Fenomén Underground

Byty

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 1  
Sdílet
| Poslat odkaz

Iva Vodrážková

Iva Vodrážková cca 1. pol. 80. let archiv Mirka a Ivy VodrážkovýchVýtvarnice a pedagožka Iva Vodrážková se narodila jako Iva Pelikánová v roce 1951 v Olomouci v rodině s uměleckými kořeny. Její dědeček Julius Pelikán byl akademickým sochařem: kupříkladu se podílel pod vedením Josefa V. Myslbeka na realizaci jeho sochy Svatého Václava na Václavském náměstí v Praze. Babička Božena (rozená Sternová) pocházela z velké židovské rodiny a zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi. Otec Ivy byl universitní profesor a primář na lékařské fakultě v Olomouci a v roce 1968 byl za nesouhlas se vstupem okupačních vojsk do Československa vyhozen ze zaměstnání. Jeho bratr Jiří Pelikán, tehdejší ředitel Československé televize, byl v době, kdy působil v Říme, zbaven občanství a musel zůstat v zahraničí (jako italský občan se později stal poslancem Evropského parlamentu).

Od druhé poloviny padesátých let Iva navštěvovala jednu z olomouckých ZDŠ, v letech 1967–1970 pak absolvovala gymnasium Jana Opletala v Litovli. V památce na babičku Sternovou se v té době hodně zajímala o judaismus a židovské dějiny. Od roku 1970 pak studovala Pedagogickou fakultu Palackého University v Olomouci, obor výtvarná výchova a český jazyk. Tu zdárně dokončila v roce 1974. V témže roce se odstěhovala do Prahy. Jelikož byla její rodina z politických důvodů různě perzekuována, nemohla nějaký čas vykonávat svoje povolání. Pracovala tedy jako vychovatelka ve školní družině a později jako uklízečka.

Iva a Mirek Vodrážkovi na III. festivalu 2. kultury na Hrádečku detail 1977V roce 1976 se Iva seznámila s literátem, publicistou, feministickým aktivistou a hudebníkem Mirkem Vodrážkou a zároveň vplula do tehdejšího undergroundového ghetta. Kupodivu v té dosti zlé době sehnala adekvátní zaměstnání ke svému vzdělání: v roce 1977 začala pracovat jako učitelka výtvarné výchovy na ZDŠ J. V. Raise na Praze 2. V roce 1980 zažila smutek i radost: v důsledku šikany Státní bezpečnosti zemřel její otec na mozkovou mrtvici. Zároveň v tom roce měla svatbu s Mirkem, přičemž bydleli v bytě v Templové ulici. Tam pak s manželem začali organizovat bytové semináře, kterých se účastnili tehdejší přední čeští myslitelé: judaistický filosof Maxmilián Duren, básník a filosof Egon Bondy, filosof Milan Machovec a evangelický teolog Milan Balabán. V té době Iva ilustrovala i některé manifesty emocionalismu, které napsal Mirek – jednalo se o básnickou sbírku „Proč pláčí andělé“, taoistické sentence „O nevysvětlitelném“ (obé v roce 1980), v roce 1983 to byla básnická sbírka „Cyklus podobenství obrazu a slova“, a poté v pětaosmdesátém filosofický esej „Pozemšťan“. A i samotná Iva začala psát a ručně vyrábět knihy-artefakty (vždy vytvořené v počtu jednoho svazku).

Zároveň se věnovala vlastní výtvarné tvorbě, na webových stránkách čteme pak její charakteristiku: „Používá různé výtvarné techniky, kromě olejomalby a pastelů vytváří i objekty z proutí a provazů. Své šité textilní koláže zhotovuje z použitých a odhozených látek a nalezených věcí, které nesou stopy dávných lidských příběhů a jsou inspirovány synagogálními textiliemi. Tímto uměleckým recyklováním se hlásí k ekologické myšlence a sama je aktivní členkou české eko-feministické skupiny Studna, která ve svých měsíčních a slunečních rituálech hledá sounáležitost s přírodními cykly a s Matkou Zemí.“

Iva Vodrazkova cca 2014Vystavovat v osmdesátých letech bylo pro umělce typu Vodrážkové možné pouze na neoficiálních výstavách, které probíhaly různě po bytech, ateliérech, barácích, zahradách. Jednou z těch open air byl v roce 1987 i „Jarní salón“, neoficiální společná výstava na pražském Střeleckém ostrově za propuštění politických vězňů. Výstavu zorganizoval časopis Vokno, byla zdokumentována Videomagazínem Vokna a posléze ukončena zásahem policie. Jako jedna z účastnic se Iva podílela i na další společné výstavě opět na Střeleckém ostrově, pojmenované příznačně „Podzimní salón“.

V roce 1988 pak proběhla společná výstava v pražské Vinohradské tržnici nazvaná „Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici“, kde mezi vystavujícími kromě Vodrážkové čteme jména jako Michal Matzenauer, Věra Nováková, Jiří David, Viktor Karlík, Aleš Najbrt, František Skála či David Němec.

Po sametové revoluci , konkrétně v roce 1990, Iva skončila jako učitelka výtvarné výchovy na ZDŠ J. V. Raise na Praze 2 a začala učit na Základní umělecké škole v Šárecké údolí výtvarný obor. A konečně nastal i čas svobodného vystavování, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Díla Vodrážkové se jen ve jmenovaném roce objevila na společných výstavách jako třeba „Polymorfie – Umění jako subversivní element“ v Berlíně, nebo na Festivalu „Světlo“ pod bývalým Stalinovým pomníkem, v Praze. Samostatně svá díla vystavila poprvé oficiálně v pražské Galerii Vyšehrad.

Následně se s jejími samostatnými výstavami roztrhl pytel: v jednadevadesátém měla hned tři (dvě v Praze a jednu pod názvem „Vivisekce“ (kresby, textil) v Českých Budějovicích. Dále vystavovala ve výstavním sálu Forum v Praze (1992), projekt „Synagogální textilie“ ukázala v Pražské židovské obci v roce 1993 a v tomtéž roce se poprvé představila v USA v Berkeley s výstavou „Art and Meaning in the Alph Bet“, přičemž společný „Prague Project“ s Michaelou Pavlátovou se objevil v Ruby With Clay Studio v San Francisku. V dalších dvou letech to byly opět výstavy v Praze (třeba v Tam Tam klubu nebo v Gender studies centru), v Karlových Varech a Boskovicích.

Iva Vodrazkova cca 2014V roce 1995 natočil o Ivě a Mirkovi Vodrážkových režisér Martin Štoll ČT dokument „Poutníci chaosem“. Následovaly další Iviny výstavy, kupříkladu v Gerard Behar Centre, v izraelském Jerusalemu (1996), a další americká výstava „Goodman 2“ v An Integral Arts Habitatu v San Francisku (1996), v tomtéž a dalším roce výstavy v Praze, Moskvě, Olomouci, Plzni, na konci sedmadevadesátého opět USA: v The Ink People, Eureka (Oregon) a v Trinity County Arts Council ve Weaverville (USA, Kalifornie). V roce 1998 stále v USA v Arbor Gallery v kalifornském Mercedu, pak dvakrát Praha a v roce 1999 v Mizel Museum of Judaica v coloradském Denveru. Na přelomu tisíciletí se Iva a Mirek Vodrážkovi objevili v dalších dokumentech ČT, jimiž byly pořady „Artefakta“ (1999, režie Petr Slabý) a film režiséra Ivana Vojnára „Proroci a básníci – kapitoly z kalendáře“.

Po roce 2000 Iva vystavovala hlavně v Česku (nejvíce v Praze) a také v USA (staré známé štace: Eureka, Weaverville, San Francisco – Big Sur, nově kalifornský Willits) a krom jiného se její díla v roce 2002 objevila i na výstavě ve slavném punkovém klubu CBGB v New Yorku.

Iva Vodrážková žije stále s Mirkem, bydlí v Úholičkách na Praze-Západ a stále tvoří.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu