Pořady

herečka

Miriam Kantorková

narozena 13. března 1935

Herečka, zpěvačka a moderátorka Miriam Kantorková se narodila v roce 1935 v Praze-Vršovicích do evangelické rodiny s uměleckými sklony. Otec Karel byl vrchním inspektorem státních drah, a jednatelem vršovických Národních socialistů, ale jeho vášní byla hudba – často hrál v evangelickém kostele na Vinohradech na varhany. Matka byla vyhlášenou dámskou krejčovou u luxusní módní společnosti Rosenbaum, též osobní švadlenou herečky a spisovatelky Olgy Schienpflugové, a milovala hru na klavír. A tak je jasné, že jak Miriam, tak její dva starší bratři (Pavel – pozdější doktor a maratónec, po Zátopkovi u nás ve své době druhý nejlepší, a Milan – pozdější violoncellista České filharmonie) byli vedeni k hudbě: ona sama se na popud maminky učila na piano, bratři na housle. Všichni členové rodiny se pak stali členy evangelického smíšeného pěveckého sboru Blahoslav.

I když se chtěla stát dětskou lékařkou, politické okolnosti rozhodly za ní (jako jedničkářka měla nastoupit do fabriky). Vzdala se medicíny a začala studovat zpěv a hru na klavír na Pražské konzervatoři, zároveň bokem hrála ochotnicky divadlo. Taktéž ráda recitovala, a dokonce získala první místo na festivalu Jiráskův Hronov. Po úspěšném absolutoriu v roce 1955 učila dva roky hudební výchovu, ale pak se v roce 1957 stala herečkou, zpěvačkou a konferenciérkou tehdejšího AUSu Víta Nejedlého. Zároveň v letech 1958 – 1962 vystudovala herectví na DAMU. V roce 1963 spoluzaložila s Jiřím Ostermannem a Drahuší Fialkovou poetickou vinárnu Viola, kde se kombinovala recitace poezie našich i světových autorů (nezřídka beatnických) s jazzovými jam sessiony (většinou hrála skupina Luďka Hulana). Působila též v divadle Maringotka, poté získala angažmá v Divadle Na zábradlí, a posléze v Divadle E. F. Buriana (D 34), kde zůstala až do penze. V DEFB zazářila v roli Marjutky ve hře Balada o poručíkovi a Marjutce dle povídky Borise Lavreněva, za kterou získala Cenu literárního fondu. Po zániku divadla (1992) už působila jen pohostinsky, mj. v Divadle U Hasičů, Divadla Radka Brzobohatého nebo ve Fidlovačce.

Na filmovém plátně se Kantorková začala nepravidelně objevovat od druhé poloviny padesátých let – šlo hlavně o malé role a camea. Poprvé tomu bylo v dramatu Škola otců (1957) v roli učitelky, poté v krimi Konec cesty (1959) v cameu hezké slečny na stavbě. Zahrála si i pacientku v dramatu Naděje (1963) či dvorní dámu v historické dobrodružné komedii Bláznova kronika (1964). V pětašedesátém byla natočena středometrážní studentská komedie Divoká holka, ve které se Miriam představila v hlavní úloze mladé ženy lehčích mravů, jež stráví večer a noc s třemi lodníky. Právě díky tomuto snímku ji objevil režisér Otakar Vávra a následně obsadil v romantickém dramatu Romance pro křídlovku (1966) dle předlohy knihy Františka Hrubína: hrála zde výraznou roli divoké ženy Tonky, se známou sekvencí, kdy se nahá koupe v peřejích řeky. Ve velké roli lékařky Marty, milenky hlavního hrdiny, flákačského výtvarníka, se pak představila v Jakubiskově komediálním dramatu Kristové roky (1967). O rok později se herečka objevila také v televizi – v roli zlé královny v pohádce O pasáčkovi a labutích princeznách (1968).

V TV-dramatu dle Maupassontovy povídky Sladké hry minulého léta (1969) režiséra Juraje Herze hraje Mariettu, spolubydlící hlavní hrdinky, dívky Mušky, nicméně v témže roce si na herečku opět vzpomněl režisér Vávra: ve svém majstrštyku, historickém dramatu Kladivo na čarodějnice (1969) ji obsadil do vedlejší, ale výrazné role lazebnice Doroty Tobiášové, jedné z obětí čarodějnických procesů na Šumpersku v sedmnáctém století. Sama Kantorková dodnes řadí tento snímek společně s Romancí pro křídlovku mezi dva své nejoblíbenější filmy s její hereckou účastí. V sedmdesátém roce ji čekala další větší úloha v komediálním TV-dramatu Rapotínská tragédie (1970), kde coby učitelka Renata Kozáková, manželka impotentního předsedy JZD, počne dítě s jeho nejlepším kamarádem, zedníkem.

Několik dalších let pak opět brala jen menší role: kupříkladu milenku narkomana v krimi Jeden z nich je vrah (1970), učitelku v pohádkové komedii Dívka na koštěti (1971), Jindru Mráčkovou, manželku stavitele v TV-komedii Kam slunce nechodí (1971), vdovu volných mravů Tomečkovou zvanou Putifarka v komedii Zlatá svatba (1972), rodičku z hájovny v TV-komedie Silnice (1972), první nevěstu v krátkometrážní TV-pohádce Trávnička (1973), dr. Vlachovou v psychologickém dramatu Pokus o vraždu (1973), hostinskou v hudební komedii Drahé tety a já (1974), šafářku Tůmovou v historické TV-komedii Skleník (1976), paní Novákovou ve východoněmecké TV-komedii Viechereien (1977) a v pokračování Oh, diese Tante (1978).

Větší úlohu zpěvačky Evy Moulisové, jež je postřelena během svého vystoupení, si herečka zahrála v epizodě Klauni (1978) z propagandistického televizního krimi seriálu 30 případů Majora Zemana, a další výrazná role rozvádějící se Evy Králové na ní zase čekala v TV-komedii Úplně beznadějný případ (1978). O dva roky později se představila v jedné z hlavních úloh nádražní pokladní Růži ve studentském krátkometrážním dramatu Vindobóna (1980). Jenže pak už to byly zase malé role a roličky, z nichž lze vybrat třeba zelinářku Vlastu v komedii V podstatě jsme normální (1981), výčepní v „alkoholickém“ dramatu Hadí jed (1981), Klajňákovou ve slovenském psychologickém dramatu Štvrtý rozmer (1983), hostinskou v historickém TV-seriálu Svědek umírajícího času (1983), paní Hynoušovou v TV-komedii Stan (1984), domovnici Merendu v komedii Fešák Hubert (1984), sousedku Karáskovou v pohádkové TV-komedii Ferdinande, vrať se (1984), servírku Marii v rodinné komedii Není sirotek jako sirotek (1986), litoměřickou bytnou básníka K. H. Máchy v životopisném dramatu MÁG (1987), bytnou Hroudovou v koprodukčním historickém dramatu Kainovo znamení (1989) či Tesáčkovou v dramatu Čas sluhů (1989).

Také v devadesátých letech se Kantorková objevovala ve vedlejších úlohách, třeba jako ctižádostivá dona Aurora, matka dvojčat v hudebním TV-filmu Giroflé-Giroflá (1991) nebo v diváckých povídkách z cyklu Bakaláři (mj. kousky Princ či Bloček). Ale spíše se jednalo o malé role – například Kahlerová v komedii Díky za každé nové ráno (1994), vědma Nosálová v seriálovém TV-dramatu Nanebevzetí Lojzy Lapáčka (1994), babička Věra v komedii Báječná léta pod psa (1994), kmotřička v Troškově pohádce Z pekla štěstí (1999). Od roku 2005 se účastní nekonečné soap-opery Ordinace v růžové zahradě – hraje zde zdravotní sestru Bobinu. V cyklu Škoda lásky se v povídce Diamantová svatba (2013) představila ve výrazné úloze paní Jakoubkové, svatebčanky, jež se neustále hádá se svým manželem, s kterým je sezdána šedesát let. V rodinném TV-seriálu Svatby v Benátkách (2014) brala vedlejší roli Jarmily Dubové, v jedné z Troškových venkovských komedií Babovřesky 2 (2014) menší úlohu nepříjemné kuchařky a hospodyně z fary.

Herečka se úspěšně uplatňovala i v dabingu – její nejoblíbenější prací byl americký seriál Dotek Anděla, kde dabovala černošskou herečku a zpěvačku Dellu Reese. V roce 2010 dostala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Natáčela i rozhlasové hry, určitou dobu patřila mezi nejvytíženější rozhlasové herečky. Divadelní režisér Pošíval Kantorkovou nazval „prudkou vichřicí s něžnou duší“, což vychází zejména z jejího herectví – v šedesátých a sedmdesátých letech ztvárňovala divoké dominantní ženy, často lehčího charakteru, postupně se přehrála v hubaté baby s pěknou vyřídilkou. Ona něžnost duše pak, dle jejích přátel, vychází na povrch v jejím civilním životě.

Mezi její hobby patří chalupaření – má chaloupku v Podkrkonoší. A hodně ráda jezdí autem – relax za volantem jí přináší uvolnění. Jejím bratrancem byl doktor přírodních věd a známý karikaturista Pavel Kantorek. Miriam Kantorková byla dvakrát vdaná, z druhého manželství má dceru Janu. A dodnes bydlí v pražských Vršovicích, v domě, ve kterém se narodila.