Filmová surovina — Počátky zpravodajství — Martin Glas — Vzpomínky pamětníků — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Natáčelo se na 16 mm inverzi NDR Agfa Wolfen (tato firma se po prohraném soudním procesu s Agfou v SRN přejmenovala na ORWO - Original Wolfen). Moc dobrá surovina to nebyla, protože podložka se při vyvolávání na třiceti metrech prodlužovala o jeden metr a při sušení opět o ten metr zkracovala, což při rámovém volání znamenalo ruční manipulace navíc. Ještě horší bylo, že se podložka lepila při vyvolávaní v malém automatu "Aiglon" firmy Debrie na plastové trubičky s lázněmi a dělal se tak "salát".

Brzy po začátku denního zpravodajství se projevil "blahodárný" vliv plánovaného hospodářství. (Plánovač Čs.státního filmu, který nás na FAMU učil, nám vykládal, že po zavedení plánování a plánovačů v Československu podle sovětského vzoru museli v Bohnicích pro plánovače otevřít samostatné oddělení. Také nám vykládal, že plánovači při plánování pudru na Barrandově se jednou spletli o desetinnou čárku a místo kilogramů pudru pak chodily metráky, kterých se zbavili až prodejem do drogerií.)

My jsme zase jednou pocítili důsledky chybně nízkého ročního plánu Čs.rozhlasu pro kopírovací papíry - "karbonů", takže kopírovací papír pak nebyl od průklepového papíru k rozeznání a kopie k přečtení. V maloobchodu "kopíráky" sice byly, ale v nich byl nákup vázán pro celý Čs.rozhlas denním limitem 300 Kčs.

Plán nákupu filmové suroviny Čs.rozhlasu na rok 1956 nepočítal s takovým nárůstem spotřeby filmové inverze. A ani velkoobchod takové zásoby neměl, protože inverze se do té doby k nám dovážela jen pro potřeby filmových amatérů. Po vykoupení zásob inverze v obchodech došla pak řada na 16 mm negativ. Technicky to nebyl problém, protože bylo možné filmový snímač jednoduše přepnout na snímání z negativu, ale bylo nutné dávat pozor na správné stranové nalepení negativu do vysílacího kotouče.

Jednou jsem přinesl na pracoviště filmových snímačů cívku se šoty do vysílání, z nichž jeden byl negativ reportáže ze zoologické zahrady - chvíli po přepnutí snímače na negativ jsme s technikem zkoumali, jestli na záběru má být bílý pták a je to opravdu negativ, nebo černý pták a je to tedy inverze. První varianta byla správná!
Příště se stal horší malér: negativ byl nalepený stranově převráceně - byl to zrovna šot ze života vojenských letců, barevné tóny byly sice správné, ale letci salutovali levou rukou! Napsal nám pak jeden horník, že už je to dávno, co byl na vojně, ale pokud ví, tak vojáci stále salutují pravou rukou….

Osvětlovací zařízení pro natáčení zpravodajských reportáží

Naše osvětlovací prostředky pro filmování byly zpočátku velmi ubohé. Až když byl vedoucím lampárny jmenován Zdeněk Hromádka, tak se přes nedostatek peněz začaly věci měnit k lepšímu. Zdeněk byl napřed osvětlovačem ve studiu, pak ale spadl s praktikáblu, zlomil si nohu tak, že potom kulhal a nemohl už dělat osvětlovače. Staral se pak o osvětlovací techniku pro filmování jak jen mohl. Když jsem ovšem přicházel za ním s objednávkou na natáčení v místě, kde bylo 120 voltů, tak jsem raději zůstal stát nahoře na schodech do lampárny. Opatrně jsem začal: "Zdeňku, příští týden budeme natáčet a nesu ti objednávku, ale je tam stodvacet voltů…" A to už jsem nakročil zpátky, protože Zdeněk vzal do ruky tyč od stativu, pomalu se výhrůžně blížil ke mně a povídal:" Jedeš! Kolikrát jsem ti říkal, abyste netočili tam, kde je stodvacet, víš, že na to nemám vybavení!"

Žádnou velkou filmovačku jsme nemohli dlouho realizovat. Když to bylo možné, "svezli" jsme se Zpravodajským filmem, který byl dobře vybavený. My jsme zpočátku měli jen pár reflektorů a kabelů a všechno ostatní jsme si museli půjčovat.

Pak se vrátil kameraman Robek z natáčení někde na západě a přinesl informaci, že tam k natáčení zpravodajských šotů používá televize ruční svítidla a podal na ně tzv. zlepšovací návrh. Naštěstí se k nám už dovážely z NDR tzv. zrcadlené nitrafotky (podžhavené žárovky s pokovenou baňkou), tak ten Robkův návrh byl realizovatelný a říkalo se pak těm svítid lům Robkovo světlo, česky "Robeklicht", později krátce "dvoják". V zahraničí byla ta svítidla zhotovená z hliníkových trubek, ale my jsme tuhle možnost dlouho neměli, tak je Zdeňkovi Hromádkovi vyrobili ze dřeva naši truhláři v dílně. Elektroinstalaci udělali osvětlovači, pokud právě nebyli na natáčení. Takhle také vyráběli různé prodlužovací kabely, penály a další potřeby. Nakonec ÚTS koupila i přenosnou elektrickou rozvodnou skříň, tzv." piano".

Reflektory a k nim komínky, klapky a šifony se ovšem musely kupovat. Ty se používaly hlavně při natáčení výtvarných předmětů, zejména plastik. Říkalo se tomu "dělat umění". Takže když se produkční ptal kameramana, jaká bude potřebovat svítidla na natáčení zeptal se nakonec: "A budeš dělat umění?" Jednou jsme měli s kameramanem Karlem Veselým (později emigroval do NSR) také "dělat umění", ale komínky, klapky ani šifony nebyly a tak se Karel zatvrdil a natáčení jsme zrušili…

Zpravodajský film si mohl dovolit pro těch několik zpravodajských šotů, které týdně natáčel, instalovat svítidla i pro zasvícení velkých sálů. My jsme tuhle možnost pro tak velký rozsah výroby šotů neměli a tak se udělala z nouze ctnost: i v těch největších sálech se "dvojákem" zasvítily jen detaily a polodetaily, tedy při zasedáních jen řečniště, postupně několik naslouchajících a nakonec ztemnělý polocelek tleskajících.

Prvním úkonem štábu při příchodu na místo natáčení bylo nalézt elektrické zásuvky v dostatečném počtu. K tomu se vykládalo, že v Bratislavě na nějaké oficiální zasedání vtrhla skupina lidí z televize a její šéf rozkázal: "Hľadajtě zásuvky!" A u řečnického pultu prý řečník úzkostlivě pozoroval muže v montérkách jak se mu plíží u nohou a bedlivě se rozhlíží…

Počátek televize se vyznačoval tím, že stejně jako vždycky, když se něco začíná, málokdo věděl co má dělat, jakou práci má jeho profese vlastně vykonávat. To platilo zejména o práci s televizním zařízením, kde technici měli znalosti o technice, ale nikoliv jak s ní program má nebo chce pracovat. O filmařině věděli ti kteří přišli z Barrandova, Armádního filmu nebo "Kraťasu" a také my z FAMU. Ale bylo mnoho dalších, kteří přišli z jiných oborů a museli se teprve všechno naučit. To platilo zejména o novinářích, kteří přišli z rozhlasu, novin, závodních časopisů, či z jiných medií. Bylo to teprve deset let po válce, leckdo měl sotva maturitu a vzdělání všelijak doháněl. Vzpomínám, jak jeden asistent režie jednou otevřel krabici s exponovaným filmem a prohlížel si ho, co je na něm natočeného…

Pamatuji také na jednoho redaktora, který měl dobré nápady a psal pěkné komentáře k filmům. Toužil po práci režiséra a tak si napsal na výrobní příkaz, že je redaktor i režisér. Na nejbližším natáčení, tehdy už zvukovém, bylo na "place" vše připraveno a čekalo se jen na povel režiséra.. Také onen redaktor, který chtěl být režisérem, čekal - až se začne. Když se dlouho nic nedělo tak nakonec řekl kameraman sám "kamera!" a natáčení se rozběhlo: zvukař pustil magnetofon a řekl "zvuk jede!" , asistent kamery řekl "klap!", já jsem klapnul (produkční dělali všechno na co "nebyli lidi") a vykřikl číslo záběru. Nakonec kameraman zase vykřikl "stop!" Natáčení tak pokračovalo stejným způsobem až do konce. Myslím, že se "režisér" nikdy nedozvěděl, co tehdy měl vlastně říct. Zanedlouho potom byly prověrky a on z televize musel odejít.

Já jsem o něco dříve objednal v archivu ÚTS nějaké 35 mm filmy a pracovníci archivu mi jich přivezli celý koš. Přebíral jsem filmy na ulici před Měšťanskou besedou a na vrchu jsem viděl ležet plechovku se štítkem "modrá kopie". Vytřeštil jsem oči a otevřel plechovou krabici - vevnitř byl skutečně "modrák" (neboli lavendel"). Nikdy jsem modrák neviděl, protože ten se z laboratoří nevydával a znali ho jen laboranti a střihači negativu, ale ze školy jsem věděl, že je to rozmnožovací materiál, který se nesmí promítat a aby si to nikdo nespletl, je proto zhotovený na modrém podkladu. Tak jsem archivníky na ulici před Měšťanskou besedou poučil, co jsou to rozmnožovací materiály a mezi nimi "modrák". Nevím, kdo byl víc vyjevený, jestli já nebo oni. Jak jsem později zjistil, modré podložky se už pak nepoužívaly, "modrák" se ale ze setrvačnosti říkalo dál. Praxi barevného filmu jsem už nezažil a tak ji "neumím"…

Martin Glas
31.3.2003