Vysílače a translace zůstaly u Spojů — Počátky televize u nás — Martin Glas — Vzpomínky pamětníků — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Toto rozdělení kompetencí vytvářelo vlastně absurdní situaci, protože v režii a ve studiu pracující programoví pracovníci a pracovníci tv techniky měli jako nejbližšího společného nadřízeného až předsedu vlády. Naštěstí se lidé vždy dohodli a předseda vlády nemusel při řešení pracovních rozepří nikdy zasahovat.

Z rozdělení kompetencí však vyplývala z počátku jedna nesnáz a totiž, že Spoje neměly k dispozici zvukového mistra a Otakar Bretschneider, zkušený rozhlasový zvukový mistr, převedený do ÚTS, neměl od Spojů oprávnění pracovat na jejich zařízení. Aspoň, že směli s kamerami pracovat kameramani, kteří patřili do programu. Později zaměstnal tv provoz vlastní zvukaře.

Adaptaci studia připravovali pracovníci rozhlasu a proto se první televizní studio vlastně podobalo studiu rozhlasovému, doplněnému o jednoduché osvětlovací zařízení. Proto také vedly do studia - tak jako v rozhlasových studiích - dvojí dveře o rozměru 1m x 2 m, oddělené malým zádveřím. Toto byla jediná cesta pro pracovníky a účinkující i technické zařízení a do studia se tudy dopravovaly i veškeré kulisy, praktikáble a dekorační díly zhotovené naproti v truhlárně, případně na dvoře mezi studiem a truhlárnou, dále rekvizity a rekvizitní nábytek, zpočátku vše půjčované z Barrandova. Proto prvním stavebním opatřením bylo zřízení velkých vrat na delší straně studia naproti truhlárně. Cesta mezi studiem truhlárnou se tak sice zkrátila, ale pasanti procházející průchodem se pletli do cesty dále.

Brzy pak následovalo další technické opatření a totiž instalace "červeného světla" signalizujícího, že studio má mikrofon zapojený do vysílání, také přímo do zádveří. Do té doby byla tato signalizace jen v předsíňce před studiem a samozřejmě ve studiu. Když se ovšem příchozí ocitl v akustickém zádveří, už nevěděl, zda se vysílá či nikoliv. Akustické dveře do studia zvuk izolovaly, ale do studia bylo ovšem nutné vcházet i z něj vycházet také během vysílání. Protože dveře měly ohromné kliky - páky na otevírání a lidé si nepamatovali směr jejich otevírání a zavírání, vstup do studia doprovázelo ohromné "rumplování" klikami. Jednou jsem měl službu při vysílání když se rozsvítila "červená" právě okamžiku, kdy někdo se ze zádveří dobýval do studia s oním "rumplováním". Do zprávy o vysílání jsem pak o tom napsal poznámku a protože se tehdy zprávy o vysílání skutečně četly, umístila se pak signalizace i do zádveří.

I po zahájení televizního provozu se v Měšťanské besedě stále něco stavělo, rekonstruovalo, vyzdívalo a zazdívalo, protože televizní provoz expandoval do vyšších podlaží i do zadního dvora a traktu v Jugmannově ulici. Ve druhém patře se vybudovaly obrazové hlasatelny pro uvádění programu (HB 1) a pro zpravodajství a diskuse (HB 2), dále pracoviště pro snímání filmu a filmový záznam televizního obrazu (telerecording - TRC), později se přestropil velký sál nad studiem , který do té doby sloužil jako zkušebna a průchod z prostorů v Jungmannově ulici do Měšťanské besedy. Ve třetím a čtvrtém patře se vybudovala zvuková výroba.

V budově v Jungmannově ulici byly v přízemí nejprve dvě střižny 16 mm filmů a před nimi "samoobslužný" promítací přístroj. Jednou jsem přišel do střižen právě v okamžiku kdy sportovní režisér hořekoval, že si špatně založil vyvolanou sportovní reportáž, film se vysmekl z kladek a ty mu rozřízly film s nejlepším záběrem po celé jeho délce na dvě poloviny.

Když se likvidovaly střižny a promítací přístroj před nimi, vyzkoušel demontující technik, zda v drátech, pokojně trčících ze zdi u promítacího přístroje, není elektrický proud: po celou tu dobu byl - 3 x 220 V, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.

Filmy pro nás zpočátku vyvolávala laboratoř družstva Fotografia v Holešovicích Pod Zátorami za expresní příplatek. Problém byl často s dopravou, protože bylo nutné co nejdříve po natočení film dopravit do laboratoře (to většinou zařídil štáb filmu před návratem do Besedy) a hned po vyvolání ho dovézt zpět. Velmi často jsme k tomu najímali taxi a někdy taxikáři pendlovali mezi laboratoří a Besedou třeba celé odpoledne. Výhodné bylo, když kameraman uměl a mohl (měl k tomu vhodnou kameru) natočit reportáž tak, že už nepotřebovala sestřih, tedy tzv. "stříhal v kameře", takže stačilo film vyvolat a nalepit blank. Jednou jsme poslali pro vyvolaný film auto, které se neuvěřitelně dlouho nevracelo. Nakonec jsme se dozvěděli, že auto zastavil příslušník Veřejné bezpečnosti, aby zavezlo zraněného člověka do nemocnice!

Pozděii se na místě střižen vybudovala laboratoř na vyvolávání 16 mm filmů na "rámech" a jejím vedoucím se stal Felix "Féla" Prokop, někdejší vedoucí "starých" barrandovských filmových laboratoří. Rámy měly kapacitu jen 30 m, což pro němé reportáže stačilo. S příchodem Telerecordingu a filmových kamer pro zvukové natáčení tato kapacita nestačila a bylo nutné filmy před navinutím na rámy rozdělit. Kameraman nebo technik u telerecordingu po natočení 30 metrů zařízení zastavil a na okraj filmu udělal nůžkami malý zástřih, podle kterého se pak natočený film v temné komoře rozdělil na jednotlivé části. Bylo to pracné, ale prozatím to muselo stačit.

Pak se dovezl malý vyvolávací automat firmy Debrie "Aiglone" a vedoucím laboratoře se stal pan Tušla, který se z předválečných dob znal osobně s panem Debriem. Zdálo se, že se tak problémy s vyvoláváním metráže filmů delší než 30 odstraní, ale brzy se ukázalo, že to byla lichá naděje. Automat dělal "střeva", ať se pan Tušla snažil jak chtěl. Nakonec si vymohl služební cestu do Francie k výrobci. Vzal ssebou filmovou surovinu inverzi ORWO (film NDR Original Wolfen, jak se musely přejmenovat filmové suroviny původní továrny Agfa Wolfen poté, co prohrály soud se západoněmeckou Agfou). Sám pan Debrie se nechal natočit a ukázalo se, že chyba není v automatu Aiglon, ale ve filmové surovině - podložka se lepila na plastové trubičky s chemikáliemi v nichž vyvolávaný film probíhal. Dovozové suroviny tuhle vadu neměly, ale na devizový dovoz jsme neměli. Pan Tušla pak automat celý přestavěl. Filmová výroba se stále rozrůstala a tak bylo rozhodnuto vybudovat laboratoř novou, větší a s možností dalšího rozšíření.

Ta se vybudovala v sousedství dosavadní, stále v objektu v Jungmannově ulici. Při hloubení základů se zde narazilo na kostry nebožtíků - sebevrahů, pohřbených kdysi za hřbitovní zdí.

V prvním patře byla vybudována předváděčka filmů (nejprve vybavená archaickými projektory, které se musely roztáčet ručně klikou!), zvukové přepisové pracoviště, pracoviště fonotéky (kde krátce také pracoval pozdější filmový režisér Jiří Menzel) a filmotéky a dále kanceláře redakcí. Ve druhém patře bylo dílna filmové kamerové techniky.

Dvůr traktu do Jungmannovy ulice sloužil jako montážní prostor pro dekorační techniku a jednou se z něj živě vysílala část inscenace " Duchcovský viadukt", kde posloužil průjezd z předního do zadního dvora jako onen viadukt. Později se zadní dvůr zastřešil, aby tak práce na dekoracích byly ochráněny před nepřízní počasí a na dlažbu dvora se položila dřevěná podlaha. Na průjezdu byla však stále patrná malířská "výzdoba" duchcovského viaduktu. A nad pavlačí ve druhém patře zůstala kovová konstrukce závěsu na mikrofon.

Ovšem prostory Měšťanské besedy posloužily jako kulisy pro různé pořady vícekrát, na příklad schodiště se zdobným zábradlím "hrálo" v dotáčkách inscenace "Slaměný klobouk" a výmalba schodiště byla k vidění ještě dlouho.

Stavební práce v Měšťanské besedě prováděl n.p. Lesostavby a za televizi vykonával stavební dozor pan Turčín, později byla dodavatelem stavebních prací Pražská stavební obnova.

Stavební práce se konaly i před Měšťanskou besedou. Jednou jsem viděl dlaždiče, který dláždil chodník před Besedou, ale kus za ním se už rozháněl jiný muž krumpáčem, aby čerstvě vydlážděný chodník opět rozkopal. To byla tehdejší častá praxe, až posléze při magistrátu zřídili "výkopovou komisi", kde se musely všechny práce na komunikacích hlásit, aby k takovým výjevům nedocházelo (ona popsaná scéna tehdy vyvolala velký smích kolemjdoucích a televizní kameraman mezi nimi honem spěchal pro kameru, aby tuto nevšední scénu nafilmoval).

Ústřední televizní studio Praha postupně expandovalo do okolí. Po zadním traktu v Jungmannově ulici získalo ÚTS další sousední objekt (kde pak vznikla pracoviště zvukové výroby a filmového provozu a objekt byl propojen s Měšťanskou besedou) a nájem kanceláří v sousedícím objektu Našeho vojska a také bývalé kino Skaut ve Vodičkově ulici (který do té doby užívalo ČVUT jako posluchárnu) a upravilo ho jako studio pro pořady pro děti a mládež. Později už ČST získala prostory v Purkyňově ulici (na sklad kancelářských potřeb), objekt v Jindřišské ulici (pro kanceláře a filmové střižny), objekt bývalé Plodinové burzy (zřídila zde studio Burza s velmi skromným zázemím, zkušebnu, kanceláře svého ředitelství, později také odbavovací pracoviště a uváděcí hlasatelnu pro II.program). Postupně se ČST "rozprostírala" na více než stodvaceti místech v Praze. Najala si i objekty mimo Prahu, někdy se svéráznými důsledky: ve Vavřeticích (na cestě do Písku) získala bývalou cihelnu, v níž umístila část svého filmové archivu - zjistilo se pak , že kluci z okolních vesnic se dostali do skladu a z kousků hořlavého filmu si pak dělali "čuďáky".

Martin Glas
31.3.2003