Jaký je odkaz a poselství české historické šlechty? Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid o tom budou debatovat s dokumentaristkou Alenou Činčerovou, genealogem Janem Drocárem či spisovatelem Martinem Petiškou. Režie J. Věrčák
Obsah dílu
Zákonem č. 61 Sb. z 10. prosince 1918 zrušila nová Československá republika „šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva“. Jak ukazuje jízlivě román Vladislava Vančury Konec starých časů (1934) i jeho stejnojmenná filmová adaptace z roku 1989 v režii Jiřího Menzela, vzbudilo to snahu nových republikánských zbohatlíků, dostat se na privilegované výsluní místo aristokracie. Totéž se opakovalo po dalším převratu v roce 1948, kdy se komunistický režim pokoušel vypěstovat si svými vlastními tituly a řády jakousi novou šlechtu dělníků, rolníků a pracující inteligence – to zas pěkně ukazuje dokument Víta Olmera Občané s erbem (1966). Už tam ale bylo vidět, že v (pseudo)šlechtických přídomcích podstata věci nespočívá, a totéž potvrzuje i polistopadový vývoj. O co opravdu jde, přesně vystihl Zdeněk hrabě Sternberk v rozhovoru, který jsme s ním vedli v roce 2013: „Spravovat, zhodnocovat, zlepšovat a předávat dál, aby dědictví zůstalo“. Tedy povinnost a závazek k tradici a k hodnotám děděným z generace na generaci. Což je něco, co stojí v přímém protikladu k pragmatismu a konzumerismu dneška a zároveň něco, co přitahuje ty, kteří hledají hlubší zakotvení svých životů. Zkusíme si tento zvýšený zájem o osudy české historické šlechty ověřit u našich hostů.
Dokumentaristka Alena Činčerová
Režisérka dokumentárního filmu Alena Činčerová (* 1954) je dcerou Radúze Činčery (tvůrce interaktivního projektu Kinoautomat), s nímž také po studiích na FAMU úzce spolupracovala. Po listopadu 1989 se zaměřila na vlastní tvorbu převážně portrétního charakteru, nejprve pro cykly Febia GEN, GENUS, Cestománie, Jak se žije atd., pak na cykly ČT jako 13. komnata, Neobyčejné životy, Komici na jedničku i na solitérní dokumenty. Dva filmy natočila o svém otci (1993, 2018), v roce 2006 obnovila jeho Kinoautomat, představila ho v řadě zemí světa a vydala na interaktivním DVD.
Uvádí se, že je autorkou kolem dvou stovek krátkých dokumentů, některých i vícedílných, což je případ nejen např. dvou sérií o drogách, ale také cyklu Modrá krev (8 + 8 dílů, 2017 a 2019), kterou natočila spolu se svou dcerou Adélou Sirotkovou. Jeho druhá řada se vysílá právě teď, a tak nás bude zajímat, čím osudy české šlechty Činčerovou zaujaly natolik, že by byla ochotná natočit o nich ještě řadu třetí. V té první se objevili příslušníci rodů nejznámějších: Kolowratové, Czerninové, Sternbergové, Schwarzenbergové a další. Teď přišly na řadu rody už méně známé jako Bubnové z Litic, Hildprandtové či Podstatští, pravda s výjimkou stále vládnoucího rodu Lichtejnštejnů. Spojuje něco jejich mentalitu, přístup k životu, vztah k minulosti? Sternbergové mají v erbu hvězdu a rodové heslo Nescit occasum čili Nikdy nezapadá. Je tahle víra v rodové dědictví a poslání vlastní i ostatním potomkům šlechtických rodů? Co jim pomáhalo snášet svůj osud v dobách politické nepřízně a záměrně vyvolávané třídní nenávisti? A jací jsou jako lidé, se stejně červenou krví jako my ostatní, jak exaktně (krevním odběrem) prokázal už v Občanech s erbem režisér Olmer na Jiřím Stránském?
Malíř Tomáš Císařovský
Malíř Tomáš Císařovský (* 1962) je synem malíře a historika umění Josefa Císařovského (1926–2017), bratr sochaře Petra Císařovského (* 1950) a filmového režiséra Josefa Císařovského (* 1952). Jeho otec podepsal Chartu 77, což pro něj mělo za následek průtahy ve studiu: nejprve rok maloval byty v družstvu Štuko, pak na střední škole absolvoval řezbářství, nakonec na AVU malířství (1983–1988). Už za studií se účastnil neoficiálních výstav a postupně začal rozvíjet svůj „nekonvenčně konzervativní malířský program“ (Martin Dostál), založený na figurální a později i krajinářské olejomalbě, případně i rychlém akvarelu. Jeho historizující a zároveň problematizující zájem o národní dějiny se poprvé výrazně promítl do cyklu rodinně inspirovaných obrazů Z deníku dědy legionáře a pokračuje v různých podobách až do dneška, střídán s ryze existenciálními figurálními a portrétními úvahami o dnešku a od konce 90. let také s krajinnými kompozicemi inspirovanými cestami cizinou.
Nás bude ovšem eminentně zajímat cyklus nazvaný Bez koní, soubor portrétů českých šlechticů v životní velkosti (190 x 120 cm), počínaje Karlem Schwarzenbergem přes příslušníky rodu Kolowratů a Lobkowiczů až po Czerniny, Zdeňka Sternberga a Norberta Kinského. Pocházejí všechny z let 1994–1996 a jako by byly svou fotografickou realističností a zároveň zkratkou dokonalým výrazem proměny dnešního postavení šlechty u nás. Cyklus je součástí nové monografie Martina Dostála a Jiřího Přibáně s příznačným názvem Tomáš Císařovský. Tradice je součástí současnosti (2019), která obsáhla třicet let malířovy tvorby ve čtyřech stovkách reprodukcí jeho děl. Tomáš Císařovský se v ní jeví jako bytostný reflektor dění společenského i banálně osobního, zpodobitel zasutých traumat, nedávných křivd i současných úchylek, a to na půdě malovaného obrazu. Navštívíme ho v jeho ateliéru za Prahou, bývalé hospodě po předcích, kam za první republiky chodil tancovat – a přitom agitovat – Antonín Zápotocký. I jeho zpodobil na obraze z roku 2007.
Genealog Jan Drocár
Dokumentarista, historik, genealog a publicista Jan Drocár (* 1951) maturoval na Střední knihovnické škole a poté působil v ČTK, Orbisu, ČT (spoluautor Kalendária, spoluautor scénáře dokumentu Potomci Přemyslovců aneb tradice zavazuje), v informační agentuře Anopress, nakonec jako vedoucí oddělení spisové služby Poslanecké sněmovny PČR. Vydal publikace Země Koruny české (1992) a Světová chronologie 1892 – 1992 aneb kde, kdy, kdo komu vládl (1993), v roce 2009 založil s Pavlem Loužeckým internetový magazín Historická šlechta, který mapuje minulost i současnost české a evropské šlechty, jejích sídel, shromažďuje materiály ze šlechtických archivů, zabývá se šlechtickými rodokmeny, erby atd. Chce napravovat bílá místa i záměrná zkreslení z minulosti, poskytovat příslušníkům šlechtických rodů mediální prostor a zprostředkovávat jejich kontakt s širší veřejností, jako se to stalo například u příležitosti výročí dvou deklarací věrnosti české šlechty státu z let 1938 a 1939 v roce 2014 a znovu letos výstavami v Mělníku a jinde. Jako genealog objevil Drocár, že 43. prezident USA Georg W. Bush (ml.) je ve 40. generaci vzdáleným příbuzným českého královského rodu Přemyslovců, a to přes anglické šlechtické rody. Víc než na podobné kuriozity poukazuje ale na základě svých výzkumů např. na to, že česká šlechta stála u zrodu českého bankovnictví či budoucí Pražské konzervatoře, že byla ve 20. století opakovaně vystavována perzekuci, když i nacisté uvalili za okupace na její majetky nucenou správu a ještě některé její příslušníky označili jako údajné Němce za zrádce (např. Lobkowicze či Czerníny), a že šlechtické příbuzenské „pojivo“ tvořilo a tvoří další nezanedbatelnou složku evropské jednoty vedle té kulturní, náboženské a hospodářské
Spisovatel Martin Petiška
Básník, spisovatel a dramatik Martin Petiška (* 1951) je synem oblíbeného básníka, prozaika, autora literárních adaptací a próz pro děti Eduarda Petišky (1924–1987). Vystudoval divadelní vědu a polštinu na FF UK a od té doby působí na volné noze. Debutoval básnickou sbírkou Můj Faust (1975) pod pseudonymem Eduard Martin, různé pseudonymy používal i později (Eduard P. Martin, Martin P. Edward, Jan M. Dolan ad.), patrně aby svou tvorbu odlišil od prací svého otce. Do dneška je autorem více než padesáti titulů nejrůznějších žánrů: poezie, divadelních a rozhlasových her a pořadů, nejrozsáhlejší je jeho tvorba prozaická z oblasti sci-fi a fantasy, která vychází také v podobě audioknih či je ke stažení na Google Books. Krom toho se však Petiška od počátku podílí také na vydávání Almanachu českých šlechtických rodů, na který posléze navázal Almanach českých šlechtických a rytířských rodů, biografických řad, které si daly za cíl „nový pohled na jednu dlouho utajovanou vrstvu národní společnosti“. A právě o ní s ním budeme hovořit na Zámku Brandýs nad Labem, oblíbeném místě pobytu všech panovníků z rodu Habsburků.. Martin Petiška Brandýse n. L. vyrůstal, v rodičovském domě se seznamoval s elitou české literatury, která jezdívala za otcem, a dodnes v něm bydlí. My s ním budeme hovořit jednak v zámeckých prostorách, a to právě o šlechtických almanaších, jednak nás zavede do místní knihovny, vzdálené od zámku cca 200 metrů. Ta totiž nese název Knihovna Eduarda Petišky a můžeme tedy na místě zjistit, jaký je o neobyčejně rozsáhlé a pestré dílo obou Petišků konkrétní čtenářský zájem.
Přesah literaturyLukáš Berný
Nakonec ještě jedno říjnové výročí: 30. 10. 1959 zahájilo hrou Člověk z půdy svou činnost Divadlo Semafor. K jeho šedesátileté existenci natočila Olga Sommerová dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (2019) a nakladatelství CPress vydává výpravnou obrazovou knihu Semafor: šedesát let v jednom představení (2019). Autory jsou Jiří Suchý, který ji začal psát už k půlstoletému výročí divadla, a Lukáš Berný (* 1978), který ji dopsal. Berný je moderátor Oldies Radia a publicista, vydal např. už čtyři svazky průvodce po pražských kavárnách a pivnicích Kde pijí múzy či „obrázky z historie Stromovky“ Šlechtova restaurace. Knihy o Semaforu se ujal také jako člen dozorčí rady divadla a koncipoval ji spolu se Suchým jako „muzeum v knize“, jak je známe např. z historických publikací Františka Emmerta, tedy s vloženými faksimiliemi např. vstupenek, textů her, přepisů písniček či grafik. Můžeme se nad ní zastavit i nad dalšími spontánně přenášenými a přijímanými významy slova šlechta (např. herecká) i nad tím, jak také osobní historie našich hostů dokládá, že ani nešlechtický původ nemusí bránit šlechetnému chování a šlechtickému přístupu k vlastnímu rodinnému odkazu.
