Rekonstrukce rodinné tragédie i budování státu je téma, které moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid proberou s prozaičkou V. Hanišovou, historiky D. Hájkovou a P. Horákem, publicistou K. Hvížďalou či hudebníkem I. Hlasem

Obsah dílu

Přehrát vše

Barrandovské terasy, někdejší výletní cíl Pražanů a až do poválečných dob místo setkávání pražské umělecké bohémy, zmíralo po znárodnění postupně na úbytě. Ani po návratu Teras do majetku rodiny Havlů v rámci restitucí po roce 1989 se proces devastace objektu na dlouhá léta nezastavil. Až teď začala probíhat jeho rekonstrukce, jejímž výsledkem však bude už něco jiného, než čím byly Terasy v době své největší slávy. Na jejich příkladu lze tedy dokumentovat dva ze zcela protikladných významů slova rekonstrukce: má věci navracet do původního stavu, anebo je adaptovat pro nové potřeby? Máme současnost poměřovat minulostí, anebo minulé zkušenosti přestavovat pro přítomnost? Uvidíme, co na to naši hosté a jejich knihy.


Přesah literatury

Ivan Hlas

Hudebník, textař a zpěvák Ivan Hlas (* 1954) je původním povoláním vyučený knihkupec a prodavač hudebnin a tuto profesi vykonával od roku 1972 celkem sedm let. Knihovnu prý velkou nemá, knihy pouští po přečtení do oběhu, ale velkým čtenářem zůstal dodnes. Kupodivu až ke stáru čte víc i poezii (Verlaine, Rimbaud, Hrubín), ačkoli sám je autorem asi čtyř stovek písňových textů, jeho vášní byly spíše životopisy umělců, např. impresionistů od Irvinga Stonea. To všechno a mnoho jiného si lze přečíst přečíst v knize rozhovorů s novinářkou Markétou Titzlovou V náruči dejvický noci (2019), jakési zpětné rekonstrukci i rekapitulaci Hlasovy lidské i umělecké dráhy. Název vychází z titulu stejnojmenné Hlasovy písničky a naráží na hanspaulské a dejvické muzikantské a umělecké podhoubí, ze kterého vyrostl, stejně jako na legendární film Jana Hřebejka Šakalí léta (1993), k němuž Ivan Hlas napsal hudbu a texty a byl oceněn Českým lvem. Tam byl vrchol jeho kariéry, když se stal i Zpěvákem roku 1993, poté se však postupně znovu vrátil k menšinovému hudebnímu žánru. Dnes má své vlastní písničkářské Ivan Hlas Trio, mobilní sestavu schopnou hrát prakticky kdekoli. Spolu s ním ji tvoří violoncellista Olin Nejezchleba a kytarista Norbi Kovács (* 1968) a právě ten bude spolu s Ivanem Hlasem také naším hostem, aby nám spolu zahráli. Kniha rozhovorů i hraní s kamarády představují Hlasův návrat do života a k profesi poté, co mu byla loni v létě diagnostikována rakovina hlasivky.

videoPřesah literatury: Ivan Hlas
...
video video

Přesah literatury: Ivan Hlas


Téma

Karel Hvížďala

Publicista a spisovatel Karel Hvížďala (* 1941) je specialistou na knižní rozhovory, vydal jich prý celkem už přes třicet, krom toho píše prózu, rozhlasové hry, knihy o fungování médií. Vzpomínkový žánr v jeho díle dlouho chyběl, teď jej však reprezentují hned tři po sobě vydané knihy, tvářící se jako sbírky fejetonů: Osmý den týdne (2015). Dobře utajený dědeček (2017) a nejnověji Exilový orloj (2019). Ten už má podtitul „nezapomínky“ a je bilancí dvanácti let strávených v exilu a zejména přátelských kontaktů s řadou předních českých tvůrců ať už doma či v cizině.

„Jsou to jen torza,“ tvrdí o nich skromně, vědom si toho, jak ošidná je po letech rekonstrukce prožitých událostí. Ale i v nich vládne duch autorova stylu, skládajícího důmyslně v celkem 28 kapitolkách zábavné i výstižné „puzzle vzpomínek“, a také literárních reminiscencí, drobných analýz a nenadále se vynořivších souvislostí. „Tohle mé psaní mi připomíná přehrabování ve starém kufru,“ hodnotí výsledek autor. Kdo by ale neměl smysl pro tajemství, která se v takových zaprášených kufrech zpoza temného půdního koutu občas skrývají? Přitom za často náhodnými souvislostmi je zároveň cítit Hvížďalův trvalý zájem o věci veřejného zájmu, tak jak je prezentuje jeho jiná současně vydaná kniha, dialog s Jiřím Přibáněm Hledání dějin. O české státnosti a identitě. 883–1918–2018 (2019). Ta jako by byla dialogicky-esejistickým pendantem k faktografické Republice československé 1918–1939 a navíc splňuje dokonale to, o čem píše Milan Kundera na obálce: „…tím, že člověk myslí, což autoři Hledání dějin předvádějí, ztratí jistotu pravdy a jednomyslný souhlas jiných a tím se stane individuem“.

videoTéma: Karel Hvížďala
...
video video

Téma: Karel Hvížďala


Téma

Martin Dyrynk

Grafik Martin Dyrynk (* 1941) je vnukem proslulého prvorepublikového typografa a knižního grafika Karla Dyrynka (1876–1949), od jehož smrti uplyne v červenci sedmdesát let. Karel Dyrynk byl autorem celé řady odborných typografických pojednání, jak ale upozorňuje jeho vnuk, pozornosti stále uniká např. jeho dílo Písma Josefa Váchala, jím vytvořená, řezaná i odlitá, použitá v jeho knihách (1930). Martin Dyrynk se vyučil typografem, absolvoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, působil jako pedagog na střední UMPRUM, od 70. let se uplatňuje jako výtvarník v oblasti typografie a designu. Je autorem stovek knižních úprav, zejména bibliofilií, filmových a divadelních plakátů, obalů desek, firemních tisků a koncepcí výstav. Od roku 1969 až podnes vydává bibliofilskou edici Slza, zatím posledním 32. svazkem, je letos vydaný soubor rukopisných básní Petra Kopty neboť ví... Smyslem edice těchto novoročních tisků byla evidentně zejména v normalizačních dobách snaha udržovat a postupně i rekonstruovat ztrácené vědomí kulturních hodnot, dnes poskytuje prostor zejména tvorbě českých autorů, jejichž tvorba vzdoruje komerčním tlakům (Jáchym Topol, Miloš Doležal, Karel Šiktanc, Gustav Erhart ad.). Stejný účel měla v letech 1978–1984 Dyrynkova samizdatová edice Průklep, kde prezentoval v 11 svazcích práce např. Jana Skácela, Ivana Wernische, Václava Černého či Bohumila Hrabala. Její existenci ukončil po nátlaku StB, později od roku 1988 vydával pro Spolek českých bibliofilů (v roce 1908 jej zakládal právě jeho děd) edici dosud nepublikovaných textů Pupila. Martina Dyrynka navštívíme v jeho bytě a zároveň ateliéru a budeme se ptát, v čem tkví kontinuita i diskontinuita dnešní bibliofilie.

videoTéma: Martin Dyrynk
...
video video

Téma: Martin Dyrynk


Nakladatelský počin

Dagmara Hájková a Pavel Horák

Cenu Josefa Hlávky za vědecké a odborné dílo z oblasti společenských věd získalo v červnu letošního roku na zámku v Lužanech u Přeštic historické kompendium Republika československá 1918–1939 (2018) editorů Dagmary Hájkové (* 1962) a Pavla Horáka (* 1983). V záplavě loňských publikací ke stému výročí české samostatnosti poněkud zanikla, ačkoli si pozornost zaslouží nejen pro svou rozsáhlost (1 021 stran formátu A4), bohatost obrazového doprovodu a početnost i složení autorského koletivu (66 autorů nejen českých a slovenských, ale i z Velké Británie, Švédska a Německa), ale především pro své netradiční pojetí. Navzdory svému časovému vročení začíná totiž výklad už rokem 1910, analyzuje tedy i fenomén našeho rakušanství, se kterým se nová republika musela vyrovnávat. A končí tzv. druhou republikou, kdy už ta masarykovská vlastně neexistovala. Ale hlavně: výklad mezi těmito dvěma body se vyhýbá obvyklému školometskému traktování politických dějů a chronologii, vyprávění prokládá četnými exkurzy a odbočkami, které vytvářejí plastický obraz prvorepublikové všednodennosti. Jak se editorům dařilo udržet celý koncept knihy pohromadě, ponechat autorům jejich osobitý styl a přitom text obsahově i formálně sjednotit, to bude předmětem našeho tázání.

videoNakladatelský počin: Dagmara Hájková a Pavel Horák
...
video video

Nakladatelský počin: Dagmara Hájková a Pavel Horák


Spisovatel

Viktorie Hanišová

Prozaička Viktorie Hanišová (* 1980) je autorkou už tří románů: Anežka (2015), Houbařka (2018) a Rekonstrukce (2019). Spojuje je zaměření na skrytá rodinná traumata a jejich dopad na psychický stav člověka v dospělosti. O všech tedy do jisté míry platí, že jsou jakýmisi rekonstrukcemi toho, co se kdysi událo a co se postavy próz Viktorie Hanišové dodatečně pokoušejí pochopit, vysvětlit si tím své vlastní potíže a překročit bludný kruh osudu. Konkrétně v Rekonstrukci se hrdinka úporně pokouší pochopit, proč se jako devítiletá stala svědkem sebevraždy své matky, která ještě předtím zabila jejího mladšího bratra, kam poté zmizel její otec a proč ona sama musela strávit dospívání s nemluvnou a zapšklou tetou. Pochopitelná posedlost puzením poznat pravdu se u ní postupně mění v patologický stihomam, který ji posléze začne v osudovém kruhu zapouzdření ohrožovat stejně jako asi kdysi její matku. Eliška sama se však naštěstí v poslední chvíli zachrání. Prózy Viktorie Hanišové v sobě nesou cosi z naturalistické osudovosti příběhů Jaroslava Havlíčka a podobně jako on odkazují k tajemstvím, která v sobě nese historie snad každé rodiny. V tom jsou nadčasové, jakkoli se nevyhýbají ozvukům současnosti a z rozsáhlých faktografických rešerší našeho času také vycházejí. Hanišová je absolventkou anglistiky a germanistiky na UK, věnuje se výuce jazyků a překladům. „Žiju z toho, co si sama vydělám,“ řekla v LN 14. 3. 2018. „Mám tři děti, osmiletou dceru a pětiletá dvojčata, takže na nějaké velké spisovatelské rituály není čas.“ Její romány vznikají cestou pěšky či na kole do práce a pak doma v kuchyni po Večerníčku. Tam ji také navštívíme.

videoSpisovatelka: Viktorie Hanišová
...
video video

Spisovatelka: Viktorie Hanišová


Stopáž52 minut
Rok výroby 2019
 P ST HD
ŽánrMagazín