Swing se vrací a s ním i zájem o jeho kořeny a etiku. Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid o tom budou hovořit s historikem Petrem Kourou a jazzovou zpěvačkou Jitkou Vrbovou. Jejich hosty budou krom toho spisovatelé Tereza Boučková a Jiří Hájíček a vypraví se i za ředitelem Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích Ivem Karešem

„Kdybych žila sto let / slovo nevezmu zpět“, zpívá Inka Zemánková ve známé protektorátní swingové písni Bloudění v rytmu, kterou napsal Jiří Traxler na slova Karla Kozla. Kousek z ní si na úvod zahrajeme, abychom si navodili atmosféru aspoň části tohoto dílu revue. Swing je nejen strhující „bloudění v rytmu“, ale také fenomén, který s sebou nese ducha ať vědomé či podvědomé revolty, nezávislosti, vzpoury proti autoritám.


Historik Petr Koura

Historik Petr Koura (* 1978) patří ke garnituře badatelů, kteří obor vystudovali už po listopadu 1989 (konkrétně on studoval historii a politologii na FF UK v letech 1996–2002). Jeho specializací jsou soudobé české dějiny, a to zejména období nacistické okupace. Pracuje na Katedře dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty UK, krom toho je častým odborným konzultantem českých historických filmů a seriálů (např. České století, Ztraceni v Mnichově, Bohéma ad.). Svou disertační práci věnoval tématu Swingová mládež a nacistická okupační moc v protektorátu Čechy a Morava (2010), nyní téma zásadně dopracoval a rozšířil v monografii Swingaři a potápky v protektorátní noci. Česká swingová mládež a její hořkej svět (2016, 924 stran!). Zdánlivě okrajové téma, jak soudili někteří Kourovi kolegové, se tu rozrostlo v analýzu celé jedné protestní subkultury české mládeže, navíc s bohatým srovnávacím přesahem jak místním (USA, Francie, Německo, Rakousko), tak časovým (poválečný „nylonový svět“ a pozdější desetiletí), včetně tak nečekaných exkurzů, jako bylo swingování v koncentračních táborech! Perspektiva knihy se při tom přirozeně rozšířila od tradiční historie i k dějinám hudby, tance, filmu, odívání a také literatury. Zde samozřejmě vévodí Josef Škvorecký, který ostatně ještě stačil Kourovi napsat empatickou předmluvu. K rozhovoru o českých „potápkách“ a „bedlách“ a jejich životním pocitu přinese pan Koura. i některé zajímavé dobové dokumenty.


Přesah literatury

Jitka Vrbová

Zpěvačku Jitku Vrbovou představíme: je jednou z pěveckých protagonistek představení Jana Schmida Swing se vrací neboli o štěstí. Reprezentuje v něm na ploše jakéhosi minikoncertu autentický swingový živel, podpořený ostatně i jejím vlastním životním osudem. Od dětství byla limitována těžkou kostní chorobou, přesto se prosadila jako vyhledávaná zpěvačka, nejprve v oblasti trampské písně a country, pak jako vynikající interpretka jazzová. Zároveň vystudovala na FF UK obor čeština – dějepis a léta působila jako oblíbená středoškolská profesorka, má tedy i k literatuře bezprostřední vztah. Do studia přijde spolu s pianistou Radimem Linhartem a trumpeťáckým veteránem Petrem Hasmanem a zahrají nám dvě skladby. Radim Linhart je navíc držitelem unikátního prvenství z Guinessovy knihy rekordů: dokáže zpaměti zahrát víc než 3 500 písní a skladeb, takže by nám i on mohl zahrát nějaký swingový evergreen.


Nakladatelský počin

Jiří Hájíček

Román Dešťová hůl (2016) českobudějovického prozaika Jiřího Hájíčka (* 1967) obsadil v anketě Lidových novin Kniha roku 2016 první místo, za sebou nechal dokonce i román Milana Kundetry Život je jinde. Nakladatelství i kritika většinou hovoří o knize jako o závěrečné části volné trilogie, kterou spolu s ní tvoří romány Selský baroko (2005) a Rybí krev (2012). Oba získaly Magnesii Literu, oba jsou postavené na vztahu člověka k domovu, krajině, půdě, na rozdíl od nového románu těží však z minulosti: Selský baroko z období vesnické kolektivizace 50. let, Rybí krev z marasmu výstavby temelínské elektrárny 80. let. V Dešťové holi se ocitáme v přítomnosti, téma však zůstává a možná bude mutovat i do nějaké další prózy – sám Hájíček je totiž k označování svých románů za trilogii, byť jen volnou, více než skeptický. Spíše se zdá, že čtenářský i kritický úspěch přináší tomuto bankovnímu úředníkovi tvrdohlavé setrvávání právě u tématu venkova a jeho dřívější i nynější devastace materiální i mentální. To jej totiž odlišuje od většinové tvorby českých městských literárních center, vyvazuje z jejich skupinkaření a zároveň otvírá soudobý pohled do duchovního světa, o němž mnoho nevíme, jakkoli mnozí z nás z něj rodově vzešli. Navíc má kniha vypravěčský tah a osobní étos, který neokoralého čtenáře nemůže neoslovit.


Knihovna

Ivo Kareš

Jízda za Jiřím Hájíčkem do Českých Budějovic bude příležitostí i k návštěvě zdejší Jihočeské vědecké knihovny. Její ředitel Ivo Kareš (* 1964) nás do ní zval už před nějakým časem, a to zejména proto, aby nás seznámil se zdejším projektem „internetové knihy“ Kohoutí kříž, který se věnuje šumavské německé literatuře. Začínal už v roce 1990, před 16 lety evidoval 300 autorů, dnes jich v podobě medailonů, ukázek z díla a rozsáhlého obrazového doprovodu eviduje 1 715. V knižní podobě by to prý vydalo na celou polici svazků, několik menších knížek ostatně i vyšlo. A mezi autory se kromě slavných jako Klostermann či Stifter, učitelů, farářů či kronikářů najdou i překvapivá jména jako Franz Kafka či Karel May. Krom toho nám však také Kareš podá i další informace o instituci, kterou vede od roku 2012 a jejíž historie sahá až k roku 1885. Knihovna má dvě budovy, v historické budově Na Sadech 27, kde budeme hovořit, jsou oddělení pro dospělé, pro děti a oddělení regionálních služeb, krom toho má ještě čtyři pobočky a oddělení historických fondů ve Zlaté Koruně. Nás bude zajímat velikost fondu, jeho složení, počet registrovaných čtenářů a jejich zájem o současnou českou literaturu, včetně tvorby Jiřího Hájíčka.


Spisovatel

Tereza Boučková

Také o próze Terezy Boučkové (* 1957) Život je nádherný (2016) se mluví jako o třetí části triptychu, který započal už Indiánským během (1991) a pokračoval Rokem kohouta (2008). Teď ho završuje prózou, která je znovu především osobním deníkem, zpovědí, literární vzpourou proti okolnostem osobním i společenským. Rozdíl je však v tónu: problémy z předchozích knížek jako adoptivní rodičovství, komplikovaný vztah s otcem Pavlem Kohoutem či rozpad rodiny sice přetrvávají, už ale bez nervnosti předchozích knížek. Nad drásavostí citových ataků a ztrát začíná převažovat teskný tón nadhledu, zvláště když do hry vstupuje ještě péče o matku stiženou Alzheimerovou chorobou a zápas s úřady o její důstojné zajištění. Boučková není samozřejmá a až okázale ekvilibristní fabulátorka jako právě její otec dramatik, má ale zřejmě stejné puzení k tomu, jak ze svého života učinit literaturu. A to přesto, že si sama vypisuje z Philipa Rotha, že „život a umění přece nejsou jedno a totéž“. Kupodivu u ní jako by to tak bylo: kde se pokouší o reflexi, zůstává jen u publicistiky, kde vystavuje sebe sama s veškerou hysterií a bolestínstvím, tam zasáhne. A o tom právě bychom s ní měli hovořit přímo v hlavním dějišti jejích próz, v chatě po prarodičích, kde se před lety se svým manželem usídlila. A zdalipak i ona má ráda swing?


Stopáž52 minut
Rok výroby 2017
 P ST HD
ŽánrMagazín