Hudba pro mladé se hraje v klubech, diskotékách, koncertních sálech, na streetparties, na pódiích monstr festivalů, největší dostřel má ale ta, která se line z médií. O hudbě se také hovoří a píše.

Jak ale vůbec hudbu , kterou zde nazýváme obecně pro mladé, nazvat? Dělení na rock a pop dávno neplatí, kytarový riff je vedle loopů a samplů synonymem staroby, vše se navzájem ovlivňuje a prolíná. Kulhá i dělení na komerční a nezávislou. Jsou snad Buty nebo Mňága & Žďorp jinými kapelami od chvíle, kdy se jejich muzika stala přijatelnou a vyhledávanou i pro jiné, než jejich výlučné publikum, a tudíž se i dobře prodávají? Říkejme tedy hudba pro mladé, abychom zaměřili celou její šíři.

Člověk je zaplavován nadprodukcí desek, novými jmény, novými hudebními technologiemi, styly a vlnami, jakkoli mnohdy se nově jen tvářícími. Má ale člověk-posluchač šanci toto vše obsáhnout, resp. dozvědět se o tom? Vždyť média se musí řídit zákony trhu, jejich činnost není zadarmo, a tak jejich síty projde zhusta jen to, co odpovídá jakémusi obecnému vkusu davu, jehož jsou média současně produktem i producentem.

Ale vždyť vnímání hudby je přece záležitostí subjektivní, vyloučíme-li pochopitelné a třeba věkem i omluvitelné psychózy a módy diktované právě mediálními masážemi. A neplatí snad přesně totéž, že vnímání hudby je věcí osobní, o těch, kteří hudbu tvoří?

Dodejme, že případná masová oblíbenost interpreta nemusí být nutně výsledkem jízdy na módní vlně. V takovém případě se subjektivní motivace tvůrce zasnoubila se subjektivním očekáváním posluchače.

V televizi v současnosti neexistuje pořad, který by se hudbou pro mladé takto subjektivně zabýval. Jistě Paskvil, Noc s Andělem, Sešli se a koneckonců i Letadlo dávají, či některé z nich dávaly, prostor kapelám a interpretům, kteří zmíněnými mediálními síty neproklouznou, ale u tohoto objevení se to zpravidla končí. Hovoří se povrchně a o lecčems, živá vystoupení trpí nekvalitním zvukem. Schází srovnání, konfrontace, hloubka.

A tak orientaci v hudebním světě obstarávají více než rozhlas a televize hudební časopisy. Působí zde řada více či méně přesvědčivých publicistů, kteří na svém více či méně vyhraněném políčku plní role subjektivních (ano, vnímání hudby je subjektivní záležitostí) posuzovatelů, hodnotitelů ale i odsuzovatelů či doporučovatelů. Jsou více či méně anonymní a tudíž nenapadnutelní. Jejich soudy jim souzený interpret nemůže vyvrátit. Schází srovnání, konfrontace, hloubka i když jinak, než v případě zmiňovaných televizních pořadů.

Využijme tedy možností, které jedině a pouze televize má a pokusme se oba světy svět hudebníků, tvůrců a svět posluchačů, kritiků - srovnávat a konfrontovat před slechy a zraky diváků. Pojďme dát prostor osobnímu vnímání osobních výpovědí.

Srovnejme názory, dojmy, motivace a prostředky muzikantů začínajících či mediálně neznámých a těch protřelých.

Zkonfrontujme názory, dojmy, motivace a prostředky publicistů kritizujících a těch oslavujících. Nechme je vyříkat si jejich hodnocení s hodnocenými hudebníky. Nechme muzikanty zahrát si spolu i proti sobě (např. předvést vlastní verzi soupeřovy skladby, či vlastní úpravu předem dohodnuté známé skladby zahraniční).

Dejme slovo divákům ve studiu (klubu), ať už přímo, či spíše formou lístečků sesbíraných v průběhu diskuse.

A pozvěme taky osobnosti z řad zástupců rádií, televizí, hudebních vydavatelství, producenty, zvukové mistry, programové pracovníky klubů, pořadatele festivalů.

Marek Dohnal
(producent pořadu)