František Husák

herec

* 24. května 1936

† 8. listopadu 1991

Český herec František Husák se narodil v roce 1936 v Praze, dětství strávil v Ďáblicích. Zde také začal chodit do školy a už jako malý capart hrával v místním Divadelním souboru Újezdní osvětové besedy. Rodičovské přání stát se úředníkem nereflektoval a po základce se přihlásil do hornického učiliště. Ale hned po roce přešel na střední vojenskou školu v Moravské Třebové – zde také pokračoval v hraní divadla a věnoval se recitaci poezie. Nicméně doufal, že po maturitě půjde na medicínu. Nebyl však přijat, a na popud herce a pedagoga Františka Vnoučka začal studovat herectví na DAMU. Absolvoval v roce 1959 a v téže době se také poprvé mihl na stříbrném plátně – v povídkovém filmu Pět z milionu. Ve stejném roce s některými svými spolužáky (pod vedením Jana Kačera) nastoupil do ostravského Divadla Petra Bezruče, kde postupně zazářil například jako Merkucio v Romeovi a Julii nebo v titulních postavách Krysaře Viktora Dyka a Cyrana z Bergeracu Edmonda Rostanda. Nicméně v pětašedesátém se Husák, Kačer a někteří další herci ostravského divadla přesunuli znovu do Prahy do nově vzniklého Činoherního klubu. A František do něj skvěle zapadl – v komediích byl jeho humor jemný, posmutnělý a nenápadný, ve vážnějších rolích působil donkichotsky, jako citlivý, osamělý, trochu neohrabaný dlouhán, který to v životě nemá lehké. A neměl to v něm lehké ani ve skutečnosti. Navenek byl veselým člověkem, během různých večírků dokázal lidi pobavit, kdyby už jen tím, že výborně hrál na kytaru. Zároveň si ale nevěřil, trpíval velkými depresemi, kterým se stále více bránil konzumací alkoholu. Přitom charakterově to byl čistý člověk – často je v souvislosti s ním zmiňován jeho smysl pro čest a spravedlnost. 

Od roku 1966 se František Husák začal pravidelně objevovat na filmovém plátně – menší úlohu esesáka si zahrál krom jiného v Menzelově oscarovém válečném dramatu Ostře sledované vlaky, o něco větší pak v krátkometrážním snímku Nápady čtenáře detektivek. Po několika dalších drobných filmových rolích zazářil jako Ludva, člen „obyčejné“ rodiny Homolkových, v kvalitní a úspěšné komedii Ecce homo Homolka (1969) režiséra Papouška. O rok později se Husák objevil v jedné z hlavních úloh i ve velmi dobrém televizním filmu Podezření (1970), zachycujícím čtyři muže čekající na výslech na gestapu, a znovu jako Ludva ve druhém dílu Papouškových komedií o rodině Homolkových s názvem Hogo fogo Homolka (1970). Na počátku další dekády si Husák zahrál jednu z hlavních rolí učitele Bidla v dětském filmu O Sněhurce (1972) a zároveň si potřetí střihl Ludvu v posledním „homolkovském“ dílu Homolka a tobolka (1972).

Následně byl obsazen coby pijan Pepik Němec do Menzelova řekněme, budovatelského dramatu Kdo hledá zlaté dno (1974) a velmi vděčnou menší rolí se pro něj stal jeden ze zřízeneckého dua Arnoštů v klasické svěrákovsko-smoljakovské komedii Jáchyme, hoď ho do stroje (1974). V tomtéž roce ale herec (na protest proti bolševickým persekucím kolegy a přítele Pavla Landovského) Prahu opustil a usadil se v Českém Krumlově. Dělal divadlo s cikánskými dětmi a také se zapojil do neoficiálních kulturních aktivit, takže se octl v hledáčku StB. Přestal zcela pít, což mu vydrželo sedm let. I v čase svého dobrovolného jihočeského exilu na něj filmaři nezapomínali a obsazovali ho do menších rolí: zahrál si tak třeba jezeďáckého pilota v komedii s panem Tau Poplach v oblacích (1978). Od devětasedmdesátého pak herec účinkoval v činohře Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Na začátku 80. let se Husák objevil ve větších úlohách ve dvou filmech: v komedii Kopretiny pro zámeckou paní (1981), v níž hrál otce hlavní představitelky Katky, a v povídkové krimi dle předlohy Karla Čapka Plaché příběhy (1982), v němž se představil jako Inspektor Fulín.

V tom čase podvakrát změnil své divadelní angažmá: v sezóně 1982–83 působil v Západočeském divadle v Chebu, ale hned ve třiaosmdesátém se vrátil natrvalo do Prahy do domku v Ďáblicích, kde bydlela jeho matka, a vzal angažmá v pražském Divadle Na zábradlí. Tehdy zabodoval i v televizi v roli hnusáka Freda Petersena v televizní krimi Síť na bludičku (1983). Další větší rolí byla pro Husáka i úloha doktora v komediálním dramatu Sestřičky (1983) a titulní role kontrolora nemocných Řehoře Maršíčka se konečně dočkal ve smutné komedii Všichni musí být v pyžamu (1984). V pětaosmdesátém roce se herec představil hned ve třech seriálech: jako Jaroušek Vémola ve válečném dramatu Vlak dětství a naděje, jako Brázda, otec hlavního hrdiny, v komediálním dramatu Třetí patro a mihl se i ve Slavných historkách zbojnických. V pětaosmdesátém si zahrál ve slovenské sci-fi Tretí šarkan a získal vděčnou roli podnikového rejpala Standy Gelnera v populární hořké komedii Jako jed. Za zaznamenání stojí ještě jeho role cestujícího v tramvaji Arnošta v povídkové sci-fi Přátelé Bermudského trojúhelníka (1987), skvostný výkon v úloze staré hraběnky v krátkometrážním hororu Poslední lup (1987), téměř hlavní role Orbána Antala v maďarském filmu Bylo nebylo… (1987), jeho dr. Milde v psycho-thrilleru Prokletí domu Hajnů (1988) a snad i rolička v koprodukčním válečném dramatu Poslední motýl (1990). Poslední menší roli režiséra si zahrál v moderní pohádce O zapomenutém černokněžníkovi (1991).

Už od druhé poloviny osmdesátých let se hercovy deprese zvětšovaly, takže k alkoholu přidal i prášky. Pití v podstatě mohlo i za jeho několik nevydařených manželství – jeho ženami byly například tanečnice Marcela Martiniková, textilní výtvarnice Věra Boudníková nebo loutkoherečka Naďa Herbstová-Husáková. A pití nakonec stálo i za jeho smrtí.  Na konci února roku 1991 se večer v povzneseném stavu vracel z restaurace a na kluzkém povrchu pravděpodobně podklouzl a způsobil si zranění hlavy (dodnes se ale neví, jestli ho někdo neudeřil). Přátelé ho našli a odvezli domů, ale druhého dne už s nikým nebyl schopen komunikovat. Přivolaný lékař zjistil, že se jedná krvácení do mozku. Po osmi měsících v kómatu herec František Husák v listopadu 1991 zemřel.  

Odkazy