31. května 2008

Byli jsme při tom, když studenti brněnské fakulty architektury zorganizovali jako každoročně v rámci urbanistických dnů 100 happeningů na náměstí Svobody. Kolemjdoucí si tak mohli znovu klást otázky - co je to veřejný prostor, jak jej zorganizovat, aby byl živý, příjemný a funkční.

S režisérem Davidem Drábkem si budeme povídat o jeho pojetí české klasiky - hry Našich furiantů Ladislava Stroupežnického. David Drábek si dal za úkol rozehrát příběh vesnických furiantů, lidských osudů, které jsou veselé i smutné. Je kladem našich povah, že se dokážeme zasmát i sami sobě. Drábek dějovou linku a postavy předlohy L. Stroupežnického zachoval, hru pojal jako sondu do života soudobé české vesnice, která se ostatně od té z 19. století příliš nezměnila. Lidé zůstávají bodří a malicherní celá staletí. V hlavních rolích Furiantů 2008 se představí tak znamenití herci jako je Zdeněk Dvořák (radní Bušek), Jiří Pištěk (starosta Dubský), Jaroslav Dufek (dědeček Dubský), Bedřich Výtisk (Habršperk), Václav Vašák (Bláha) a Ondřej Mikulášek (Fiala), ženskou protiváhu jim dělají Tereza Grygarová (Dubská), Dana Pešková (Bušková), Jana Štvrtecká (Fialová). Scénu pro inscenaci vytvořil Martin Černý, kostýmy pro téměř třicetičlený soubour Furiantů 2008 jsou z dílny Zuzany Štefunkové-Rusínové.

Fyzický básník a hudebník Petr Váša vzbudil svým prohlášením Nevítám brněnské angažmá Daniely Landy různorodé emoce. V kritické židli nám vysvětlil, co ho k prohlášení vedlo a co ho překvapilo na dění, jež následovalo v médiích i v brněnských kulturních kruzích.

Smyslem střednědobého expozičního projektu Nechci v kleci!, který připravilo muzeum umění v Olomouci, je pokus o pohled na výtvarné umění normalizačního československého dvacetiletí prostřednictvím vlastních sbírek. Od počátku byl koncipován jako předstupeň a dílčí sonda k dlouhodobě připravované stálé expozici 20. století. Na přibližně 140 exponátech od 105 autorů podchycuje expozice tvorbu více než stovky autorů a dotýká se téměř všech výtvarných druhů - malby, plastiky, fotografie, volné grafiky, kresby i užitého umění. Dvacetiletí 1970-1989 bylo plné protikladů a absurdit hraničících se schizofrenií. Umění se v té době tragicky rozštěpilo na oficiální, polooficiální a neoficiální, přičemž hranici netvořilo kritérium kvality, nýbrž loajalita, služebnost nebo servilnost vůči režimu na jedné straně a naopak více či méně skrývaný vzdor na straně druhé. Projekt, kterému název zapůjčil na základě jednoho ze svých pláten malíř Michael Rittstein, je tedy jakousi dílčí bilancí podstatné části sbírkotvorné činnosti olomouckého Muzea umění v posledním dvacetiletí.