Jan Gogola ml.: Kateřina Šedá vytváří novou možnost, jak žít a rozumět si

zdroj: www.ceskatelevize.cz

Jan Gogola ml.

Proč jste se rozhodl natočit dokument o Kateřině Šedé a jejím dílu?

Myslím si, že žijeme v kultuře vymezování se. Naše kultura je nejen politicky, ale i umělecky definována tím, že říkáme, co je špatně - je špatně kapitalismus, je špatné životní prostředí a mezilidské vztahy, byl špatný komunismus… Kateřina je mimo jiné důležitá v tom, že tuto rovinu popisu přesahuje a vytváří novou možnost jak žít, jak se k sobě vztahovat a jak sobě rozumět. Mimo jiné to dokazuje dvěma akcemi, které jsou součástí našeho filmu - líšeňský profil a založení nového svátku v Bedřichovicích.

autor: Michal Hladík, zdroj: Institut dokumentárního filmu

Mýtus Šedé

Sociální umění Kateřiny Šedé asi není jednoduché zachytit kamerou. Jak jste k tomu úkolu přistoupil?

Vždycky se snažím o to, abych už na začátku natáčení nějakým svým apriorním předpokladem neznemožnil věci, aby promluvila vlastním způsobem. Snažím se, aby film vypadal skutečně jako to, o čem je. Někdy mi to trvá měsíc, někdy i rok dva. V tomto případě jsem potřebné sebevědomí rozjet film získal v momentě, kdy jsem se zeptal: pokud se někdo pokouší o tak patetickou, monumentální, vlastně až arogantní a velmi troufalou věc, jako je založení nového svátku nebo mýtu, jako tu máme staletími prověřené Velikonoce, Vánoce, hody a podobně - myslí to vážně? Je to velmi odvážné a vzletné gesto a vy začnete přemýšlet, jak to celé zachytit, abyste svým filmem přispěl k věrohodnosti a přesvědčivosti celé té věci. Nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že to natočíme jako postup práce - aby se moment samozřejmosti a normálnosti, který známe všichni ze svých životů, dostavil i při sledování něčeho, co je naopak velmi těžko popsatelné a uchopitelné. Film jsme natočili jako postup práce umění. Vlastně není ani tak filmem jako spíše manuálem, návodem k použití - podobně jako když si v obchodě koupíte židli a máte v krabici návod, jak ji poskládat. Tady by divák v podstatě měl dostat návod, jak si založit vlastní svátek nebo mýtus.

Jak na natáčení Kateřina reagovala?

Kamera vždy utváří určitý tlak na lidi. Díky její přítomnosti si uvědomují, že je to konzerva času a že to, co teď říkáte a jak se chováte, je nějak zaznamenáno. Je důležité podržet tuto nadčasovost danému médiu, aby to, co děláme, mohlo něco říct i těm, kteří na tom místě nejsou, ale zároveň se chovat normálně a samozřejmě. Vždy k natáčení přistupuji s tím, že sice jsem tam přítomný s kamerou, ale chovám tak, jako bych tam byl jen shodou okolností. A když jste takto uvolněný a vyvoláváte dojem "zajímá nás, co děláte a chceme to točit", tak ti lidi podle mých zkušeností váš klidný pohyb přijmou.

zdroj: ČT Brno

Režisér Gogola ml. hledá s kameramanem vhodný záběr

S Kateřinou jsme měli za dobu natáčení pár střetů. Například nerozuměla tomu, proč chceme točit některé věci. Na to jsem se jí snažil vysvětlit, že ani ona nemusí rozumět všemu a vědět všechno dopředu. Ona ve svých akcích vytváří otevřené struktury. Všechno má až inženýrsky naplánované a promyšlené, ale to věcem neznemožňuje vyvíjet se svým vlastním způsobem. Občas si myslela, že by naše natáčení mělo vypadat jinak. Součástí delší verze filmu, která není určena pro televizi, je i svatba Kateřiny ve Valašském Meziřícčí, kde měla retrospektivní výstavu svých děl a na konci výstavy se tam vdala. Původně nechtěla, abychom na svatbě natáčeli, ale nakonec jsme se domluvili. Nebylo to z toho důvodu, že bych chtěl za každou cenu natáčet Kateřininu svatbu - kdyby ji měla kdekoliv jinde, tak ji netočím, ale přišlo mi důležité ji natočit z důvodu, že ji měla v galerii v rámci svojí výstavy. Myslím, že to dobře demonstruje protnutí toho, jak žije a jak tvoří - že je to jedno a to samé.

Pamatujete si, jak a kdy jste se s Kateřinou poprvé setkal? Čím Vás tehdy zaujala?

Před dvanácti nebo třinácti lety mě na obálce časopisu Umělec zaujala velká fotografie postele rozestlané na hrobě na hřbitově. Bylo tam prostěradlo, polštář, peřina, lampička, možná i nějaká knížka. Tou situací, že i mrtvý někomu může být takto blízký a že s ním své zkušenosti můžete sdílet takto intimně, mě obraz hluboce zasáhl. Časopis jsem si koupil a když jsem ho otevřel, zjistil jsem, že to je Kateřina Šedá. Od té doby jsem začal sledovat všechny věci, které dělala. Později jsem se s ní seznámil i osobně. Zjistil jsem, že se s ní můžete bavit tak, že s ní nesouhlasíte, což je velmi důležitý moment k tomu, že s někým můžete řešit různé souvislosti, protože jeho ego mu nepřekáží tím, že by se urážel nebo aby neustále hlídal majestát svého umění a své bytosti natolik, aby se vyhýbal otevřeným situacím. Právě v nich se teprve projeví, co jeho osobnost dokáže ustát.

Čím je pro Vás osobně tento film výjimečný?

Je to můj první skutečně situační film. Až dosud jsem žádný film založený na živých situacích nenatočil bez toho, abych stál před kamerou nebo tam byl přítomný minimálně v podobě otázek. S Kateřinou máme společný záměr, aby věc, kterou snímáte, po filmu vypadala trochu jinak než před filmem. Vždycky se oba snažíme najít tam, kde to ani nepředpokládáme, něco, co na první pohled není patrné. Když jsem přemýšlel nad podobou tohoto filmu, tak jsem si říkal - vždyť ona proměňuje realitu sama o sobě a ty bys to znepřehlednil, zanesl to něčím, co by vycházelo od tebe, a tím bys zatemnil skutečnost že to ona proměňuje svět. Pro mě byl tento film výzvou v tom, jestli ho zvládnu udělat bez toho, abych položil jedinou otázku. Nakonec to porušila Kateřina, jelikož mě do filmu vtáhla, ale nebudu příliš napovídat jak, abych diváka nepřipravil o zážitek. Čili nakonec se ve filmu na chviličku objevím, ale nemůžu za to já. Jinak jsem ale dodržel své předsevzetí natočit úplně co nejjednodušším, reportážním, dá se říct až zpravodajským způsobem, zrod mýtu, a přitom tomu nepřekážet nějakým svým záměrem. To znamená vybírat si z toho, co se děje, důležité momenty, ze kterých bude mít divák pocit, že je na jevišti mezi herci v divadle, nikoli v hledišti.

• Vytisknout
• Poslat e-mailem
• Chyba v článku