Skládané pořady a střihové filmy — Počátky zpravodajství — Martin Glas — Vzpomínky pamětníků — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Až na vzácné výjimky, kdy na Barrandově vyrobili pro ÚTS Praha kompletní 35 mm filmy i s úvodními a závěrečnými titulky, byly zpočátku všechny televizní pořady živě vysílané a podle potřeby (scénáře) kombinované s dotáčkami, nebo částmi distribučních či archivních filmů, fotografiemi, obrázky, mapkami a titulky. Až na pořady jednoduché a ty, které měly ustálenou skladbu a výrobní postup (jako např. Televizní noviny), se všechny ostatní celé zkoušely - pro práci účinkujících a štábu ale i techniků u filmových snímačů. Já jsem ty kouzelníky u snímačů obdivoval, co všechno byli schopní třeba jen za jedinou zkoušku se naučit a při vysílání jednou hlavou a dvěma rukama zvládnout, když navíc při zkoušce současně běželo vysílání ze Skautu.

Nejjednodušší by samozřejmě bylo od všech filmů vyrobit kopie, natočit jako filmovou dotáčku titulky, fotografie, mapky a obrázky, k nim přidat ostatní dotáčky a vše dokončit jako zvukový film. Nebo aspoň vše sestříhat do dvou filmových pásů, aby bylo možné mezi nimi při vysílání v režii prolínat a ozvučit s komentářem z hlasatelny a do vysílání pak stříhat živé vstupy ze studia.. To všechno by si však vyžádalo spoustu času, zvláště pro kopírování archivních a distribučních 35 mm filmů: V jejich kopiích by bylo nutné vybrané sekvence nebo záběry vyznačit ("zapapírkovat"), kopie odeslat do laboratoře na Barrandově, kde by vyhledali v archivu negativů příslušný negativ, na něm by podle kopie vyznačili vybrané pasáže, vykopírovali je a kopie poslali do televize. Na to měla laboratoř na Barrandově standardní lhůtu tři týdny a s dobou pro výrobu dotáček a konečný sestřih, stažení negativu a zhotovení kopie by vyšla doba nejméně dvouměsíčního předstihu před termínem vysílání, u cyklu pořadů třeba půlroční předstih. Ten byl časově možný u filmů, zakázkově vyrobených na Barrandově, který ovšem na takovou výrobu nasazoval rozsáhlé štáby, zejména pracovníků, pro které jinak neměl práci a to vše si nechal zaplatit částkami, které rozpočet ÚTS vůbec neumožňoval. Běžné pořady takto vyrábět nebylo možné - nebyl na to čas ani peníze.

Praxe výroby skládaných pořadů proto dospěla k postupu, kdy se natočily a sestříhaly jen skutečné dotáčky, a archivní a distribuční filmy se reprodukovaly "od papírku" z kopií, zapůjčených v půjčovně filmů: začátek vybraného úseku se na kopii vyznačil papírkem připnutým obyčejnou kancelářskou svorkou a technik u snímače založil kopii do projektoru s potřebným předstihem; na povel režiséra (tlumočeného střihačem) technik projektor spustil a na příslušném místě na povel režiséra střihač snímač zase střihl do vysílání a pak zase "odstřihl"; bylli na kopii ještě další papírek, technik nechal běžet projektor dál a před papírkem projektor zastavil (podle svých poznámek ve scénáři, které si udělal na zkoušce); to se podle scénáře a zkoušky opakovalo, nebo technik vyměnil cívku s kopií za další - někdy třeba takto založil a promítal film z téže cívky víckrát. Někdy střídal 35 mm snímač se 16 mm a diasnímačem, nebo do toho vstupovaly studiové kamery se záběry účinkujícího nebo předloh ve studiu. Pokud si pamatuji, nejkomplikovanější pořady tohoto druhu vyráběla redakce pro děti a mládež a její režisér Karel Vrba, který se svou asistentkou nosil na zkoušky do studia hromady předloh a z projekce přenášeli na pracoviště snímačů mnoho krabic s filmy. Pak se pořady dětské redakce vysílaly ze Skautu a pro ně v Besedě pracovaly snímače, takže jsem jejich pořady pak viděl už jen na monitorech.

Jaké dobrodružství bylo živé vysílání skládaného pořadu ukazuje případ lekce o foniatrii z II.televizní univerzity, v níž účinkoval zakladatel naší foniatrie prof.Seeman. Ten v té době už neviděl a tak se za pomoci své ženy naučil svá vystoupení nazpaměť. Celý pořad se i s několika filmovými sekvencemi několikrát úspěšně zkoušel, ale při vysílání prof. Seeman část lekce přeskočil, pokračoval o kus dál a za chvíli se měla promítnout následující filmová sekvence. Promítací přístroj filmového snímače měl jen normální promítací rychlost a tak nezbylo nic jiného než nechat běžet přístroj dál a doufat, že se stihne přechod k další sekvenci včas. Stihlo se to tak tak a všichni jsme si oddechli, ani pan profesor si ničeho nevšiml.

Pokud tedy bylo možné, přešlo se k výrobě a vysílání střihových pořadů jen z filmů, tedy bez studiových vstupů a když pak přišlo zařízení na výrobu 16 mm zvukových fil mů, místo živých vstupů ze studia se natáčely vstupy jako zvukové dotáčky.

Nejsložitějším byl z mého hlediska asi střihový film o předválečné činnosti naší kulturní fronty s dobovým názvem "Vždy s lidem a se stranou". K jeho výrobě bylo předběžně prohlédnuto asi 50 celovečerních a více než sto krátkých dokumentárních snímků 35 mm a 16 mm. Protože na tak dlouhou dobu jsme nemohli naši filmovou předváděčku zablokovat, najali jsme si Kino mladých v Klimentské ulici, kde byl i 16 mm promítací přístroj.

Po promítnutí filmů se vybrané filmy přenesly do střižny, kde se zapapírkovaly ke kopírování. Protože šlo o běžné distribuční kopie, bylo nutné během doby některé kopie vrátit do Ústřední půjčovny filmů dříve než se stihlo je vykopírovat a u některých filmy se s tím spojená manipulace opakovala dokonce několikrát.

Abychom vykopírování takového množství filmů vůbec stihli, zadávali jsme spěšné práce do laboratoří Čs.filmu V jámě. Ty vedl pan Balšán, podléhající barrandovským laboratořím a tedy i jejich dispečinku , ale on si nějak zařídil, že mohl dostávat zakázky přímo od nás a my jsme mu navíc platili honorář "za technickou spolupráci". Aby se ušetřil čas, nekopíroval z negativu, ale přímo z distribuční kopie, kterou napřed vyčistil a zrekonoval (obnovil povrch kopie), pak "od papírku k papírku" zhotovil duplikační negativ a teprve z něj pozitiv. Nevím jak to dělal, ale ten jeho pozitiv byl lepší než původní distribuční kopie, což jsem mu pokaždé z velikým uznáním opakoval. Viděl jsem také několikrát jak dělal na pozitivu slepky - škrábl žiletkou jednou, škrábl po druhé, nanesl lepidlo a v lepičce oba konce filmů přitiskl k sobě a bylo to hotové. Dělal to zřejmě celý život a pracoval jako stroj. Pamatoval nejspíš ještě dobu počátků naší kinematografie a dnes lituji, že jsem si o jeho práci s ním někdy v klidu nepopovídal. Byl ještě ze "staré školy" průkopníků filmu, starý tichý pán a opravdu uměl.

V tom pořadu byla i sekvence z filmu "Svět patří nám" s dialogem V+W "Pojďte sem, tady jsou nějaký divný konzervy. …Á to bude asi to nový turistický balení, tady se to drží a tady se opejká nad ohněm…Krup Essen, kroupy jísti…." Komentář četli asi čtyři naši význační herci, kteří si tu předválečnou dobu pamatovali. Komentář se vysílal živě ze studia a proto se snad osmkrát zkoušel. A osmkrát se ti herečtí mistři stejné scéně upřímně smáli, jako kdyby ji nikdy předtím neviděli.

Do pořadu byly zařazeny sekvence z dokumentu Pavla Háši o předválečné činnosti Divadla E. F. Buriana. V něm byly "rekonstrukce" předválečných inscenací divadla kombinovány s dokumentárními sekvencemi o někdejších událostech, např. z občanské války ve Španělsku. Tahle kombinace se nám při vysílání trochu vymstila, protože na scénu z divadla bezprostředně navazoval záběr německých bombardérů, shazujících pumy na Španělsko. Předpokládalo se, že v režii se ten záběr s letadly včas odstřihne a pro jistotu filmový střihač Kája Kohout začátek zvukového (optického) záznamu bombardujících letadel začernil; no nestihlo se a tak ve vysílání po záběru z inscenace na jevišti následoval záběr pum, padajících z letadel….

Později u pořadů, v nichž se mělo použít více sekvencí z jednoho dvou distribučních filmů, přišel redaktor Arnošt Frydrych na mnohem snažší řešení: prostě se distribuční kopie rozstříhala a Ústřední půjčovna filmů nám ji jako zničenou vyúčtovala. To jsem vždycky už předem oznámil Pavlovi Burianovi, který jako dispečer filmové redakce měl na starosti styk s Ústřední půjčovnou filmů (později se stal ve zpravodajství režisérem a nakonec emigroval): "Sděluji ti, že tato kopie bude při zítřejší pracovní projekci zcela zničena!" Pavel jen pokrčil rameny a vyžádal si písemné sdělení. Když pak - už v Československé televizi Praha - zřídili náhradovou komisi, bylo kolem toho nějaké papírování, ale Arnošt Frydrych všechno podepsal. Jaký byl další osud "střiháků poté, když jsem ze zpravodajství odešel, nevím.

Martin Glas
31.3.2003