Eva Josefíková: „Nechtěla bych žít v době třicetileté války.“

Film Bůh s námi zobrazuje období před vznikem Třicetileté války. Jak tuto etapu našich dějin vnímáte?

Vnímám to jako jeden velký, dlouhodobě se s prominutím táhnoucí zmatek. Na poli politickém, náboženském, územním. Rozhodně bych v té době nechtěla žít. Nejenom kvůli tomu, že by mi neustále někdo střídavě vnucoval, v co a jak mám věřit nebo vůči komu mám být zrovna loajální.

Letos to je 400 let od třetí pražské defenestrace. Myslíte, že česká společnost zná dobře tento úsek naší historie?

Nedokážu to posoudit. Jistě jsou nadšenci do historie, kteří mají nastudovaný každý detail každé bitvy. Předpokládám, že většina z nás má základní znalosti o těchto událostech, minimálně o jejich pozdějších důsledcích. Ale myslím si, že asi nebudu příliš přehánět, když řeknu, že je určitě spoustu lidí, kteří to vnímají jako změť jmen a letopočtů z dávno zapomenutých hodin dějepisu, křížovkářské heslo nebo prostě krycí jméno k vyjádření nespokojenosti s vládou či radními. V těchto dnech se ostatně skloňuje opět relativně často.

Lze říct, co konkrétně vyprovokovalo českou šlechtu k takovému činu? Co bylo impulsem této defenestrace?

Klikněte pro větší obrázek Nábožensko-mocenské boje. Konkrétně šlo o nedodržování Rudolfova majestátu, který měl garantovat svobodu náboženského vyznání a práva na správu jistých majetků šlechtou a podobně, ale v průběhu let bylo jeho dodržování více a více oklešťováno.

V čem podle Vás tkví největší význam těchto událostí?

Bylo to prakticky obrovské zvěrstvo a dlouhotrvající masakr ve jménu náboženství, který postihl celou Evropu. V rámci toho došlo k rapidnímu úbytku obyvatel, šíření epidemií, bigotnímu katolicismu. Doba temna.

Dokážete si představit, že by k defenestraci a následnému odboji nedošlo? Jak by se se vyvíjel osud českých zemí?

Neumím ve své hlavě potlačit těch dalších čtyři sta let dějin a vymyslet úplně jiný scénář.

Hrajete druhou manželkou Ferdinanda II. Habsburského. Jak byste popsala jejich vztah?

Respekt a vzájemné uznání, snad i oboustranný obdiv.

Jaký měla Vaše postava vztah k Čechům?

Řekla bych o něco vlažejší než ke koruně, umění a katolické církvi. Na druhou stranu Prahu často navštěvovala, což prý u jejích předchůdkyň nebylo obvyklé.

Kde jste získávala informace o Eleonoře Gonzagové a jak jste ji chtěla zobrazit?

Klikněte pro větší obrázek Přečetla jsem všechno, co se mi podařilo vyhledat na internetu. Bohužel to povětšinou byla strohá fakta. Z těch jsem si něco intuitivně vydedukovala (pokud se to tak dá říct), zkonzultovala to s režisérem a na základě toho jsem se ji pak snažila vyobrazit jako dobrou manželku a silnou ženu, přesvědčenou o pravdě, ve které byla vychována a ve kterou věřila.

Ve filmu Bůh s námi je výrazná estetika. Pomáhá kostým a další viditelné atributy k lepšímu hereckému výkonu?

To je spíš otázka na režiséra, jestli pomáhají k lepšímu hereckému výkonu. Pro mě jako pro herečku to má samozřejmě vliv na prožitek atmosféry a jednotlivé situace. Pochopitelně je velký rozdíl hrát scénu na castingu v keckách, bez rekvizit, pod zářivkou mezi čtyřmi holými stěnami, nebo na Švihově v dvacetikilovém dobovém kostýmu se všemi náležitými rekvizitami. Troufám si však říct, že mezi klapkami se atmosféra vždycky uvolní a my se s kolegy bavíme stejným způsobem, jako bychom byli zpátky v těch keckách.

Bůh s námi není klasický historický film. Hodně zvratů je vyjádřeno výrazným herectvím, často jsou zabírány detailně obličeje hlavních postav. Jak moc jste se musela soustředit na mimiku? A vůbec, jak jste k tomu po herecké stránce přistupovala?

Klikněte pro větší obrázek O Gonzagové jsme pochopitelně hodně mluvili již před natáčením a pak jsme detailněji rozebírali její jednání před každým záběrem. Zdeňkovi a jeho režijním záměrům jsem plně důvěřovala, takže i když detailní záběry často lákají ke koukání na tzv. „kopr” po každé klapce, já jsem většinou zůstávala na místě a naslouchala Zdeňkovým připomínkám a našemu hereckému napojení s Ondrou Malým.

Eleonora v závěru filmu lobbuje pro potrestání odbojné šlechty. Tehdejší způsoby poprav jsou pro Evropana 21. století hodně barbarské. Bylo složité se vcítit do té role?

V rámci svého přesvědčení se snažila prosadit exemplární potrestání. Z dnešního pohledu pravda velice odporné. Nemyslím si ale, že by na tom trvala kvůli nějakému ukojení své morbidní osobnosti. Když bych to měla říct cynicky, byla jiná doba.