O osudových rolích žen budou moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid hovořit s bohemistkou Lenkou Slívovou, režisérem Josefem Císařovským či s psychoterapeutkou Jitkou Vodňanskou

Obsah dílu

Přehrát vše

Dějiny lidstva psali až doposud převážně muži a jejich výklad historie byl tak celkem pochopitelně zaměřen právě na muže jako hlavní hybatele všech dějů. Víc za kulisy nahlédlo možná umění: Leonardo da Vinci a tajemný úsměv jeho Mony Lisy svádí dodnes k dohadům, co se za ním vlastně skrývá, jaká vědoucnost a nadhled, sebejistota, jak to vlastně je. Dnes se postavení mužů a žen ve veřejném životě vyrovnává, někdy až v groteskní podobě, jak předvádí nejnovější hra Semaforu s názvem MeToo, reagující na světové hnutí stejného názvu.

My se ovšem do vztahů chlípných mužů a jejich skutečných či jen domnělých obětí jako autor Jiří Suchý nořit nebudeme. Jen se střízlivě podíváme na několik příkladů, kdy žena po svém a třeba i dost významně ovlivnila jednání svého mužského partnera a dodnes se o tom moc neví. A taky na to, kde jsou v takových případech hranice intimity, a to jak u samotných aktérů, tak u těch, kteří později jejich vztahy zkoumají a inspirují se jimi k vlastní tvorbě. Vzpomeneme-li na někdejší bouři kolem zveřejnění intimní korespondence TGM a Oldry Sedlmayerové, vidíme přinejmenším, že dosavadní konvence pukají jako ledy. Ženy jsou náš osud – nám mužům i sobě samým.


Spisovatel

Lenka Slívová

Bohemistka Lenka Slívová (* 1976) se věnuje poezii, pracuje jako vydavatelská lektorka, editorka a překladatelka a teď se představuje i jako autorka monografie Charlotta. Žena T. G. M. (2018). Jde o rozsáhlou biografii Charlotty Garrigue Masarykové (1850–1923), manželky našeho prvního prezidenta, o níž toho leccos víme, ale právě při čtení zjistíme, že leccos také nevíme. „Setkání nad osudovou knihou“, jak zní název jedné kapitoly jako by v roce 1877 předznamenalo celý vztah budoucích manželů. Tou knihou byla feministická esej Johna Stuarta Milla Poddanství žen (1869), nad níž se Charlie, jak se Charlottě říkalo, a Tomáš vzájemně našli a po pouhých dvou měsících se zasnoubili. Autorka pak provází čtenáře v pěti oddílech jejich společným životem až po Charlottinu smrt a analyzuje její neviditelný, ale podstatný vliv na formování Masarykových názorů, konkrétní podporu, kterou mu skýtala, i oběti, kterými za to platila. „Co můj muž dělá, dobře dělá,“ cituje jeden její výrok, ten ale neznamená nekritický obdiv či absenci vlastního názoru. “O Masarykově prezidentství přesvědčena nebyla,“ píše například Slívová a dokládá, jak už tajné naděje lidí, že se TGM vrátí domů z exilu jako český král, mírnila výrokem, že „náš stát může být jen republikou a Masaryk jen prezidentem, nikoli králem“. Autorčin styl je čtivě vypravěčský, i když knize neschází ani poznámkový aparát a další dokumentace, ze stylu je zřejmé osobní zaujetí portrétovanou postavou, která si to ostatně svou kombinací puritánského smyslu pro řád a vnímavé modernity myšlení plně zaslouží.


Josef Císařovský

Doslov ke knize Lenky Slívové napsal režisér Josef Císařovský (* 1952), který se na její výzvu chopil látky Charlottina životopisu obrazově a natočil podle něj dokumentární film Poslední slovo Charlotty Garrigue Masarykové (2018). Premiéru měl 30. 10 2018 ve vysílání České televize, která byla také koproducentem snímku. Císařovský vystudoval dokument na FAMU (1977), spolupracoval externě s Československou televizí, od roku 1984 pracoval v Krátkém filmu, od 90. let spolupracuje s Českou televizí. Je režisérem padesátky dokumentárních filmů, většinou zaměřených na kulturní, společenská a environmentální témata a osobnosti, často s nadčasovým duchovním přesahem, a kombinujících dokument s hranými sekvencemi či animací. Takový je i jeho zatím poslední film, nad kterým se divák chtě nechtě musí zamyslet, zda tato země vrátila Charlottě Garrigue Masarykové alespoň něco z toho, co ona jí obětovala. Přijala s velkým nadšením jinou národní identitu, i ve chvílích, kdy její muž ztrácel naději a myslel na odchod do ciziny (např. za hilsneriády), stála za ním, nakonec ale umírá s pocitem, že ona přísnost, se kterou ke svému údělu přistupovala, jako by se minula v české veřejnosti účinkem. V tom smyslu je výpověď filmu Císařovského výzvou i k našemu dnešku, nikoli jen rekapitulací jednoho minulého života. A jaké je ve filmu ono Charlottino poslední slovo? „Zmocněte se dobra. Kdekoliv. Není třeba žádného bengálu. Dobro stačí. Pravda je přece krásná.“.


Téma

Jitka Vodňanská

Psychoterapeutka a supervizorka Jitka Vodňanská (* 1944) zaujala letos dokonce i veřejnost, která možná jinak ani nečte, svými vzpomínkami Voda, která hoří (2018). „Vedle Dáši měl i druhou milenku!“ psal Blesk palcovými titulky 15. 6. na první straně. Den na to tamtéž: „Havel poslal milenku na potrat!“, v pondělí 18. 6.: „Havel se chtěl rozvést. 13 let se zmítal mezi manželkou a milenkou“. Téhož dne v LN o knize píše Jana Machalická pod titulkem „Když dámy vracejí úder“, už 13. 6. nadepsal v LN svůj text Petr Zídek: „Dekonstrukce Václava Havla“. Nic z toho vlastně není nepravda, jen překvapuje, jak málo ohlasy na knihu reflektují její první část až po str. 148, tedy barvité vzpomínky Jitky Vodňanskáé na rodinu (maminka byla Ukrajinka) a manželství s písničkářem Janem Vodňanským, stejně jako část závěrečnou, od str. 396 po str. 493, věnovanou převážně její více než čtyřicetileté psychoterapeutické praxi, zejména ve Středisku pro psychoterapii a rodinnou terapii u Apolináře.

Ale je asi pochopitelné, že těch prostředních skoro 250 stran, věnovaných intimnímu vztahu s Václavem Havlem, poutá pozornost největší. Ne, že by se o něm nevědělo, ale čtenářsky nové je zřejmě poznání toho, jak dlouho až ten vztah trval a jaké měl konkrétní parametry. Tady nechává Vodňanská často mluvit autentickou Havlovu korespondenci, své vlastní dobové deníkové zápisy i současné komentáře, a tím se kniha stává otevřeným pohledem na jinou tvář umělce, disidenta, politického vězně a posléze i prezidenta Havla, než jakou jsme si možná zafixovali či bychom si rádi zafixovali. Ta tvář je chvílemi dokonce taková, že jednak má člověk pocit, že jde až pod prezidentskou i obyčejnou lidskou důstojnost, jednak si není jist, jak vlastně ten vztah vnímala a dnes vnímá sama Vodňanská. Že by dokázala zaujmout k vlastnímu osudu tak nestranné stanovisko? A kde jsou tedy meze toho, co člověk má a smí zveřejnit? A existují vůbec ještě? A jak se do toho všeho promítá její profesní nadhled, její letitá meditační zkušenost z asijských buddhistických klášterů? Možná klíčem je poslední slovo jejího textu: PŘIJÍMÁM.


Téma

Lucie Vlčková

Zatímco Jitku Vodňanskou navštívíme u ní doma, historičku umění a kurátorku sbírky užité grafiky a fotografie Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Lucii Vlčkovou (* 1975) navštívíme přímo v prostorách výstavy, kterou na svém pracovišti připravila a která nese název Krásná jizba 1927–1948 / Design pro demokracii. Krásná jizba, zaměřená na kvalitní bytový design, vznikla jako obchodní firma společenské organizace a nakladatelství Družstevní práce, a tím se Vlčková zabývala už ve své první publikaci Družstevní práce: Sutnar – Sudek (2007), doprovázející tehdy i stejnojmennou výstavu. Dvě knihy věnovala poté osobnosti Vojtěcha Preissiga (2008, 2013), k dalším jejím publikacím patří třeba Český kubismus (2015) či monografie Antonín Kybal (2016).

Absolvovala dějiny umění na FF UK, zabývá se krajinomalbou 19. století a grafickým designem 20. století. Kráčí tak trochu ve šlépějích svého otce, rovněž historika umění Tomáše Vlčka (* 1941), který studuje podobná témata, právě příběhem Krásné jizby však už možná míří jinam. Ten pojem jsme znali ještě před rokem 1989, kdy se tak jmenovala prodejna v Domě uměleckého průmyslu na pražské Národní třídě, to už se ale její prvorepublikový sortiment i dosah zredukoval na minimum. Původní myšlenka kvalitního funkcionalismem ovlivněného designu dostupného pro široké vrstvy ale žije dodnes, např. v Sutnarových nápojových servisech či Kybalových textiliích. Kupodivu ženské jméno tu nalézáme jen jedno. Ludvika Smrčková.


Přesah literatury

Zuzana Dostálová

Zuzana Dostálová (* 1976) je dcerou předčasně zesnulého prozaika, scenáristy a režiséra Zena Dostála (1934–1996), autora ojedinělého cyklu próz podle znamení zvěrokruhu, inspirovaného osudy hanáckého venkova v době okupace a za komunistické kolektivizace (vydáváno postupně v letech 1981–1994). Ona sama vystudovala pražskou konzervatoř a brněnskou JAMU, obor violoncello, otcovské geny se v ní však nezapřou. V roce 2014 inspirovala projekt štafetového psaní na internetu Povídky ze zdi, v roce 2016 vydala autobiografickou prozaickou prvotinu Proč všichni odcházejí, ve které rezonují osudy jejích židovských předků za války i vzpomínky na otce. Následoval literární experiment Johana (2018), generační příběh dívky a později ženy narozené v 70. letech a sepsaný po jednotlivých dekádách spolu s Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou. Její zatím poslední knížkou jsou Hodinky od Ašera (2018), příběh snů i potíží a překážek současnosti, na které narazí občas i ten, kdo chová jen dobré úmysly. Sama Dostálová se totiž pustila do podnikání v interiérovém studiu a zjistila, zač je toho dnes loket… Náš rozhovor s ní zkombinuje vzpomínku na otcovo dílo, kde použijeme i ukázku z Dostálova filmu pro ČT Váhy (1992) podle jednoho z jeho románů, dále informace o jejích vlastních autorských záměrech a ambicích a nakonec i ukázku z její vystudované profese: zahraje nám dvě skladby na violoncello.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2018
 P ST HD
ŽánrMagazín