Rozhovor s režisérkou Martou Novákovou

Jak vůbec vznikl nápad na film, jak jsi se k tématu dostala?

V červnu 2003 jsem se během stáže na moskevském VGIKu ocitla na severu na Soloveckých ostrovech, kde si ve 20. letech bolševici vyzkoušeli fungování pracovních táborů pro své politické odpůrce, aby pak vznikl propracovaný systém (onen proslulý Gulag), který aplikovali na tábory po celé zemi.

Strašně jsem se chtěla na Solovky vrátit a natáčení se mi jevilo jako docela slušná záminka. Začala jsem tedy lehce přemítat zprvu o dokumentárním filmu na lágrové téma, později o docudramatu, aby nakonec vznikl veseloponurý životopisně existenciální film o Anně Barkovové, ve kterém sice stále mírně převládá téma sovětských táborů (vždyť v nich taky Anna strávila 22 let svého života), ale rozhodně bych se dnes bránila označení „lágerní“ film.

K samotné Anně Barkovové jsem se dostala díky diplomové práci Radky Rubiliny na téma ženská lágrová tvorba. Celá druhá část byla věnována jakési divné básnířce, vše bylo velmi literárně-vědné, ničemu jsem nerozuměla, ani textu, ani poezii. Později se mi však dostaly (i?) do rukou Aniny deníkové zápisky a korespondence, a ta drsná, černohumorná, zdánlivě neempatická, přitom však velmi citlivá a jasnozřivá osoba mi začala být velmi sympatická. Její absurdní životní kotrmelce mě přivedly na cestu k filmu nejen o lágrech, o lágerní tvorbě, ale o tvorbě vůbec, o svobodě jedince v nesvobodné zemi…

Jo a na Solovky jsem se samozřejmě od té doby nedostala.

Proč Aneta Langerová? Jak jste se potkaly a kdy v tobě uzrála myšlenka ji obsadit? Bylo to náhlé rozhodnutí, na první setkání nebo postupně?

Bylo to náhlé zavrhnutí. Když jsem přemýšlela, kdo by měl Annu hrát, poohlížela jsem se spíše po zpěvačkách, výtvarnicích, tanečnicích, zkrátka po osobách, které mají s procesem tvorby trochu bezprostřednější zkušenost než “klasické” herečky. Takže jsem si nastudovávala naše i zahraniční pěnice, i Aneta samozřejmě přišla na řadu, srdečně jsem se zasmála u jejích hereckých výkonů v klipech či ve StarDance (i když tančí skvěle!) a šla jsem dál.

V určitém okamžiku jsem však Anetu oslovila s nabídkou, zda by do dlouho připravovaného filmu nenazpívala duet. Opět jsem si vybírala zpěvačku, která se na první zdání na takovou píseň nehodí. Sešly jsme se (i s všudypřítomným bratrem Nikolou), povídaly jsme si a… Seděla přede mnou charismatická děvčica, velmi vtipná, velmi inteligentní… Něco do sebe měla. Znovu jsem nastudovávala klipy, vystoupení ve StarDance, rozhovory… Rozhodlo jedno gesto v podivném klipu. To gesto muselo být zahrané. A bylo zahrané dobře. Odjela jsem na týden do tmy (samozřejmě v rámci přípravy na film, představovala jsem si, že jsem na samotce, a čekala, kdy se rozdvojím – viz náš film), vrátila jsem se a nabídla Anetě roli Anny Barkovové.

Své rozhodnutí jsem musela později ještě mnohokrát obhajovat, sama sobě, že vím co dělám, spolupracovníkům, že vím, co dělám a že to není jen nějaký rozmar. Rozmar to samozřejmě byl, ale pečlivě promyšlený.

Zkoušely jste předem a jak spolupráce probíhala?

Zkoušely jsme předem a zkoušely jsme hodně! Dokonce jsme před prvním natáčecím blokem odjely na takové miniherecké soustředění, šlo však asi spíše o to, aby z nás opadl vzájemný ostych, protože během práce na postavě se samozřejmě dostáváte někam, kam hned tak někoho nepustíte. Nebo možná paradoxně pustíte, protože je to přece “jenom práce” a nic osobního, nějaká důvěra však musí panovat. Vzájemného ostychu jsme se myslím nezbavily dodnes, ale spolupráce na úrovni režisérka – herečka fungovala skvěle. A troufám si říct, že nás to obě velmi bavilo. Mě teda určitě!

Jak vznikalo další herecké obsazení? Měla jsi konkrétní herce od začátku před očima?

Herce jsem z 90 % vybírala velmi pečlivě a z 10 % na poslední chvíli často i den před natáčením. Ve filmu je spousta vedlejších a epizodních rolí, ale já jsem se zuby nehty bránila osobám z komparzního rejstříku. Takže jsem velmi vděčná všem těm skvělým hercům, kteří přišli, viděli a zvítězili = skvěle zahráli i ten drobný štěk, který jsem pro ně často měla.

Vznik filmu sis vůbec neulehčila výtvarným pojetím, animacemi, trikovou postprodukcí. Proč ses pro to rozhodla?

Já jsem rozhodně nechtěla dělat klasický historický realistický film. To by mě asi nebavilo. Spíše než děsivými životními peripetiemi Anny Barkovové jsem se nechala inspirovat jejími ironickými a sarkastickými dopisy a deníkovými zápisky. Zároveň jsem se ale nechtěla vzdát ani těch hrůz. Vypomohla jsem si názvem jedné novely Barkovové 8 hlav šílenství a rozdělila film do osmi kapitol. Vzniklo tak osm (formálně) různých krátkých filmů, jakási koláž, takže jsem si mohla dovolit ironii (a občas i nemístný humor), animace, nejrůznější výtvarné a filmařské stylizace, literární odkazy a i ten realismus.

Navíc film není vyprávěn chronologicky, ale tematicky, takže různorodost jednotlivých hlav lehce napomáhá ve zpětném zorientování se ve filmu.

Jaké výtvarné styly se ve snímku objeví?

Celá jedna hlava odkazuje k ruské secesi a k avantgardě, která ji vystřídala. Pracujeme s odkazy na sovětskou avantgardní typografii, hodně jsme se inspirovali i sovětskými propagandistickými plakáty.

8 let je dlouhá doba. Co tě ještě po té době žene dále dopředu?

Dopředu mě žene už jen jakási setrvačnost a přesvědčení, že věci se mají dokončovat. Jinak panuje spíše otupělost a únava.

Jak bys svými slovy film charakterizovala? Proč jsi ho natočila? S čím by měli diváci z kina odcházet?

Pestrý film. Protože jsem režisérka. S katarzí.

Film vznikal skoro 9 let, provázely ho finanční i jiné komplikace, z tebe se stala hlavní producentka filmu…

Po roce natáčení (netočilo se samozřejmě celý rok, ale v blocích podle ročních období) došly peníze a žádné jiné se nepodařilo sehnat. Takže jsem měla udělat film z natočeného materiálu (zjednodušeně jakési čtyři hlavy šílenství místo osmi). To jsem odmítla (i když mi to nedalo a přece jen jsem se o něco pokusila, nedávalo to smysl), vždyť chyběla celá třetina ze scénáře! Navíc se ukázalo, že stejně nejsou finance na postprodukci. Takže se film jaksi polooficiálně zastavil a všichni od něj dávali ruce pryč. Se svými spolupracovníky, zejména se střihačem Šimonem Špidlou a výtvarnicí Annou Krtičkovou jsem na něm pracovala dál (zachránily nás vybrané peníze z crowfundingové sbírky na Hithitu.

Nakonec se mně a mému otci podařilo film dofinancovat, stali jsme se hlavními producenty (založili jsme kvůli tomu společnost MARFAFILM, ale doufám, že už ji nikdy nebudu potřebovat!), v létě 2015 jsme dotočili zbývající scény, dostříhali film a následovala náročná triková a obrazová postprodukce, která se protáhla téměř o třičtvrtě roku.

A když už jsme si mysleli, že je hotovo a uspořádali projekci pro tvůrce a nejbližší, ukázalo se, že jeden trik je nepoužitelný, takže jsme ho museli vystřihnout a když už jsme byli ve střižně, šup, šup, zkrátili jsme hotový film o dvě a půl minuty! Zvukař Petr Kapeller nás proklínal, ale posbíral poslední zbytky sil, film přemíchal a hle, je hotovo. Po devíti letech práce a šílenství může jít 8 hlav šílenství do kin.

Rozhovory