19. května 2012

Ostravská kapela Buty vydává nové album, které má opět originální název. Jmenuje se Duperele, což je v ostravském dialektu pojmenování pro maličkosti a zbytečnosti.

Po čtrnácté okupovala filmová přehlídka Český a Polský Těšín. Tentokrát jsme se zajímali o dva nestory české a polské kinematografie. O scenáristu a herce Zdeňka Svěráka a o polského scenáristu a režiséra Antoni Krauze. Na obou březích řeky Olše se tak několik dní žilo filmově až do noci.

Bývaly doby, kdy tohle ocelové město uprostřed Ostravy žilo naplno. Těžilo se v něm uhlí a vyráběl se z něj koks, který tavil v peci železo. Pak se šachta i pece staly národní kulturní památkou. Ale co s ní?
Majitelé chtěli nejprve bourat, památkáři byli proti a politici krčili rameny. Po mnoha debatách vzniklo zájmové sdružení právnických osob Dolní oblast Vítkovice. Jeho členové začali shánět peníze a hledat pro ocelové město nové využití. Přizvali architekta Josefa Pleskota, část obnovy památky je u konce… a co bude teď?

Jaroslav Kocián, fotograf a pedagog. Narodil se v Havířově a ač jeho fotografie cestují po světových výstavách, on sám Moravskoslezskému kraji zůstal věrný. Vladimír Birgus, vedoucí Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, nazval Kociána jedním z nejmladších představitelů portrétní a dokumentární fotografie u nás. Jeho tvorbu nejvíce ovlivňují lidé z jeho bezprostředního okolí a samotné prostředí, ze kterého pochází.

"V Opavě vznikly tři úžasné kulturní prostory, ale je to jakýmsi mementem nad kulturními pracovníky, protože ufinancovat provoz, zajistit zaměstnance a být efektivní, je opravdu velmi náročné. Chce to nadšení, nápaditost a invenci, aby přesvědčili nejen politiky, ale také potenciální sponzory, že finance ze soukromého i veřejného prostoru jsou naprosto na kulturu nutné…
Druhý velký postesk bude nad digitalizací kin. My sice nemůžeme jít proti toku času a proti technologickému pokroku, ale ten drtivý tlak distribučních společností, které nám tlačí své americké novinky, bude čím dál větší," říká Petr Rotrekl.

Potupné masky, masky hanby, byly v minulosti používány pro výkon trestního práva. Bývaly součástí potupných trestů u pranýře, kdy byl odsouzený připoután s maskou na hlavě a se zavěšenou cedulkou s popisem zločinu, kterého se dopustil. Pranýře stávaly na náměstí před radnicemi, kde se každý mohl na odsouzeného podívat.