Fenomén Underground

Druhá generace undergroundu

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 5  
Sdílet
| Poslat odkaz

Když se Jáchym Topol, Ivan Lamper a Viktor Karlík rozhodli založit vlastní časopis, který měl podtitul „mimo ghetto“, tak vlastně vystihli atmosféru nové undergroundové mikrokomunity. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie J. Chytilová

Být psem

Protože „Vokno“, časopis pro druhou a jinou kulturu, bylo bytostně spjaté s Františkem Stárkem Čuňasem a tedy hlavně s undergroundem let sedmdesátých, rozhodli se Ivan Lamper, Jáchym Topol a Viktor Karlík založit si časopis vlastní a dělat si ho po svém, byť Vokno brali jako inspiraci. Doba se zatím nezměnila natolik, aby mohl časopis vycházet legálně, a tak se jmenoval „Jednou nohou“ (míněno v kriminále), přičemž první číslo se objevilo v roce 1985. Změnili se ale lidé, respektive měli odlišné představy, jak ho prezentovat, proto má podtitul „off ghetto magazine“. Vydavatel Ivan Lamper to shrnul jednoznačně: „Chtěli jsme vydávat časopis, který by mohl vycházet bez podstatných změn i za normální situace.“ Posléze, asi po roce se název časopisu změnil na Revolver Revue, jehož logem se stala tzv. „košířská madona“.

Heslo „off ghetto“ ostatně vystihuje celou tu skupinu lidí, kterou Ivan „Magor“Jirous nazval druhou generací undergroundu a která nastoupila na přelomu 70. a 80. let. Až na výjimky se všichni narodili ve stejné době a na rozdíl od předchozí generace pocházeli téměř všichni z Prahy. Po generaci, jíž utvářela hudba kapely The Plastic People of The Universe s texty Vráti Brabence a Ladislava Klímy, poslouchali mladí příslušníci undergroundu ještě i jinou muziku: třeba kapelu Garáž, která zpívala o obyčejných věcech a do určité míry vymizela z jejích textů i původní závažnost.

„Druhá generace undergroundu rozhodně nespadla z nebe, tam je vidět strašně moc vlivů,“ říká básník a spisovatel Jáchym Topol. Silný vliv na ní měla jak generace předchozí (Plastici a spol.), tak generace starší, především umělecká skupina 42. Dalšími inspiračními zdroji – zahraničními – pak byli francouzští bohémové devatenáctého století nebo američtí beatnici. „Já jsem chtěl bejt taková smíšenina Jeana Arthura Rimbauda, Jacka Kerouaka a Pavla Zajíčka.“ A tak se, stejně jako pařížští bohémové, mladí neoficiální básníci a výtvarníci scházeli s přáteli v Malostranské kavárně a pili sodovku, protože na víc neměli, a třeba Topol sám v té době ještě nepil ani kafe, bylo mu teprve sedmnáct. Svorníkem těchto mladých se stal opět básník a filosof Egon Bondy, ačkoliv jeho osobnost nebyla jednoduchá: stejně jako Jirous chtěl být guruem a byl manipulativní, ale – jak připomíná básník a spisovatel Petr Placák – na druhou stranu to byl první dospělý, který s mladíky nové generace jednal jako s rovnocennými partnery a bral je vážně.

„To, co nás dalo dohromady, bylo to, že jsme hledali nějakou spřízněnost, spřízněnej názor na výtvarný umění, na literaturu,“ vzpomíná výtvarník Viktor Karlík na své seznámení s Jáchymem Topolem a jeho bratrem Filipem, tehdy již zpěvákem a pianistou skupiny Psí vojáci. Společně zorganizovali společnou výstavu, která však neskončila dobře: „Udělali jsme první výstavu ve sklepě, v Nerudovce. Ta výstava samozřejmě skončila průserem. Sedmnáctiletý mladíčci si dělaj´ výstavu svejch začátečnickejch věcí a Veřejná bezpečnost tu výstavu zakáže. To o tý době, myslím, vypovídá dokonale.“ A když tito mladíčci zjistili, jaká všechna povolení by k výstavě (nebo v případě PVO třeba ke koncertu) museli mít a jak by se to muselo zařídit, došli ke zjištění, že buď se přizpůsobí, nebo půjdou vlastní cestou. V tom druhém případě měli již příklad v předcházející generací kolem Jirouse, Plastiků, DG 307 a dalších, kteří ukázali, kde ten prostor je a jak je vymezen.

Nicméně předchozí generace a její častá vazební stíhání byly důvodem, proč tito noví začínající autoři raději publikovali pod pseudonymem. StB a policajti byli stále aktivní, a samotná doba tím pádem pořád hodně nejistá. Ale druhým důvodem již byla snaha tvořit sami za sebe, mít potřebu vlastního příběhu: „protože mnoho lidí tam mělo jména, který už k nějakýmu příběhu patřily,“ říká básnířka Beatrice Landovská, kterou otcovo jméno a obě strany jeho slávy, provázely od dětství.

Skupinu Psí vojáci založili Filip Topol s Janem Hazukou a Davidem Skálou na základce, když jim bylo okolo třinácti, čtrnácti. Ač byli rovnocennými „bratry ve volbě“, hlavní slovo měl při komponování i co se týče výběru textů jednoznačně Filip. Navíc vlastně už od svých čtrnácti let chodil na výslechy StB, což dnes zní už naprosto nepředstavitelně.

Výslechy a časté CPZ (cely předběžného zadržení) zažíval i jeho bratr Jáchym, který s přáteli založil z legrace skupinu Národní třída, do níž (pod pseudonymem Jindra Tma) přispíval texty a polozpěvem do mikrofonu. Celkově se jednalo o „partu hudebních analfabetů, která se na podiu seznamovala s nástroji. Ale byli tam i lidi, který uměli hrát podle not.“ (Vít Kremlička). Některé texty Národní třídě napsal i básník temna a zmaru J. H. Krchovský, který se s partou okolo Topola seznámil přes Egona Bondyho. „Deprese tý doby, hlavně konce sedmdesátejch let, to byla přece čirá hrůza…“, připomíná Krchovský v cyklu FU šedé prostředí, v němž žil. „Proto jsem musel trošku hypertrofovat fantasii… A jelikož mám tendenci zveličovat, tvořím podle nevysloveného kréda ‚když už, tak už‘. Takže když dekadentní, tak teda opravdu dekadentní.“ Kdysi hrával s kapelou O.P.N., v současné době má skupinu s příznačným názvem Krch-Off Band, v níž své ponuré texty zpívá.

Celá osmdesátá léta proběhla ve stínu emigrací. Kamarádi odjížděli a mizeli, a ačkoliv odjezdy doprovázely bujaré večírky, ztráta přátel a jistot, ztráta domova, kterou emigrace přinášela i těm, kdo zůstávali, to vše bylo strašlivé a depresivní. Příměr Beatrice Landovské hovoří za vše: „To bylo jak drak z pohádky, který si chodí pro stále nové a nové princezny. Ta emigrace byl prostě strašlivej přízrak.“ Zároveň to tuto druhou generaci formovalo, jak míní básník Vít Kremličká: „Spousta lidí kolem mě byla buď ve vězeních nebo v blázincích, některý v obojím. To byla úplně jiná existenciální životní zkušenost, než jakou měli lidi, co byli normalizovaný a dávali si bacha, aby se někde neznelíbili, aby neudělali nic, co by je uvedlo do nesnází… Pro nás vypadla všechna tahleta potřeba ambicí – uplatnit se v komunistickým režimu. To byl postoj. Rozhodnutí.“

Přehrát video

Diskuse diváků
  • ? 28. 10. 2017 11:55

    Disent

    Muselo to být zajímavé: Jenom s tím rozdílem, že Havlovi měli byt přes celé patro, kdežto my o dva…

  • Jirka13 3. 7. 2016 12:34

    To on ten underground se především vyznačoval tím,

    že nikdo na nic neuměl hrát. Když si přečtu od J. Černého: "Kupříkladu Plastici byli lepší muzi…

  • dr. Voštěp 29. 6. 2015 08:18

    zase ten náš vůdstok

    nepřechvalte. Vím, že jeden z "otců zakladatelů" o něm prohlásil, že se z undergroundového festiva…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Osobnost dílu
Jáchym TopolJáchym Topol

Spisovatel, publicista, básník, textař a zpěvák. Bratr Filipa Topola zjkapely Psí vojáci, jejímž byl hlavním textařem. Sám svého času působil v kapele Národní třída.

» více «