Pořady

herec

Jan Pivec

narozen 19. května 1907
zemřel 10. května 1980

Divadelní a filmový herec Jan Pivec se narodil jako jedináček v roce 1907 v Praze do rodiny zámečníka a nožíře Jana Pivce st. a jeho manželky Františky. Matka si vždycky přála, aby se Jeníček stal inženýrem, a tudíž člověkem ekonomicky dobře zajištěným, proto také začal studovat reálku (střední školu s přírodovědným zaměřením). Lásku k divadlu v něm podnítil otec, po kterém junior podědil do budoucna i mohutnou postavu. Ten totiž v mládí jako sirotek několikrát utekl z ústavu za kočovným divadlem, ale bohužel byl vždy polapen a nakonec donucen stát se zámečníkem. Proto – na rozdíl od matky – téměř s radostí přivítal, když zjistil, že to Johanovi (jak synovi říkal) ve škole příliš nejde – junior reálku nedokončil a též výsledky jeho studia na dvouleté obchodní škole na Smíchově byly nevalné. Chvilku pak pracoval jako úřednický praktikant ve velkoobchodu s papírem, odkud utekl, a ještě kratší dobu pobyl u firmy na dětskou moučku, odkud byl vyhozen. V tom čase už hrál ochotnicky divadlo ve spolku Vavřín, a zaměstnání ho jenom zdržovala od učení textu. Poté z otcova popudu odpověděl na inzerát Biblické kočovné divadelní společnosti ředitele Karla Hroudy, která hledala herce vyšší postavy, a byl do ní přijat. Repertoár tvořily pouze Pašijové hry a drama U bran ztraceného Ráje (Případ Kaina a Ábela) – v prvním kuse hrál Pivec Kaifáše a ve druhém Kaina. Následně působil ještě v několika společnostech, se zaměřením na pěvecké role. V roce 1927 se přihlásil na Státní konzervatoř v Praze, kam byl – po neúspěchu na operním oddělení – přijat na oddělení dramatické. Ještě během studia hostoval v Osvobozeném divadle (mj. Vest Pocket Revue) a divadle Akropolis.

Po absolvování školy získal v roce 1930 angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, od roku 1934 pak působil v Národním divadle v Praze, kde zažil ještě závěr hilarovské éry. V tom čase byl zdravý a silný a byl schopen zvládnout až 20 rolí za sezónu. Často vystupoval v dramatických úlohách, ale dokázal být i velmi komediální. Hrál hlavní anebo výrazné vedlejší role jako například v shakespearovských hrách – Mercuitia v dramatu Romeo a Julie, rytíře Falstaffa v komedii Veselé paničky windsorské, Orlanda v komedii Jak se vám líbí, přičemž jeho Jago v shakespearovském dramatu Othello je nepřekonatelný: podle amerických teatrologů, specialistů na Othella, kteří měli možnost u nás v padesátých letech hru spatřit, byl Pivec prý tím nejlepším Jagem, jakého kdy viděli. Zazářil také jako Mefisto v goetheovské tragédii Faust, hrál i čechovovské postavy – Prozorova ve Třech sestrách či povídkáře Trigorina v Rackovi. A co se týče českých autorů, například v baladické Kvapilově pohádce Princezna Pampeliška hrál venkovského mladíka Honzu, ve Stroupežnického dramatu Naši furianti kandidáta na ponocného, vysloužilého vojáka Bláhu, a v Jiráskově Lucerně Kláska.

Pivcovo herectví působilo velmi impozantně, neboť i on sám byl impozantní. Veliký, mohutný a hřmotný – jak říkal Miroslav Horníček v Hovorech H: „Když Pivec zavolal, padala nejen vomítka, ale i balkony.“ Hercův nejčastější a nejoblíbenější režisér František Filip o něm řekl, že je „vulkán, co chrlí lávu a balvany.“ Pivec slul také velkým vyprávěčským talentem – svou dramatickou a specifickou dikcí a gesty dokázal povýšit banální příhodu na dílo génia. Už jen kvůli tomuto byl mezi herci oblíben, přestože do nich občas až skoro hnidopišsky rýpal, hýřil sarkasmy a často působil jako morous. Ale to bylo jen jeho ochranné zbarvení. Přísně si střežil své soukromí, a skoro jediné, co o něm bylo známo, bylo to, že je příšerný škrťa na peníze. Jinak k samotným rolím přistupoval pedantsky a skoro až vědecky. Například ve třicátých letech vytvořil s hereckými kolegy Ladislavy Peškem a Boháčem trojku, která studijně navštěvovala vyhlášené pražské pajzly, kde okukovala místní galérku, přičemž její gesta, mimiku i mluvu později využívala jak v divadle, tak ve filmu. V životě se Pivec nepříliš omezoval – byl silným kuřákem, rád pil kávu a víno. Sledoval box, hokej a fotbal: byl doživotním fandou Slavie Praha. Bohužel, jak k stáru přibývalo nemocí, v Národním divadle pro něj zase ubývalo rolí, což vyústilo až v nedůstojný odchod – v roce 1970 podal sám výpověď. Pak už odmítal kamkoli chodit, pouze doma sledoval televizi.

Na stříbrném plátně se Pivec mihl v miniroličce ještě na konci němé éry, své nejlepší filmy ale natočil až po třicítce. První hlavní roli, donchuánského studenta filosofie Václava Frýborta, si zahrál v romantickém dramatu Filosofská historie (1937), výraznými výkony na sebe upozornil třeba ve vedlejší úloze podvodníka Koláře v komedii Příklady táhnou (1939), jako doktor práv Karel Svoboda v hudební komedii Štěstí pro dva (1940) nebo ing. Petr Koval v další komedii Poznej svého muže (1940). Ve veselohře Hotel Modrá hvězda (1941) si střihl vedlejší komediální roli hudebníka Jirky Tůmy. Pak už na něj čekala asi jeho nejslavnější filmová úloha – v romantické komedii Muži nestárnou (1942) ztvárnil pianistu a neodolatelného svůdce Stáňu Jarského, který v průběhu třiceti let miluje v jedné rodině postupně tři ženy tří generací. Navíc ve filmu vzpomenul na své pěvecké ambice a zazpíval píseň Za úsměv jediný (Madono má). Do konce války se Pivec objevil už jen ve třech filmech a to ve vedlejších rolích: z nich zaujme jeho malíř portrétista Jan Rezek v komedii U Pěti veverek (1944) a také cynická figura Vlacha Potměbílého v kostýmním historickém dramatu Rozina sebranec (1945).

V poválečném období našeho zestátněného filmu hrál Pivec až na výjimky zejména vedlejší postavy: zaujal coby příslušník SNB Vejvoda v satirické komedii Nevíte o bytě? (1947), nebo jako padoušský správce pily Zeman ve venkovském dramatu Ves v pohraničí (1948). Hlavní roli doktora psychiatrie a abstinenta Jakuba Johánka, který se výjimečně opije a má „vokno“, ztvárnil v komedii Dnes neordinuji (1948), výborný byl i jako namyšlený panský správce Sláma v romantickém dramatu Divá Bára (1949). Po tříleté přestávce se herec objevil až v roli starosty v komediálním povídkovém snímku Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952). Velmi výraznou roli Zikmunda, krále německého, císaře římského dostal ve Vávrově výpravné historické trilogii Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956), odehrávající se v době husitství v první polovině XV. století. Pivec zaujal i v některých dalších vedlejších rolích – třeba jako Josíf, přísný otec hlavního hrdiny v komedii ze života mládeže Štěnata (1957), jako vyšetřovatel, poručík Rybák v komediální krimi Kasaři (1958) nebo jako zlý kupec Konopík v dramatu Mstitel (1959). Skvěle se také zhostil hlavní úlohy nerudného majitele vily, profesora Mareše v dramatu Dům na Ořechovce (1959).

V šedesátých letech začal Pivec hodně točit pro televizi – coby makedonský voják Harpax výborně sekundoval svému kamarádovi Ladislavu Peškovi v adaptaci antické komedie Lišák Pseudolus (1960). V tom samém roce potkal i svého budoucího oblíbeného režiséra Františka Filipa, s kterým natáčel nejvíce – poprvé v komorním televizním dramatu Duhu pro můj den (1960), kde hrál gestapáka Randaua. Následovala hercova oblíbená krátkometrážní komedie dle Čechova Námluvy (1961), kde perlil v roli statkáře Čubukova (v roce 1962 cena Zlatá Nymfa v Monte Carlu za nejlepší komedii). Poté na něj čekala úloha majora wehrmachtu von Schwarze v krátkometrážním, válečném, komediálním dramatu Blbec z Xeenemünde (1962), a hlavní role oficiála Vavřince Konopky v historické komedii Příběh dušičkový (1964). Tento celovečerák režíroval opět Filip, a pro televizi pak připravil 5dílné Shakespearovské monology (1964), kde Pivec samozřejmě předvedl svého Jaga z Othella a také rytíře Falstaffa z Veselých paniček windsorských. V ceněném televizním dramatu Malér (1965) pak Pivec ztvárnil prokurátora. V roce 1967 byla zrealizována televizní adaptace Jiráskovy pohádkové hry Lucerna, v které herec perlil v postavě zámeckého pana vrchního. V tomtéž roce byl k vidění i další jeho herecký koncert v roli Rudolfa, jednoho z manželů připravované zlaté svatby v televizní komedii Láska jako trám (1967). V sedmdesátém si zahrál kupce Josefa Věka, otce hlavního hrdiny, v historickém seriálu F. L.Věk (1970) a s filmováním se rozloučil opět rolí otce dvou bratrů v televizním dramatu Klobouk plný deště (1973).

Jan Pivec neměl potomků, přestože byl třikrát ženat: s první manželkou, herečkou Janou Romanovou se seznámil při natáčení trháku Muži nestárnou a rok poté, ve třiačtyřicátém, se vzali. Manželství ale netrvalo dlouho a skončilo rozvodem. V roce 1949 pak Jana emigrovala do Anglie. Poté byl sezdán se sekretářkou Taťánou, jenže tu zas neměla ráda hercova matka, což opět vedlo k brzkému rozchodu. V roce 1957 v Národním potkal svoji budoucí manželku Věru, která v divadle pracovala jako účetní. Vzali se v roce 1958 a toto manželství se již vydařilo. Jeníček dokonce přestal i kouřit. Herec samozřejmě získal i několik ocenění – Státní cenu (1955), titul zasloužilý umělec (1958), včetně titulu národní umělec (1963). V roce 1967 o něm byl natočen dokument Herec od Pánaboha – Medailon Jana Pivce (1967), v sedmasedmdesátém dokument I muži stárnou, a před několika lety o něm natočila dokument Tělo slovem (2011) i Česká televize a to v rámci cyklu Příběhy slavných.

Jak už bylo naznačeno, od šedesátých let na tom herec nebyl zdravotně dobře – zužovalo ho astma, byl nemocný se srdcem, a ucpávaly se mu cévy, takže měl věčně oteklé nohy. Jan Pivec nakonec zemřel v Praze v roce 1980, krátce před svými třiasedmdesátinami.

Pořady ve videoarchivu