Tajemnými světy spánku a snů se projdou moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid spolu s historičkou umění Annou Pravdovou, fotografem Zdeňkem Thomou, publicistou Jiřím Peňásem, lékařkou Jitkou Buškovou a písničkářkou Sašou Niklíčkovou. Režie P. Nikolaev

Obsah dílu

Přehrát vše

Ve spánku strávíme třetinu našich životů, čím dál víc populace trpí však jeho poruchami, ať už skutečnými, nebo jen domnělými. Cesta za dobrým spánkem se tak stává zdravotním problémem i výnosným obchodem, zatímco zapomínáme na to, jak se docela jinak spalo dřív. Co to ale spánek vůbec je? A jak souvisí s tím, co ve spánku někdy i velmi intenzivně prožíváme, totiž se sny? Rozdíl mezi bděním a spaním je podle nejrůznějších experimentů dost relativní, dokonce existují tzv. bdělé čili lucidní sny. A v umění je snění pro leckoho tím nejproduktivnějším východiskem vlastní tvorby.


Snící rebelka: Anna Pravdová

Historička umění Anna Pravdová (* 1973) vystudovala svůj obor na UK a na pařížské Sorbonně a zaměřuje se na dějiny výtvarného umění 20. století a česko-francouzské vztahy nejen výtvarné, ale i literární. Z tohoto hlediska je tedy logické, že jako kurátorka Národní galerie stojí teď za výstavou malířky Toyen (vl. jméno Marie Čermínová, 1902–1980) Snící rebelka ve Valdštejnské jízdárně. Iniciativa k ní přišla ovšem z Německa, kde Toyen zatím příliš neznají, od kurátorky Annabelle Görgen Lammers, a poté byla oslovena i Francie, kde se do věci zapojila kurátorka Annie Le Brun, která se s Toyen ještě osobně znala. Vznikla expozice, která má ambice představit Toyen od její poslední pražské prezentace v roce 2000 stejně významně, a přitom zase jinak, na základě téměř 120 maleb, koláží, kreseb a také nemalého množství ilustrovaných knih (celkem vytvořila na 500 knižních obálek). Oželet bylo třeba tentokrát obrazy z USA, nově budou naopak k vidění artefakty ze soukromých sbírek z Francie a ČR. Výstava by měla diváka provést panoramatem celého života Toyen, od zamlženého smíchovského dětství a dospívání přes žižkovskou dospělost, kdy u sebe za okupace skrývala židovského básníka Jindřicha Heislera (1914–1953), až po pařížský exil, kam odešla prozíravě už v roce 1947 právě s Heislerem. Název výstavy reflektuje její osobní i politický nonkonformismus, který ji spojoval s předválečnou levicovou avantgardou a současně ji rezolutně stavěl proti totalitě nacistické i komunistické, a zároveň imaginativní snivost, erotickou fantazijnost i svobodomyslnou nadsázku a humor.

videoSnící rebelka: Anna Pravdová
...
video video

Snící rebelka: Anna Pravdová


Sen o beatovém klubu: Zdeněk Thoma

Dávno, dávno již tomu, co byl fotograf, publicista a cestovatel Zdeněk Thoma (* 1938) naším hostem jako milovník a znalec čaje a s manželkou Soňou a synem Michalem také autor rozměrné knihy Příběh čaje (2002). Původním studiem a povoláním chemik se od konce šedesátých let stával známým fotografem a posléze i cestovatelem zejména po asijském kontinentu. Jemu také věnoval valnou část svých výstav (uvádí se jich od roku 1967 více než 160), cestopisů a obrazových publikací. Menší část z několika desítek jeho knih je věnována také domácím tématům a místům, zejména Praze a dalším historickým městům. A teď k nim přibývá unikát, svazek s názvem Historie klubu Olympik, založeného dvojicí Šimek & Grossmann ve vzpomínkách a fotografiích kolegů a přátel (2020). Kniha poněkud nejasného autorství, kterou inicioval někdejší fanoušek klubu a snad i editor Lubomír Červený, obsahuje na 200 fotografií a dokumentů a jen několik podepsaných vzpomínkových textů, k nimž patří také Manažerské vzpomínání Zdeňka Thomy. Ten totiž v roce 1964 opustil své tehdejší zaměstnání chemického laboranta, vydal se na dráhu fotografa na volné noze a zároveň přijal nabídku, stát se organizačním vedoucím Divadelního klubu Olympik v prostorách dnešního Studia Ypsilon ve Spálené 16. V suterénu tehdejší Státní pojišťovny byl za první republiky bar Olympic a v listopadu 1960 tu své první kabaretní krůčky udělali právě Šimek s Grossmannem. Publikace tedy vznikla k šedesátému výročí vzniku fenoménu, který se posléze stal synonymem realizovaného snu o autentickém beatovém čili rockovém klubu uprostřed tehdejšího socialistického Československa. Co to obnášelo konkrétně, na to Z. T. vzpomíná až po červen 1972, kdy klubu, k němuž patřilo také Sluníčko v někdejším Dětském domě na Příkopech, zasadila ránu nejen Grossmannova smrt v prosinci 1971, ale především nastupující normalizace, která zarazila jeho další činnost.

videoSen o beatovém klubu: Zdeněk Thoma
...
video video

Sen o beatovém klubu: Zdeněk Thoma


Sny a spánek: Jitka Bušková

Vedoucí lékařka oddělení spánkové medicíny Národního ústavu duševního zdraví a neuroložka Jitka Bušková (* 1974) se intenzivně zabývá příčinami poruch spánku, a to nejen teoreticky, ale i na klinické bázi, publikuje odborné práce (např. Sny ve zdraví a nemoci v kolektivní publikaci Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc, 2016) a přednáší pro laickou veřejnost. Svým zájmem se tak shoduje s právě vydanou prací amerického filozofa a psychoanalytika Dariana Leadera (* 1965) Proč nemůžeme spát? (v originále 2018, česky 2020). Ta ukazuje, jak se z fenoménu špatného spaní stal nejen deprimující strašák moderní civilizace přelomu 20. a 21. století, ale také výnosný obchod v podobě zvyšujícího se prodeje „prášků na spaní“ či stále dokonalejších a proto i stále dražších a dražších „strojů“ na dokonalé spaní, tedy matrací. Anebo bylinek či relaxační hudby. Slušelo by se ovšem dodat, že také ve stále se množící klientele těch, kteří nespavost léčí. Stres moderní doby a tlak na výkonnost udělal ze spánkového odpočinku pro leckoho nepřekonatelné trauma ze spaní nepřetržitých a „povinných“ osmi hodin, přitom podle Leadera člověk až do poloviny 19. století spal dvoufázově a mezi oběma fázemi se běžně věnoval práci, vaření či sexu. Můžeme se k tomuto vzorci chování ještě někdy vrátit? Asi sotva, zvláště pokud do hry vstupují i další vlivy, které Darian Leader vtipně analyzuje například i odkazy na světovou literaturu, film a populární kulturu. Proč ale vlastně spíme, není stále dost jasné, protože i ve spánku mozek pracuje, třebaže jinak. Někdo ze svých snů dokáže umělecky produktivně a působivě těžit, jaký je ale jejich mechanismus, smysl a co je za nimi, to stále nevíme, což konstatuje i Jitka Bušková.

videoSny a spánek: Jitka Bušková
...
video video

Sny a spánek: Jitka Bušková


Sny na cestách: Jiří Peňás

Novinář a publicista Jiří Peňás (* 1966) je absolventem FF UK (1989), oboru čeština – historie, od roku 1992 prošel deníky Prostor, Mladá fronta a Lidové noviny, od roku 1995 vedl kulturní rubriku Respektu, od roku 2000 Týdne, v roce 2009 se vrátil do LN, od roku 2016 působí v Týdeníku Echo. Je to tedy doslova novinářský veterán posledních třiceti let, soustředěný zprvu na literární kritiku, řidčeji na kritiku filmovou, televizní a divadelní a také obecněji kulturní a společenskou. Výbor z těchto prací do roku 2001 obsahuje Peňásova kniha Deset procent naděje (2002). Další knižní počin následoval až v roce 2019 pod názvem Výpravy pro starší a pokročilé a přinesl radikálně změněný, ale v jistém smyslu stále týž profil Peňásovy osobnosti. O výpravách se hovoří už v úvodu Peňásovy prvotiny: je to něco jiného než výlet, je to foglarovské objevování a uskutečňování snů, i když jejich cíle se nacházejí nejen na Sicílii či v Německu, ale třeba rovnou za humny, v Čáslavi, Polné, Lokti nebo Zubrnicích. Anebo přímo v Praze, jako v dalším svazku, nazvaném Výpravy pro blízké i vzdálenější (2020). Obě knihy vycházejí z nekonečného a stále pokračujícího seriálu Týdeníku Echo v rubrice Genius loci, jsou však i zužitkováním dávnějšího Peňásova fotoblogu, v němž se spojuje s esejistickým literárním textem také autorova fotografická záliba.

videoSny na cestách: Jiří Peňás
...
video video

Sny na cestách: Jiří Peňás


Sny o sobě: Saša Niklíčková

Skladatelka, textařka a překladatelka z angličtiny Saša (Alexandra) Niklíčková
(* 1978) se jako písničkářka poprvé představila v roce 2008, úspěšně se účastnila několika soutěží a v roce 2014 vydala své první album Kam nepřijde den. Teď přichází s druhým nazvaným Zmačkaná žena (2020) a od šantánové a kabaretní tóniny debutu, kde se doprovázela převážně jen na akordeon, přichází s jedovatější, sarkastičtější i nostalgičtější šansonovou polohou i rozmanitějším zvukem také kláves a ukebanja. Na další nástroje ji doprovází studiová kapela a zatím co atmosféru prvotiny udávalo hospodské prostředí, teď je jím úděl ženy, vyzpívávaný se sebeironickou předvídavostí, skrytou touhou i představivostí všemu navzdory. Nechybí tu nadhled a skepse i sebevědomí věku (Podprsenka), trampoty nejsou ale traumaty a svět se Niklíčkové jeví jako trochu pomačkaný, ale nikoli neobyvatelný, neb je v něm pořád ještě dost místa právě na sny, třeba o námořníkovi v každém přístavu (Námořník) či partě striptérů v domově starých dam: „i striptér totiž potřebuje babičku“. (Advent). A také, bohudíky, na humor stále ještě nekorektní, neopájející se domnělou vlastní důstojností a drze čelící jakékoli pokrytecké cenzuře.

videoSny o sobě: Saša Niklíčková
...
video video

Sny o sobě: Saša Niklíčková


Stopáž52 minut
Rok výroby 2021
 P ST HD
ŽánrMagazín