"Táta Vyskočil"

Byl technikem u filmového snímače. Jednou volal do hlasitého dorozumívání o pomoc a když k němu přiběhli zastihli ho, jak se stále víc a víc zavíjí do 35 mm filmu, který se vysmekl ze spodní cívky a volně padal na zem, takže nakonec z haldy filmu prý jen vykukovala zoufalá hlava. Ve vysílání nebylo nic poznat, což bylo štěstí, protože po každé technické závadě přišli pracovníci StB vyšetřovat, zda nešlo o sabotáž.

Ovšem sabotáží spíš bylo nechat televizi pracovat v takových podmínkách. Vykládalo se také, že do Besedy jednou přišel kontrolor hlavního hygienika a měl prohlásit, že v daných podmínkách nelze televizi provozovat a provoz zde bude nutné okamžitě uzavřít. Jestli to byla pravda nevím, ale provoz běžel dál.!

Na rozdíl od soudruhů představitelů, kteří do Besedy dlouho na prohlídku nepřišli, kolektivy pracujících chodili často na exkurze do "Paláce televize" (jak se zásadně hlásil do telefonu již zmíněný produkční Fanda Jirásek). Také si pamatuji, jak jsem občas u vstupu viděl členy exkurzí, čekající s dychtivou tváří na ten zázrak, který brzy uvidí. A potom jsem je viděl po prohlídce odcházet dosti zklamané, že ten technický zázrak uvnitř ve skutečnosti tak zázračně nevypadá.

Na důstojné podmínky pro práci jsme museli čekat po zahájení provozu v Měšťanské besedě v roce 1953 až do roku 1970, kdy byla uvedena do provozu první část Kavčích hor, tedy sedmnáct let. A to už v roce 1956 požádal zástupce ředitele Kohouta Dr Ráž dopisem příslušný orgán Spojů o zahájení přípravy definitivního televizního střediska. Četl jsem nedávno ten dopis a stále nechápu, jak v těch ubohých podmínkách Besedy mohl takové vizionářské podklady sestavit. Mohu to posoudit, protože jsem po odchodu z programu přešel do rozvojových útvarů, kde jsem po zbytek pracovního života pracoval v kolektivech, připravujících budoucí prostory a jejich vybavení. A vím tedy dobře, jak se obtížně přemýšlí o něčem co dosud vůbec neexistuje.

Kapacitně se podmínky zlepšily adaptací bývalého kina Skaut na studio pro vysílání pro děti a mládež, zřízením hlasatelny II,B. pro zpravodajství, hlasatelny I.B. pro uvádění programu a studia Burza pro výrobu náročnějších televizních inscenací. Toto studio nevybočovalo podmínkami zázemí a příslušenství z rámce provozního provizoria, ale větší plochou poskytovalo pro inscenace lepší podmínky.

Studio Burza bylo uvedeno do provozu v době, kdy byla ve studiu A ještě prkenná podlaha. Studio Butza mělo však podlahu terazzovou, do které nebylo možné kotvit dekoraci. Shodou okolností jsem přišel do studia Burza v okamžiku, kdy mistr stavby Bohouš Fafejta přemýšlel, jak postavit dekoraci bez kotvení do podlahy. Nakonec se to - jako vždy - povedlo a od té doby byla dřevěná podlaha minulostí. Jen ve Skautu byla podlaha korková, ale já jsem ve Skautu nikdy nepracoval a tak o tamější stavbě dekorace nic nevím. O Skautu jsme hlavně věděli, že máme některé kapacity - telerecording, filmové snímače a diasnímač - společné, takže když se odpoledne ze Skautu vysílalo, nemohli jsme na zkoušky pořadu v Besedě používat diasnímač.

Zpočátku se ze studia Burza vysílalo živě. Pak se jednou stalo, že v celém centru Prahy vypadl elektrický proud a když se dodávka obnovila a pokračovalo se ve vysílání inscenace nějaké detektivky, byla situace ve studiu natolik narušená, že "mrtvola" při vysílání zamrkala.

A o něco později se ze studia Burza živě vysílala detektivka o komisaři Maigretovi. Měla velmi složitou dekoraci policejní prefektury, jejíž místnosti si byly velmi podobné. Proto se v ní představitel komisaře Maigreta nakonec natolik dezorientoval, že ho museli dva asistenti režie vodit do té správné "místnosti". Pamatuji se, že jsem viděl při vysílání rozetmít obraz právě v okamžiku, kdy oba asistenti - zjevně do inscenace nepatřící - s vytřeštěnýma očima pomalu krok za krokem ustupovali před kamerou, až nakonec zmizeli v jedněch z mnoha dveří. Tak to pokračovalo dál a myslím, že nakonec nejen diváci, ale ani herci nevěděli, jak detektivka vlastně dopadla. A to byl definitivní konec živého vyslání inscenací ze studia. Od té doby se inscenace jen natáčely, nejprve na telerecording a později na videozáznam.

Počátky byly krušné, ale z odstupu tolika let krásné, protože dobrodružné. A přes všechny nesnáze a kiksy se většina úsilí pozitivně projevila na obrazovce.

Přitom jedinými technickými a kapacitními stálicemi byly prostředky Československého rozhlasu a Československého státního filmu. Posledně jmenovaná instituce vládla kvalitními prostředky jen pro 35 mm film, které byly pro nás finančně i časově málo dostupné.

Československý státní film měl sice také techniku pro 16 mm film, v Praze ale byly určené pro práce amatérů (pan profesor Bouček na FAMU mluvil o šestnáctce jako o "tkaničkářích"). Já sám jsem jednou vezl 16 mm film do laboratoře Čs. filmu v Libni poblíž hospody "U města Štrassburgu" (blízko byla také továrna "Rustonka pro opravy tramvají). Tu laboratoř pak přestěhovali do nového objektu na Barrandově. Jejich dodací lhůty byly pro nás moc dlouhé, protože jednou týdně vypláchli automat od chemikálií pro černobílý film a pak volali barvu a tak se to střídalo. A jednou nám nakopírovali dělení do pozitivu a když jsem to reklamoval tak mi jen vzkázali "…nó bóže!" Než jsme měli vlastní pořádnou laboratoř mohla provádět všechny laboratorní práce pro 16 mm film spolehlivě jen laboratoř ve Zlíně a to trvalo opravdu dlouho. Tak jsme raději všechno volali v laboratořích družstva Fotografia v Holešovicích "Pos Zátorami. Dnes je tam stanice metra Nádraží Holešovice.

Samotná Měšťanská beseda byla malá a přehledná. I když se dislokace pracovišť měnila, jak se nájemníci vystěhovávali a kapacity přibývaly, přes tu vzdálenost padesáti let si ji stále pamatuji. Tak se mohlo stát, že když jsem se před čtyřmi lety začal zkoušet, kolik pracovníků z počátků televize si ještě pamatuji, tak jsem jen z hlavy bez podkladů napsal třista jmen pracovníků programu včetně střihačů a zvukařů.

Když jsem se v roce 1970 zúčastnil slavnostního uvádění první části Kavčích hor do provozu, najednou mě bůhví proč napadla děsivá myšlenka: ČST měla dostat místo Kavčích hor tak tři Měšťanské besedy a dvě Plodinové burzy! A když jsem po dalších pěti letech se šel podívat do nově uvedeného druhého studiového bloku do provozu , zeptal jsem se nedočkavě kostymérky, kterou jsem znal ještě z Burzy, jak se jim v nových podmínkách pracuje. "V Burze to bylo lepší!" zněla odpověď. "Ale vždyť jste tam neměli skoro žádné zázemí," namítl jsem a vzpomněl jsem si na to, jak jsme při zpracování podkladů pro projekt vážili proporce šaten, maskéren, kostymérny pro sólisty a pro kompars a sklad kostýmů studií 3,4,5. "No ano, když ale v Burze bylo všechno tak blízko sebe pohromadě!" Nezmohl jsem se na odpověď…

Martin Glas
31. 3. 2003