Milan Cieslar

Absolvoval produkci na Střední průmyslové škole filmové v Čimelicích a vystudoval režii na pražské FAMU (1979–1984), kterou ukončil diplomovou prací „Strach a napětí ve filmu“ a snímkem Mistr Bída (1984). Po vojenské prezenční službě nastoupil v roce 1986 do Filmového studia Barrandov, kde začínal jako pomocný režisér na filmech Věry Chytilové (Vlčí bouda, 1985) a Petra Tučka (Copak je to za vojáka…, 1987). Mezitím externě spolupracoval s Československou televizí, pro niž natočil například inscenaci Ruce, která roku 1987 získala na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha Cenu OIRT a Cenu Svazu českých dramatických umělců. Samostatně debutoval dobrodružným snímkem ze zákulisí dostihů Dynamit (1989). Díky privatizaci barrandovských studií byl na počátku 90. let, stejně jako ostatní tvůrčí pracovníci, z Filmového studia propuštěn. Roku 1993 založil vlastní produkční společnost Happy Celluloid.

Jeho zatím nejúspěšnějším snímkem je drama Der Lebensborn – Pramen života (2000), které kromě jiných cen získalo jednu nominaci na Českého lva za nejlepší scénář.

Výběrová filmografie

• Mistr Bída (Absolventský film FAMU, 1984)
• Dynamit (dobrodružný příběh z prostředí dostihů, 1989)
• Superdetektiv Klapp (dětský příběh – televizní film pro německého producenta, 1989)
• Někde je možná hezky (Looking for Lennon, celovečerní film – psychologický příběh muže, který nezapomněl na ideály Beatles, 1991)
• Jak chutná smrt (celovečerní film – kriminální příběh podle námětu Ladislava Mňačka, 1995)
• Markétin zvěřinec (televizní film podle knihy Ivana Klímy, 1997)
• Jabloňová panna (televizní pohádka, 1999)
• Pramen života – Der Lebensborn (celovečerní film podle předlohy Vladimíra Körnera, 2000)
• Černý slzy (televizní film, adaptace Romea a Julie W. Shakespeara, 2001)
• O Ječmínkovi (televizní pohádka na motivy moravské pověsti natočená v ostravském televizním studiu, 2002)
• Duše jako kaviár (celovečerní film – komedie ze současnosti, 2004)
• Krev zmizelého (celovečerní film podle původního scénáře Vladimíra Körnera, 2005)