Práce s filmem — Počátky zpravodajství — Martin Glas — Vzpomínky pamětníků — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Technologické postupy, kapacity a technické vybavení.
Práce s filmem

Filmové snímače a diasnímač byly společné pro všechny pořady a to po celou dobu provozu Měšťanské besedy. Stejně tak studio A s malou zvukovou hlasatelnou, které bylo někdy v roce 1958 doplněno studiem Skaut pro pořady redakce pro děti a mládež. Teprve pak jsme dostali Telerecording (zkratka TRC), správně "filmový záznam televizního obrazu". Zvuk se pro něj zaznamenával na 16 mm perforovaný magnetický pás, tedy to byl dvoupás. Z úsporných důvodů se ovšem koupila jen jedna filmová kamera s maximální stopáži kazety 60 min. Pak se muselo zařízení zastavit a založit nová kazeta. Zpočátku, kdy jsme neměli vyvolávací automat ale jen rámové volání na metráž 30 m filmu, bylo nutné po třiceti metrech zařízení zastavit, otevřít kazetu a film "zastřihnout", aby laborant mohl v temné komoře film po hmatu rozdělit na třicetimetrové úseky, které pak bylo možné navinout na rámy a vyvolat.

K dispozici byly celkem tři 16 mm filmové snímače a každý měl jeden projektor a snímač pro optický záznam, později magnetický záznam; mechanika pro separátní magnetický perforovaný pás , tedy dvoupás (SEPMAG), přišla později a ještě později přišly multiplexy, tedy napojení více projektorů do jedné snímací kamery. Zpočátku byly i filmové snímače vybaveny snímací elektronkou superikonoskopem a teprve později přišly snímače s vidikonem.

Jednotlivé šoty bylo tedy nutné slepit do jednoho kotouče v pořadí , ve kterém se měly vysílat. Mezi šoty se nalepil bílý "blank" na kterém obsluha snímače chod projektoru zastavila. Pokud měla reprodukce šotů plynule pokračovat, nalepil se černý "blank", na který technik u snímače nereagoval. Trikové předěly ("stíračky") mezi šoty se začaly vlepovat až někdy po roce 1970.

Z počátku byly pro vysílání potřeba dva snímače, resp. projektory, jeden pro kotouč příspěvků a jeden pro "horké" aktuality, které měly být ve střižně dokončeny až těsně před vysíláním, někdy i v průběhu vysílání. Zvukové šoty se pak lepily do samostatného kotouče a na to byl tedy zapotřebí třetí snímač. Reprodukce dvoupásu byla dost riskantní, protože když se rozlepil film (obraz), tak se stal zvuk asynchronním, když nebyl žádný záchytný bod, na kterém by se přímo na snímači znovu založil obraz i zvuk synchronně. Jenom jednou jsem zažil opravdový zázrak: film se rozlepil a tak jsme běželi s režisérem Vaštou (tehdy pracoval ještě ve zpravodajské redakci) ke snímačům, kde technici projektor zastavili a nevěděli co mají dělat. " Založ film a jeď dál!" volal už od dveří Vašta, ale technik namítl "Vždyť to bude asynchronní!" "Jeď dál!", opakoval Vašta. Technik poslechl - a film v pořádku synchronně pokračoval - neuvěřitelná náhoda!

Jindy jsem byl při vysílání filmu v režii a najednou se ozvalo z dorozumívání "Soudruh Glas ke snímačům!" Hrklo ve mně a honem jsem tam utíkal. Ve dveřích se mi naskytl neobyčejný a zcela idylický obrázek: Několik techniků si poklidně podávalo film od filmového snímače improvizovaným "řetězem" až k ruční navíječce, na kterou ho technik (přivolaný ze sousedního pracoviště telerekordingu) klidně navíjel na cívku. Zpočátku to vypadalo na dost velký malér, protože se na projektoru ulomil celý navíjecí motor ale to už naštěstí byl film pod okeničkou a běžel klidně dál, takže ho mohli navíjet dokonce i na původní cívku!

Magnetické záznamové zařízení jsme nemohli dlouho nakoupit, protože na ně americká vláda uvalila embargo a první dvoupalcové kvadruplexní stroje jsme získali prostřednictvím překupníka až v roce 1965. O něco později se začalo pro zpravodajství používat zařízení se šikmou záznamovou stopou (kterému se posměšně přezdívalo "šicí stroj"), vyvinuté pro potřeby vysokých škol. Pro zpravodajství to bylo lepší než nic, ale já jsem o tom jsem věděl jen z doslechu - v té době jsem pilně snil o Kavčích horách…

Martin Glas
31.3.2003