Organizace redakce — Počátky zpravodajství — Martin Glas — Vzpomínky pamětníků — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Postupně se organizace redakce ustálila na této skladbě: Vedení redakce, redakce směny, odborné redakce - politická (zahraniční a vnitropolitická), průmyslová, zemědělská, kulturní, sportovní, věda a technika, výroba a provoz.

Redakce vyráběly příspěvky do Televisních novin a také samostatné pořady. Aktuality natáčely nejprve jednotlivé redakce, později se vytvořila samostatná redakce. Mimopražské zpravodajství natáčeli tzv. kamdopové, tedy kameramani - dopisovatelé, což byli amatéři s vlastním vybavením, kteří buď natáčeli na objednávku nebo sami nabízeli typy aktualit. Časem se pro styk s nimi vytvořila samostatná redakce. Později vznikla technická redakce a také detašované pracoviště grafiků.

Sekretářem redakce byl jednu dobu Dr. Aleš Poledne, který kromě toho, že byl u nás redaktorem, byl také komorním stenografem a chodil do parlamentu stenografovat. Jednu dobu vystupoval se zahraničním komentářem v týdenním zpravodajském pořadu pro mládež "Vlaštovka".

Byla s ním často legrace. Jednou jsem viděl, jak celý den, kdykoliv někoho třeba už po desáté potkal na téže malé chodbě ve čtvrtém patře, vrhl se k němu se širokým slovanským úsměvem, dlouho mu potřásal rukou a srdečně halekal: "Servus Pišta, teraz som ťa zbadal!" Zřejmě ho k tomu inspirovalo předchozí setkání s některým bratislavským kolegou.

Říkalo se, že když pracovníci redakce příliš remcali, že je málo kapacit, nedostatečné vybavení redakce, nebo nízké platy (redaktoři závodních časopisů měli prý vyšší platy než naši redaktoři), provedl šéfredaktor Růžička reorganizaci a na nějaký čas remcání ustalo.

Někdy jsem zase "zlobil" já, to když Růžička někam "nahoru" napsal, že když bude redakce posílena o dva tři redaktory, bude moci pokrýt ještě další oblast činnost. Namítal jsem, že úměrně k počtu redaktorů by se měl rozšířit i počet členů štábů, vybavení kamerami a kapacitami techniky. To byl jakýsi prapočátek jednoho z principů "socialistického řízení hospodářství", který jsem později - už v rozvoji a investiční výstavbě - nazval "metodou postupného vydírání". Ve zpravodajství se tehdy o mně říkalo "Glas je škarohlíd - ale většinou má pravdu!"

V roce 1957 měla redakce kromě sekretariátu, místnosti vysílací směny a sportovní redakce jednu další místnost, v níž byli všichni další redaktoři a produkční. a v ní byla pro všechny jedna státní telefonní linka. Bylo tedy jednodušší vyřizovat záležitosti v objektu Měšťanské besedy "per pedes". Hluk na ten počet lidí nebyl vlastně ani tak velký a zvyšovali ho hlavně redaktoři rozhovory se svými návštěvníky a klapání psacích strojů, když redaktoři a produkční si psali své záležitosti.

Na psaní komentářů byla tehdy jediná sekretářka - Máša Cupová, která právě v té době slavila velikou rodinnou událost - nastěhovali se do nedávno získaného bytu. Jednou jsem slyšel , jak v mém sousedství ji zemědělský redaktor Jan Hrach diktoval komentář a ona vypískla: "Jé, to je sprosté, to já, Honzo, nemůžu napsat!" Ale Hrach ji domlouval: "Ale Mášo, zemědělci tak mluví!" "Tak dobře, ale nebudu se dívat!" A napsalo to poslepu.

O Hrachovi později lidová moudrost veršovala:
"Žňová kampaň skončila naprostým krachem,
neb byla vedena redaktorem
Janem Hrachem!"

Nedávno jsem ji Honzovi připomenul, začal jsem ji recitovat a on řekl "já vím…" a dokončil ji za mne. Honza později dálkově vystudoval práva, stal se podnikovým právníkem a zemědělcům už pak nemusel radit.

Televize ovšem radila nejen zemědělcům, ale také národním výborům, továrnám, organizovala soutěže. Jenom stranickým a státním orgánům, lékařům a také umělcům jsme neradili. O nich a všech ostatních jsme ale přinášeli radostné zprávy a dokonce na ulicích se objevovaly plakáty "Žije se lépe, žije se radostněji". Kdyby si to lidé nepřečetli, ani by to nevěděli.

Nejvíce ovšem našim zemědělcům radil sám Nikita Sergejevič Chruščov když byl v Československu a vybízel je, aby pěstovali kukuřici. Později jsem se dozvěděl, že v jižních Čechách, aby měli pokoj od okresních stranických zemědělských tajemníků, zaseli na okraje polí kukuřici, takže když tajemníci jezdili v tatrovkách kolem polí s kukuřicí byli spokojeni, ale uvnitř, kam z auta nebylo vidět, se dál pěstovalo obilí jako dříve.

Chruščov se vyslovoval i ke kultuře a tak jednou konstatoval, že ruské tance dubinuška a lezginka jsou hodné pozoru na rozdíl od úpadkových západních tanců.. Když pak jednou sovětští hokejisté s námi prohráli, naše lidová tvořivost za něj prohlásila: "Jestli nevyhrajete, promluvím o hokeji!…!"

Krátkou dobu tam s námi v té veliké místnosti seděl i zahraničně politický komentátor Vladimír Veselý. Už jako student jsem znal jeho hlas z rozhlasu, kde vysílal své komentáře. A teď jsem byl produkčním několika jeho týdenních komentářů v televizi! Veselý navrhl zavést pro nekonečně žvanící účinkující ve studiu institut "muže s pytlem": na pokyn z režie by se zpoza studia objevil "muž s pytlem" a přetáhl by ho přespříliš dlouho mluvícímu vystupujícímu přes hlavu.

Několikrát se stalo, že mě Veselý po vysílání vyzval, abych s ním šel do hospody. Jako bývalý koncentráčník jsem do hospod nechodil, až později na služebních cestách, když nebylo zbytí. Ale já jsem si netroufl odmítnout výzvu mnohem staršího kolegy a tak jsem šel. Byli jsme taková divná dvojice - on mlčky pojídal vuřty s cibulí, já jsem pomalu a rozpačitě upíjel své pivo a ze zdvořilosti jsem se občas zeptal na něco, co souviselo s příštím pořadem. On se někdy zlobil, že mu na generálním štábu naší armády nechtějí pro nějaký pořad dát podklady - občas v komentářích vysílal porovnání sovětské a západní vojenské techniky. Většinou ale mlčel a snad o něčem přemýšlel.

V plesové sezóně se pak vysílala reportáž z jednoho plesu, uvedená titulkem "Co nového ve světě - tančí Vladimír Veselý". V reportáži bylo několik záběrů, na nichž Veselý tančil s Kamilou Moučkovou.

Na jaře 1957 pak odjel na Lipský veletrh a ještě se odtud objevil jako komentátor v jednom nebo dvou přenosech. Za několik dnů pak vyšla zpráva, že tam byl zatčen televizní redaktor Vladimír Veselý bez uvedení dalších podrobností. V příštích dnech k nám přišel do redakce nějaký muž v civilu a dlouho se probíral věcmi v jeho stole. Pak byl soudní proces, ve kterém byl odsouzen pro špionáž na pětadvacet let žaláře. V roce 1968 ho propustili a on se vystěhoval do SRN. Před několika lety prý zemřel.

A já jsem se pak dozvěděl důvod mých "doprovodů do hospody". On byl totiž na stranických schůzích opakovaně kritizován, že se straní kolektivu a já tedy měl tyhle výtky neutralizovat…

S Vladimírem Veselým se těsně minul nový redaktor Arnošt Frydrych. Byl redaktorem vnitropolitické redakce, ale rád se zabýval hudbou a vůbec kulturní tématikou a psal také zahraničněpolitické komentáře. Bazíroval na správné češtině a často říkával, že "čeština bere za její!"

Jednou přišel za mnou a strašně se smál: "Představ si, že když sečetli hlášení o osetých plochách zemědělské půdy, vyšlo jim vyšší číslo, než vůbec u nás osevní plochy máme!

Jindy odchytil na poslední chvíli před zařazením do vysílání reportáž jedné začínající redaktorky o závazku svazáků z továrny JAWA ke stranickému sjezdu: "Jak se mohou zavazovat, že budou včas chodit do práce a my to ještě zveřejníme, vždyť to je jejich povinnost!"

Pak byl zahraničněpolitický redaktor Vladimír Tosek, nástupce Vladimíra Veselého, na dovolené a Arnošt Frydrych převzal úkol napsat za něj týdenní komentář. Přečíst ho ve vysílání měl hlasatel - komentátor Tauber z Bratislavy, který ve vysílání čítával komentáře, napsané některým redaktorem.

V sobotu ráno Tauber, který přijel do Prahy nočním rychlíkem, přišel k nám do redakce, sedl si ke stolu a začal si s Frydrychem povídat. Frydrych seděl u psacího stroje a něco psal, občas Tauberovi odpověděl nebo jen zakýval hlavou a zase psal dál. V poledne odešel Tauber na oběd, Frydrych text dopsal a odnesl popsané papíry k šéfredaktoru Růžičkovi. Ten si text přečetl, podepsal ho a napsal na něj velkými písmeny NOR, což znamenalo pro pracovníky HSTD "Na odpovědnost redaktora". Když se Tauber vrátil z oběda, předal jsem mu text a on si ho začal překládat do slovenštiny. Když si přečetl, že autorem komentáře je Frydrych zeptal se ho: " A Arnošt, kedypak jsi to napísal?" "No dopoledne, vždyť jsi byl u toho!" Tauber jen nevěřícně zakroutil hlavou: Frydrych se s ním nezávazně bavil a přitom napsal půlhodinový komentář…

Po roce 1969 Arnošta z televize jako pravicového oportunistu vyhodili. Uchytil se jako "kulisenšíbr" v Národním divadle; měl to tam sice k umění velmi blízko, ale prý se utrápil…

Trvalým problémem byl v Měšťanské besedě nedostatek prostorů. Když se rozšiřovaly provozní kapacity, musely ustoupit kanceláře redakce, třeba teprve nedávno získané. Postupně se redakce takto rozšířila i do vedlejšího objektu v Jungmannově ulici, ve kterém sídlilo Naše Vojsko. My jsme tam měli zapůjčené postupně tři patra. Vyrábět jsme ovšem chodili do Měšťanské besedy a po vysílání jsme se museli s věcmi vrátit do Jungmannovy ulice. Když ovšem vysílání skončilo po 22 hod. a průchod z Vladislavovy do Jungmannovy ulice byl už zavřený, museli jsme obcházet celý blok a k Našemu Vojsku jsme přišli, když byl vrátný na noční obhlídce a tak jsme museli čekat až se z ní vrátí.

Často se pak stalo, že už mi trolejbus z Jungmannova náměstí nejel a já musel jít na tramvaj a do postele jsem se dostal k jedné hodině. Ráno jsme ovšem měli nastoupit do práce jako ostatní v 7,30 a kdo přišel později, toho soudružka Buriánková z osobního oddělení oznámila v dopise šéfredaktorovi. Ten strašně láteřil, že o pracovní době rozhoduje on - byl rád, že produkční nevymáhají náhradu za přesčasové hodiny - stejně by žádné nedostali, protože na nebyly prostředky; přednostně je musela dostat dělnická třída, zejména řidiči a scénická technika. Produkční Jana Koudelková z filmového vysílání, která měla měsíčně několik desítek přesčasových hodin, dělala "na prapor"; kinematografické filmy tvořily dlouho hlavní náplň vysílání a ona proto musela být v Besedě velmi často až dlouho do noci.

Písemné i obrazové zpravodajství jsme odebírali z ČTK, pro které docházeli několikrát denně redakční poslové. Později byla zřízena přípojka dálnopisného okruhu ČTK a ještě později potrubní pošta napojená na ČTK. Urychlilo se tak zasílání informací pro redakce a zvláště telefota a radiotelefota pro Televizní noviny.

ČTK dodávala kromě oficiálního zpravodajství také tzv. flashe pro interní potřeby redakcí, které z ideologických důvodů nebyly určené ke zveřejnění. Takto jsem se dozvěděl o požáru na sovětské polární stanici v Antarktidě v roce 1957, při němž zahynul jeden ze dvou pracovníků naší Akademie věd, kteří na stanici pracovali. Pokud vím, zpráva nebyla nikdy ve zpravodajství zveřejněna. Jindy se mi dostalo do ruky telefoto, na němž byl vzadu nalepen jeden lístek s anglickým textem a druhý s českým "překladem", který hlásal pravý opak.

Nenahraditelným zdrojem informací pro lid tak zůstávalo ústní podání, rozšiřující informace Prahy 7, 8, 9 či jak kdo tomu říkal, tedy Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a BBC. Takto ústní podání už předtím za procesu se Slánským a spol. distribuovalo informaci, že se Slánský u soudu přiznal, že upálil Mistra Jana Husa a Žižkovi že vypíchl oko….

Reportážní šoty ze zahraniční jsme dostávali zpočátku jen z televizí spřátelených zemí v podobě kopií jejich snímků, zpočátku hlavně z NDR a SSSR, později z dalších zemí, jak v nich vznikaly televizní organizace. Pak jsme objednali službu zpravodajských agentur United Press a Visnews, které posílaly šoty letecky ze svých centrál, kde soustřeďovaly šoty z jednotlivých televizních organizací, rozmnožovaly je a posílaly televizním organizacím podle jejich dálnopisných objednávek. Naše redakce centrálám nabízela naše šoty a pokud o ně měly zájem, tak nám jejich cenu odečítaly z našich účtů. Výměnné zpravodajství po uzavřeném okruhu přišlo až mnohem později. Zahraniční zpravodaje jsme zpočátku neměli, až později v Rakousku a USA; příspěvky obou byly sotva na diletantské úrovni a jejich angažmá bylo zřejmě personálně politickou záležitostí.

Po zřízení Televizního studia Bratislava v r. 1957 začala do vysílání Televizních novin přispívat i tamní zpravodajská redakce. Posílala do Prahy své šoty nejčastěji nočním rychlíkem jako spěšninu. Na Masarykovo nádraží (tehdy Praha - Střed) zpravidla chodil jeden z redakčních poslů pan Horáček, důchodce, který tam kdysi býval výpravčím. Pak onemocněl a už se v televizi neukázal. Ale posílání šotů spěšninou zůstalo. Později se rozšířilo na posílání šotů z nejdůležitějších událostí týdne z Prahy do Bratislavy, z nichž pak v Bratislavě vyráběli pro své vysílání Týdenní přehled. Po odvysílání posílali šoty nazpět do Prahy k archivování. Jednou jsme jeden z těchto šotů potřebovali pro naše vysílání a s úžasem jsme zjistili, že celá zásilka šotů byla rozstříhána na asi pěticentimetrové kousky filmu. Když jsme požádali našeho příslušného redaktora o reklamování v Bratislavě, bylo nám řečeno, abychom to nechali být. Usoudili jsme, že se nějaké dítě učilo na střihače…

Retranslační spojení Prahy s Bratislavou, tedy televizním signálem tak, že Bratislava mohla vstupovat přímo do pražského vysílání Televizních novin , přišlo až mnohem později. Aby signál mohl jít zase opačně, bylo po mnoho let nutné spojovací trasu otáčet a na tuto manipulaci bylo vyhrazeno v provozních a vysílacích plánech 90 minut (pokud si to správně pamatuji). To už pak měli v Bratislavě také telerekording a mohlo se tedy natáčet v Praze i v Bratislavě. Vyvolávací automat měli v bratislavské televizi dříve než my v Praze.

Jednou se po Měšťanské besedě roznesla hláška, že pražský TRC byl obsazený a že se proto Praha dohodla s Bratislavou, že tu záležitost natočí tam. Po skončení události se Praha dotázala Bratislavy, jak natáčení dopadlo a dozvěděla se: "Nenakrúcali zme, lebo TRCÁR neprišol!"

Martin Glas
31.3.2003