Postup při filmování zpravodajských reportáží — Počátky zpravodajství — Martin Glas — Vzpomínky pamětníků — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Prvním a někdy časově dosti náročným úkonem bylo sehnat ráno štáb dohromady, přinutit ho k nastoupení do auta a dát pokyn k odjezdu. Často tím povinnost produkčního končila, protože musel zařizovat věci pro další pořad, který se třeba týž den vysílal ze studia. Fáze nastoupení štábu nebyla vždycky zdaleka tak jednoduchá, jak by se u dospělých lidí mohlo zdát. Pracovníci sice přišli, ale pak se pod různými záminkami rozprchli: redaktor telefonovat, kameraman materiál roztočit a založit do kazet. Někdy se stalo, že šéfredaktor Růžička si s velkým hromováním nechal zavolat štáb, vynadal redaktorovi za mizerný scénář, škrtl nebo přepsal několik vět nástinu komentáře a pak propustil štáb k natáčení (já jsem často a marně vybízel redaktora, aby nechal ve scénáři nějaký nesmysl, který by si šéfredaktor mohl " škrtnout"). Když se nakonec štáb "nalodil" - později do téhle komedie na schovávanou ještě přibyli zvukař s asistentem - ukázalo se, že řidič musí jet natankovat benzin, ačkoliv se řidičům automaticky přidávala k času na jízdu půlhodina na přípravu vozidla. Dokud nebyla místnost pro řidiče, bylo nutné také nejprve sehnat po budově řidiče - řidič Maršík nejčastěji pobýval ve filmové předváděčce. Televizní bufet - populární kufr - tak brzo ráno ještě neměl otevřeno a hospody v okolí také ne. Pak řidiči dostali místnost vedle vrátnice a v sousedství svého dispečera, který jednu dobu dokonce vybíral "búra" za sprosté slovo...

Mezi naším skromným autoparkem se tehdy neblaze vyjímala dvě původně pro vojenské účely konstruovaná auta Tatra 805 ve skříňovém provedení, známá pod přezdívkou poblión. Na mně to takhle nepůsobilo, spíš mi vadil ječivý zvuk sirény, který motor vyluzoval. Jedno auto tohoto typu řídil řidič Štětka, statný a rázný chlapík, který byl jednoho dne - jak ústní podání tvrdilo - pověřen úkolem převézt německé umělce od hranic s NDR z Hřenska do Prahy, ale velmi rychle, protože spěchali na nějaké vystoupení. Řidič Štětka, protože bylo horko, si stáhl okénko, pohodlně se o ně opřel loktem a kalil to nejvyšší možnou rychlostí ku Praze. Zdálo se mu prý sice po nějaké době, že se z vozu za kabinou ozývají nějaké divné zvuky, ale nedbal a jel. Až když slyšel z kabiny zoufalý křik a bušení zastavil a šel se podívat. Když otevřel dveře naskytl se mu obraz zkázy: umělci se váleli po zemi a jejich stav potvrzoval přezdívku "poblión"…

Jeden kameraman byl známý tím, že k cestě pobliónem potřeboval uklidňující lék a musel se tedy včas dozvědět, že tímto autem má druhý den jet. Jednou se stalo, že nastala změna a já jsem ho musel nečekaně tímto autem vypravit. Když jsem mu tuto zprávu co nejšetrněji sdělil, tak kameraman strašlivě zbledl a pravil, že si ale musí nejprve dojet domů pro onen medikament.

Jindy se týž kameraman vrátil celý zelený z natáčení na kostele sv.Prokopa na Žižkově. Natáčel pokrývače na věži a byl, stejně jako oni, na lešení přivázaný bezpečnostním lanem. Během natáčení najednou zděšeně zjistil, že je odvázaný - lano mu při natáčení překáželo a tak se na chvíli odvázal - zapomněl se zase přivázat a celou tu dobu klidně chodil bez lana po lešení a natáčel. Nedávno jsem mu to připomněl a on si na to i po pětačtyřiceti letech dobře pamatoval a dokonce mi k tomu řekl ještě jeden detail, který jsem nevěděl.

Po natáčení se štáb zastavil v laboratoři družstva Fotografia Pod Zátorami v Holešovicích, které pro nás vyvolávalo na rámech 16 mm inverzi. Vlastní laboratoř - zpočátku rovněž na rámové volání - jsme získali někdy v roce 1959, později s 16 mm vyvolávacím automatem Aiglon, který vedoucí laboratoře pan Tušla přebudoval na volání materiálu Agfa Wolfen, který se lepil na původní plastové trubičky a dělal "salát".

Vyvolaný film se z časových důvodů ustaloval kratší dobu a předpokládalo se proto, že časem zežloutne. Jak se ovšem pak ukázalo, daleko hůře působil vlhký sklep Měšťanské besedy, kde se filmy archivovaly . Já sám jsem ještě zažil, jak se z filmu, půjčeného z našeho archivu, trhala plesnivá emulze. Na štěstí nejdůležitější události natáčel a dobře archivoval zpravodajský film a tak jsme měli z čeho vybírat.

Vyvolaný film se dopravil do střižny ke střihu. Ten bylo možné vynechat, pokud byl film stříhán v kameře, tedy natáčen v takové posloupnosti a délce záběrů, které nebylo nutné měnit. Záviselo to na předmětu natáčení - nejsnadnější byly oficiality - reportáže z letiště, přijetí u prezidenta republiky, zasedání apod. Předpokladem bylo, že kameraman uměl takto jednoduše reportáž natočit a kamera se rozjížděla a zastavovala bez vynechání okénka. Takto se natočilo deset metrů filmu - tedy 10 vteřin čisté stopáže - a po vyvolání stačilo nalepit na začátek a na konec bílý blank; redaktor podle kameramanových podkladů napsal jednoduchý komentář, který dobrý spíkr přečetl do vysílání, aniž by film vůbec viděl. Horké aktuality se vysílaly ze separátního snímače, který se pro dodatečně ohlášené aktuality nechával volný.

Ostatní filmy se musely stříhat. Nejprve se film na stříhacím stole prohlédl a pak ho střihač rozkotoučkoval, tedy rozdělil materiál na jednotlivé záběry a ty stočil do kotoučů, které vložil na zvláštní podložku s otvory pro stočené filmy, na jejichž dně byla napsaná pořadová čísla. Pak si redaktor seřadil záběry do potřebného sledu a hlásil střihači sled čísel, podle kterého střihač film řadil do konečné podoby a záběry zkracoval do potřebné délky. Tehdy se dost dbalo na pravidla skladby obrazu, i když pro reportáže nebyla tak přísná jako u hraného filmu - šlo jen o to, diváka nedezorientovat nelogickým sledem záběrů, nesprávnými protipohledy apod. O umění nešlo a také na něj nebyl čas. Důležitými kriterii byly technická spolehlivost, tedy aby slepky vydržely průchod projektorem, a čas; aby jej ušetřil, zavedl pak střihač Oberreiter použití dvou lepiček - v jedné slepka schnula, ve druhé další dva záběry lepil.

Dostříhané filmy se uschovaly do doby zkoušky, čerstvě dokončené filmy se odnesly do promítárny. Televizní noviny měly denně vyhrazenou frekvenci, na níž se shromáždil celý vysílací štáb - režisér, hudební režisér, vedoucí redaktor směny, produkční, asistent režie, dále spíkři a redaktoři příspěvků.

Při zkoušce byl také přítomný pracovník HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu) - tedy cenzor. Ten si hlídal hlavně zahraničněobchodní a jiná státní tajemství podle instrukcí, které měl. Občas někam telefonoval pro další instrukce. V letech, kdy jsem působil ve zpravodajské redakci dosti fungovala autocenzura redaktorů. A inteligenční kvocient soudruhů z HSTD nebyl takový, aby byli schopni rozlišit nějakou složitější "ideologickou diverzi". Nespokojenost stranického aparátu se spíš projevovala dodatečně a projednávala se na stranických schůzích a redakčních poradách vedoucích redaktorů. Členem strany jsem nebyl a na porady redaktorů jsem nechodil, takže jsem se o různých "malérech" dozvěděl až zprostředkovaně. Vím o jednom zásahu soudruhů z HSTD - to když se asi v roce 1957 otevřel nový most ve Štěchovicích; reportáž jsme nemohli vysílat, protože tam byl v jednom záběru vidět celý most a bez toho záběru by prý nebyla reportáž "ke koukání".

V roce 1959 přišel do kulturní redakce, kde jsem byl produkčním, klidný pán, kterého jsem do té doby neznal a skromně se mých kolegů redaktorů zeptal, zda by pro něj neměli nějakou práci. Odpověděli, že toho času nikoliv a onen pán poděkoval a odešel. Kolegové mi pak řekli, že to byl Elmar Klos ze známé režisérské dvojice Kadár - Klos, jejichž film "Únos" jsem dobře znal (a své nejslavnější filmy měli teprve natočit). Kolegové si mezi sebou řekli, že oba mají "distanc" ( myslím, že tehdy čerstvě "zlobili" filmem "Třetí přání"), ale jak bylo zvykem, písemně se takové rozhodnutí nikde neobjevilo a jim to také nikdo neřekl…

Jednotlivé příspěvky se postupně promítly, spíkří zkoušeli komentář, hudební režisér měřil stopáž příspěvků. Jednou jsem čekal v promítačce před koncem zkoušky Televizních novin, když se otevřely dveře a vešel komentátor Jiří Šrámek, kterého jsem měl objednaného na další frekvenci. Ještě než zavřel dveře, podíval se na promítací plochu, na které běžela reportáž z letiště a když si sundaval klobouk a kabát, spustil: "Dnes v 16 hodin přistálo na ruzyňském letišti letadlo se sovětskou delegací, kterou vede soudruh….; v delegaci dále jsou soudruzi….; na letiště je přišli přivítat soudruzi…. Sovětská delegace má v Praze… Šrámek vůbec netušil kdo vlastně přiletěl, co budou v Praze dělat, ani kdo je přivítal; všechno si vymyslel a bravurně odříkal tak věrohodně, že když člověk zavřel oči myslel, že slyší Televizní noviny!

Po zkoušce příspěvků odešel hudební režisér připravit ozvučení, produkční šel objednat ke grafikům titulky a mapy a z vrátnice přinést obrázky Petra, kterého nosil malíř Josef Klika pro předpověď počasí.

Podrobněji se musím zastavit u přípravy ozvučení reportážních šotů v Televizních novinách, ale princip byl stejný u všech filmů. Původně se ozvučovalo s využitím tří asynchronních (neperforovaných) magnetofonů - na dvou byly založeny kotouče, připravené pro střídání záznamů hudby, na třetím tzv. trvalky, tedy archivní pásky s různými hluky - zejména potleskem, který snad byl nejčastěji používaným archivním zvukem. Později, když přibyl ještě čtvrtý magnetofon, bylo možné z něj pouštět další hluky.

Pro krátké reportáže se vybíraly skladby s krátkým závěrečným hudebním motivem, tzv. konečníkem, to proto aby celý hudební doprovod nebyl jen "konečníkem". Aby ovšem ozvučení šotu opravdu skončilo závěrečným akordem, muselo se přetáčet z archivního snímku od konce: proto se snímek založil "vzhůru nohama" a tak se přepsal se zpětnou reprodukcí; k vysílání se přepis přetočil na začátek a když se správně odstartoval, skončila pak hudba opravdu konečníkem. Ten opačně reprodukovaný zvuk při přepisu zněl mým uším hrozně, asi jako když sbor obrů zvrací, ale hudební režiséři byli spokojeni a ještě si k tomu taktovali - já jim proto říkal "hudební řezníci!" Takhle ozvučovali i dlouhé dokumentární a střihové filmy a já ty "řezníky" obdivoval.

Pamatuji, jak jednou Miloš Holeček k nějaké reportáži, v níž se pojednou objevila trysková stíhačka, připravil na čtvrtý magnetofon zvuk tryskáče, zvukař na jeho pokyn magnetofon mixingem včas odstartoval, takže stíhačka přesně na záběr zasvištěla, až se šéfredaktor, přítomný v obrazové režii, potěšeně ohlédl do zvukové režie, kde Holeček hrdě povyrostl o několik centimetrů.

Martin Glas
31.3.2003