru.
Přes pronásledování a nálepku „nepřátel národa“ (a nebo právě proto) se o novou subkulturu začala zajímat spousta mladých lidí a samozřejmě hodně z nich to zkoušelo v nějaké té ostré rockové kapele. Tato dosud nejširší vlna punkových skupin zasáhla Anglii v letech 1977-78 a její kulturně-sociální důsledky pociťujeme a vídáme dodnes.
Než projedeme jednotlivé kapely, ještě citace z knihy Vacant: A Diary Of The Punk Years 1976-79 od Nilse Stevensona: „Punk byl podomácku dělanou revolucí: obrazoboreckou a zpustlou. Bylo to zřejmě poslední hnutí mládeže dělnické třídy. Koncem sedmdesátých let, ještě než začaly kultuře mládeže dominovat mocné korporace jako MTV a módní bible jako magazín Faces, punk odvrhl ekonomické a morální zábrany britské společnosti a stvořil antisvět, v němž novou estetiku určovaly bezcenné předměty: spínací špendlíky, pytle na odpadky a nedbale načmárané slogany na součástech oděvu. Povýšení všude se povalujících krámů na klenoty a slušivé ošacení útočilo na základy ekonomiky. Samotná tato ikonografie poukazovala na naprostý morální úpadek. Toto přehodnocení estetických standardů šlo v éře před AIDS ruku v ruce s volným přístupem k sexu a drogám a vážně podrývalo status quo doby.“
Nejdůležitějším představitelem anglického punk-rocku byli svěřenci prefíkaného manažéra Malcolma McLarena, londýnští Sex Pistols. Vznikli v roce 1975 v McLarenově butiku Sex na King´s Road. Big manipulátor dal nejprve dohromady několik týpků z ulice (mj. jistý Jones, jistý Cook, jistý Matlock) a vytvořil The Swankers, s cílem udělat z nich opravdovou „kapelu dělnické třídy“, jakýsi protipól pop-rockových Bay City Rollers. Aparát pro kapelu nakradl velmi zkušený zloděj Jones, který díky svým schopnostem víceméně měl - pokud by nevyšla kariéra hudebníka – o své budoucnosti jisto. Poté do party Matlock přivedl z hospody jednoho nevraživého a nenávistného fanouška Arsenalu, maníka s odbarveným ježourem a tričkem „I Hate Pink Floyd“ (jistý Rotten) a „sexuální pistole“ byly na světě. Pokud nepočítáme „před-pistolní“ období, tak základní sestava - Johnny Rotten (voc), Steve Jones (g, voc), Paul Cook (ds), Glen Matlock (bg) -, se měnila pouze jednou. To když ve druhé fázi krátké existence „pistolí“ (trvala asi dva a půl roku) vystřídala Matlocka punková ikona, baskytarista Sid Vicious, neustále se ksichtící heroinový princ s IQ poněkud pod rozlišovací schopnosti.
Kapela a její chování bylo naprosto šílené – jednalo se o jakousi programovou drsnost, která pochopitelně během koncertů přecházela v násilnosti. Například na jaře ´76 hráli v Marquee s Eddie And The Hot Rods. Publicista Pat Gilbert v knize Clash - Smrt nebo sláva píše: „Té noci (Sex Pistols) rozbili aparát hlavní kapely a prohlásili: ´Nejde nám o muziku, jde nám o chaos.´ Pistols byli už tehdy nebezpeční. Byli mladší než pub rockové kapely a díky svým vztahům s Malcolmem McLarenem dováděli do extrémů předměstskou módu z butiků. Lidé se v jejich přítomnosti cítili ohrožení.“ A dále: „Byli násilníci, nihilisti, arogantní elitáři, vyžívali se v negativismu, a pro změnu zjevně byli na speedu… Lydon jízlivě kvílel o tom, že necítí nic k nikomu, s výjimkou svého vzácného já. Pistols byli extravagantní a nebezpečná pouliční lůza. Frendíci z Mechanického pomeranče zapojení do reproduktorů.“
Sex Pistols vyrazili na steč se syrovým, velmi tvrdým, ostrým rockem, jakousi kombinací The Who, Ramones, New York Dolls a Detroit rocku. Rotten psal jednoduché úderné sloky, plné morbidností, jedovatých sarkasmů a vzteklých obžalob, doplňované sloganovitými refrény. Je zvláštní, že některé jeho texty byly inspirovány tím, co neprožil on sám, ale manažér McLaren v Paříži v roce 1968; velký Malcolm též obdivoval depresivní songy newyorské kapely Televison a šokující design jejího basáka Richarda Hella. Nicméně ony inspirující prvky – anarchie, vzpoura, revoluce, barikády, boj proti ustáleným strukturám – s anglickou realitou poloviny 70. let dosti souvisely. Kapela odehrála několik skandálních koncertů (některé dokonce pod krycími názvy), přičemž přímo „královskou“ provokací bylo vystoupení na lodi, plující po Temži, v den výroční korunovace královny Alžběty. Hoši ji na počest zazpívali „bůh ochraňuj královnu, fašistickej režim“. Bětuš z toho určitě měla radost.
Soubor zplodil dodnes nejslavnější punkové LP „Never Mind The Bollocks – Here´s The Sex Pistols“ (1977), obsahující nesmrtelné písničky jako „Anarchy In The U.K.“, „God Save The Queen“, „Holidays In The Sun“, „No Feelings“, „Bodies“, „Problems“, „Pretty Vacant“ či „EMI“. Toto album je vedle první desky Clash základním kamenem punk rocku a není bez zajímavosti, že známý obal Jamie Reida se stal i určitým grafickým vzorem pro celé punkové hnutí (a to zejména v použití vystřihovaných různých druhů tiskacího písma). Sex Pistols se rozešli během turné po USA v lednu 1978. Skupina se objevila i ve filmu, který se jmenoval – jak jinak - „Great Rock´n´Roll Swindle“ (1979, režie Julien Temple). Chlapci z něj nebyli dvakrát nadšeni, ve výsledku je totiž spíše o McLarenovi a jeho sebestřednosti – a aby taky ne, když do něj nasypal zlaťáčky. Film v soundtracku uvedl několik dalších pistoláckých perel - hity „Rock´n´Roll Swindle“ a „Silly Thing“, Jonesovu a Cookovu „Lonely Boy“, skočnou lidovku „Friggin´ In The Riggin´“, covery Cochranovy „C´mon Everybody“ a monkeesovského hitu „(I´m Your) Stepping Stone“ a samozřejmě Viciousovo zprznění populární sinatrovky „My Way“ (původně od Claude Francoise).
Zajímavý osud čekal členy pistolí také po rozpadu. Vicious se předávkoval herákem v devětasedmdesátém, když už měl předtím na triku obvinění z vraždy své milenky Nancy. Ostatní pokračovali v hudební dráze, přičemž nejlépe se vedlo Johnny Rottenovi, který pod svým občanským jménem Lydon založil kapelu [artist:ID=1838|text=Public Image Ltd.] (viz text o britské nové vlně). Krátkodechá byla naopak skupina Rich Kids, kterou zpunktoval basák a zpěvák Glen Matlock. Společně s ním v ní byli Midge Ure (voc, rg), Steve New (g, bvoc) a Rusty Egan (ds). Asi dva roky punkově hrála novou vlnu, přičemž po ní zbylo jedno lehce nadprůměrné LP „Ghosts of Princes in Towers” (1978, např. „Rich Kids”, „Marching Men“, „Ghost Of Princes In Towers“, „Hung On You“, „Cheap Emotions“). Po rozpadu Rich Kids se Matlock krátce objevil u Iggyho Popa, poté hrál v několika málo známých partách, a od devadesátek začal točit svá sólo alba. Dva z jeho spoluhráčů – Midge Ure a Rusty Egan se pak angažovali v začínajícím hnutí new romantics: první vstoupil do Ultravox, společně pak působili ve Visage.
Ex-pistoláči Steve Jones (voc, g) s Paulem Cookem (ds, bvoc) poté co se rozešli s McLarenem, založili punk-rockovou skupinu The Professionals: přičemž v té době (1980) vznikla nahrávka svižného, téměř „pistoláckého“ alba „The Professionals“, které ale bylo kvůli smluvním záležitostem vydáno až o 11 let později (1980/1991/1997, např. „Just Another Dream“, „1-2-3“, „Little Boys“, „Mad House“, „Mods, Skins, Punks“ v reedici ještě „Join The Pofessionals“). Místo toho jako jednička vyšla v podstatě „dvojka“, LP „I Didn´t See It Coming“, která je ale také pěkná (1981, např. „The Magnificent“, „Northern Slide“, „Kick Down The Door“, „All The Way“, „Payola“). Jones se po rozpadu „profesionálů“ stal asi na dva roky členem superskupiny Chequered Past, kterou vedl zpěvák Michael Des Barres (ex-Silverhead, ex-Detective), a poté hostoval u kohokoliv (mj. u Iggyho Popa) a natáčel i sólové desky.
V devadesátých letech se cca po dvaceti letech pistole (Rotten-Jones-Cook-Matlock) daly na jednu delší šňůru znovu dohromady, a režisér Julien Temple probral staré škatule s filmovými záběry kapely a sestříhal nový, tentokrát zaručeně „pravdivý“ příběh Sex Pistols, který vyšel pod názvem „The Filth And The Fury“.
Ale se Sex Pistols tu stáli v řadě ještě jiní: například silně levicový team londýnských travkohuličů a „středněvrstvých proletářů“ The Clash. Skupina hrála ve složení Joe Strummer (voc, g), Mick Jones (voc, g, shoda jmen s kytaristou Spooky Tooth a Foreigner), Paul Simonon (bg) a Terry Chimes (ds), kterého v roce 1977 vystřídal výborný bicman Nick „Topper“ Headon. Jako měly pistole svého McLarena, měli Clash svého manažéra Bernie Rhodese, který byl z podobného těsta jako Malcolm. Moc se o něm neví, ale pokud by vyšly nějaké „tajné dějiny punku“, určitě by v nich měl odstavec stejně velký jako McLaren. Dokázal v kapele vyvolat napětí, které ji pak hnalo jako motor dopředu – možná i proto byly její silnou stránkou výborné koncerty, které pochopitelně také mnohokrát končily bitkami a násilnostmi.
Ale její vnímaní punku jako hnutí se lišilo od mnoha příslušníků subkultury, kteří spatřovali to největší kouzlo v životní negaci a a destrukci pomocí chlastu a heroinu. Nesklouzávala ve svých písních k programovému nihilismu jako „pistole“, naopak coby levicově orientovaná skupina psala texty (Strummer) angažované, vyjadřující aktivní postoje ve vztahu ke společnosti, politice a kulturně-sociálnímu dění. A to i přestože některé názory na politickou situaci doma i ve světě nebyly prosty naivity. Hudebně nebyl punk-rock The Clash tak anarchistický jako u McLarenových svěřenců – kapela to sice hrnula slušně „garážově“, a Strummerovy rychlé a křečovité pohyby patří do učebnice punkových projevů na pódiu, ale měla výborné melodické nápady, Jones se ukazoval jako dobrý aranžér a navíc on a Strummer uměli na rozdíl od Rottena dobře zpívat (některé písničky svoji strukturou připomínají ranné Beatles, např. „Garageland“).
Hned první album „The Clash“ (1977) s hitovkami „Janie Jones“, „Remote Control“ „I´m So Bored With U.S.A.“, „White Riot“, „London Burning“, „Career Opportunities“ a zmíněnou „Garageland“ patří vedle „Never Mind The Bollocks…“ k základům punku. Na albu se objevila i první věc ovlivněná reggae – cover „Police & Thieves“, původně od Juniora Murvina. Na americké verzi desky, která vyšla o dva roky později je ještě song „I Fought The Law“ (cover, původně stařinka od Hollyho Crickets). The Clash po svém debutu pak ještě vydali některé další zdařilé singly („Complete Control“, „White Man In Hammersmith Palais“) a samozřejmě celá alba.
Dvojkou bylo to s názvem „Give ´Em Enough Rope“ (1978, např. „Tommy Gun“, „Safe European Home“, „English Civil War“, „Stay Free“, „All The Young Punks“), třetím v řadě bylo 2LP „London Calling“ (1979, písně „London Calling“, „The Guns Of Brixton“, „Lost In The Supermarket“, „Spanish Bombs“, „Train In Vain“, „Clampdown“ plus „Brand New Cadillac“ pův. od Vince Taylora), na němž se začínají objevovat vlivy reggae a ska v ještě větší míře než předtím. Šíře hudebního záběru se objevila na ambiciózním a megalomanském projektu trojalba (sic!) „Sandinista!“ (1980, mj. „The Magnificent Seven“, „Somebody Got Murdered“, „The Call Up“, „Charlie Don´t Surf“ včetně jazzové „Look Here“ a coveru „Police On My Back“, pův. od Equals). V roce 1980 se The Clash objevili i ve filmu „Rude Boy“ (režie Jack Hazan, David Mingay). V tomtéž čase napsali a zahráli hudební podklad pro album „Spirit Of St. Louis“ zpěvačky Ellen Foley (mj. „The Shuttered Palace“, „The Death Of Psychoanalyst Of Salvador Dalí“) a vstoupili na rozčvachtanou půdu osmdesátých let.
Pódiově agresivní punkové „nové růže“ The Damned jsou považováni za třetí nejdůležitější kapelu britského punku. V základní sestavě působili Dave Vanian (voc), Brian James (g), Captain Sensible (bg, ks, voc, ex-Johnny Moped) a Rat Scabies (ds). Přestože byla skupina věkovým průměrem mladší a vznikla (v řádu měsíců) o něco později než obě předchozí jmenované party, jako první vydala singl („New Rose“, 1976), a jako první vydala LP – klasické „Damned Damned Damned“ (1977, kromě singlovky ještě hit „I Feel Alright“, dále např. „Neat Neat Neat“, „So Messed Up“, „I Fall“, „See Her Tonight“). Odlišovala se od pistolí a Clash i soundem (velký vliv The Who a hard rocku – občas se využívalo i kytarových sól!!), vizáží (delší vlasy, vliv glitter-rocku), ale hlavně texty - humorný nadhled byl u programově nasraných punkerů skutečné novum. A ještě jednu perličku – nebudete tomu věřit, ale Damned byli oblíbenou kapelou kytarového mága Jimmyho Page z Led Zepp, tedy souboru, který reprezentoval poživačné hardrockové dinosaury, proti nimž se jak Damned, tak ostatní punks zcela jasně vymezovali.
Damned ale moc dlouho nevydrželi a rozpadli se. Poté se – už bez Briana Jamese - dali znovu dohromady: Vanian a Scabies zůstali na svém (zpěv a bicí), ale Captain Sensible již uzmul kytaru, a coby bassman a backvokalista posílil kolektiv Alsdair „Algy“ Ward (ex-The Saints). Po dvou letech ovšem Algy odešel založit si heavymetalový Tank, a tak ho v roce 1980 vystřídal Paul Gray (ex-Eddie & The Hot Rods). Zpočátku jim to i šlo, jako například na albu „Machine Gun Etiquette“ (1979, hity „Smash It Up“ a „Love Song“, dále např. „Machine Gun Etiquette“, „Looking At You“, „Plan 9 Channel 7“), nicméně byla na nich trošku znát jejich stylová nerozhodnost. Kupříkladu na přelomu dekád se Damned nadchli pro gothic rock a v tomto duchu nahráli 2LP „The Black Album“, jehož součásti je skladba „Curtain Cell“, déli 17 minut (1980, dále např. „Dr. Jekyll And Mr. Hyde“, „Wait For The Blackout“, „Drinking About My Baby“, „Hit Or Miss“, „History Of The World, Pt. 1“). Ovšem v tom samém čase měli náběh na hardrock a metal neb vydali singly „There Ain´t No Sanity Clause“ a cover „White Rabbit“ od Jefferson Airplane. Nakonec v průběhu osmdesátých let dle punkových fandů takzvaně „vyměkli“. A nejen podle nich. Když si poslechnete jejich komerčně nejúspěšnější album „Phantasmagoria“ (1985), uslyšíte jen jakýsi novoromanticko-gotický pop skloubený se Stouny. Takže pro punks opravdu - ble!
Mezi jednu z mála mimo-londýnských výjimek první generace punkových kapel patřili manchesterští Buzzcocks. Vedli je zpěvák a textař Howard Devoto (ten ale záhy odešel) a kytarista a zpěvák Pete Shelley (vl. jm. Peter C. McNeish), jenž se po Devotově odchodu stal frontmanem a vedoucím. Dalšími členy byli Steve Diggle (g, bg, voc), John Maher (ds) a později ještě Steve Garvey (bg). Mládenci hráli hlučně, rychle, kupodivu melodicky a ve své tvorbě byli ovlivněni newyorským undergroundem okolo CBGB, navíc Devoto psal výborné texty týkající se punkového outsiderství. „Ožralí ptáci“ měli na svědomí významné punkové singly „Spiral Scratch“, „Boredom“, „What Do I Get“, „Orgasm Addict“, „Love You More“, „Promises“ a „Ever Fallen In Love“ a alba „Another Music In A Different Kitchen“ (1977, např. Fast Cars“, „No Reply“, „I Don´t Mind“, „Love Battery“, „Autonomy“) a „Love Bites“ (1978, písně „Ever Fallen In Love“, „Just Lust“, „Sixteen Again“, „Walking Distance“, „Nostalgia“).
V případě obou alb už ale – jak bylo zmíněno - chyběl Devoto: po odchodu z Buzzcocks založil známé Magazine. Kapela samotná se po nahrání desek nacházela ve stádiu rozesrání: unavující turné, tlak hudebního průmyslu, chlast, acid, a nesmiřitelné vztahy (Shelley vs. Diggle) úspěšně signalizovaly její zánik. Kupodivu se vzchopila a dala ještě trojku „A Different Kind Of Tension“, která vůbec není špatná (1979, mj. „Paradise“, „You Say You Don´t Love Me“, „Mad, Mad Judy“, „I Don´t Know What To Do With My Life“, „Sitting Round At Home“), pěkný singl „Harmony In My Head“, a rozpadla se. Znovu do toho začala třískat od devětaosmdesátého.
Z Manchesteru pocházeli i Slaughter And The Dogs, vedení zpěvákem Wayne Barrettem a kytaristou Mickem Rossim. Byli ještě o rok starší než Buzzcocks, a měli velký vliv na rozvoj místní punkové scény. Fungovali cca do roku 1981 a mnoho toho po nich nezůstalo. Znám byl první singl „Cranked Up Really High“/„The Bitch“ (1977) a album „Dog Eat Dog Style“ (1978, např. „Boston Babies“, „Dame To Blame“, „Quick Joey Small“, „Where Have All The Boots Boys Gone“, „I´m Mad“) a pozdější singl Runaway“ (1979). V půli devadesátek se dala kapela znovu dohromady a její existence pokračovala i po milleniu.
Divá léta 1976-77 ale zplodila i další punk-rockové hlukaře: například ostře politickou partu UK Subs z Londýna, jíž vedl bývalý rhythm&bluesový zpěvák, kytarista a hráč na foukací harmoniku Charlie Harper (vl. jm. David Charles Perez), věkem dokonce starší i než intelektuální punks z New Yorku. Toho nový styl velmi zaujal, řečeno klasikem „mladými se obklopil“ a začal šít do všeho, co ho sralo. Hudebně to celé začalo dávat smysl, když v sedmasedmdesátém do kapely přišli kytarista Nicky Garratt a basák a zpěvák Paul Slack, kteří v ní vydrželi po celé úvodní období (kuriózně později skupina proslula tím, že se ji na všech postech měnili hudebníci rychlostí blesku). UK Subs se na konci seventies uvedli divokými alby„Another Kind Of Blues“ (1979, hity „C.I.D“, „I Live In My Car“, „Tomorrow´s Girls“, „Stranglehold“, „I Couldn´t You“) a „Brand New Age“ (1980, songy „Warhead“, „Teenage“, „Organized Crime“, „Emotional Blackmail“, „Rat Race“) včetně převzaté singlovky „She´s Not There“ (1979, pův. od Zombies). Mezi punkovými fans je velmi oblíbenou deskou i živák „Crash Course“ (1980). UK Subs je jedna z mála kapel let 1976-77, která funguje prakticky dodnes a pro mladší ježoury představuje dokonce větší legendu než pistole či Damned.
Dodnes hrají i londýnští The Vibrators, kde byl hlavní figurou zpěvák, kytarista a klávesista Ian „Knox“ Carnochan. Dalšími členy byli ještě John Ellis (g, voc), Pat Collier (bg, voc) a John „Eddie“ Edwards (ds). Ve svém soundu vycházeli z pub-rocku a první singly natočili už v šestasedmdesátém – mj. „Whips And Furs“, „Pogo Dancing“. Známa jsou pak alba LP „Pure Mania“ (1977, songy „Into The Future“, „Yeah Yeah Yeah“, „Baby, Baby, Baby“, „Bad Time“, „She´s Bringing You Down“, „Sweet Sweet Heart“, „Petrol“, „London Girls“), „V2“ (1978, např. „Pure Mania“, „Automatic Lover“, „Flying Duck Theory“, „Nazi Baby“, „Destroy“) a „Guilty“ (1982, např. „Wolfman Howl“, „Sleeping“, „Watch Out Baby“, „Do A Runner“, „Kick It“), a také singl „Disco In Moscow“ (1980). Vibrators byli též účastníky legendární punk-přehlídky v klubu 100 v září 1976
Stejnými punkovými pionýry byla i další parta z britské metropole Johnny Moped. V kapele se mihla i Chrissie Hynde z pozdějších Pretenders a také Captain Sensible, posléze baskytarista punkových The Damned. Po Johnny Moped zbylo pár singlů (např. „No One“, „Hard Lovin´ Man“) a jedno LP „Cycledelic“ (1978, např. „Panic Button“, „VD Boiler“, „Groovy Ruby“). Kapela Tenpole Tudor, v jejímž čele stál zpěvák Edward Tudor-Pole, získala určitou proslulost spojením se Sex Pistols a jejich filmem „Great Rock´n´Roll Swindle“ (1978), když si v něm Eddie zapěl song „Who Killed Bambi?“. Následovaly SP jako třeba „Real Fun“, „What´s In A Word“ (oba 1980). Debutovou desku TT natočili až v jednaosmdesátém, jmenovala se „Eddie, Old Bob, Dick And Gary“ a míchala punk a new wave (1981, hit „Swords Of A Thousand Men“, dále např. „Wunderbar“, „3 Bells In A Row“, „Confessions“, „Go Wilder“).
Východ Londýna zastupovali skuteční veterání – Cock Sparrer vznikli už v roce 1972, takže jeli v modovských kapelách a později v glamu. Své jediné album ze sedmdesátek „Cock Sparrer“ ale natočili až v éře punku (1978, např. „Runnin´ Riot“, „Sister Suzie“, „Chip On My Shoulder“, „Platinum Blonde“ plus cover „We Love You“, pův. od Rolling Stones). Pak se rozpadli. A dali zase dohromady. Rozpadli. Dali dohromady. Západolondýnským Lurkers se říkalo „britští Ramones“, neboť si vzali z anglického turné newyorských punkerů asi nejvíc. Hlavní figurou byl u „číhačů“ kytarista a zpěvák Pete Stride. Po několika singlech z roku 1977 (např. „Shadow“, „Freak Show“, „Mass Media Believer“) se za základní považuje deska „Fulham Fallout“ (1978, hitík „Ain´t Got A Clue“, dále mj. I Don´t Need To Tell Her“, „Go Go Go!). K dobru dávali i „bo-diddleyovku“ „Pills“.
Levicově orientované proletáře a fotbalové fandy Sham 69 vedl zpěvák Jimmy Pursey, přičemž důležitou figurou byl i kytarista Dave Parsons. Jejich sound hodně vycházel z Ramones a také trochu z New York Dolls – zároveň se v některých písních již objevovaly mohutné „fotbalové“ sbory. Bodovali albem „Tell Us The Truth“ (1978, např. „We Got A Fight“, „Borstal Breakout“, „Rip Off“, „Ulster“, „They Don´t Understand“), „punk operou“ „That´s Life (1978, hity „Hurry Up Hurry“, „Angels With Dirty Faces“, „Who Gives A Damn“, „Leave Me Alone“ v reedici ještě „Cockney Kids Are Innocent“), výbušným singlem „If The Kids Are United“ (1978), a elpíčkem „The Adventures Of The Hersham Boys“ (1979, např. „Questions And Answers“, „Hersham Boys“, „Lost On Highway 46“, „Money“). Vlastně až po svém rozpadu si kompletní kapela zahrála ve filmu „Rough Cut And Ready Dubbed“ (1982, režie Hasan Shan). K obnově skupiny došlo v roce 1987.
Za zakladatele stylu „oi!“ jsou dodnes považováni divocí „východňari“ Cockney Rejects, které dali dohromady bratři Jeff „Turner“ Geggus (voc) a Micky Geggus (g, voc). Všichni členové kapely byli mladí ďelňasové fandící fotbalovému West Hamu. Však také jejich velký hit „I´m Forever Blowing Bubbles“ vychází z klubové hymny. Tím hlavním, čím přispěli punku, jsou právě ony „fotbalové“ sbory, takové, jaké třeba zní v parodii na Sham 69 („Hersham Boys“) v songu „The Greatest Cockney Rip Off“ nebo divoké hitovce „Flares´n´Slippers“. Z dalších pecek jmenujme např. „I´m Not A Fool“, „Headbanger“, „Shitter“, „Here They Come Again“, „The Rocker“, „Bad Man“, „War On The Terraces“, „In The Underworld“, „With The Boys (On Tour)“, „On Streets Again“. Jejich největší hit se ovšem jmenoval „Oi! Oi! Oi!“. Oni také půvabně pojmenovávali svoje velké desky – první dvě (obě z roku 1980) jsou „Greatest Hits“, jen se liší volumem. Poté už kapela chytala silný náběh na metal.
Dosti feministicky zaměření byli Adverts zpěváka a skladatele, který si říkal TV Smith, a to nejen proto, že měli v kapele holku – baskytaristku Gaye Advert. Texty měli hodně nasrané, prostě těžká sociální kritika, a po muzikantské stránce to jelo jak stádo čertů. Natočili výborné album „Crossing The Read Sea With The Adverts“ (1978, songy „Gary Gilmore´s Eyes“, „One Chord Wonders“, „Bored Teenagers“, „No Time To Be 21“). Docela zvláštně zněla i mírně experimentální dvojka „Cast Of Thousands“ (1979, např. „Cast Of Thousands“, „Adverts“, „I Surrender“, „Television´s Over“). „Ramonesovští“ brusiči, 999, vedení zpěváky a kytaristy (a spolužáky ze školy) Nickem Cashem a Guyem Daysem, pocházeli z Londýna, kde vznikli v sedmasedmdesátém. Zahájili singly „I´m Alive“ a „Nasty Nasty“ (1977) a slušnými elpí „999“ (1978, hitík „Emergency“, dále např.„Me And My Desire“, „Direct Action Briefing“, „Nobody Knows“, „Pick It Up“) a „Separates“ (hit „Homicide“, dále např. „Tulse Hill Night“, „Out Of Reach“, „High Energy Plan“, „Let´s Face It“), i když většinou se na ně vzpomíná pro jejich pestrobarevné účesy.
The Members z jihozápadního předměstí Londýna, u kterých byli hlavními figurami Jean-Marie Carroll (g) a Nicky Tesco (voc), se poprvé na vinylu objevili se songem „Fear On The Streets“ v roce 1977. Později míchali melodický punk s novou vlnou, ska a reggae. Zkuste LP „At The Chelsea Nightclub“ (1978/1979, hitík „The Sound Of The Suburbs“, dále např. „Solitary Confinement“, „Electricity“, „Sally“), SP „Killing Time“ (1979) a „Flying Again“ (1980) a eklektické album „Uprhythm, Downbeat“ (1982, hitík Working Girl“, dále např. „Radio“, „Chairman On The Board“, „We, The People“ plus cover „The Model“, původně od Kraftwerk). Londýnské The Boys vedli skladatelé Matt Dangerfield (voc, g) a Casino Steel (ks, bvoc), silnou roli tu hrál i Kid Reid (voc, bg). Svůj první singl „I Don´t Care“/„Soda Pressing“ natočili už v roce 1977. V témže roce vyšlo i první album – „The Boys“ (kromě singlu ještě např. „First Time“, „Watcha Gonna Do“, „Sick Of You“). Kritici u The Boys hodně cítili vliv kytarového bigbítu šedesátých let (oni hrajou i pomalý songy!!). Lze si ověřit poslechem i dalších LP jako „Alternative Chartbusters“ (1978, mj. skladby „Brickfield Night“, „U.S.l.“, „Do The Contract Hustle“, „Cast Of Thousand“, „Heroine“) a „To Hell With The Boys“ (1979, např. „Terminal Love“, „Kamikadze“, „Lonely Cowboy“, „Independent Girl“) nebo dalších známých bigbítů jako např. „I Love Me“.
Stejně kvalitní X-Ray Spex řádili po londýnských klubech s dvěma punkerkami na palubě (zpěvačka Poly Styrene a saxofonistka Lora Logic), přičemž natočili jednu ze základních punkových skladeb „Oh Bondage Up Yours“ a solidní album „Germ Free Adolescents“ (1978, songy „The Day The World Turned Day-Glo“, „Germ Free Adolescents“, „Identity“, “, „I Life Off You“, „I Am A Poseur“). Mezi jejich kámoše patřili brixtonští Piranhas, vysloveně politická kapela, exponent a organizátor koncertů RAR. Známy jsou songy „Love Games“, „Virginity“, „Green Don´t Suit Me“, „Happy Families“ či „Boyfriend“. Londýnská holčičí kapela s lascivním názvem Slits vznikala postupně, od osmasedmdesátého se zdála být stabilizována. Tvořily ji ujetá západoněmecká teenagerka Ari Up (voc, ks), Angličanka Tessa Pollitt (bg) a australská kytaristka a vokalistka Viv Albertine, která hodně kamarádila s The Clash. Po jejich vzoru skupina míchala punk-rock, dub a reggae, v podstatě to byla jakási experimentální post-punková nová vlna. Zásadním albem „štěrbinek“ je debut „Cut“ (1979, např. „Typical Girls“, „Instant Hit“, „Love And Romance“, „Spend Spend Spend“, „Shoplifting“, „So Though“). Poté vydaly splitkový singl „In The Beginning There Was Rhythm“ (1980), následně natočily ještě LP „Return Of The Giants Slits“ (1981, např. „Earthbeat“, „Difficult Fun“, „Animal Space/Spacier“, „Or What It Is?“). Malá zajímavost: na deskách The Slits zpívala backvokály jako host i tehdy mladičká Neneh Cherry.
V kapele Chelsea se vše točilo okolo divokých zpěváků Williama Broada (také g) a Gene J. Octobera. Po odchodu Idola, který si sebral do své nové skupiny Generation X v podstatě všechny muzikanty, se October obklopil novými hrači (mj. Dave Martin – rg, bvoc nebo James Stevenson - lg, bvoc) a skupina působila další čtyři roky. Připomeňme její proletářské hity „Right To Work“, „High Rise Living“, „No Admission“ a „Urban Kids“ či „No Flowers“ (všechny 1977-78) a první elpí „Chelsea“ (1979, mj. „I´m On Fire“, „Decide“, „Free The Fighters“, „Government“, „Fools And Soldiers“, „All The Downs“). Následovala kompilace „Alternative Hits“ (1979), obsahující výše zmíněné singly. Poté následoval rozpad, ale October postavil novou Chelsea (mj. v ní figuroval kytarista Nic Austin) a s ní natočil LP „Evacuate“ (1982, např. „Evacuate“, „War Across The Nation“, „How Do You Know“, „Looks Right“, v reedici ještě „Rockin´ Horse“). Kapela pak s určitými přestávkami fungovala stále dál…
Ex-člen Chelsea William Broad (voc, g) přijal nové umělecké Billy Idol, a společně s baskytaristou a vokalistou Tony Jamesem (ex-Chelsea) udělali z Generation X hodně ostrou, živelnou partu. Té vévodil nejen Idolův – na pankáče - slušný zpěv, ale také řezavá kytara Boba Andrewse. Kapelu proslavilo nikoliv LP, ale singl „Your Generation“/„Day By Day“ (mám pocit, že u nás druhou zmiňovanou hrálo Chadimovo Extempore). Přesto rád uvedu jejich první výborné eponymní album „Generation X“, které zmíněný singl obsahuje (1978, dále ještě „From The Heart“, „Ready Steady Go“, „One Hundred Punks“, „Listen“). Poněkud měkčí dvojka „Valley Of The Dolls“ už tak dobře přijímána nebyla, přestože nezní špatně (1979, hit „King Rocker“, dále např. „Running With The Boss Sound“, „The Prime Of Kenny Silvers“, plus cover „Shakin´ All Over“, pův. od Johnnyho Kidda). Po neúspěchu „údolí panenek“ vyvrcholily neshody mezi Idolem, Jamesem a Andrewsem ohledně dalšího hudebního směřování souboru. Nakonec zbylo jen duo Idol a James a společně s ex-bicmanem The Clash Terry Chimesem se pod modifikovaným názvem Gen X dali na post-punkový gothic rock, jehož výsledkem bylo LP „Kiss Me Deadly“ (1980/1981, např. „Dancing With Myself“, „Untouchables“, „Triumph“, „Revenge“, „What Do You Want“), což se setkalo s ještě více odmítavou odezvou. James si po rozpadu kapely na začátku 80. let posléze postavil Sigue Sigue Sputnik, a Idol se vrhl na kariéru idola MTV, což se mu díky vcelku průraznému tvrdšímu pop-rocku nakonec podařilo
A ještě pár tripů mimo Londýn: nejprve jen za humna. Jednou z nejpolitičtějších a nejangažovanějších kapel byli hippie-punkoví Crass z Essexu, které založili Penny Rimbaud (ds, bvoc) a Steve Ignorant (voc). Prakticky se jednalo o anarchistickou komunu, dokonalé spodobnění hesla „Do It Yourself“. Všechno sami – život, jídlo, nahrávání a vydávání desek, natáčení filmů, časopisy, plakáty a letáky, organizace koncertů, pomoc spřízněným skupinám, podpora Greenpeace atd. Vzhledem k těmto faktům a také vhledem k divokosti předváděné muziky kapelu hudební publicisté zpětně označili za zakladatele britského hardcore. Velký kulturně-politický vzor pro Chumbawambu. Dejte 2x 2LP: „Station Of The Crass“ (1979, mj. „Mother Earth“, „White Punks On Hope“, „Darling“, „Banned From The Roxy“), album „Penis Envy“ - které místo Ignoranta nazpívaly Eve Libertine a Joy De Vivre - (1981, např. „Our Wedding“, „Systematic Death“, „Poison In A Pretty Girl“, „Where Next Columbus“, „Bata Hotel“) a LP „Yes, Sir, I Will“ (1983, mj. „Track 3.“, „Track 5.“, „Track 2“), eventuálně singly „Rival Tribal Rebel Revel“ (1980),„Sheep Farming In The Falklands“/„Gotcha“ (1982) a „How Does It Feel To Be Mother Of A 1000 Dead?“/„The Immortal Death“ (1983) a „Don´t Get Caugh“ (1984). V mýtickém roce 1984 pak přišel rozchod.
Stejný přístup k životu a tvorbě sdíleli i Poison Girls, v čele se zpěvačkou Vi Subversa. Za nejlepší album se považuje to z roku 1980 – „Chappaquiddick Bridge“ (např. „Underbitch“, „Alienation“, „Hole In The Wall“) a také singlovka „Promenade Immortale“ (1981). Ještě poznámku – někdy se tvorbě těchto dvou míněných kapel říkalo anarchopunk.
A nyní na sever – u původně skotských The Rezillos psal songyJo Callis (g, bvoc), v popředí za mikrofonem stáli Eugene Reynolds a Fay Five. Zbylo po nich jen několik kvalitních singlů, které se objevily na prvním, ostrém elpí „Can´t Stand The Rezillos“ (1977/1978, např. „Can´t Stand My Baby“, „Flying Saucer Attack“, „Top Of The Pops“, „Cold Wars“, „2000 A.D.“ a cover „Somebody´s Gonna Get Their Head Kicked In Tonight“, pův. od Fleetwood Mac). Kapela hledala inspiraci zejména v raných sixties. Někdy po vydání desky se rozdělila - Reynolds, Fay Five a původní basák Mysterious přijali nové hudebníky a přejmenovali sena podobně znějící Revillos, přičemž hudebně se jednalo více o punk´n´rollovou novou vlnu. O čemž se můžete přesvědčit na debutovém albu „Rev-Up!“ (1980, např. „Voodoo“, „Hungry For Love“, „Cool Jerk“, „Rock-A-Boom“, „Juke Box Sound“) či singlu „Motorbike Beat“/„No Such Luck“. Jo Callis a dva muzikanti z Rezillos založili krátkodechou partu Shake, poté kytarista natočil sólový singl „Woah Yeah!“ a nakonec v roce 1981 vzal angažmá v novovlnné (futuristic-rockové) skupině The Human League.
Jižněji, v anglickém Newcastle, to řezali dělničtí ale zároveň i nacionalističtí Angelic Upstarts, kteří svou dráhu zahájili singly „Out Of Control“, „England“ či „I´m A Upstart“ a úspěšným debutním LP „Teenage Warning“ (1979, hity „Last Night Another Soldier“, „The Murder Of Liddle Towers“). Z téhož města pocházející Punishment Of Luxury si počínali sofistikovaněji, hráli jakýsi promáklý novovlnný punk s dadaistickými texty a divadelními pódiovými show. Spíš z toho byl cítit ironický Zappa než nasraný proletariát. Vyšly jim víceméně úspěšné singly s písněmi „Small Wonder“, „Puppet Life“, „Jellyfish“ a „The Demon“, ovšem neúspěch prvního výborného alba „Laughing Academy“ (1979, např. „Obsession“, „All White Jack“, „Babalon“, „Brain Bomb“, „Funk Me“, „Secrets“) je zřejmě dost zklamal, protože od té doby o nich není žádných zpráv. The Adicts z Ipswiche, kteří se stylizovali do Alexových frendíků z Mechanického pomeranče, představovali jen průměr. Do roku 1980 natočili EP „Lunch With The Adicts“ (1979, např. Easy Way Out“, „Straight Jacket“).
I Irsko mělo svůj politicky zaměřený punk – první kapelou tohoto okruhu se stali Stiff Little Fingers, a aby taky ne, když pocházeli z Belfastu. V jejich čele stál zpěvák, kytarista a skladatel Jake Burns, přičemž celou první éru existence kapely s ním odehráli Henry Cluney (g, bvoc) a Ali McMordie (bg), bubeníci se střídali. Skupina, kterou mnozí označovali za „irské Clash“ (mj. i pro podobný zájem o reggae), je známa svým singlem „Alternative Ulster“/„78 Revolutions A Minute“ a oceňovaným debutovým albem „Inflammable Material“ (1978/1979, např. „Suspect Device“, „White Noise“, „Wasted Life“, „States Of Emergency“, „Barbed Wire Love“, „Here We Are Nowhere“). Ještě druhé album „Nobody´s Heroes“ (1980, např. „Gotta Gettaway“, „Fly The Flag“, „At The Edge“, „No Change“, „Nobody´s Hero“) je výborné, stejně jako živák „Hanx!“ (1980). Ve stejné době se SLF objevili také na festivalu Rockpalast, takže existuje i obrazový záznam z jejich koncertu (1980). Pozdější sound kapely již přechází od punkového nářezu k dalším hudebním formám. Což je třeba slyšet na desce „Go For It“ (1981, např. „Safe As Houses“, „Just Fade Away“, „Silver Lining“, „Piccadilly Circus“ nebo „The Only One“ /jež je hodně podobná clashovským „The Guns Of Brixton“/ či cover „Roots, Radicals, Rockers And Reggae“, pův. od Bunnyho Wailera). Ve dvaaosmdesátém se skupina rozešla, činnost obnovila na konci osmdesátek.
Další politickou partou byli opět severoirští The Undertones, vedení zpěvákem Feargalem Sharkeym a skladatelem a kytaristou Johnem O´Neillem, dalšími členy byli ještě Damian O´Neill (g, bvoc), Michael „Mickey“ Bradley (bg, bvoc) a Billy Doherty (ds). Prezentovali jakýmsi novovlnným melodickým punkem, samozřejmě se sociálně kritickými texty. Zkuste debut „The Undertones“ (1979, hity „Teenage Kicks“ a „Jimmy Jimmy“, dále např. „Family Entertainment“, „Male Model“, „Jump Boys“, Here Comes The Summer“), SP „You´ve Got My Number (Why Don´t You Use It?)“ (1979), a elpíčka „Hypnotised“ (1980, hity „My Perfect Cousin“, „Wednesday Week“, dále např. „Tearproof“, „Hypnotised“, „Under The Boardwalk“, „Boys Will Be Boys“) a „Positive Touch“ (1981, hit „It´s Going To Happen“, dále např. „Julie Ocean“, „Fascination“, „Forever Paradise“). Po rozpadu Undertones v roce 1983 založili bří O´Neillové podobnou partu That Petrol Emotion.
Pojďme si nyní uvést tři kapely, které svojí muzikou patří spíše na okraj punku. Odlišně než všechny doposud jmenované anglické party zněli londýnští Stranglers, zejména z toho důvodu, že měli ve svém nástrojovém obsazení pro punkový sound nepochopitelné klávesy. Proto i muzika kapely byla bližší spíše souborům intelektuální nové vlny než „pistol-clashovskému“ punku. Však ji také obě vedoucí party britského punku bytostně nesnášely. Což bylo vzájemné. Skupina hrála ve složení Hugh Cornwell (voc, g), Jean-Jacques Burnel (bg, voc), Jet Black (ds) a Dave Greenfield (ks, voc), vznikala postupně už od roku 1973 a průměrným věkem se blížila třicítce. Do poloviny sedmdesátých let se plácala po klubech a mastila všechno možné – Doors i „párply“. Pak ale rychle zavětřila a vrhla se na módní novou vlnu. Přes všechny tyto „zápory“ byla její prezentace vyloženě punková (různé skandály: drogy, napadení hudebního publicisty, kontroverzní klipy, svérázný výklad Hitlerova díla, nahé baby na podiu).
Debutovala singlem „London Lady“/„Get A Grip On Yourself“ začátkem sedmasedmdesátého. Za nejlepší bývají považována alba „Rattus Norvegicus IV“ (1976/1977, hit „Peaches“, dále kromě debutového singlu např. „Goodbye Toulouse“, „Sometimes“), „No More Heroes“ (1977, hit „No More Heroes“, dále ještě „Something Better Change“, „I Feel Like A Wog“, „Bring On The Nubiles“, „Dead Ringer“), „Black And White“ (1978, např. „Nice´n´Sleazy“, „Tank“, „Hey! /Rise Of The Robots/“, plus cover „Walk On By“ pův. z repertoáru Dionne Warwick), „The Raven“ (1979, hit „Duchess“, dále např. „Death Los Angeles“, „Shah A Go Go“, „Nuclear Device /The Wizard Of Aus/“), živák „Live, X-Cert“ (1979) a snad ještě „La Folie“ (1981, hit „Golden Brown“, dále např. „Let Me Introduce You To The Family“, „Tramp“, „La Folie“). Z dalších songů bych uvedl ještě „5 Minutes“, „Tits“, „Shut Up“, a „Strangle Little Girl“. V 80. letech kapela bohužel spadla do velmi průměrného popu.
Za revival The Who, The Kinks, Small Faces a obecně mods se považovali londýnští The Jam. Kapelu v tomto duchu hudebně i designově formoval bezvýhradný fanoušek modů, mladičký zpěvák, kytarista a skladatel Paul Weller. Jeho ještě doplňovali Bruce Foxton (bg, voc) a Rick Buckler (ds). Manažerem se pak stal Paulův otec, John Weller. V krátké éře punku (1976-78) stáli v oblíbenosti dle fanoušků dokonce v první lajně se Sex Pistols, Clash a Damned. A to i přesto, že vzhledově vypadali trochu jinak – nestavěli totiž na ježourech, sichrhajckách, roztrhaných kožených bundách, rozervaných kaťatech a vysokých botách. The Jam vystupovali v modovských ohozech (košile, saka, najmě italského původu), v rukách měli povětšinou rickenbackery, při zahraných kilech vysoko skákali a z nástrojů se jim linulo syrové tvrdé rhythm&blues plné hudebních nápadů, jako z dob sixties. Aj v těch kvádrech z britských vlajek se občas ukázali. Texty měli typicky punkové – většinou se zaobíraly sociálními a politickými otázkami a tématy protiválečnými.
Kapela zahájila svoji dráhu skvělými tvrdými alby „In The City“ (1977, hit „In The City“, dále např. „Art School“, „I´ve Changed My Address“, „Away From The Numbers“, „Takin´ My Love“, „Non-Stop Dancing“, „Bricks And Mortar“) a „This Is The Modern World“ (1977, hit „The Modern World“, dále např. „Standards“, „Don´t Tell Them You´re Sane“, „London Girl“, „I Need You /For Someone/“ plus drtivá verze „In The Midnight Hour“, pův. od Wilsona Picketta). Ale pořád to nebyl nějaký velký průlom. Za nejlepší elpíčka jsou považovány koncepční „All Mod Cons“, první od The Jam, které v UK získalo zlatou desku (1978, hit „Down In The Tube Station At Midnight“, dále např. „To Be Someone /Didn´t We Have A Nice Time/“, „English Rose“, „In The Crowd“, „Mr. Clean“ plus cover „David Watts“, pův. od The Kinks), a pak další zlatá alba „Setting Sons“ (1979, hit „The Eton Rifles“, dále např. „Thick And Thieves“, „Little Boy Soldier“, „Private Hell“, „Smithers-Jones“) a „Sound Affects“ (1980, hity „That´s Entertainment“, „Start“, dále např. „Pretty Green“, „But I´m Different Now“, „Set The House Ablaze“, „Man In The Corner Shop“, „Monday“).
Relativně nejméně dobrým albem je poslední LP „The Gift“ (1981/1982, hity „Town Called Malice“, „Just Who Is The Five O´Clock Hero“ dále např. „Happy Together“, „Running On The Spot“), na kterém je zase znát určitý příklon k soulu. Z dalších písní bych uvedl např. např. „All Around The World“, „News Of The World“, „Strange Town“, „Wasteland“, „Going Underground“, „Funeral Pyre“, „Absolute Beginners“, „The Bitterest Pill“, či „Beat Surrender“. Pokud byste chtěli The Jam vidět v nějakém záznamu, existuje film z jejich koncertu v Birminghamu – „Trans-Global Unity Express“ (1982 , režie Gordon P. Troeller). Co k nim ještě dodat? Má oblíbená parta.
Po rozpadu The Jam v roce 1982 založil Weller kapelu Style Council, která se sice snažila fúzovat rock, pop, soul, funk se špetkou jazzu, ale až na pár slušných písniček, znamenala oproti Jam dosti silný propad. A ani Paulovy politické texty ji nezachránily. Podobně jako The Jam se k revivalu hnutí mods přihlásily i mladičtí Purple Hearts z Romfordu s LP „Beat That!“ (1980, mj. „Frustration“, „Jimmy“, „Perfect World“, „Beat That!“). Nebo Secret Affair zpěváka Iana Pageho a kytaristy a klávesáka Andy Cairnse, což je slyšet na albech „Glory Boys“ (1979, např. songy „Glory Boys“, „New Dance“, „Time For Action“, „Let Your Heart Dance“, „I´m Not Free /But I´m Cheap/“) či „Behind Closed Doors (1980, např. „My World“, „What Did You Expect“, „Sound Of Confusion“, „I´m A Bullet“, „Life´s A Movie Too“).
Relativně nejkvalitněji se jevili londýnští The Chords. Vedl je kytarista, backvokalista a skladatel Chris Pope, a důležitou figurou byl také Billy Hassett (voc, g) – oba doplňovali ještě Martin Mason (bg, bvoc) a Brett „Buddy“ Ascott (ds). A proč jevili se nejkvalitněji? No, asi kvůli těm přesně stříleným townshendovským kilům, a bicím, které nejspíš tloukl Moonieho duch. Mládenci natočili jedno svižné album „So Far Away“ (1980, např. „Maybe Tomorrow“, „Something´s Missing“, „Tumbling Down“, „Breaks My Heart“, „It´s No Use“ a covery „Hold On I´m Comin´“, původně od Isaaca Hayese a „She Said She Said“, pův. od The Beatles) a měli i další pěkné věci, jako např. „Don´t Look Back“, „In My Street“, nebo „Now It´s Gone“. Škoda, že jejich jízda trvala tak krátce.
A ještě jedna formace lovila u mods. Garážovým bigbítem á la The Kinks a levicově zaměřenými texty se prezentovala londýnská skupina Tom Robinson Band, vedená zpěvákem a baskytaristou Tomem Robinsonem. Ten proslul svým antifašismem, podporou práv homosexuálů a také se významně angažoval v hnutí RAR (Rock proti rasismu). Kapela – v níž v nejlepším období kromě Robinsona hráli ještě Danny Kustow (g), Mark Ambler (ks) a Brian „Dolphin“ Taylor (ds) - fungovala něco přes dva roky a středobodem její tvorby jsou singlový hit „2-4-6-8 Motorway“ (1977, s B-side „I Shall Be Relaesed“), EP „Rising Free“ (1978, např. „Don´t Take No For An Answer“, „Right On Sister“) a pochopitelně výborné album „Power In The Darkness“ (1978, dále např. „Power In The Darkness“, „Up Against The Wall“, „The Winter Of ´79“, „Ain´t Gonna Take It“, „Long Hot Summer“, „Grey Cortina“). Po různých personálních změnách vytlačila ještě elpí „TRB Two“ (1979, např. „All Right All Night“, „Blue Murder“, „Sorry Mr. Harris“ plus společné dílko Robinsona a P.Gabriela „Bully For You“) a následně se rozešla. Robinson pak založil kapelu Sector 27 (např. songy „Not Ready“, „Dugannon“, „Where Can We Go Tonight“, „Stornoway“), ale po krachu jejího vydavatelského labelu se nervově zhroutil a odstěhoval se do německého Hamburku.
Nejen Amerika nebo Británie žila v letech 1976-77 punkem. Ve Francii se v té době zjevil belgický maník říkající si Plastic Bertrand. Vlivy anglického punku a new wave včetně image na něm byly silně znát, ale celé to byla víceméně parodie. Zůstalo po něm několik průměrných alb a hitovky „Ca Plane Pour Moi“ (francouzská verze písně „Jet Boy, Jet Girl“ od Eltona Motella), „Tout Petit La Planete“, „Bambino“ „Le Petit Tortillard“ . Hodně antisystémové texty měli zase elektro-punkeři Métal Urban (SP „Paris Maquis“, „Panik“, „Hysterie Connective“), výborně se na přelomu dekád prosazovali i novovlnní Pařížané Télephone a to zejména singly jako např. „Bombe humaine“, „Argent trop cher“ a „Un autre monde“.
V Západním Německu se na konci seventies zjevila ulítlá emigrantka z NDR Nina Hagen s poněkud komerčněji laděným crazy punkem smíchaným s normálním hard rockem, ozvláštněným jejím, téměř operním vokálním projevem (song „Naturträne“). Ono celkem vzato hudebně vlastně ani o punk nešlo, do škatulky žánru se dostala Nina vlastně jen díky své prezentaci (zpěv, výraz a design), kterou lze označit za jednoznačně punkovou - zkuste LP „Nina Hagen Band“ (1978) se songy jako třeba „TV-Glotzer“ (předělávka od The Tubes s jiným textem), „Pank“, „Rangehn“, „Unbeschreiblich“. Později emigrovala ještě jednou – do Kalifornie. Těsně předtím si ale zahrála jednu z hlavních rolí v holandském filmu „Cha Cha“ (1979, režie Herbert Curiel), přičemž tu nejhlavnější figuru si v něm dal její tehdejší partner, holandský punk´n´rollový zpěvák a pianista Herman Brood. Tenhle chlapík byl legendou tamější drogové scény, skutečné naplnění hesla „sex, drugs & rock´n´ roll“. Talentovaný muzikant se prakticky až do třicítky potácel mezi fetem a neúspěchem. Až s příchodem punku a new wave a tím vlastně i jakéhosi revivalu r´&´r, založil partu Wild Romance, začal natáčet vcelku slušné desky a dokonce se mohl chytit i v USA. Bohužel na představujícím turné mu došel speed a bez něj odmítl vystupovat. Po tomto krachu se nadále věnoval muzice a drogám a nově též malování. V době po milleniu spáchal sebevraždu. Z jeho tvorby bych uvedl asi album „Shpritsz“ (1978, hitíky „Saturday Night“, „Rock´n´Roll Junkie“, dále např. „Dope Sucks“, „Doin It“, „Back /In Y´r Love/“, „Hit“, „Skid Row“) a SP „Still Believe“ (1979).
Také Austrálie měla své punks a to kapelu The Saints zpěváka Chrise Baileyho a kytaristy Eda Kueppera, pocházející z Brisbane. Na konci roku 1977 dokonce vystoupila na několika koncertech v Británii a tam také natočila svoje debutové album „(I´m) Stranded“ (1977, mj. „/I´m/ Stranded“, „Nights In Venice“, „Wild About You“, „No Time“, „Story Of Love“). Druhým, kritiky oceňovaným albem bylo LP „Eternally Yours“ (1978, např. „This Perfect Day“, „Know Your Product“, „Memories Are Made Of This“, „Lost And Found“, „No, Your Product“).
V rocku občas nastane situace, kdy se zrodí tzv. reakce na reakci – asi nejznámějším případem je sorta bílých amerických garážových kapel stylu rhythm & blues z poloviny 60. let (viz. úvod tohoto textu), které začaly vznikat coby reflexe na britskou scénu tohoto stylu, jež se zase nechávala inspirovat Amerikou – a jejím černým rhythm & blues. V rámci punku západního pobřeží USA to bylo podobné. Jestliže newyorský punk-underground poněkud předběhl novou vlnu britského punku a takoví Ramones svým turné po Anglii v roce 1976 inspirovali mnohé ostrovní ježoury k založení vlastního souboru, tak kupříkladu v Kalifornii zrod prvních punks vycházel nikoli z reflexe newyorské scény (snad kromě zmíněných Ramones), nýbrž hlavně z reflexe scény britské (Sex Pistols, Clash atd.). Na rozdíl od newyorských hárošů v kožených bundách a kalhotách se zde pracuje na výrazně ulítlém image dle vzoru anglických punks (ježoury a číra, úzké černé brýle, roztrhané ohozy sešité z mnoha kusů barevných látek, řetězy). Bohužel přebráno bylo i násilné chování.
Na západním pobřeží začaly hrát punk už někdy v roce 1976 různé kapely jako třeba The Zeros, The Bags, The Avengers, The Mutants, The Dils. Nejznámější z nich byli X, Black Flag (kteréžto bandy zmiňujeme v textu o „HC tatíčcích zakladatelích“), The Wipers, Germs, The Plugz a The Dickies. Občas byly jako punk označovány i divoženky ze skupiny Runaways.
Když začneme lustrovat pobřeží Pacifiku od severu, narazíme v oregonském Portlandu na kapelu The Wipers, kterou vedl zpěvák a kytarista Greg Sage. Zpočátku se jednalo o jakousi kombinaci punku (modely Clash, Ramones, Television) a alternativy, později se objevily vlivy paisley underground a rockabilly. Do konce 70. let vydaly „utěrky“ jediné a slušné album „Is This Real?“ (1979, např. „Return Of The Rat“, „D-7“, „Let´s Go Away“, „Tragedy“, „Alien Boy“). Jelikož pocházeli ze severu, hodně ovlivnili mj. skupinu Nirvana. Po kalifornských Germs toho mnoho nezůstalo, neboť se na začátku eighties rozešli. Pocházeli z Los Angeles, vedl je kytarista Pat Smear a z hudebního hlediska představovali podprůměr. Nicméně jasně se inspirovali britským punkem (zpěvák Darby Crash se snažil chovat a vypadat jako Sid Vicious, což bylo vcelku snadné, protože toho stejně jako Sid moc neuměl). Jediné, co zavánělo kvalitou, byly snad texty, které ze sebe ovšem Crash doslova punkově „blil“. Prvním poslouchatelným výliskem Germs je EP „Lexicon Devil“ 1978 („Lexicon Devil“), později vydali LP „(GI)“ (1979, např. „What We Do Is Secret“, „Communist Eyes“, „American Leather“, „Shut Down“). O rok později se objevili na soundtracku k filmu „The Decline Of Western Civilization“ (1980, režie Penelope Spheeris). Pak se ale předávkoval zpěvák Crash a kapela dále nepokračovala. Až po rozpadu vyšla LP „What We Do Is Secret“ (1981) a příšerný koncert „Live At The Whiskey ´77“ (1981). Smear pak o mnoho let později (cca od poloviny 90.let) hrával s post-grunge partou Foo Fighters.
Z LA pocházela také skupina The Plugz, jíž vedl Tito Larriva (voc, g), a která tvořila a hrála pod velkým vlivem Clash. Lze si potvrdit na albech „Electrify Me“ (1979, např. „Adolescent“, „Electrify Me“, „Braintime“, „A Gain – A Loss“, „Satisfied Die“, plus cover „La Bamba“, pův. od Ritchie Valense) a eklektičtějším „Better Luck“ (1981, např. „Better Luck“, „In The Wait“, „Cesar´s Song“, „Blue Sofa“). Larriva se později v 90. letech uvedl kapelou Tito & Tarantula. Na předměstí LA rachotili také oblíbení a zábavní The Dickies, kombinující punk s hard rockem. Hlavními figurami byli Leonard Graves Philips (voc) a Stan Lee (g) a v jejich muzice šlo rozpoznat velký vliv Ramones. Co se týče kvality, stáli Dickies mnohem mnohem výš než Germs. Ve známost vešli převzatým singlovým hitem „Banana Splits (Tra La la Song)“ (pův. písnička z dětského pořadu „The Banana Splits“) a odpichovými alby „The Incredible Shrinking Dickies“ (1979, hit „You Drive Me Ape /You Big Gorilla/“, dále např. „Give It Back“, „Waterslide“, „Curb Job“, „Mental Ward“) či „Dawn Of The Dickies“, (1979, např. „Fan Mail“, „Gigantor“, „Many, Moe & Jack“, „I´m A Chollo“, „Attack Of The Mole Man“). Mládenci také vtipně zpunkovali některé klasiky jako např. „Paranoid“ od Black Sabbath, „Nights In White Satin“ od Moody Blues nebo „Eve Of Destruction“ od Barry McGuirreho. Bohužel v roce 1981 jeden z členů – Chuck Wagon – spáchal sebevraždu a kapela to na čas zabalila. A nikdy poté už se netěšila takovému věhlasu jako na přelomu sedmé a osmé dekády.
V tom čase pak v Jižní Kalifornii vznikli jacísi Bad Religion…
Ale vraťme se k anglickému punku. Punku?
Původně se punkovým kapelám v návaznosti na „feelgoody“ normálně říkalo pub rockové. Nálepku „punk“ jim vymysleli – kdo jiný – novináři (v roce 1976 publicistka Caroline Coon – ta co chodila se Simononem z Clash). A už to tak zůstalo.
Hudba punků vrátila rock k jeho rock´n´rollovým kořenům, vrátila mu jednoduchost, přímočarost a energii. A samozřejmě také tvrdost a to jak v hudbě, tak i v textech. „Hudba provokovala svou jednoduchostí a neumělostí… I v ní se projevovala agresivita, která se při koncertech přenášela na publikum. Měla svým způsobem očistnou funkci – jako obludná skupinová psychoterapie pomáhala léčit z neuróz, zapříčiněných domovem, školou, zaměstnáním, společností. Rytmická, melodická i dynamická jednotvárnost zároveň souzněla s jednotvárností životní, tím spíš, že dominujícím tématem písní byla velmi často nuda a ošklivost života na sídlištích a v satelitních městech. Protože obsese ošklivostí byla jedním ze základních kamenů punkové ideologie, z života v sídlištní betonové džungli se stával dokonce program, podobně jako u hippies z oslavy přírody a venkova. Při ambivalentnosti punkových názorů můžeme i tady vést jen velice jemnou hranici mezi ironií a vážně míněným názorem…“ (Josef Vlček, Excentrici v přízemí). Texty punk obohatil novou poetikou, poetikou dekadence, perverze, jedovaté satyry, drsného života na ulici, plného desiluse, bezmoci a opuštěnosti, života bez budoucnosti. „Nemůže se věřit nikomu“, hlásali tehdy punks, „No future – žádná budoucnost“. Punkové se ale také snažili dokazovat svojí odolnost, vitalitu a sílu v boji proti dominantní společnosti („I don´t know what I want, but I know how to get it“ - nevím co chci, ale vím, jak to dostat – slogan z textu písně „Anarchy In The U.K.“).
Na tomto místě také není možné nezmínit i nejoblíbenější a nejobvyklejší punkový vyjadřovací „handtalk“ – zdvižený prostředníček pravé ruky, neznamenající nic jiného než „fuck you“ eventuelně „fuck off“, což, jak jistě všichni víme, znamená „seru na tebe“ nebo „jdi do hajzlu“ či „seru na všechno“.
K drsné hudbě patří i drsné pohybové vyjádření. Tvrdí se, že destruktivní punkový tanec pogo vymyslel sám velký vymaštěnec Sid Vicious. Při obvyklé pařbě v klubu 100 prý chtěl vidět přes dav vystupující kapelu a tak začal na místě poskakovat a při tom občas do někoho vrazil. Existuje ale i jednodušší důvod vzniku tance – Sid se prostě zchlastal a pocítil touhu dát někomu po hubě. Vrhl se tedy mezi tancující a začal skákat do výšky a vrážet do nich, což si tito samozřejmě nenechali líbit. Posléze se už mezi nimi pohyboval setrvačností jako neustále odpálkovávaný pingpongový míček – máchal přitom rukama, kopal nohama a občas spadl na zem, jako to dělá nakonec každý povlávající opilý troskytán. Jenomže zase ne každému se poštěstí, aby stál u zrodu subkulturního symbolu.
Když už jsme u té nasranosti, chlastu a „vrážení“ - je pravda, že ježouři někdy svoje opojení náhlým průlomem „svého“ žánru hodně přeháněli; tím jak doba od časů hippies zdrsněla a zcyničtěla, snažili se někteří, myšlením celkem primitivní punkeři dát svou výlučnost najevo dost brutálními způsoby, a to nejen svým oblíbeným pliváním. Na řadu často přicházely pěsti a nože. Zpěvačka Siouxsie Sioux to v knize Nico potvrzuje: „Punk se v té době, kdy se o něj začala zajímat média, totálně změnil k horšímu. Vezla se s ním různá chátra. Byla to banda nepřátelských ožralců. Bylo strašně ironický, že tihle lidi, kteří teoreticky reprezentovali punkovou scénu, byli tak hrozně omezení.“ Paul Simonon v knize Clash: Smrt nebo sláva říká totéž: „Násilí bylo kulisou k celýmu hnutí. Už jsi o tom ani nepřemýšlel, byla to běžná věc. Dělo se to každou noc.“ K oblíbeným cílům patřila například nějaká nepunková mládež nebo příslušníci jiné subkultury, stávalo se také, že se punks seřezali mezi sebou. Takže občas se za jiný názor argumentovalo kudlou mezi žebry nebo alespoň řádnou přesdržkou.
Za to a další podobné excesy bohužel mohla (kromě zmiňované nenávistné mediální kampaně proti punks) ještě další věc. Punkerů na ostří nože vedený vzdor vůči společnosti, dávaný najevo i silnými autodestruktivními sklony, nemohla doprovázet jiná droga než ta nejtvrdší – po speedu a čichání oblíbených lepidel se nekompromisně přecházelo na heroin. „Kult destrukce s sebou přinesl ještě jeden závažný prvek,“ píše Morten v Živlu (2001). „Punkové směřovaní k okraji společnosti ve jménu totální nezávislosti a svobody mělo silný fyzický rozměr. Výsledkem byla asociálnost, vymezení se ze závazků vůči společnosti v doslovném smyslu. Punkové komuny obsazující předměstské squatty nesly rysy nového kmenového společenství a přes svoji odlišnou stylizaci jsou obdobou útěku komun generace hippies. Odmítnutí sociální reality směřovalo k pocitu odcizení. Odmítnutí budoucnosti směřovalo k vlastnímu popření. Destrukce promítaná navenek jako násilný akt vzdoru (a image) se obrátila směrem dovnitř. Obliba punkové drogy – heroinu – je na hony vzdálená mysticko-psychedelickým exkursím hippies prostřednictvím marihuany nebo LSD. Tam, kde Learyho ovečky hledaly vizionářskou informaci krystalického Boha, punks ve světle sebeprznícího rituálu aplikováním tvrdých drog realizovali dobrovolný únik z reality.“ Jelikož herák není zrovna levná záležitost, spousta punkerů na něj sháněla peníze tak, že se uvrtala i do zločineckých sítí (dealing, elpéčka).
Kvas punkových kapel samozřejmě podnítil u některých punkových fandů potřebu vzájemné komunikace a informování se o tom, co se děje.
Začaly vznikat punkové fanziny, neboť jejich tvůrcům se zdálo, že tzv. renomovaní hudební publicisté o punku buď nepíší vůbec a pokud ano, tak samé kraviny, protože o něm vědí houby. Úplně první z nich s příznačným názvem „Punk“ vyšel v New Yorku už začátkem roku 1976 a zaobíral se najmě scénou okolo klubu CBGB. Ten první britský (londýnský) měl název „Sniffin´ Glue“ (cosi jako čichání klihu nebo toluenu) a vydával ho Mark Perry, pozdější zpěvák experimentální skupiny Alternative TV. Vyráběl ho vlastně doma na koleně, klasický produkt kultury DIY. Prvního čísla, které vyšlo v červenci 1976, prodal dvě stě kusů, dvanáctého už dvacet tisíc. Sniffin´Glue dal impuls i ostatním psavcům, kteří se pohybovali na punkové scéně, a tak do půl roku vznikly další stovky podobných fanzinů. O anglický punk a jeho muziku začal být nesmírný zájem.
Je ovšem pochopitelné, že tento totální převrat v nazírání na rockovou hudbu nemohl uniknout dravému hudebnímu byznysu – dokonce se objevují názory, že anglický punk byl ve skutečnosti jeho umělým výtvorem (ale to tvrdí McLaren; honění ega a reklamní sebe-zviditelnění by z fleku mohl učit na universitě). Na jedné straně je fakt, že obchůdky s ulítlou veteší a provokujícím oblečením (a zase jsme u McLarena) byly naštvanou mládeží hodně navštěvovány a z tohoto podhoubí se cosi rodilo. Ale ruku na srdce – ten hlavní impuls, tu první ránu, určitě způsobili Ramones svým one-two-three-four turné po Anglii, kdy se vlastně jakoby potvrdilo, že i v Americe nastal čas změny. Vědomí nelokálnosti a šance neskončit uzavřen v londýnském ghettu, britský punk nesmírně posílilo a nastartovalo. Kdoví, kde by pak bez Ramones byli Sex Pistols a Clash. Jiní tedy říkají, že i samotní obchodníci byli nástupem punku zpočátku překvapeni. Jenomže rychle si uvědomili jeho ohromný prodejný potenciál (McLaren) a ihned zareagovali (první McLaren). Nový podzemní žánr prostě uchopili a využili (McLaren nejlíp) - byla to totiž jediná možnost, jak zvrátit v té době nelichotivě klesající prodeje rockových desek.
Punk a nová vlna (a samozřejmě alternativní kapely hnutí Rock In Opposition) ale podnítily ještě jednu důležitou věc. Jak tak vznikala ona spousta zajímavých, ale mnohdy kontroverzních kapel, některé velké labely se je neodvažovaly vůbec vydávat. Zaprvé se obávaly průserů a za druhé komerčního nezdaru – a u obého ve většině případů oprávněně. A tak můžeme jak v Británii tak v Americe sledovat nástup malých nezávislých gramofirmiček, jež se o nové skupiny začaly starat. A nutno podotknout, že některé z nich získaly časem statut slušného kultíku (Ralph, 4AD, Rough Trade, Mute, Beggars Banquet, SST, Alternative Tentacles aj.). To celé společně s tvorbou fanzinů, triček, placek a pořádáním různých polotajných koncertů vlastně zrodilo kulturu DIY („Do It Yourself“), která největšího vrcholu dosáhla v subkultuře hardcore a ještě později v hnutí Rave.
Ale zpět k britskému punku. Po rozpadu Sex Pistols v roce 1978 se hovoří o tom, že „punk je mrtev“. Jeho protest se prostě rozpustil, což mělo několik důvodů. Předně - čtyřakordové bouchárny po prvotním nadšení už začínaly trochu nudit a mladí posluchači se spíše obraceli k jiným, eklektičtějším souborům nové vlny (post-punk, gothic rock, new romance). Za druhé - anarchistický způsob života plný průšvihů, nebezpečí, bydlení ve squattech, špíny, amfetaminů, heroinu a kriminálu, se spoustě bývalých punkerů začal zajídat; jak zestárli, už nebyli teenagerskými zajíci, co jim je úplně všechno jedno.
Další věc: mládež Velké Británie si až chorobně zakládá na všem, co je nové, a punk už tu přece strašil skoro tři roky! Švih s ním k dinosaurům! Nu a tím hlavním důvodem úmrtí žánru pak byla mclarenizace punku – tedy jeho až „děvkovská“ prodejnost. Dopadl úplně přesně stejně jako dopadli po roce 1968 američtí hippies – stal se módním zbožím. Samotný establishment onu proměnu protestu v drahé oblečení a cetky velmi přivítal a tiše podporoval. V tomto ohledu je dominantní společnost (systém) velmi precizní: začne-li ji něco provokovat nebo se postaví proti ní, prostě daný problém zlikviduje tím způsobem, že ho včlení do svých struktur. Zbaví ho autenticity a učiní takzvaně „normálním“. A v pohodě střelí. A bye bye rebels.
Tak či onak, punková vlna kapel z let 1976-77 zahýbala rockovým světem (a britským hudebním průmyslem) stejně silně jako předtím nástup rock´n´rollu, šílenství zvané Beatlemania či pozdější rockové vlny spojené se subkulturou hippies. A podobně jako dnes existují revivalové kapely hrající rock´n´roll nebo kytarový beat s touhou znít stejně melodicky jako liverpoolští brouci, vzniká nadále spousta skupin, jejichž vzory jsou „pistole“ a Clash. A to i přesto, že jejich dnešní, poněkud kašírovaná vzpoura někdy vzbuzuje jemný úsměv.