Co je to Stockholmský syndrom?

Jedná se o paradox lidského chování. Do psychologických příruček se zapsal díky události, k níž došlo v 70. letech ve švédském Stockholmu, kdy tamní banku přepadl, se slovy „hra teprve začíná“, dvaatřicetiletý muž. Vypálil dávku ze samopalu a na dlouhých šest dní zavřel do trezoru čtyři zaměstnance pobočky. Požadoval výkupné, ale především propuštění svého přítele, zadrženého recidivisty. Vyjednávání vedl tehdejší premiér Olof Palme. Jedna ze zajatkyň mu k jeho úžasu řekla: „Sedíte si tam a s našimi životy hrajete kostky. Naprosto oběma důvěřuji. Nejsem zoufalá. Nijak nám neublížili. Naopak byli velice milí. Víte, Olofe, to, čeho se bojím, je, že policie zaútočí a způsobí, že zemřeme.“

Herečka Elizaveta Maximová: Když se realita nedá přežít, psychika si vytvoří pohádku

Herečka Elizaveta Maximová: Když se realita nedá přežít, psychika si vytvoří pohádku

Policie zaútočila a rukojmí osvobodila. Pachatel dostal deset let. O rok později se ale oběti i nadále únosce zastávaly, zdálo se, jako by věřily, že za své životy vděčí právě jemu. Zajatá žena trpící klaustrofobií označila jeho chování za milé, protože jí dovolil, s provazem omotaným kolem krku, opustit trezor. Když se později objevil obdobný případ zastání se agresora, začal nelogické chování rukojmích vážně zkoumat americký psychiatr Frank Ochberg, který jej také pro účely FBI a Scotland Yardu definoval. Od té doby je stockholmský syndrom (název vymyslel kriminolog Nils Bejerot již během zásahu ve švédské metropoli) známý jako psychologická reakce, kdy se oběť únosu začíná identifikovat s agresorem a projevuje nepřátelské city vůči zachráncům.

Syndrom je charakteristický tím, že si oběť vysvětluje poskytnutí základních potřeb ze strany agresora, jako například nabídnutí jídla, či možnost navštívit toaletu, jako nadstandardně dobré zacházení. Je pachatelovi ve své podstatě vděčná. Vytváří si k němu primitivní náklonnost a buduje vazbu mezi jeho štěstím a tím vlastním. Nachází se ve stavu absolutní závislosti. Toto chování je typické nejen pro oběti únosů, ale i pro oběti týrání nebo domácího násilí.

Psycholožka Martina Venglářová o pachatelích: Věří, že jestliže nedají první ránu, tak ji dostanou

Psycholožka Martina Venglářová o pachatelích: Věří, že jestliže nedají první ránu, tak ji dostanou

Fenomén je sice odborně popsaný, nikoli však zcela vysvětlený. Možnost zkoumat jej ztroskotává na etice, pročež se teorie odborníků různí. Jedno mají ale společné, vznik syndromu vědci spojují s hluboce zakořeněným instinktem k přežití. Rakušanka Natascha Kampuschová, kterou věznil duševně narušený člověk 3 096 dní ve sklepení, uvedla pro britský deník The Guardian následující: „Připadá mi přirozené, že se přizpůsobíte, abyste se identifikovali se svým únoscem. Zejména pokud s tímto člověkem trávíte hodně času. Je to o empatii, komunikaci. Hledání normálnosti v podmínkách trestného činu není syndrom. Je to strategie přežití.“

Psycholožka Martina Venglářová o prevenci: Děti, které jsou hodně střeženy, mají malé radary na riziko

Psycholožka Martina Venglářová o prevenci: Děti, které jsou hodně střeženy, mají malé radary na riziko

V průběhu 21. století se pojetí stockholmského syndromu rozšířilo i na další skupiny lidí, nejen ty unesené, a to například na oběti domácího násilí, členy sekt, válečné zajatce či na zneužívané děti. Někteří psychologové ale v těchto případech hovoří spíše o naučené bezmoci. Společným rysem obětí je, že dlouhodobě setrvávají v násilném vztahu, omlouvají chování násilníka a zlehčují násilí, kterému musí čelit.

Ozbrojené složky NATO se účastní kurzu s názvem SERE (zkratka anglických slov survival, evasion, resistence a extraction). Cílem výcviku je maximální zvýšení šance na přežití v případě únosu. Využívá se v rámci něj i poznatků o stockholmském syndromu. Unesený nemá být konfliktní, má se snažit komunikovat. Obecně je doporučováno hovořit o zaměstnání, rodině, dětech a koníčcích, a to proto, aby byl rukojmí únosci vnímán jako lidská bytost.

videoStudio 6
...
video video

Studio 6