Jak vybuchují sopky (1998). Scénář a režie V. Kunz

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Klikněte pro větší obrázek Časné ráno nad sicilskou Katánií. Vrchol Etny, největší evropské sopky, teprve za chvíli ozáří první paprsky vycházejícího slunce. Za pár hodin budeme i my stát na kraji jejího hlavního kráteru. Bocca Nuova, tedy Nová díra, je nejmladší z kráterů Etny. Má dva jícny, v kterých je dokonce vidět láva. Ta občas vystřelí do vzduchu. Jsme na její hraně. Nedýchá se nám tu příliš dobře, dokonce máme plné oči popela, který nám skřípe i mezi zuby. Občas kolem dopadají sopečné bomby, které si ve sněhu vytavují díry. Bocca Nuova je nyní velice aktivní. Je zřetelné, že se připravuje k větší explozi.

Klikněte pro větší obrázek Zdá se to neuvěřitelné, ale za výbuchy lávy, žhavé 1 100 stupňů, může voda. Chemická analýza potvrzuje, že hlavní součástí nedýchatelných a sírou páchnoucích plynů, které unikají ze sopek, je vodní pára. Za vysokého tlaku lze vodu ve žhavé tavenině rozpustit a udržet, jak prokazují laboratorní experimenty. V hloubce 20–30 km lze v magmatu rozpustit až 12 % vody. Množství rozpuštěné vody však spolu s menšími hloubkami klesá.

Klikněte pro větší obrázek Naše expedice míří ke starým lávovým polím na svazích Etny. Zblízka prohlížíme dutinky. Ty v tuhnoucí lávě vytvořily plyny, když se při její cestě k povrchu mohly oddělit od taveniny a rozpínat se. Tak se vytvořila i známá pemza. Ohromné množství pórů vznikalo při rychlém výlevu žhavé lávy, obsahující vodní páru a plyny, na povrch. Pemza je skutečně lehká, na vodě snadno plave. Také sledování mikroskopické struktury lávových výbrusů přináší svědectví o přítomnosti plynů. Zatímco hlouběji pod povrchem je voda ve žhavé lávě rozpuštěná, tak na povrchu, za běžného atmosférického tlaku, se v tavenině žádná voda neudrží. Prostě se oddělí. Uvolnění vody i dalších těkavých látek při výstupu lávy k povrchu způsobuje její pórovitost. Vznikají typické bublinky, láva se napění. Voda, která uniká z magmatu, má pro nás jeden praktický rys. Unáší totiž rozpuštěné kovy, měď, olovo, zinek, cín i síru.

Klikněte pro větší obrázek Mnoho rysů magmatické činnosti je našemu pozorování utajeno. Řada pochodů se odehrává ve velkých hloubkách. Na povrchu se neobjeví všechna magmata, která v plášti nebo v kůře Země vzniknou. Důležitá je jejich hustota, tedy měrná hmotnost, a viskozita. Tyto vlastnosti souvisejí se složením magmatu. Magma nevzniká úplným tavením hornin pod zemským povrchem. Ať v plášti, nebo v kůře, taví se jen lehce tavitelné součástky. Teprve když se vytvoří síť vzájemně natavených částí, se magma sbírá do větších celků a vytváří magmatické krby, jakési nádrže magmatu pod povrchem, obvykle v hloubkách několika kilometrů až desítek kilometrů. Žhavé magma čeká ještě dlouhá cesta vzhůru, než se objeví na povrchu a třeba začne ohrožovat lidská obydlí. Z magmatického krbu magma stoupá přívodním kanálem do kůry. V případě sopky se tento kanál nazývá jícen. Jícen vyplněný magmatem je označován jako sopouch.

Klikněte pro větší obrázek Klikněte pro větší obrázek Ohromná množství lávy, kterou chrlí krátery Etny, stékají po jejich svazích na všechny světové strany. Pod žhavou záplavou mizí silnice i domy. Magma, které se objeví na povrchu, nese informaci o tom, z jakých hornin pod povrchem Země vzniklo. Rozeznáváme dva základní typy magmatu. Magma čedičové, které vzniká ve svrchním plášti Země, a magma žulové, které vzniká v kůře naší Země. Čedičové magma je chudé křemíkem, ale je bohaté železem, hořčíkem a vápníkem. Žulové magma je bohaté křemíkem, ale je chudé železem, hořčíkem nebo vápníkem.

Klikněte pro větší obrázek Jestliže je tlak magmatu v sopce vysoký a hrdlo sopky je zavřené, potom na úpatí sopky, případně na jejích bocích, vzniknou parazitní krátery nebo puklinové erupce. Podívejme se na takové erupce na Etně. Z jejích kráterů proudí magma vznikající v zemském plášti, je méně viskózní a snadno teče. Vytékají přitom velké objemy magmatu. Díky podílu popela však Etna postupně vyrostla do dnešní výšky, přesahující 3 350 metrů nad mořem. Jsme u dolní stanice lanovky na Etnu ve výšce asi 2 000 metrů. I na tomto místě se zvedá několik malých parazitních kráterů. Tekutější magma z pláště může vytékat i puklinami, a pokud tvoří sopky, jsou to většinou ploché štítové sopky, které mají mírné svahy, například na Havajských ostrovech, na Islandu nebo na Galapágách. Kdysi dávno patřily k tomuto typu i sopky na našem území, které dnes známe jako České středohoří.

Klikněte pro větší obrázek Na svazích Etny jsme našli i další osobité rysy vulkanické činnosti. Láva na tomto místě utuhla do podoby provazců. Když bohaté lávové proudy stékaly o kus dál, vytvořily zajímavý přírodní útvar, lávový tunel. Jsme v lávovém tunelu. Celým tímto průměrem tekla žhavá láva. Potom, co vytekla na druhé straně, někde 100–200 m odtud, na povrch, zbyla tady vlastně prázdná díra. Ale není snadné se do tunelu úzkou štěrbinou dostat a zase vylézt ven. Tento lávový tunel byl jen jedním z mnoha vzniklých na svazích Etny. U vulkánů, které mají silně viskózní lávy, třeba andezitové, dochází nejprve k vytlačování jakéhosi dómu, viskózní lávy, a teprve potom dochází k velkému výbuchu a uvolnění magmatu. Tady je takový dóm na kráteru sopky v Kaskádovém pohoří na západě USA.

Klikněte pro větší obrázek Slavná Krakatoa, indonéská Tambora a v květnu 1980 i Svatá Helena v americkém státě Washington, to jsou sopky, jejichž ohromné erupce měly stejný scénář: silně viskózní magma ucpalo hrdlo sopky, vysoký tlak vody a těkavých látek, které se z magmatu oddělily, spolu s tlakem vystupujícího magmatu způsobily obrovský výbuch. Jiná pohroma přišla před několika lety od japonské sopky Unzen. Při výbuchu vzniklo obrovské množství horkých plynů, které se pohybují velkou rychlostí od kráteru a unášejí s sebou kameny, balvany a sopečné pumy. Je to jakási žhavá lavina, která cestou vše smete. Činné i dřímající vulkány jsou tedy neustálou hrozbou pro miliony lidí, kteří žijí pod jejich svahy.

Stopáž9 minut
Rok výroby 1998
 ST 4:3