Naďa Urbánková

Zpěvačka a herečka Naďa Urbánková se narodila jako Naděžda Balabánová v roce 1939 v Nové Pace. Vyrůstala s dvěma sestrami – s o jedenáct let starší Vlastou a o sedm let starší Drahoslavou. Otec byl stavební dělník, který se přistěhoval z Podkarpatské Rusi, matka Růžena byla místní. Po válce se rodina odstěhovala do chaloupky v podkrkonošské obci Borovnička, kde se otec stal starostou. Byl dosti nemocen, a když bylo Nadě devět, zemřel. Naďa od dětství ráda recitovala, na základní škole začala hrát amatérsky divadlo, a učila se též hrát na housle. Základní školu zvládala na výbornou, byla jedničkářka. V letech 1953-1956 pak absolvovala vyšší zdravotnickou školu v Trutnově a stala se z ní zdravotní sestra. Po škole sice začala pracovat v nemocnici v Josefově, ale zároveň působila v amatérském divadle v Jaroměři. To pak ve své kategorii vyhrálo divadelní festival Jiráskův Hronov, kde si dívky všimli lidé ze scén v Hradci Králové a Pardubic a nabídli ji angažmá elévky. Vybrala si Pardubické divadlo, a v roce 1959 debutovala. V Pardubicích se také seznámila se svým budoucím prvním mužem, hercem Karlem Urbánkem, a když odcházel do pražského hereckého angažmá, odešla s ním do hlavního města.

V Praze se vzali, a dokonce spolu čekali dítě – to ale bohužel před porodem zemřelo. Oba se pak vzájemně odcizili a rozvedli se. Zároveň to byl i čas nových příležitostí: Naďa začala chodit na výuku operního zpěvu, získala angažmá v AUSu jako konferenciérka, poté vyhrála konkurs na televizní hlasatelku, ale nakonec dostala nabídku z Laterny Magiky. Jenže po několika měsících zvítězila v konkursu do divadla Semafor, což ji otevřelo cestu na stříbrné plátno: získala roličku ve filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964). A další menší role před kamerou přibývaly: tanečnice Alena, hlavní svědkyně vraždy v povídkové krimikomedii Zločin v dívčí škole (1965), fräulein Viktoria Freie, zaučovatelka v sexu v Menzelově oscarovém válečném komediálním dramatu Ostře sledované vlaky (1966), O´Brienova dáma v Krejčíkově komedii Penzion pro svobodné pány (1967), Dášenka, jedna z Alfonsových žen v TV-muzikálové komedii Sedm žen Alfonse Karáska (1967), nebo bohatá ruská Židovka v TV-inscenaci Bahno (1968) dle povídky A. P. Čechova. Objevila se (sama za sebe) i v jednom z dílů televizního, hudebního a komediálního seriálu Píseň pro Rudolfa III. (1968). Nu, a vedlejší roli vězeňkyně-kopečkářky Lenky brala i v dalším Menzelově komediálním dramatu Skřívánci na niti (1968/1969).

Mezitím v Semaforu vystupovala jako zpěvačka a částečně jako herečka nejprve přímo v programech dvojice Suchý & Šlitr, stejně jako třeba Karel Gott, Eva Pilarová, Hana Hegerová, Pavlína Filipovská, Josef Laufer či skupina Olympic. Jiří Suchý Nadě také pomohl vyřešit problém se zrakem – doporučil jí, ať z brýlí udělá svoji přednost. Od té doby tak vystupovala v brýlích, které se staly její poznávací markou. Později se přičinila o to, aby Semafor angažoval i humoristické duo Šimek & Grossmann a s nimi skupinu Country Beat v čele s pianistou Jiřím Brabcem: tudíž je samozřejmé, že také v pořadech Š+G vystupovala – společně třeba se Zuzanou Burianovou, Pavlem Bobkem, Jiřím Helekalem, Miluší Voborníkovou a Jitkou Molavcovou. S touto druhou semaforskou partou ji pojilo skutečně hluboké přátelství, a kupříkladu Jiří Grossmann jí napsal spoustu českých textů na přebírané písně. V osmašedesátém se Brabcův Country Beat na čas rozpadl, takže v pořadech Š + G se doprovodnou kapelou pro zpěváky stala skupina Shut Up bubeníka Františka Ringo Čecha. Právě v tomto období započala spolupráce humoristů s televizí, kdy bylo natočeno několik dílů pořadu Návštěvní dny Šimka a Grossmanna (1969/1970).

Jinak nahrávat singly Naďa začala už v polovině šedesátých let – prvním byl duet s E. Pilarovou v písni dua S&Š Amfora (1965), z těch dalších, velmi známých lze vybrat ještě songy jako Drahý můj (duet s Jiřím Grossmannem, 1967), Skála (1967), Naděje (1968), Ó, ty to nepochopíš (1968), Nemám zájem (1968), Mosaznej džbán (1968), Svítá nad velkou louží (1969), Závidím (1969), Princi, jdi spát (1969), Slunce zhaslo dojetím (1969/1970) a pak písničky natočené v ČST jako třeba Slib (1969) či Mávám růží (1969, duet s J. Grossmannem). V roce 1969 se stala zpěvačkou obnoveného Country beatu Jiřího Brabce, ale nadále byla kmenovou členkou Semaforu, zejména v pořadech Šimka a Grossmanna. Co se týče malých desek, roku 1970 jich Naďa nahrála dost, přičemž vyniknou písně Dlouhé týdny čekání či Bílé ráno bez lidí. V tom samém roce režisér Juraj Herz natočil Nadin medailon Noční můry (1970) a pojal ho dosti hororové ale i groteskně: hemží se to v něm upíry a rakvemi, nicméně všechny klipy k písním (songy Dlouhé týdny čekání, Nejdu spát, Déšť, Loď bláznů, Zvony, Bílé ráno bez lidí, Pár správných veršů) jsou vytvořeny velmi nápadité a samotné dílko je dodnes koukatelné a svěží. Zároveň Urbánkové vyšlo i první album „Drahý můj“ (1970), což byla kompilace ze singlů posledních dvou let.

A získávala i další herecké role. Třeba jednu z hlavních úloh Petry, pracovnice v továrně na hračky a maminky malé Lucie, ve ztřeštěné, moderní pohádkové komedii Lucie a zázraky (1970), dále to byla Prija, Mahulenina sestra ve filmovém zpracování pohádkového dramatu Julia Zeyera Radúz a Mahulena (1970), výrazná role Madeleine Forestierové v TV-komediálním muzikálu Miláček (1972) dle knihy Guy de Maupassanta, hlavní role slečny ze spořitelny v TV-hudební féerii Slečna ze spořitelny (1973), nebo Marta, manželka majitele mlýna, „pana otce“ ing. Zvona v komedii Na samotě u lesa (1976).

Co se týče zpívání, nástupem normalizace prožívala Naďa několik hudebních životů – zaprvé takový ten mediálně propagovaný, což byly většinou písničky spotřebního popu (např. Bílé tulipány, Lásko Ádie, Gondola, Tim), pak forma pop-music, která moc prostoru nedostávala (Starý telefon, Pětilistá růže, Dávám ti dar), a konečně to bylo koncertování s Country Beatem Jiřího Brabce. S jehož podporou se ale také občas dostávala do televize (Svatební průvod, Táta silák, Hospoda blízko mlýna). Například v roce 1972 vznikla klipová krátkometrážní komedie Pekař Vilém a sličná Naďa s písní Vilém peče housky (1972). V tom čase ale Naďa hrála také sezónu v Národním divadle, kde měla pěknou roli vídeňské prostitutky ve hře Třetí zvonění. Jenomže ve třiasedmdesátém přišla pro Country Beat nabídka vystoupit v americkém Nashvillu – a tak jela Naďa zpívat do Mekky country. Přitom se spřátelila s americkým country zpěvákem George Hamiltonem IV., jehož Brabcova kapela také doprovázela. V roce 1973 vyšlo Nadino první album „24 hodin s Naďou Urbánkovou“ (1973), které obsahovalo písně jako Blonďák s červenou bugatkou či Mám ráda žužu. V pětasedmdesátém to bylo album „Country Beat Jiřího Brabce & Naďa – 3“ (1975) mj. s písní Žárlím, z roku 1978 je známa její skvělá verze songu Minutový valčík, o rok později pak vyšlo LP „Naďa“ (1979) se songem Zpívej. Následně to byly různé výběry a kompilace, které v podstatě vycházejí dodnes.

Urbánková byla v sedmdesátých letech velmi populární a v období 1972-1976 se stala pětkrát vítězkou ankety Zlatý slavík. Na konci dekády krátce vystupovala s Kroky, poté s Orchestrem Václava Hybše, v osmdesátých letech se vrátila k Jiřímu Brabcovi. V devadesátých letech se vdala do Švýcarska a na dlouhý čas se odmlčela. Pak se vrátila do Čech a začala zpívat jako host skupiny Bokomara. Od roku 2007 moderovala pořad Písničky pro Vysočinu na Českém rozhlase Region.

Na konci devadesátých let vyšla vzpomínková kniha Scénář pro Naďu – Naďa Urbánková…o sobě, Eva Sadková…o Nadě (1999), v roce 2003 pak společná kniha Diany G. Hokeové a Nadi Urbánkové: Když anděl odpočívá. V roce 2011 se na trhu objevila biografická kniha Dušana Spáčila Naďa Urbánková – A příště lépe. O zpěvačce bylo natočeno několik dokumentů: 13. komnata Nadi Urbánkové (2007, režie Dagmar Smržová), dále Naďa Urbánková z cyklu Neobyčejné životy (2011, režie Otakáro Maria Schmidt), a konečně podruhé 13. komnata Nadi Urbánkové (2016, režie Veronika Stehlíková).

Naďa Urbánková byla třikrát vdaná a prožila několik silných vztahů. Prvním manželem byl zmíněný herec Karel Urbánek, po rozvodu měla delší vztahy s asistentem režie Edou Sedlářem, a poté s hercem Josefem Abrhámem, který dal nakonec přednost mladší Libuši Šafránkové. Nadiným druhým manželem byl profesor angličtiny, překladatel a textař Jan Nemejovský, s kterým se seznámila při cestování s Country Beatem po USA – byl tlumočníkem výpravy. Vzali se ve Washingtonu a mají spolu dceru Lindu (ta dnes žije v USA a je zpěvačkou, herečkou a tanečnicí, vystupující pod jménem Jana Fabiánová). Nadino druhé manželství trvalo osm let. Potřetí se vdala v devadesátých letech za doktora Josefa Havlíka, který byl emigrantem a žil ve Švýcarsku. Manželství opět skončilo rozchodem a soudy. Zpěvačka se následně potýkala se závažnými zdravotními problémy, což přičítala mj. i krachem vztahu s posledním manželem.

Dnes žije Naďa Urbánková v Želivu.