Neváhej a toč? Bylo to krásné a nekonečné boogie, říká Martin Rek

Pořad Neváhej a toč! se poprvé objevil na obrazovkách 4. září 1995 a rázem získal velkou sledovanost. Po léta pak patřil k nejoblíbenějším zábavním formátům, o čemž svědčí i cena TýTý z roku 1997. Vysílal se pravidelně každý týden až do roku 2007. 

Edo, když jsi začal moderovat pořad Neváhej a toč!, bylo to tvé první setkání s domácím videem?

Ne. Ještě před sametovou revolucí jsem si na jednom zájezdu do Mnichova koupil komponenty pro družicový příjem. Kamarádi mi to zprovoznili a já mohl sledovat i programy německé televize. A zjistil jsem, že na RTL běží zábavný pořad právě s home videi. Moc se mi to líbilo a říkal jsem si, že to bych jednou rád moderoval. Někdy mám dar od Boha, že co si opravdu hodně přeji, tak se mi to splní, aniž bych pro to něco udělal. A za nějakou dobu jsem dostal nabídku z ostravské televize moderovat pořad tohoto formátu. Natočili jsme pilotní díl a za měsíc už jsme vysílali každý týden po dobu dvanácti let.

Martine, jaké byly úplné začátky? Jak jste získávali klipy?

Pro začátek jsme měli nakoupeny klipy ze zahraniční databáze. Pořad se stal během několika málo vysílání velice populárním a stejně rychle zareagovali na výzvu zasílání domácích videí i naši diváci. Museli jsme proto v televizi vyčlenit jednu místnost, kde byly regály až do stropu plné VHS kazet, na kterých nám tehdy diváci svá videa posílali. Myslím, že pošťáci, kteří měli na starost rajón, ve kterém se nachází ostravské studio, nás z duše nesnášeli, protože v podstatě denně nosívali několik desítek kazet.

Tento příval byl velice těžký na zpracování. Chodily nám sice desítky kazet denně, ale z toho bylo devadesát procent nepoužitelných. Lidi točili všechno, co se hýbalo. Měli třeba radost, že jejich dítě udělalo první krůček. A takový příspěvek nám poslali. Což je sice radostná událost pro ně, ale sousedovi už to vůbec směšné nepřipadalo, natož televiznímu divákovi. To vše se časem změnilo a většina klipů už použitelná byla.

A kdo si to prohlížel? Kdo vybíral vhodné klipy?

Martin: Výběr vhodných klipů byl oříšek pro asistentku režie, tehdy to byla Zuzana Pražáková, a dramaturgii. Zuzka musela zhlédnout každou kazetu, vybrané klipy tematicky rozdělit (nešikovní muži, tanečky, svatby, zvířata, závody atd.), a připravit tak pro dramaturga Karla Spurného seznam ukázek.

Eduard: Pamětníci vědí, že na VHS kazetu se vešly i čtyři hodiny záznamu. A klidně se stalo, že nám lidé poslali plně natočenou kazetu, ale neoznačili, ve kterém časovém úseku se vyskytuje to, co považují za legrační.

Martin: Takže Zuzka třeba musela koukat hodinu a půl na natočeného rybáře, jak chytá ryby. A teprve po hodině a půl spadne do vody.

Jak si vykládáte fakt, že pořad, který pracoval s amatérskými videi, měl takový úspěch?

Martin: Právě proto, že pracoval s amatérskými videi. Lidé mohli poslat to, co natočili, měli možnost přijet do studia. A pomohla tomu doba, kdy u nás začal boom videokamer. Mnohé z těch klipů měly pointy, které by sebelepší dramaturg a scenárista nevymyslel. To prostě napsal život sám. V tom bylo asi hlavní kouzlo pořadu.

Eduard: Lidi viděli něco, co se jim mohlo taky stát. Vlastně viděli každodenní život. A taky v tom zcela jistě byla zdravá lidská škodolibost.

Jaké klipy, ukázky, se posílaly nejčastěji?

Martin: Děti a zvířata. Nejméně klipů bylo s ženami, které se dostaly do nějaké prekérní situace. Z toho usuzuji, že české ženské jsou trochu ješitné a nedovolí chlapům, kteří je přistihli a natočili při nějaké "nehodě", aby to poslali do soutěže.

Vybraná videa jste upravovali, zkracovali a dodávali jste jim různé zvuky - ruchy. Kde jste je vzali?

Martin: V té době jsme ještě neměli žádnou zvukovou banku s nejrůznějšími výkřiky, cinkáním, ránami, smíchy a podobnými zvukovými podkresy, kterými by se dal klip vylepšit. Chodili jsme po televizi a ťukali a mlátili do všeho, co nám přišlo pod ruku. Každá věc vydávala jiný zvuk, všechno jsme si nahrávali. Taky jsme potřebovali různé zoufalé výkřiky a jekoty. Diváci asi netušili, že během těch mnoha let vysílání v klipech zoufale řvali různí režiséři, zvukaři, ale i okolojdoucí lékaři apod. Nejkreativnější v těchto různých hlasových projevech byl kolega režisér Roman Motyčka.

A řval s radostí?

Vzhledem k tomu, že je z profese, stačilo mu říct: „Představ si, že se blížíš ke zdi a ten náraz tě nemine. Dostals ránu do choulostivých partií. Že jsi na laně a to se pomalu trhá." Myslím, že by se nenašel jediný díl, ve kterém by si nezařval.

Klip nebo autor, který vám oběma utkvěl v paměti?

Martin: Vždycky si vzpomenu na jeden zahraniční klip, který vznikl jen tak mimochodem.  Někdo točil maminku s malým batoletem, jak ho učí chodit. V pozadí vchází muž do kadibudky. A asi po deseti vteřinách se ta kadibudka zřítí a poskládá jak domeček z karet. Prostě humorná situace, která vznikla zcela bezděčně.

Eduard: A co se týče českých soutěžících, tak nelze nevzpomenout rodinu Křížových z Frýdku-Místku, kteří nás pravidelně zásobovali náhodnými i inscenovanými klipy.  Jejich klipy měly vždycky fór. A díky tomu během času vyhráli asi pět kamer.

Při natáčení jednotlivých dílů jste divákům pouštěli klipy, abyste si mohli natočit jejich reakce. Jak na to reagovali ti, kteří v danou chvíli měli pracovat?

Martin: Stávalo se, že záběry s reakcemi lidí byly nepoužitelné, protože se u promítání i kameramani začali řezat smíchy. Ale moje největší vzpomínka na to, jak kdo reagoval, je na dobu, kdy se ještě točilo ze starého přenosového vozu. Pořad tenkrát stříhala legendární ostravská střihačka Libuška Švecová. Ona v tom voze seděla po mé pravici a já jsem domů odcházel s pravým ramenem plným modřin, protože Libuška během pouštění klipů vždycky dostala obrovský záchvat smíchu a s různými výkřiky mě u toho mlátila do ramene.

Edo, i ty jsi měl čas při natáčení pozorovat připravené série klipů?

Jistě. Byli jsme domluveni, že jedna až dvě série budou komentovány přímo na místě. Mohl jsem tak bezprostředně reagovat jednak na pouštěná videa a taky na reakce diváků. A co budu říkat, to režisér dopředu nevěděl.

Vznikly při natáčení situace, které překvapily?

Martin: Eda nás překvapoval každou chvíli. Je to zlatý člověk, obrovský dobrák a taky zajímavá směs poety a estrádního baviče. Při natáčení měl jen bodový scénář a tematicky se držel toho, co má říct. Mnohdy nám ale vyrážel dech svými komentáři. Navíc, Eda je moderátor, který nikdy neřekne dvakrát jednu věc stejně. Když se mu podařil nějaký přebrept a chtěli jsme, ať to řekne znova, nebo ať nám naváže slovně, tak to byl vždycky problém. On má zafixováno, že musí být kreativní, že to pokaždé musí říct nějak jinak. Smysl zůstával, ale když se pak skládaly natočené kousky dohromady, tak to byl problém.

Edo, jak ses srovnal s tím, že tě občas scenáristé oblékli do ne zrovna typických kostýmů?

Chápal jsem to jako naprosto nedílnou součást pořadu. Musel jsem přijet na koni, na kánoi, na motorce, sjet schody na lyžích, visel jsem při moderování uvázán za nohy… Bavilo mě to. A hlavně: tím jsme se zcela lišili od zahraničních pořadů s domácím videem.

Co ti utkvělo v paměti? Na co nezapomeneš?

Nezapomenutelná byla bolest hlavy, když jsem visel přivázaný za nohy. Ale to už je pryč. Na co však určitě nezapomenu? Na tu dlouhodobou spolupráci s ostravským štábem. Byli jsme jako jedna velká rodina.

Viděli jste spoustu klipů. Připomněly vám některé z nich vlastní situaci, příhodu?

Eduard: Ne. A jsem rád, že ne. Někdy ty situace byly pěkně krkolomné. A pády určitě byly bolestivé.

Martin: Možná klipy typu „Pat a Mat“… (smích).

Máte stále kontakt se světem home videa? Jak odhadujete jeho perspektivy?

Martin: Já si myslím, že oblast home videa čím dál víc vzkvétá. Možností jeho pořízení je dnes mnohem více. A ani k tomu není potřeba videokamera.

Eduard: Ale všechno časem zevšední. Navíc bych řekl, že dneska je převaha katastrofických videí. Komických až tak moc není.

Pánové, Neváhej a toč! byl pořad, na který se reagovalo smíchem. Říká se, že smích prodlužuje život. Pořad se vysílal mnoho let. Jak se s ním stárlo?

Martin: Jejda, to snad ještě není otázka pro mě (smích).

Eduard: Já nevím, snad dobře, já si starý ještě nepřipadám (smích). S tak veselým pořadem se ani stárnout nedalo.

 

Ptala se: Taťána Reková

Vysílání: Tak neváhej a toč – ještě jednou Speciál! v sobotu 1. 6. 2013 ve 20.00 hodin na ČT1

• Vytisknout
• Poslat e-mailem
• Chyba v článku

Jméno:

Váš e-mail:

E-mail příjemce:

Předmět:

Text:

Pro kontrolu napište číslo dvacet šest:

Typ chyby: pravopisná chyba obsahová chyba u videa nejde přehrát zvuk nehraje video je vložené špatné video jiné

Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

Označený text:

Popis:

Váš e-mail:

Pro kontrolu napište číslo dvacet šest: