Pořady

herečka

Zita Kabátová

narozena 27. dubna 1913
zemřela 27. května 2012

Česká herečka Zita Kabátová se narodila v roce 1913 v Praze na Malé Straně do umělecky založené, dobře situované šlechtické rodiny Kabátů z Výškovic a Wiesenstreynu. Její otec Benno Kabát byl stavitel a památkář, a také nadšený herec-ochotník – dokonce psal i hry pro loutkové divadlo. Matka Anna byla v domácnosti, ale taktéž ochotničila v Malostranské besedě, a strýcem malé Zity byl známý herec a kabaretiér Josef Šváb-Malostranský. Ona sama začala hrát už od dětství – začínala v Malostranské besedě, objevila se i v divadle Deklarace na Žižkově. Mezitím vystudovala gymnasium a klášterní školu, přesto se herectví chtěla věnovat i nadále – pokoušela se třeba získat angažmá i ve slavnějších divadlech (například v Divadle Vlasty Buriana), ovšem neměla patřičné zkušenosti. V tom čase ji navíc postihla bolestná ztráta – když ji bylo osmnáct, zemřela ji matka. Zita byla ale nezlomná a psychicky silná dívka: bolest překonala a dokázala jít si za svým. Napřed působila ochotnicky na několika scénách, například v divadle Akropolis (1935). Poté se zprofesionalizovala a postupně prošla různými angažmá – v „Tyláčku“ (Tylovo divadlo, dnešní Fidlovačka, 1935-1936), Velké operetě (1936-1938) v Novém divadle Oldřicha Nového, kam jí přilákala možnost hrát v představení Modrý démant (1938–1940), Švandově divadle (1940–1941) a Komorním divadle (1940–1941).

Co se týče stříbrného plátna, nejvíce se Zita objevovala ve filmech režiséra Vladimíra Slavínského. Hrála většinou v tzv. „slaďasech“ neboli sladkobolných příbězích o láskách ztracených a znovunalezených, sentimentálních limonádách a Červených knihovnách, určených zejména pro dívčí a ženské publikum. Na Kabátovou se velmi příjemně koukalo, měla v sobě jakousi starosvětskou eleganci a grácii, ve tváři moudrý výraz, na rtech úsměv spíše jemný, v gestech a replikách jistou kultivovanost – inu, nezapřela své šlechtické geny. V konkursu na svůj první film neuspěla, ale byla doporučena režisérovi Kubáskovi, který ji obsadil do hlavní ženské role v romantickém dramatu Světlo jeho očí (1936): hrála zde obětavou ošetřovatelku Milenu, zvanou Světla, jež se stará o náhle osleplého mladého inženýra, přičemž se do něj zamiluje. Upřímně řečeno, nebýt Kabátové, film by byl nekoukatelný. V dalším snímku, Fričově sociálním dramatu Ulička v ráji (1936) brala vedlejší úlohu Luisy Brožové, manželky bohatého nakladatele, ve Slavínského romantické komedii Rozkošný příběh (1936) opět vedlejší úlohu Milušky, přítelkyně hlavní hrdinky.

Další hlavní úlohu, Ley Pohlové, vedoucí obchodu s módou, získala herečka v romantickém dramatu Manželství na úvěr (1936), v komedii Klatovští dragouni (1937) coby Eva, sestřenice hlavního hrdiny zastupuje na veřejnosti jeho manželku, která ovšem od chotě prchla, a v romantickém dramatu Lízin let do nebe (1937), hraje Karlu Sýkorovou, krásnou třídní hlavní hrdinky. Hlavní úlohu pak získala Kabátová v melodramatu Žena na rozcestí (1937): ztvárnila nešťastnou Jindru, manželku náhle zbohatlého úředníka pojišťovny, jenž ji opustil kvůli starší a atraktivní „zlatokopce“ (což ale nakonec pochopitelně skončí happyendem). Jestliže v roce 1938 natočila jen tři snímky, v devětatřicátém se stala velice frekventovanou filmovou herečkou – vždyť natočila celých jedenáct celovečeráků! Pravda, opět se většinou jednalo klasické Červené knihovny: ani její noblesně podaná studentka medicíny Lola Holmová, jež se ničeho netuše zaplete s defraudantem, nezachrání film Její hřích, což lze říci i o romantickém dramatu Srdce z celofánu, ve kterém velmi dobře podala zápornou postavu, tanečnici Ninu, která svým půvabem zničí každého muže, jenž jí potká. Také Zlatý člověk, kde ve vedlejší úloze ztvárnila MUDr. Jožku Severýnovou, zamilovanou do známého chirurga, je podprůměr, snad jen sociální drama Tulák Macoun, ve kterém si zahrála menší roli Elsy, zpěvačky v krčmě, snese přísnější měřítko.

Co se týče hereččina filmování ve válečných letech, hlavních rolí bylo méně a méně, ale jak ubyla kvantita, přibyla kvalita. Jedním z těch lepších snímků bylo i Slavínského životopisné drama o osudech hudebníka a kapelníka Františka Kmocha To byl český muzikant (1940), ve kterém Kabátová ztvárnila jeho manželku Pepičku. Nebo komedie Život je krásný (1940), kde se představila ve vedlejší roli malířky Heleny. V roce 1941 se dvakrát objevila vedle Vlasty Buriana: v úloze operetní hvězdy Marion v komedii Provdám svou ženu, a pak jako přednostova žena Julie v další komedii Přednosta stanice. I ve dvaačtyřicátém se představila s Burianem – jakožto jeho zaměstnavatelka a majitelka papírnictví Jarmila Valentová v komedii Zlaté dno. Poté jí čekala její vrcholná role v romantické komedii Muži nestárnou (1942): ztvárnila zde Helenu Hurníkovou, továrníkovu manželku, do níž se zamiluje student Stáňa, jenž dává lekce na klavír její dceři – v průběhu let se pak snaží získat ruku její dcery a podaří se mu to až u její vnučky. A v kvalitní historické komedii Počestné paní pardubické (1944) se představila v úloze jedné z hašteřivých paniček, baronesy Heleny z Alcantaru.

Vzhledem k faktu, že Zita uměla dobře německy, zahrála si i ve dvou německých filmech (herci, až na představitele hlavní mužské role, byli Češi, stejně jako štáb i produkce). Jednalo se o drama Osud na řece (1944) a komedii Hudbou za štěstím (1944), a v obou hrála výrazné role, přičemž v titulcích byla uvedena pod pseudonymem své babičky jako Maria von Buchlow. Což ale bylo po válce komisemi označeno jako kolaborace s Německem a tzv. „provinění se na národní cti“ (přitom se občas stalo, že mezi členy komisí seděli i ti, kteří také s Němci natáčeli). Kabátová dostala takzvaný „dištanc“, a od roku 1945 až do roku 1969 se nesměla postavit před kameru. Navíc přišla o vilu, kterou pro ni postavil otec. Ale nezlomilo ji to – začala pracovat jako koloristka ve fotografickém ateliéru. Pak ji pomohl Karel Smažík, který dával dohromady Vesnické divadlo – jenomže se neustále jezdilo po venkově hrát zemědělcům, a Zitu to hodně unavovalo. V polovině 50. let ji zpěvačka Zorka Kohoutová přivedla do orchestru Karla Valdaufa, kde Zita dělala krátké vstupy nebo recitovala básničky. Na stříbrné plátno se herečka vrátila až po roce 1968. A to v trpké komedii Hvězda (1969) v menší roli Marie, jedné z přítelkyň slavné předválečné herečky Slávky Hradilové.

V sedmdesátých letech Kabátová občas sporadicky točila, povětšinou menší role, a posléze se stala vedoucí Bia Illusion, kde se promítaly filmy pro pamětníky. Stala se také organizátorkou setkání a srazů herců z první republiky. Z filmových rolí je možno uvést větší úlohu manželky cestovatele Alberto Vojtěcha Friče v dobrodružné sci-fi Akce Bororo (1972), její důchodkyni Čupkovou v domově důchodců v poetickém dramatu Biela stužka v tvojich vlasoch (1977), a určitě paní Opatrnou ve svěrákovsko-smoljakovské komedii Kulový blesk (1978) o slavné bytové dvanácti-směně. V průběhu dalších desetiletí to bylo obdobné – sporadická natáčení, a víceméně štěky nebo menší role: zákaznice Kunešová v komedii V podstatě jsme normální (1981), prodavačka losů v hudební komedii Jonáš II. aneb Jak je důležité míti Melicharovou (1988), hraběte Kinského Tante v dramatu Zapomenuté světlo (1996), určitě babička Eliška v komediálním dramatu žen tří generací Modré z nebe (1997), babička v bakalářské TV-povídce Doma je doma (1998), babička (zde hlavní úloha) v krátkometrážní TV-komedii Komu zvoní hrana (1999), či noblesní stará paní Maruška Grulichová v komediálním dramatu Babí léto (2001)…

Zita Kabátová prožila několik lásek: po roce 1939 se velmi sblížila s hercem a zpěvákem Járou Pospíšilem, chodila s hercem Frantou Paulem, ale slabost měla zejména pro sportovce, třeba hráče póla Josefa Tomáška. Největší láskou jí byl automobilový závodník František Juhan – tam by to jistojistě skončilo svatbou, ovšem Juhan po roce 1948 emigroval do Švýcar. Kabátová byla dvakrát vdaná, přičemž první manželství s Jerry Králem, ředitelem firmy Zeiss Ikon v Bombaji, nedopadlo dobře, protože Zita nedostala vízum, a manželé se tedy na dálku rozvedli. Podruhé se vdala v roce 1956 za olympijského reprezentanta – skifaře a také výtvarníka Jiřího Zavřela. Jeho poznala už za protektorátu, ale jelikož pracoval jako kulturní tajemník, po válce ho zavřeli do jáchymovského lágru. Nicméně když se po deseti letech vrátil, vzali se, a rok na to se jim narodil syn Jiří. Manžel pak – protože byl s bolševikem na kordy – v šedesátých letech emigroval do USA, kde tragicky zahynul sražen autem. Zita zůstala tady, protože Prahu milovala a nemohla by žít jinde: „Jsem malostranská skrz naskrz“, tvrdí v dokumentu 13. komnata. V roce 2007 odešel do USA i syn Jiří a stal úspěšným obchodním manažérem. Částečně i o tom vypráví dokumenty Třináctá komnata Zity Kabátové (2009, režie Simona Oktábcová) a Neobyčejné životy: Zita Kabátová (2009) v režii Jiřího Stracha. Ještě předtím Zita Kabátová napsala knihu vzpomínek Lásky a lidé mého života (2006), o rok později s pomocí Marie Formáčkové další knihu vzpomínek Moje první republika a v roce 2008 Můj recept na dlouhověkost. V roce 2011 vyšla knížka Můj život nebyl pod psa, ale se psem… a roce 2012 text s názvem Zita Kabátová – Sto let a já od Marie Formáčkové.

Herečka Zita Kabátová zemřela v roce 2012 v Praze ve věku 99 let.

Pořady ve videoarchivu

Všechny