Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Hana Hegerová — Lidé — Česká televize

zpěvačka

narozena 20. října 1931

Zpěvačka a herečka Hana Hegerová se narodila jako Carmen Farkašová v roce 1931 v Bratislavě do rodiny bankovního ředitele Jano Farkaše a Margity Čelkové. V letech 1937–1942 navštěvovala baletní školu Národního divadla v Bratislavě, takže v podstatě už od dětství ji provázela hudba. Manželství jejích rodičů ale brzy skončilo rozvodem – od té doby používala matčino příjmení Čelková. Po gymnáziu v Komárně, které úspěšně zakončila maturitou (mj. i z francouzštiny), chtěla studovat VŠE, ale pro nevyhovující kádrový profil rodiny jí to nebylo umožněno. Nakonec pracovala jako úřednice v místní loděnici, patřící pod Škodovy závody, a navíc dělala učitelku v tamní učňovské škole. Následně v letech 1951–1953 absolvovala odborný divadelní kurz při státní konzervatoři v Bratislavě a od třiapadesátého získala angažmá v Divadle Petra Jilemnického v Žilině. V roce 1954 si zahrála svou první filmovou – a hned hlavní – roli ve venkovském dramatu Frona: zde už je uvedena pod uměleckým jménem Hana Čelková. Ve stejné době se také vdala za divadelního dramaturga (a pozdějšího ředitele Slovenského národního divadla) Dalibora Hegera, o rok později se jim narodil syn Matúš. Stejně jako u rodičů, i její manželství bylo krátké, trvalo jen tři roky. Příjmení Hegerová si ale nechala. Jako zpěvačka začala trvaleji působit od divadelních prázdnin roku 1957, když získala angažmá v bratislavské Tatra Revue. V tomtéž roce se objevila ve filmovém dramatu Tam na konečné.

Když se pak Hana přestěhovala do Prahy, nechala syna Matúše u jeho otce na Slovensku. V hlavním městě nastoupila v roce 1958 do divadla Rokoko, přičemž prvním představením, ve kterém si zahrála, se jmenovalo Vykradeno. V Rokoku se také seznámila s režisérem Jánem Roháčem, a vzápětí spolu také začali žít. V šedesátém si Hegerová zahrála menší role hned ve dvou filmech: cikánku ve válečném dramatu Přežil jsem svou smrt, a prostitutku Vandu v historickém sociálním dramatu Policejní hodina. V tomtéž roce vystupovala v Alhambra Revue, a poněvadž zpívala šansony, všiml si jí šéf pařížské Olympie, která zrovna pobýval v Praze. A pozval ji na krátkou stáž do Paříže. Potom ji Roháč doporučil do divadla Semafor, kde posléze působila v letech 1961–66: publikum ji mohlo vidět ve hrách Zuzana je zase sama doma (1961, vznikla i televizní adaptace), Zuzana není pro nikoho domaDobře placená procházka. Mezitím se objevila ve své nejsilnější filmové úloze, v roli Magdy Hrivňákové ve vynikajícím dramatu Naděje (1963), o dvou ztracencích, alkoholikovi a dělnici-prostitutce v klaustrofobickém prostředí jakéhosi stavebního megapodniku. Následovala slavná semaforská muzikálová komedie o vojenském klarinetistovi-dezertérovi Kdyby tisíc klarinetů (1964), v které ztvárnila roli zpěvačky Edity. V roce 1966 se stala bohatou tetičkou z Liverpoolu v televizní adaptaci další semaforské hry, zmíněné buffo-opery Dobře placená procházka. V samotném divadle pak pro ni psalo duo Jiří Šlitr-Jiří Suchý.

O Haně Hegerové se vědělo, že je perfekcionistka – kupříkladu, co se týče písní, pečlivě si vybírala repertoár a jednotlivé songy velmi podrobně studovala (u šansonů ji velmi pomohlo, že uměla francouzsky). Byla přirozeně noblesní, bez pozlátek, proto zároveň uvěřitelná – bylo v tom srdce a cit: když zazpívala o čemkoliv, věřili jste jí každé slovo, každý tón, každý vzdech. Zpívala šansony převzaté, ale i původní, a zpívala je tak, že se z ní postupně stala umělkyně evropského rozměru. Kupříkladu díky její brilantní němčině už od poloviny 60. let vozila zahraniční pobočka Supraphonu Artia její desky (SP, EP) do Západního Německa. A na konci dekády jí tam pod labelem Philips vyšla hned dvě její alba. V roce 1967 vystoupila s úspěchem v pařížské Olympii, a protože kromě francouzštiny a němčiny zpívala i anglicky a jidiš, jezdila po Evropě a hostovala i na světové výstavě v kanadském Montrealu v roce 1967. Nejvíce ale vystupovala v německy mluvících zemích. V té době doma přestoupila z divadla Semafor do Divadla na zábradlí – zde začala mít samostatné recitály. V osmašedesátém Ján Roháč natočil její televizní recitál pod názvem Co nikdy nepochopím… Bohužel nějakou dobu poté se rozpadl jejich vztah.

Co se týče písňových textů, nejvíce spolupracovala s výborným textařem Pavlem Koptou: psal jak na domácí hudbu, tak na převzaté věci, najmě francouzské, ale i na songy židovského nebo cikánského původu. Jejím dalším spolupracovníkem na podiích i na nahrávkách byl pianista Milan Dvořák. A nová spolupráce se zrodila s mladým skladatelem Petrem Hapkou, který jí napsal několik písní právě už v 60. letech. Ze songů oné dekády, které Hana interpretovala, lze připomenout písně jako Noc (Schön wie die Lawone), Černá Jessie, Dnes naposled, Pro Kiki, Choď po špičkách, Zlá neděle, Píseň o jasmínu, Milord, Blázen a dítě, Amfora, Píseň o malíři, Kázání v kapli Betlémské, Petr a Lucie, Lásko prokletá, Cesta, Lásko má, Můj dík nebo Pohrdání.

Hana měla slušně našlápnuto do světa, jenže pak přijely ruské tanky, a to znamenalo utrum. Během první poloviny 70. let sice Hegerové vyšla tři alba, ale jinak to byla éra, kterou příliš nemilovala. Dvě desky byly studiovými řadovkami „Recitál“ (1971) a „Recitál 2“ (1973), třetí byla kompilací písní s texty Pavla Kopty „Lásko prokletá“ (1977). Na všech třech lze najít dodnes známé písničky: Maestro Tango, Když někdo z vás, Hra, Můj milý málo milý je, Já ráda vzpomínám, Bože můj, já chci zpět. V letech 1977-1981 ji postihla vlna zákazů, v zahraničí vůbec nesměla vystupovat, dokonce se octla na půl roku ve vězení kvůli údajné zpronevěře. Na podia se mohla vrátit až v roce 1983 – krátce poté zahájila spolupráci s textařem Michalem Horáčkem (a také se skladatelem Petrem Hapkou, který pro ni ale skládal už od 60. let). Trio H-H-H pak natočilo v roce 1987 album „Potměšilý host“, které se stalo pro Hanu triumfálním comebackem – obsahovalo hit Levandulová, a další známé songy jako Vana plná fialek, Kolotoč, Stín stíhá stín nebo Denim Blue. Návrat podpořil její další singlový hit Čerešně. Zároveň si zase po dlouhé době zahrála v celovečerním filmu, povídkové krimi Lovec senzací (1987) – ztvárnila v něm Samkovou, manželku bohatého Žida. O rok později se objevila v roli zpěvačky v koprodukčním seriálu Fabrika na oficíry (1989), odehrávajícím se za druhé světové války v nacistickém Německu. Jako zpěvačka se představila i v dalším filmu ze stejného období, válečném dramatu Poslední motýl (1990).

Na konci 80. let zpěvačku, ale postihla tragédie, když při mytí oken vypadla z okna manželka jejího syna Matouše a zabila se.

V devadesátém roce o zpěvačce vznikl dokument Nešťastná šťastná Hana Hegerová v režii Viktora Polesného, o rok později ji Supraphon vydal živou nahrávku se stručným názvem „Live“. Od první poloviny 90. let také začala spolupracovat s pianistou Petrem Maláskem a jeho skupinou. V roce 2006, době svých pětasedmdesátin se objevila na dalším albu dvojice Hapka & Horáček „Strážce plamene“ (song Kdo by se díval nazpátek), vyšla kompilace „Všechno nejlepší“ a dlouhý, téměř dvouhodinový záznam jejího velkého koncertu pod názvem „Hana Hegerová“. V tomtéž roce o ní ČT natočila dokument Hana Hegerová – Portrét. V roce 2010 vyšlo CD a DVD pod názvem „Mlýnské kolo v srdci mém“, o rok později bylo k jejím osmdesátinám vydáno rozsáhlé hudební DVD Pasiáns, obsahující všechny možné obrazové záznamy a klipy s ní. Hana Hegerová vystupovala před beznadějně vyprodanými hledišti a oslovovala svým stále doplňovaným repertoárem již třetí generaci posluchačů až do ukončení své kariéry v roce 2011.

Hana Hegerová také získala řadu ocenění. Už v roce 1974 jí Francouzská akademie udělila titul Chevalier de l’Ordre pour le Mérite de l’Education Artistique (rytíř Řádu za zásluhy pro vzdělávání v oblasti umění). Dále byla v roce 2002 za svůj umělecký a kulturní přínos oceněna z rukou prezidenta Václava Havla medailí Za zásluhy. V roce 2011 získala Diamantovou desku Supraphonu, od roku 2012 je čestnou občankou Prahy, v roce 2013 byla povýšena na komandéra francouzského Řádu za zásluhy, následující rok pak získala z rukou prezidenta Miloše Zemana řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy, v roce 2016 ji slovenský president udělil Řád Ľudovíta Štúra II. třídy.

Odkazy